Cesko.wiki Sviňucha černá
Author
Albert FloresSviňucha černá (Oxyura jamaicensis) je středně velký druh vodního ptáka z čeledi kachnovitých. Samec této kachny je charakteristický černým peřím, bílým okem a žlutým zobákem. Samice mají tónované hnědé peří a hnědý zobák. Sviňucha černá je původním druhem Severní Ameriky, ale byla introdukována do Evropy a některých dalších částí světa. Tito ptáci preferují mělké sladkovodní nebo brakické vodní plochy s hustou vegetací. Jsou specializovaní na potravu, kterou tvoří převážně vodní rostliny, ale také drobní bezobratlí. Samec při hře ozývá pomocí charakteristického hvízdavého hlasu. Sviňucha černá se v zimě často toulá a vytváří velká hejna. Hnízdí na suchých místech poblíž vodních ploch, kde staví plovoucí hnízda. Samice klade obvykle 7–12 vajec, která se inkubují asi 4 týdny. Samec se podílí na péči o mláďata. Tento druh je ohrožen kvůli ztrátě přirozeného prostředí a odstřelu ze strany lovců. Energie vynaložená na migrace a vyhledávání nových lokalit také snižuje rozmnožovací úspěšnost sviňuch černých. Organizace na ochranu přírody se věnují monitorování populace a podpoře ochrany tohoto druhu.
Sviňucha černá (Phocoena spinipinnis) je druh menšího kytovce z čeledi sviňuchovití, který se přirozeně vyskytuje v pobřežních vodách Jižní Ameriky od Ohňové země po Peru na západě a jižní Brazílii na východě.
Systematika
Druhové jméno spinipinnis pochází z latinského spina („hrbolek“) a pinna („hřeben“, „ploutev“), ve volném překladu tedy „s hrbolatou ploutví.“ To odkazuje na několik řad malých hrbolků na přední hraně hřbetní ploutve.
Popis
Dospělci váží kolem 105 kg. Samci měří 1,4-2 m, samice kolem 1,35-1,8 m. +more Jedná se o robustně působícího, přesto poměrně malého kytovce s tmavým tělem a světle šedým až bílým břichem. Hlava je tupá s mírně vyčnívajícím zobákem s tmavšími rty. Kolem tmavých očí se nachází tmavé kulaté skvrny. Unikátní hřbetní ploutev vystupuje jen nízko nad hřbet a je trojúhelníková a nakloněná dozadu. Je posazena poměrně dalece v zadní části hřbetu. Přední hrana hřbetní hřbetní ploutve mívá 2-7 řad malých hrbolků. Prsní ploutve jsou vzhledem k tělu velké, od jejich báze k tlamě vede světlý tenký proužek, který je nicméně špatně znatelný v terénu. Horní čelist ukrývá 20-46 zubů, spodní 28-46.
Areál rozšíření a populace
Areál výskytu sviňuchy černé sahá od Ohňové země daleko na sever - na tichomořské straně až do severního Peru (~5° j. š. +more) a na atlantské straně do jižní Brazílie (~28° j. š. ). Stanoviště druhu tvoří pobřežní vody kontinentálních šelfů, spíše výjimečně může zaplout až 50 km od břehu a do moří do hloubek 1000 m. Obývá vody o teplotách mezi 3-19,5 °C. Vyskytuje se patrně v malých populačních hustotách.
Biologie
O biologii druhu je známo minimum informací. Může se vyskytovat ve skupinkách typicky do 8 jedinců, avšak byly zaznamenány i větší agregace do 70 sviňuch. +more V terénu je sviňuchu černou poměrně těžké zahlédnout, jelikož při vynořování takřka nezvlní vodní hladinu, má velmi nízkou hřbetní ploutev, nad hladinou se příliš neprojevuje a je velmi plachá, takže v případě přiblížení lodi rychle odplouvá.
V Peru dochází k vrhům nejčastěji koncem léta a na podzim. Březost trvá 11-12 měsíců. +more Mládě je při narození velké kolem 86 cm. Sviňucha černá se živí pelagickými druhy ryb (ančovičky, štikozubcovití aj. ), hlavonožci i krevetami. Doba ponorů se pohybuje v rozmezích pouze 1-3 minuty.
Ohrožení
Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) druh hodnotí druh jako téměř ohrožený. Ohrožení druhu představují hlavně místní rybáři, kteří především v Peru sviňuchy černé cíleně harpunují na maso pro lidskou konzumaci nebo pro návnadu na ryby a žraloky, jako je žralok modrý nebo mako. +more Z ostatních zemí nepochází podrobnější data, avšak je možné, že cílený lov sviňuch černých nastává i v jiných zemích než Peru. Vedle cíleného lovu dochází i k nechtěným odchytům, během kterých se sviňuchy mohou snadno zamotat do rybářských sítí a utonout. Nejméně od 70. let 20. století až do počátku 90. let docházelo k cíleným lovům menších kytovců včetně sviňuch černých v jižní Argentině a jižním Chile kolem Ohňové země. Maso kytovců totiž sloužilo jako levná návnada na velké desetinožce (převážně Lithodes santolla a Paralomis granulosa).