Stranický systém

Stranický systém je systém uspořádání a vzájemného vlivu politických stran ve státě, zemi, případně jiném subjektu. Pro určení stranického systému jsou nejdůležitější tato kritéria: * počet politicky relevantních stran, * polarizace, tedy vzájemná ideologická vzdálenost stran.

Rozdělení stranických systémů

Chronologický sled významných typologií.

Duvergerova typologie (50. léta 20. století)

Francouzský politolog Maurice Duverger (nar. 1917) dělí strany pouze podle kritéria počtu: * systém jedné strany, * systém dvou stran, * systém více stran. +more Sám Duverger udává, že rozdělení do tří kategorií je nedostatečné a problematika si zasluhuje další výzkum.

Blondelova typologie (60. léta 20. století)

Francouzský politolog Jean Blondel (nar. 1929) rozděluje stranické systémy takto: * nesoutěživé systémy; * soutěživé systémy: ** dokonalý bipartismus - dvě velké strany v něm získávají okolo 90 % všech hlasů a soutěž de facto probíhá jen mezi nimi. +more Případná třetí strana je malá a politicky bezvýznamná. ** systém dvou a půl strany - v systému se nacházejí dvě velké strany a jedna malá, která je však na rozdíl od bipartismu důležitá, neboť je potřebným partnerem velké strany k vytvoření vládní většiny. Zpravidla se jedná o stranu reprezentující střed. Je nazývána pivotální stranou, neboť je ochotná spolupracovat jak s velkou stranou na levici, tak i na pravici. ** multipartismus s dominující stranou - systém více než dvou stran, kde jedna velká strana získává pravidelně okolo 40 % hlasů (případně i více), a výrazně tak předstihuje ostatní strany. Zpravidla ale nezískává absolutní většinu poslaneckých křesel, a tak je nucena uzavírat vládní koalice. (Anebo se ostatní strany mohou spojit proti ní a vytvořit vládní koalici bez dominující strany. ) ** multipartismus bez dominující strany - systém více než dvou stran, které jsou přibližně stejně velké.

Sartoriho typologie (70. léta 20. století)

Italský politolog Giovanni Sartori (nar. 1924) podrobně rozpracoval otázku relevance politických stran. +more Upozorňuje, že za politicky relevantní strany nemůžeme považovat zkrátka ty politické strany, které se díky voličským hlasům dostanou do parlamentu. Stranický systém ve skutečnosti určují jen některé z nich. Jsou to v první řadě strany, které jsou schopny se s dalšími stranami podílet na vládní koalici - nejde tu primárně o to, jak je která strana v parlamentu silná, ale s jakými stranami je z ideologického i praktického hlediska schopna vyjednávat o podílu na vládě; mluvíme o tzv. koaličním potenciálu strany.

Za druhé musíme započítat také významné antisystémové strany - tedy ty, které mají v parlamentu poměrně silné a trvalé umístění. Žádná jiná strana s nimi sice za běžných okolností nebude vyjednávat o vládě a antisystémová strana tak bude setrvávat trvale v opozici, ale přesto bude mít vliv na stranickou soutěž. +more U antisystémových stran se pak nejedná o koaliční potenciál, ale o tzv. vyděračský (respektive opoziční) potenciál. Stranické systémy rozděluje takto: * Systém státostrany. Sartori přitom napadá označování tohoto uspořádání jako „systému jedné strany“ a zdůrazňuje, že jediná strana, která navíc potlačuje práva ostatních stran, nemůže nikdy vytvářet stranický systém. * Systém hegemonní strany. Jde o kategorii, která se od předchozí liší v tom, že zde jiné politické strany existují, mohou být dokonce i v parlamentu, ale nemají žádnou faktickou politickou moc a slouží jen jako záštita vládnoucí straně, aby tak bylo vyvoláno zdání demokratického státu. * Systém predominantní strany. Přestože zdánlivě může být toto uspořádání podobné předchozí kategorii, ve skutečnosti je mezi nimi propastný rozdíl. V tomto systému v zemi dlouhodobě vládne jediná strana a má parlamentní většinu, ale ostatní strany fungují zcela svobodně, účastní se voleb a v delším časovém úseku se jim může podařit stát se vedoucí straně konkurencí. * Systém dvoustranický. Z typologického hlediska je bipartismus nejjednodušším systémem - jde o uspořádání, v němž dvě strany soupeří o parlamentní většinu a střídají se u moci, ostatní strany nemají na vládě podíl. * Systém omezeného pluralismu. Stran, které mají politický význam je od tří do přibližně pěti. * Systém extrémního pluralismu. Stran, které mají politický význam je přibližně od pěti do osmi. Odlišit tuto kategorii od předchozí může představovat problém a rozhodně tu nevystačíme s pouhým sečtením relevantních stran. Proto zde nabývá největšího významu doplňková kategorie, jíž je ideologická vzdálenost relevantních stran, tedy stupeň stranické polarizace. U extrémního pluralismu: ** opozice není konstruktivní, nýbrž pouze usiluje o svržení stávající vlády, ** mezi relevantními stranami se vyskytují také strany s vyděračským potenciálem nebo jiné extrémní strany, ** samotná opozice není jednotná, ale dělí se ještě na dvě či více navzájem znepřátelených skupin stran. * Systém atomizovaný. Stran, které mají politický význam je více než osm. Politická moc jednotlivých stran je v tomto případě natolik vyrovnaná, že si každá může sledovat v zásadě vlastní politiku a nebrat ohled na ostatní strany.

