Teorie ustáleného stavu je v teoretické fyzice pojem, který se využívá v kvantové mechanice a statistické fyzice. Tato teorie se zabývá popisem systémů, které jsou ve stavu ustálené rovnováhy, tedy systémů, které nevykazují žádnou změnu v průběhu času.
Teorie ustáleného stavu je založena na předpokladu, že stavům v takových systémech odpovídají nekonečně dlouhé časové úseky, ve kterých jsou dynamické veličiny systému konstantní. Tento předpoklad se ukázal jako užitečný při popisu mnoha fyzikálních jevů, jako například chování látek ve fázových přeměnách nebo tepelné vlastnosti systémů.
Teorie ustáleného stavu je matematicky formulována pomocí stacionárních stavů, které jsou řešením rovnic pohybu daného systému. Tyto stacionární stavy mají tu vlastnost, že se v průběhu času nemění, a proto je možné je popsat pomocí statických veličin. Tato teorie je tedy důležitým nástrojem pro analýzu a porozumění fyzikálním jevům, které jsou ve stavu ustálené rovnováhy.
Teorie steady state (jiné názvy: teorie ustáleného stavu, teorie stacionárního vesmíru, teorie pevného stavu, teorie neměnného stavu, teorie stálého stavu) je jeden z modelů vesmíru.
Zachovává kosmologický princip, který tvrdí, že střední hustota látky a energie každé části vesmíru (ve velké měřítku) je stejná v čase a prostoru.
Tato teorie ho naplňuje tak, že předpokládá neustálý vznik hmoty z ničeho (protože jinak by se hustota vesmíru jako celku musela zmenšovat, protože expanduje).
Teorie vznikla v roce 1948 jako alternativa k teorii Velkého třesku (Big Bang).
Cesko.wiki 