Pátá křížová výprava

Pátá křížová výprava byla vyhlášena roku 1213 papežem Inocentem III. a trvala od roku 1217 do roku 1221. Jejím cílem bylo zaútočit na mocenské centrum dynastie Ajúbovců, Egypt a osvobodit od nich obsazenou Svatou zemi a Jeruzalém.

Svolání výpravy

Papež Inocenc III.

Na jaře roku 1213 vydal papež Inocenc III. +more bulu, Quia maior, která svolávala veškeré křesťanstvo k nové křížové výpravě. Evropští králové však byli plně zaměstnáni bojem mezi sebou. V té době však Inocenc III. jejich pomoc nežádal, protože předchozí křížová výprava, kterou vedli králové (Druhá křížová výprava) skončila fiaskem. Papež nařídil začít s náboženskými průvody, kázáním a modlitbami, aby pro svou věc získal prostý lid, nižší šlechtu a rytíře.

Francie

Vilém I.

Zpráva o nové křížové výpravě byla ve Francii kázána Robertem z Courçonu, nicméně na rozdíl od ostatních křížových výprav neměla tato informace ve Francii velký ohlas a k výpravě se mnoho francouzských rytířů, kteří měli stejně plné ruce práce s Albigenskou křížovou výpravou proti heretickým katarům, nepřipojilo. V roce 1215 papež svolal Čtvrtý lateránský koncil, kde spolu s jeruzalémským patriarchou Raoulem de Mérencourtem mezi ostatními církevními záležitostmi probírali také znovuobnovení křesťanského panství ve Svaté zemi. +more Inocenc III. chtěl, aby nová výprava byla pod plným dohledem papežství, stejně jako byla první křížová výprava, a aby se nevymkla kontrole jako čtvrtá křížová výprava, kdy ji zneužili Benátčané k dobytí Konstantinopole. Papež v roce 1216 pro křižáky naplánoval setkání v Brindisi a zakázal obchod s muslimy k zajištění ochrany křižáckých lodí a zbraní. Každý křižák mohl přijmout odpustek, ten ale mohl přijmout rovněž člověk, který křižákům finančně nebo jinak vypomohl, ale sám se výpravy neúčastnil.

Německo a Uhersko

Zprávu o nově chystané křížové výpravě přinesl do německých oblastí Oliver z Cologne. Císař +more_Štaufský'>Fridrich II. Štaufský se s ním zkusil spojit v roce 1215. Fridrich II. byl ten poslední monarcha, se kterým by se chtěl Inocenc III. spojit, jak se papežství vůči němu nechalo slyšet. V roce 1216 však Inocenc III. zemřel a jeho nástupce Honorius III. Fridricha II. z účasti vyškrtl a místo něj začal vyjednávat s rakouským vévodou Leopoldem VI. a uherským králem Ondřejem II. .

Průběh tažení

Chronologický postup páté křížové výpravy

V roce 1217 opustila evropská armáda hlavní město Jeruzalémského království, Akkon a spojila se s vojsky kyperského krále Huga I. +more, jeruzalémského krále Jana z Brienne a antiochijským knížetem Bohemundem IV. , aby zahájili útok na Ajúbovce v Sýrii.

Jeruzalém

V Jeruzalémě obránci preventivně rozebrali zdi a opevnění města, aby křižáci po jeho obsazení nebyli schopni Jeruzalém ubránit. Muslimové poté uprchli z města, ze strachu z opakování masakru, který se odehrál po dobytí města křižáky po první křížové výpravě v roce 1099. +more Nicméně Ajúbovci se o boj nezajímali a když ani žádná ofenzíva nepřicházela, Ondřej II. , Bohemund IV. a Hugo I. se v roce 1218 vrátili domů.

Spojenectví s Ikonyjským sultanátem

Později v roce 1218 dorazil Oliver z Cologne společně s novou německou armádou a hrabě Vilém s holandskými, vlámskými a frískými posilami. +more S Leopoldem VI. a Janem z Brienne naplánovali útok na egyptskou Damiettu. Aby plán měl větší naději na úspěch, tak se křižáci spojili s ikonyjským sultánem Keykavem I. Ten zaútočil na Ajúbovce v Sýrii a uvolnil tak křižáků cestu k útoku na Damiettu.

Egypt

Srpen 1219, František z Assisi před sultánem Al-Kámilem

V červnu 1218 začali křižáci s obléháním Damietty a navzdory odporu nepřipraveného sultána Al-Adila, tak věž, která stála venku za městem padla 25. +more srpna. Dobýt samotné město už bylo složitější, protože nemoci způsobily křižákům citelné ztráty, mezi mrtvými byl i Robert z Courçonu. Al-Adil zatím také zemřel a jeho místo zaujal Al-Kámil. Mezitím Honorius III. vyslal v roce 1219 Pelagia Galvaniho jako nového vůdce křížové výpravy. Al-Kámil se pokoušel s křižáky vyjednávat o míru. Navrhl křižákům, že jim přenechá Jeruzalém, pokud od obléhání Damietty ustoupí, ale Pelagio jeho nabídku nepřijal. Poté, co to samé slyšel hrabě Vilém Holandský, opustil se svými bojovníky křižácký tábor a odplul domů. V srpnu nebo září přijel do křižáckého ležení František z Assisi a přešel kázat k Al-Kámilovi. V listopadu křižáci oslabili sultánovy síly a mohli tak konečně obsadit přístav.

Okamžitě po dobytí města začali o kontrolu nad ním mezi sebou bojovat papežské a světské zájmové skupiny. Novým pánem města se v roce 1220 prohlásil Jan z Brienne. +more Pelagio Galvani toto nepřijal a Jan se po roce vrátil do Akkonu. Pelagio doufal, že římský císař Fridrich II. přitáhne s čerstvými posilami, ten to však nikdy neudělal; namísto toho, po roce nečinnosti a nezájmu o situaci v Sýrii i Egyptě, se Jan z Brienne do Damietty vrátil, a křižáci v červenci 1221 vytáhli směrem na Káhiru.

V tuto dobu byl již Al-Kamil schopen spojit se se syrskými Ajúbovci, na které neustále útočil sultán Keykavus I. Křižácký pochod na Káhiru byl katastrofální; řeka Nil se vylila z břehů před křižáky a zastavila tak jejich postup. +more Suchý kanál, který křižáci před tím překonali byl nyní zaplavený a odřízl armádě ústupovou cestu. Zásobování vázlo a křižáci byli nuceni zahájit ústup. Vrcholem byl noční útok Al-Kamilových vojáků, který měl za následek obrovské ztráty mezi křižáky, a velitel Pelagio Galvani nakonec kapituloval.

Důsledky

Podmínky této kapitulace stanovovaly, že se Damietta vydá do rukou Al-Kamilovi výměnou za propuštění zajatých křižáckých bojovníků. Al-Kamil souhlasil s osmiletým mírem, který mu Evropané nabídli, a také s navrácením kusu pravého kříže (který, jak se později ukázalo, Al-Kamil nevlastnil).

Odkazy

Reference

Literatura

Jonathan Riley-Smith (Hrsg.): Illustrierte Geschichte der Kreuzzüge. Frankfurt/New York 1999, S. 478 (Index, s.v. Damiette).

Související články

Damietta * Křížové výpravy * Křižácké státy

Externí odkazy

Kategorie:Křížové výpravy