Kritika Sartoriho typologie

Sartoriho typologie je dodnes považována za základ, z nějž je třeba při studiu stranických systémů vycházet; v některých bodech však bývá kritizována jako nedokonalá. Nejvýznamnější výtka spočívá v tom, že Sartori poněkud opomíjí skutečnost, že ideologická vzdálenost má svůj nezanedbatelný význam nejen v systémech multipartismu, ale i v ostatních soutěživých systémech. +more Sartori považuje např. polarizovaný bipartismus za nepravděpodobný a nelogický.

Duvergerova pravidla stranických systémů

Stranický systém je do určité míry ovlivněn volebním systémem. Duverger uvádí o tomto vztahu tři pravidla: * Pokud se užívá poměrný volební systém, směřuje systém k multipartismu. +more Jednotlivé politické strany jsou pevné, stabilní a nezávislé. * Pokud se užívá dvoukolový většinový volební systém, směřuje systém k multipartismu. Jednotlivé politické strany jsou však v tomto případě elastické, závislé a celkem stabilní. * Pokud se užívá jednoduchý většinový volební systém, směřuje systém k bipartismu. Strany jsou potom velké a nezávislé.

Tyto zákony byly později podrobeny důkladnému empirickému i teoretickému zkoumání a přestože jejich platnost byla zpravidla potvrzena, byly zaznamenány rovněž případy, kdy tato pravidla nefungují. Někdy proto bývají kritizována jako příliš zjednodušující; nesporná je pouze skutečnost, že stranický systém podléhá vlivu volebního systému.

Současné tendence stranických systémů

V současnosti můžeme ve stranických systémech vysledovat následující tendence: * Přibývá soutěživých systémů. * Stranické systémy v jednotlivých zemích se poměrně rychle mění. +more * Vzrůstá význam regionalismu. * Politika jednotlivých zemí se rozšiřuje o nová témata, což se projevuje zakládáním nových politických stran, zvyšováním fragmentace velkých stran a rozšiřováním stranických systémů o nové dimenze (přímý odkaz na cleavages).

Odkazy

Reference

Související články

politická strana * volební systém * seznam českých politických stran * politická ideologie - politické směry * konfliktní linie * financování politických stran v Česku ** transparentní účet

Literatura

Encyklopedie a slovníky

DERBYSHIRE I. , DERBYSHIRE, J. +more D. Political Systems of the World. 2. vyd. Oxford: Helicon Publishing, 1996. . * KRIEGER, J. (ed). The Oxford Companion to Politics of the World. 1. vyd. Oxford: Oxford University Press, 1993. . * ŽALOUDEK, K. Encyklopedie politiky. 2. vyd. Praha: LIBRI, 1999. .

Monografie

DUVERGER, M. Political Parties. +more 1. vyd. London: Methuen & Co. 1954. * FIALA, P. , STRMISKA, M. Teorie politických stran. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 1998. . * LEBEDA, T. , NOVÁK, M. Volební a stranické systémy. 1. vyd. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2004. . * NOVÁK, M. Systémy politických stran. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997. . * SARTORI, G. Strany a stranické systémy - Schéma pro analýzu. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. . * STRMISKA, M. a kol. Politické strany moderní Evropy. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. . * STRMISKA, M. Regionální strany a stranické systémy. Španělsko, Itálie, Velká Británie a Severní Irsko. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1998. . * WEBB, P. The Modern British Party System. 1. vyd. London: Sage Publications, 2000. .

Kategorie:Politické strany Kategorie:Politologie Kategorie:Politické systémy