Vraždění

Vraždění je román českého spisovatele Josefa Karla Šlejhara, sepsaný v roce 1910.

Děj

Autor ukazuje obrazy z života v podhorské vesnici. Staví do kontrastu idylickou představu venkovského života s krutostmi života na vsi, kde si lidé závidí, nepřejí si, dokonce se i nesnáší. +more Dalším kontrastem je idylický obraz vesnice v dřívějších dobách a obraz pokřivených vesnických vztahů s příchodem pokroku. Šlejhar tak kritizuje nástup novodobé společnosti.

Děj začíná pozdním podzimem, plískanicemi, což jsou symboly stáří, blížící se smrti. Pokračuje zimou, příchodem smrti a končí jarem, kdy se věci urovnají a pokračují v zaběhnutém řádu. +more Šlejhar zde vzbuzuje ve čtenáři pocit, že svět se zla a utrpení nikdy nezbaví.

Obrazy vesnického života se skládají z příběhů několika lidí či rodin a obrazů přírody.

Jedná se o rodinu Kuželovu. Kužel, zvaný Kuželka, prohraje jmění v kartách. +more Musí být odveden do vězení. Zanechá po sobě ženu a tři malé děti, kterým nezůstalo nic. Šlejhar ukazuje nemilosrdnost a nesoucit vesničanů s Kuželovou ženou a jejími dětmi. Vesničané Kuželkovi přejí ten nejdelší trest.

Dalším obrazem je život starého muže, nějakého Křečhoře, který „spěl již k celému naplněnému věku“, tedy ke sto letům. Živil se tím, že vykopával pro místního zbohatlíka v lese pařezy, dostával za to jídlo a piliny, které si mohl nechat k topení.

Třetím obrazem je život starého Brejchy a jeho nemocné ženy. Žili skromně v bytě, který jim nechával domácí za snesitelný nájem. +more Brejcha se o svou nemocnou ženu staral, a i když se neměli nejlépe, nějak své utrpení přežívali. Z bytu je ale vystrnadil doktor se svou ženou, kteří chtěli mít celý dům jen pro sebe. Brejcha musel přestěhovat sebe a svou nemocnou ženu do zapadlé boudy na dvoře.

Obraz paní Lipanové a jejího prvního rozmazlovaného syna Oskárka, který z nenadání zemřel, a druhého nechtěného syna, který žil i přesto, že se ze všech sil snažila, aby zemřel brzy.

Najdeme zde i další, jakoby vedlejší, menší „obrazy“, které obsahují motivy nešťastné lásky a zklamání (možná paralela se Šlejharovým životem, r. 1901 se rozvádí), nevěry. +more Typickými vesnickými postavami v díle jsou hospodský, hasiči, hrobař, věčně opilý starosta a snobský doktor, který sem přišel kvůli výdělku, závodčí a jeho nevěrná žena, staré vesnické drbny, kterým nic neuniklo, vychytralý obchodník.

Vše dospěje k osudné noci, kdy se koná ve vsi maškarní bál. Během toho, kdy se lidé baví a pijí, zemře starý Křečhoř, zemře Kuželová a zůstanou po ní sirotci, zemře Brejchova nemocná žena, paní Lipanová ubije své dítě a nedokáže tomu zabránit ani závodčí, oběsí se starostův otec, zemře Pavlína Maternova, ta, která byla zamilována do učitele, ale prý se pro něj nehodila. +more Pavlína je jakýmsi světlým místem v celém ději, podobně jako závodčí, podváděný vlastní ženou, ale milující děti.

Jedná se o román s nejasnou dějovou linií. Je užita silná retardace děje pomocí naturalistického líčení umírání, utrpení, stáří nebo i podřezávání kozy (motivy zabíjeného zvířete se objevují i ve Šlejharových dalších dílech) - tedy naturalistické tendence v tematické rovině, v sociální skutečnosti, při líčení zla a bídy. +more Jeho naturalismus bývá označován jako postnaturalismus (Štědroňová 2006: s. 20).

