Array ( [0] => 15046149 [id] => 15046149 [1] => cswiki [site] => cswiki [2] => Kníže-biskup [uri] => Kníže-biskup [3] => [img] => [4] => [day_avg] => [5] => [day_diff] => [6] => [day_last] => [7] => [day_prev_last] => [8] => Kníže-biskup je historický titul, který se používal pro šlechtice, který měl dvojí funkci - knížete a biskupa. Tento titul se v Čechách a na Moravě používal od 11. století do 19. století. Kníže-biskup ovládal nejen světskou moc, ale také měl jurisdikci nad církevními záležitostmi ve svém území. Kníže-biskup byl také členem šlechtického stavu a mohl zasedat na zemském sněmu. V českých zemích existovalo několik knížat-biskupů, například kníže-biskupství pražské, olomoucké nebo litoměřické. Tito šlechtici zastávali mocnou pozici a měli značný vliv na politické a náboženské dění země. Kníže-biskupství měla také vlastní správu, soudy a vojsko. S rozvojem českého státu a centralizací moci byla role kníže-biskupa postupně oslabována. Nakonec byly kníže-biskupství sloučeny s ostatními úřady a jejich význam vymizel. Dnes se titul kníže-biskup již nepoužívá a existují pouze biskupové, kteří mají svůj úřad ve správě římskokatolické církve. [oai] => Kníže-biskup je historický titul, který se používal pro šlechtice, který měl dvojí funkci - knížete a biskupa. Tento titul se v Čechách a na Moravě používal od 11. století do 19. století. Kníže-biskup ovládal nejen světskou moc, ale také měl jurisdikci nad církevními záležitostmi ve svém území. Kníže-biskup byl také členem šlechtického stavu a mohl zasedat na zemském sněmu. V českých zemích existovalo několik knížat-biskupů, například kníže-biskupství pražské, olomoucké nebo litoměřické. Tito šlechtici zastávali mocnou pozici a měli značný vliv na politické a náboženské dění země. Kníže-biskupství měla také vlastní správu, soudy a vojsko. S rozvojem českého státu a centralizací moci byla role kníže-biskupa postupně oslabována. Nakonec byly kníže-biskupství sloučeny s ostatními úřady a jejich význam vymizel. Dnes se titul kníže-biskup již nepoužívá a existují pouze biskupové, kteří mají svůj úřad ve správě římskokatolické církve. [9] => [is_good] => [10] => [object_type] => [11] => 0 [has_content] => 0 [12] => [oai_cs_optimisticky] => ) Array ( [0] => [[Soubor:Orn ext Prince-évêque SERG Toison d'or.svg|upright=1|náhled|Atributy užívané knížaty-biskupy: klobouk s šesti střapci, kříž a berla reprezentuje duchovní správu biskupovu, meč, knížecí klobouk a plášť odkazuje na světskou správu]] [1] => [[Soubor:Kirchenprovinzen Deutschland 1500.jpg|náhled|upright=1|Arcidiecéze a volební diecéze, stav z roku 1500]] [2] => [[Soubor:Johann Otto von Gemmingen.jpg|náhled|vpravo|upright=1|[[Johann Otto von Gemmingen]], kníže-biskup [[Knížecí biskupství Augsburg|augsburský]] (1591–1598)]] [3] => [4] => '''Kníže-biskup''' ('''kníže biskup''', [[Němčina|německy]] ''Fürstbischof,'' [[Latina|latinsky]] ''Princeps Episcopus''), popřípadě '''kníže-arcibiskup''' (německy ''Fürsterzbischof,'' latinsky ''Princeps Archiepiscopus'') byl [[biskup]] (nebo [[arcibiskup]]), kterému příslušela též hodnost [[kníže]]te a v řadě případů též svrchovaná či téměř nezávislá vláda ve vlastním knížectví nebo jiném feudálním teritoriu. Termín kníže-biskup byl v minulosti chápán jako hovorový a neoficiální. Úplný titul zněl: