Sola scriptura

Sola scriptura (lat) je jedním ze základních protestantských teologických důrazů.

Doslovně znamená „Pouze písmo“, ve významu „Pouze Písmo (Bible) je plnohodnotným zjevením Boží pravdy“. Vyjadřuje víru protestantů, že všechna pravda o Bohu vychází z Bible. +more Tento důraz se zásadně vymezuje proti katolickému učení, podle něhož je zdrojem poznání vedle Bible také církevní tradice. Typickou definicí tohoto pravidla může být např. ta, kterou podává Lutherská církev Missourské synody:.

Teologický výklad

Pro správné pochopení postavení Písma v protestantských církvích je nejprve nutné porozumět pojmu normy učení a života církve. Protestantská teologie rozlišuje dva typy norem:

* norma normans - norma normující, tedy ta, dle které se ostatní normy posuzují, ale sama již není posuzována. V protestantismu je normou normans Písmo svaté. +more * norma normata - norma normovaná, závislá na normě normující. V protestantismu církevní tradice, teologická stanoviska, vyznání víry, rozhodnutí církevních sněmů apod. Norma normata musí být v souladu s normou normans, tzn. církevní vyznání, rozhodnutí, tradice a obyčeje nesmějí protiřečit učení Bible.

Privilegované postavení normy normans dává Písmu svatému přesvědčení protestantů, že jediným východiskem teologického poznání je Boží zjevení v Písmu svatém a Písmo dokonale, plně a dostatečně obsahuje vše, co je potřebné k víře a životu křesťanskému a v důsledku toho k věčné spáse duší. Tím se liší od římských katolíků, kteří považují tradici církve za rovnocenný zdroj poznání Božího zjevení a oboje smí autenticky vykládat pouze učitelský úřad církve (magisterium). +more Protestantští teologové v této souvislosti upozorňují, že římští katolíci mají rovněž pouze jednu normu normans, kterou je římský papež - ten s konečnou platností rozhoduje o závaznosti rozhodnutí církevních sněmů a tím zprostředkovaně o kanonicitě a výkladu Písma, které je tím degradováno na pouhou normu normatu.

Římskokatolický postoj

Římskokatolický pohled na tento problém je poněkud jiný. Např. +more při určování toho, které knihy Nového Zákona jsou kanonické a které nikoli, to není tak, že by Církev měla právo o tom arbitrárně rozhodnout, ale že má od Ducha sv. vedení, které jí umožňuje kanonické knihy identifikovat mezi nekanonickými. Můžeme říci, že Písmo má primát, co do věcné stránky pravdy, zatímco Církev má primát, co do její interpretace.

Jak pro katolíka, tak pro protestanta je Bible samozřejmě věcně norma normans, interpretačně však je to norma normata. Interpretační norma normans je pro katolíka magisterium Církve vedené Duchem sv.

Související biblické texty

Římskokatoličtí apologeti často tvrdí, že pravidlo sola scriptura není nikde v samotné Bibli potvrzeno. Protestantské spisy uvádějí řadu biblických míst, například:

* Božská inspirace Písma, jeho úloha v církvi: , * Dostatečnost Písma: * Zákaz lidských přídavků:, * Závaznost písemné podoby: , korelace ústní a písemné tradice

Protestanti a tradice církve

V přístupu protestantů k církevní tradici lze vysledovat v zásadě dva hlavní postoje:

# Bible 'proti tradici - přesvědčení, že výlučnost Písma je třeba uplatňovat nejen při posuzování učení církve, ale i při sestavování forem bohoslužebného, sborového a správního života církve. Veškeré z tradice zděděné liturgické formy či struktury církevního úřadu a služby jsou „nebiblické nálezky“ (bez ohledu na to, zda jejich obsahová stránka je nebo není v rozporu se svědectvím Bible) a důsledky „velkého odpadnutí“ po legalizaci církve za císaře +more_Veliký'>Konstantina. Tento postoj je častý v radikálních protestantských skupinách převážně evangelikálního typu a je často doprovázen fundamentalismem a biblicismem. Někdy bývá také charakterizován jako „solo scriptura“. # Bible nad' tradicí - postoj, který bere vážně tradici církve jako známku její prostorově časové kontinuity, pokud není v rozporu se svědectvím Bible. Toto je postoj hlavních proudů klasické reformace. Ta považuje svědectví křesťanských mimobiblických textů za autentická, míra autenticity ovšem závisí na míře shody s Písmem svatým. Rovněž v otázce bohoslužebných či církevně správních tradic nechává jednotlivým společenstvím svobodu, podmíněnou pouze nerozporností s Biblí:.

O kritickém respektu k tradici mezi tradičními protestanty svědčí fakt, že se reformační konfese v argumentaci vedle Bible opírají z velké části právě o staré církevní Otce a mnozí reformátoři a reformační teologové byli rovněž velkými znalci patristiky. V odpovědi na často uváděnou námitku římskokatolických apologetů ohledně o předávání učení „slovem i dopisem“ (εἴτε διὰ λόγου εἴτε δι’ ἐπιστολῆς), které vztahují na ústní tradici a Bibli, připouští protestantská theologie kanonicitu rané ústní tradice do sepsání a fixace biblického kánonu, obě tyto tradice však musí být obsahově totožné:

Mezi starověké církevními teology, jichž se protestanti dovolávají, patří např. Řehoř z Nyssy:

Bibli kladou nad tradici teologové až do vrcholného středověku; ještě u Tomáše Akvinského nacházíme názor, že...

Historie

Autorství sola scriptura se přičítá Lutherovi. Přitom v symbolických knihách lutherských církví je toto pravidlo (na rozdíl od sola fide a sola gratia) explicitně vyjádřeno až ve Formuli svornosti, která vznikla po Lutherově smrti. +more Snaha o uznání Písma svatého jako jediné rozhodčí autority se však objevuje již v české reformaci, v podobě tzv. Soudce chebského, jímž se měly rozsuzovat sporné otázky na jednání katolíků s husity na Basilejském koncilu r. 1432. Od 8. století se tendence v duchu hesla sola scriptura objevují i v židovském prostředí, a to kritikou rabínské tradice „ze strany karaitského hnutí“.

Reference

Literatura

Související články

Sola fide * Sola gratia

Externí odkazy

Kategorie:Reformace Kategorie:Latinská slova a fráze Kategorie:Protestantská teologie