Přírodu líčí se značným patosem. Jeho popis přírody obsahuje subjektivní hodnocení, svým popisem vytváří emocionální, citovou atmosféru prostředí (Štědroňová, 2006: s. +more 38). Pomocí popisu atmosféry krajiny a přírody navozuje vypravěč stavy a nálady postav a také stavy a nálady svoje (Štědroňová, 2006: s. 38). Přírodní motivy se velmi často opakují: popisy podzimní deštivé krajiny, zimní krajiny, namodralé dálky, analogie zimní přírody se smrtí, kontrast maškarního bálu - zábavy - a smrti. V přírodním líčení najdeme personifikaci, přirovnání i kontrast. Pracuje se širokou zásobou přídavných jmen a příslovcí, s obrovskou škálou vypjatých dějových sloves (Štědroňová, 2006: s. 38):.

„[…] zastřelo se vše u plynoucí pochmurné temnosti nočních stínů - jako by černé ohromné sukno nade vším se rozepjalo. Nesmírný tmavý oblak spěl v ústrety pouti měsíčné.“

„Těžká to práce, tvrdá, mozolná, zdánlivě často nezdolná, z nejtěžších a nejkrutějších tohoto venkovského horského životbytí […]“

Román je značně subjektivní, navozuje v mysli čtenáře etické a morální otázky.

Text je psán rétorickou ich-formou, vypravěč hodnotí fikční svět, ale není přímo účasten v ději. Není ale ani zcela od děje odpoután. +more Přesouvá se na místo děje, seznamuje nás s postavami, poskytuje základní informace o událostech, je očitým svědkem událostí. Lze cítit, že názory vypravěče se shodují s názory autora textu. Vypravěč se snaží navodit mravní uvědomění. Čtenář je různými prostředky vybízen k soucítění a spoluprožívání (Jedličková, 1993: 58). Vypravěč působí jako samotář, až nějaký vizionář. Sezima označuje tohoto vypravěče jako „kronikáře“ (Sezima, 1910: 279).

Šlejhar jako expresionista z části ukazuje niterno vypravěčovy postavy, odkrývá jeho pocity při sledování bídného života, nespravedlnosti, bolesti a křivd.

Ukazuje hlavně lidi staré, zklamané životem, nemocné, bez možnosti zlepšení své situace, naproti nim staví bezstarostnost, vysedávání v hospodě, maškarní bály, pomlouvání, zbohatlíky, vychytralost.

Sezimova dobová reakce: „[…] Šlejharova malba vnějšku poslední dobou se zmalicherňuje k realistické povrchnosti; jeho psychologie se utápí v rozvodněném parafrázování nejběžnějších hnutí duševních, jeho styl bředne v trapné mnohomluvnosti a neodpustitelné ledabylosti.“

Zároveň tvrdí, že román Vraždění, je stále ukázkou starého Šlejhara: „A neváhám říci, že dokonce jedním z nejlepších kusů jeho proklatě jednostranného, ale při tom proklatě suggestivního umění - někdejšího.“

Sezima označuje knihu za jakousi černou kroniku.

K názvu Vraždění: nejedná se o vraždění v pravém smyslu tohoto slova. Šlejhar spíše ukazuje pomalý proces skomírání, úpadku, utlačování lidí na vesnici. +more Jakoby staří, chudí nebo nemocní neměli žádnou šanci vzepřít se osudu, postavit se proti, jsou vděčni, když dostanou aspoň malou almužnu v podobě chleba.

Sezima o tom píše: „Bezbranné oběti vlečeny jsou za bílého dne na popravu, a dav přihlíží k tomu bez jiného hnutí, leč hltavé zvědavosti nebo štítivého odporu, ne-li dokonce sobeckého zadostiučinění. Je to netržité řada otupujících obrazů bídy a strádání, příkrá stupnice tuhých, až brutálních útoků na nervy. +more“.

Už v roce 1910 byl jazyk Vraždění označen za „jazyk staromódní, jazyk groteskních starochů“ (Sezima, 1910: s. 278).

Reference

Literatura

Šlejhar, J. K. +more: Vraždění: dokumenty z pobytu na vsi. Praha, nakladatel B. Kočí 1910. *Sezima, K. : Vraždění. Lumír 59, 1910/11, 39, s. 276. *Jedličková, A. : Ke komu mluví vypravěč. Praha, Ústav pro českou a světovou literaturu AV ČR 1993, s. 58. *Štědroňová, E. : Expresionistické směřování Josefa K. Šlejhara. K poetice autorovi povídkové tvorby, Česká literatura 54, 2006/5, s. 20.

Kategorie:České romány Kategorie:Knihy z roku 1910