N. N., ([[Z milosti Boží|z Boží milosti]]) (arci)biskup z N., kníže ([[Svatá říše římská|Svaté říše římské]]). Hodnost se týkala naprostou většinou biskupů [[Římskokatolická církev|římskokatolických]], jen ve vzácných, historicky podmíněných případech, patřili ke knížatům-biskupům též někteří biskupové [[Luteránství|luteránští]], [[Anglikánství|anglikánští]] a [[Pravoslaví|pravoslavní]]. [5] => [6] => Ve [[Svatá říše římská|Svaté říši římské]] ztratila knížata-biskupové svoji moc při [[Hlavní usnesení mimořádné říšské deputace|sekularizaci a mediatizaci]] roku [[1803]], několik zbylých většinou se zánikem říše v roce [[1806]], ovšem v [[Rakouské císařství|Rakouském císařství]] titul obvykle přetrval až do roku [[1918]], jako např. v [[Arcidiecéze vratislavská|biskupství vratislavském]] a v [[Arcidiecéze olomoucká|arcibiskupství olomouckém]]. V [[Arcidiecéze salcburská|salcburské arcidiecézi]] užívali arcibiskupové titul knížete až do roku 1951. [7] => [8] => == Knížata-biskupové ve Svaté říši římské == [9] => === Definice === [10] => Kníže-biskup byl [[biskup]] s [[kníže]]cí hodností. Tento jev, kdy jeden člověk držel jak světský, tak duchovní titul, měl důležitou funkci ve [[Svatá říše římská|Svaté říši římské]], kde knížatům-biskupům (v několika případech také knížatům-[[opat]]ům) příslušel stav [[Říšský kníže|říšských knížat]]. Tito pak zpravidla vystupovali jako suverénní [[zeměpán]]i nad územím svého biskupství (nebo opatství) a měli právo zasedat v říšském sněmu. S různými regionálními specifiky se funkce knížete-biskupa vyskytovala i v několika dalších zemích mimo Svatou říši římskou. [11] => [12] => Světská panovnická funkce biskupů byla výsledkem politiky německých králů [[Raný středověk|raného středověku]], jejichž záměrem bylo, aby byl vliv mocných knížecích rodin na králem jmenované biskupy co nejmenší. Několik z těchto biskupů tehdy získalo dokonce propůjčení královských práv (tzv. [[Insignie|regálií]]). Souběžně s rozvojem územních států si i knížata-biskupové budovali svá panství jako světská území, a to mnohdy použitím vojenské síly. Příkladem jsou vojenské výboje [[pasov]]ských biskupů. [13] => [14] => === Stručné dějiny a charakteristika knížecích biskupství === [15] => [[Soubor:Balduineum Wahl Heinrich VII.jpg|náhled|vlevo|upright=1|Sedm [[kurfiřt]]ů volí [[Jindřich VII. Lucemburský|Jindřicha VII. Lucemburského]] králem. Vlevo na obrázku lze podle pokrývek hlavy rozpoznat tři '''kurfiřty, kteří byli zároveň arcibiskupy''' (tzn. kolínského, mohučského a trevírského arcibiskupa)]] [16] => Základy světské moci říšských biskupů byly položeny v dobách vlády [[Liudolfovci|Otonů]]. Dobová státní idea líčila panovníka jako nástupce Kristova a biskupy jako nástupce apoštolů. Král či císař dával světskou investiturou symbolicky najevo, že biskupové patří k prvním velmožům říše a stojí dokonce výše než vévodové. Již [[Ota I. Veliký|Ota I.]] a [[Ota II.]] udíleli biskupským statkům celní a tržní práva, právo razit mince a od konce [[10. století]] a vlády [[Ota III.|Oty III.]] a [[Jindřich II.|Jindřicha II.]] získávali někteří biskupové i skutečnou vládu, neboť panovníci jim udíleli říšská hrabství či jiné domény stejně jako právo [[Horní regál|horního regálu]], právo opevňovat svá města a právo držet si vlastní [[Léno|vazaly]]. V [[Italské království (středověk)|Itálii]] byla tato práva pro biskupy běžná již na počátku 10. století, kdy takto biskupy vyznamenávali tamní králové [[Hugo I. Italský|Hugo z Arles]] a [[Lothar II. z Provence|Lothar]]. Již tito dva králové spolu s Otou I. v [[Německé království|Německu]] také využívali služeb biskupů jako osobních kaplanů a rádců.{{Citace monografie|příjmení=Keller|jméno=Hagen|příjmení2=|jméno2=|titul=Otoni: : Jindřich I. Ptáčník, Ota I., II., III., Jindřich II.|vydání=1|vydavatel=Vyšehrad|místo=Praha|rok=2004|počet stran=119|strany=92–94|isbn=80-7021-733-2}} Knížecí biskupství v říši vznikala postupně, tak jak docházelo k procesu [[Teritorializace Svaté říše římské|teritorializace]], tedy štěpení původních kmenových vévodství a jiných větších celků na stále menší feudální panství. Svrchovaná biskupská léna, podřízená jen císaři, byla původně biskupskými závislými statky, které biskupství získávala většinou cestou donací. Jako poslední obdrželi postavení říšských knížat a s tím spojené právo účastnit se aktivně říšských sněmů biskupové v [[Saské vévodství|Sasku]] po pádu [[Jindřich Lev|Jindřicha Lva]] v roce [[1180]], kdy se původní [[Saské vévodství|Sasko-engernsko-vestfálské kmenové vévodství]] rozpadlo, a z tamních biskupů se stali plnoprávní zeměpáni v rámci říše. Není však bez zajímavosti, že přinejmenším někteří saští arcibiskupové i biskupové bývají v dobových pramenech počítáni mezi knížata již před tímto datem a tedy před získáním říšské bezprostřednostiS označením saských biskupů za knížata se setkáváme např. v „Kronice Slovanů“ kněze [[Helmold z Bosau|Helmolda z Bosau]], napsané krátce po r. [[1170]]. Helmold výslovně jmenuje k roku [[1115]] biskupa halberstadtského jako knížete, roku [[1160]] pak arcibiskupa brémského a k roku [[1167]] počítá mezi říšská knížata arcibiskupy magdeburského a kolínského i biskupa hildesheimského. Zdá se, že Helmold obecně měl saské biskupy za knížata, zřejmě do tohoto ranku však nepočítal brémské sufragánní biskupy na slovanských územích v [[Oldenburg in Holstein|Oldenburgu]] (později v Lübecku) v Ratzeburgu a v Mecklenburgu (později ve Schwerinu). Kromě dvou českých úplných a jednoho částečného překladu je kronika dostupná v latinském originále např. zde: http://hbar.phys.msu.ru/gorm/chrons/helmold.htm {{Wayback|url=http://hbar.phys.msu.ru/gorm/chrons/helmold.htm |date=20160304131003 }}{{Citace monografie|příjmení = |jméno = |příjmení2 = |jméno2 = |titul = Helmold z Bosau, Kronika Slovanů|vydání = 1. v tomto překladu|vydavatel = Argo|místo = Praha|rok = 2012|počet stran = 298|strany = 89, 147, 183-184|isbn = 978-80-257-0786-9|edice = Memoria medii aevi|překladatelé = Jan Zdichynec|editoři = Magdalena Moravcová|svazek edice = 17|kapitola = 1. Kniha, Kapitola XC "O bitvě u Welfesholzu", Kapitola LXXXIII "Usmíření biskupů Hartvíka a Gerolda", 2. kniha Kapitola CIII "Knížata vévodovi závidí jeho slávu"}} a naopak sufragánní biskupové brémského a magdeburského arcibiskupa s diecézemi na dříve [[Polabští Slované|slovanských]] územích bývají po velkou část středověku jako knížata zpochybňováni, ačkoli byli říšskými vládci na malých územích. [17] => [18] => Z počátku budilo spojení světské a duchovní moci jisté rozpaky, neboť duchovní osoby měly zakázáno přijímat a zastávat světské úřady, což se ovšem v raném středověku pravidelně porušovalo. Zatímco emancipace biskupů jako feudálů v říši Otonů nacházela alespoň částečně pochopení, pak spojení funkce arcibiskupa kolínského a vévody v jednom z pěti kmenových [[vévodství]] [[Německé království|Germánie]], [[Lotrinské vévodství|Lotharingii]] v rukou bratra Oty I., [[Brun Kolínský|Bruna]], vzbudilo patrně nemalý odpor, který musel kronikář [[Widukind z Corvey]] výslovně mírnit.{{Citace monografie|příjmení=|jméno=|příjmení2=|jméno2=|titul=Widukind z Corvey, Dějiny Sasů|editoři=Izdný Jakub, Spurná Kateřina|překladatelé=Izdný Jakub, Spurná Kateřina|vydání=1. české|vydavatel=Argo|místo=Praha|rok=2016|počet stran=203|edice=Memoria medii aevi|svazek edice=23|strany=54|isbn=978-80-257-1743-1}} [19] => [20] => {{Citát|...třetím pak byl Bruno, jehož jsme znali když byl v úřadě arcibiskupa a zároveň velikého vévody. Ať ho kvůli tomu nikdo neviní, protože jsme totéž četli o svatém Samuelovi a mnohých dalších biskupech, kteří byli zároveň i vládci.|''Widukind z Corvey, Dějiny Sasů''|}} [21] => [22] => [[Soubor:Fr 1617-Schlegel 19var.jpg|náhled|vlevo|"Zlaté rýnské", byly raženy kurfiřty-arcibiskupy z Mohuče, tento z r. 1617]] [23] => V raných obdobích říše, v podstatě po většinu středověku, bylo právo účastnit se říšských sněmů v podstatě synonymum pro hodnost říšského knížete, ať už světského či duchovního. Titul knížete jako takový, až na naprosté výjimky, neexistoval. Šlo o souhrnné označení [[Vévoda|vévodů]], [[Lankrabě|lantkrabat]], [[Seznam rýnských falckrabat a falckých kurfiřtů|falckrabat]], [[Markrabě|markrabat]] a samozřejmě i arcibiskupů a biskupů. Členství v elitní skupině říšských knížat nebylo možné získat bez získání svrchovanosti, přesněji [[Říšská bezprostřednost|říšské bezprostřednosti]] nad (alespoň některými) svými statky, čímž byl v případě biskupů vytvořen tzv. ''Hochstfit'' či u arcibiskupů ''Erzstift'', ono duchovní knížectví. Počátek existence knížecího biskupství bývá proto obvykle datován oním uvedením na sněm nebo první zmínkou o účasti [[Říšská bezprostřednost|immediátního]] biskupa na sněmu. Teprve od 15. století a zejména v novověku začalo být zařazení mezi říšská knížata otázkou vystavení knížecího diplomu císařem, i když většina takovýchto nových knížat politická práva říšských knížat na říšském sněmu vůbec nezískala. Knížat-biskupů se ale otázka nových nobilitací dotkla jen okrajově, protože většina knížecích biskupství již existovala (hranice diecézí byly dokonce z větší části utvořeny již v době ohraničené vládou [[Karel Veliký|Karla Velikého]] a [[Ota I. Veliký|Oty I.]]). Zřejmě to byl císař [[Fridrich I. Barbarossa|Fridrich Barbarossa]], za jehož vlády se titul říšského knížete začal užívat v jednoznačném a současném významu. Každopádně v době jeho vlády byla vydána tzv. [[Gelnhausenská listina]] (13. dubna [[1180]]), která vymezila postavení, práva a povinnosti jak světských, tak i duchovních knížat.{{Citace periodika|příjmení=Kejř|jméno=Jiří|titul=O říšském knížectví pražského biskupa|periodikum=Český časopis historický|datum=|rok=1991|ročník=89|číslo=4|strany=481–492, zde s. 485|poznámka=Vydal Historický ústav ČSAV|url=}} Práva říšských knížat potvrdilo, rozšířilo a do značné míry na příští staletí definovalo tzv. ''[[Confoederatio cum principibus ecclesiasticis]]'' vydané dne 26. dubna [[1220]] [[Fridrich II. Štaufský|Fridrichem II.]] a dále tzv. ''[[Statutum in favorem principum|Statuta in favorem principum]]'', vydaná spolukrálem [[Jindřich VII. Štaufský|Jindřichem Švábským]] 1. května [[1231]] a Fridrichem II. následně potvrzená. Zvláštní skupinu říšských knížat tvořili kurfiřti, volitelé císaře, přičemž již od poloviny 13. století byli mezi nimi tři [[Říšská bezprostřednost|bezprostřední]] arcibiskupové: mohučský, kolínský a trevírský. Pevné ohraničení počtu kurfiřtů, v té době již přes sto let de-facto existující, právně ztvrdila r. [[1356]] [[Zlatá bula Karla IV.]] Během 14. a 15. století bývaly biskupské země stále častěji označovány jako knížectví a staly se vlastně prvními říšskými knížectvími i podle názvu. Pravomoci biskupů jako knížat odpovídaly právům knížat světských. Šlo v první řadě o práva soudní svrchovanosti v první i druhé instanci, právo [[Horní regál|horního regálu]], právo držet si vlastní leníky, právo zemského sněmu (tzv. ''Privilegium Fori''), právo výběru cel a poplatků, a právo výběru daní a užitku z poddanských robot. Několik duchovních knížectví (Trevír, Salcburk, Trident, Brixen, Pasov, Chur, Kostnice, Mety, Toul a Verdun) dokonce neznámo kdy postupně získali právo povyšovat do šlechtického stavu a udílet znaky.{{Citace monografie [24] => | příjmení = FRÖHLICH [25] => | jméno = Georg, Freiherr von [26] => | příjmení2 = [27] => | jméno2 = [28] => | titul = Über Nobilitierungen in Heiligen R mischen Reich, in Adelsrecht, Entstehung, Struktur, Bedeutung in der Moderne des historischen Adels und seine Nachkommen [29] => | url = https://archive.today/20071211184353/http://www.chivalricorders.org/nobility/holyroman/%C3%BCbernobilitierungen_imHRE.htm#selection-549.0-569.5 [30] => | dostupnost = Dostupné online bez stránkování [31] => | vydání = 1 [32] => | vydavatel = [33] => | místo = Limburg an der Lahn [34] => | rok = 2001 [35] => | počet stran = 53 (67-119) [36] => | strany = 76 [37] => | isbn = [38] => | jazyk = německy [39] => }} Všichni knížecí biskupové ovšem mívali vlastní lenní šlechtu, například münsterský biskup [[Franz z Waldecku (biskup)|Franz z Waldecku]] shromáždil v roce 1534 při svolání rytířské hotovosti 115 šlechticů a 26 erbovníků.{{Citace monografie|příjmení=Vlnas|jméno=Vít|příjmení2=|jméno2=|titul=Novokřtěnci v Münsteru|vydání=1|vydavatel=NLN|místo=Praha|rok=2002|počet stran=232|edice=Knižnice Dějiny a současnost|svazek edice=17|strany=28|isbn=80-7106-505-6}} [40] => [[Soubor:Luftbild Statthalterei.jpg|náhled|Budova Mohučského kurfiřtského místodržitelství v Erfurtu]] [41] => Biskupská knížectví se od sebe značně lišila velikostí, od těch největších (Mohuč, Lutych, Münster, Salcburk), až po zcela nepatrné (Kostnice, Lübeck, Lebus, Řezno). Ta největší bývala někdy rozdělena na dvě části, pojmenované „Horní a Dolní knížectví“ (''Oberstift'' a ''Niederstift''). To byl případ Mohuče, Utrechtu a Münsteru. Mnohdy vládli knížecí biskupové také nad dalšími územími, což bývalo vyjádřeno jejich doplňkovými (tzv. subsidiárními) tituly. Takto byl např. kurfiřt-arcibiskup mohučský knížetem [[Zemský okres Eichsfeld|eichsfeldským]] a hrabětem [[Hrabství Gleichen|gleichenským]], kurfiřt-arcibiskup kolínský hrabětem [[recklinghausen]]ským, kníže-arcibiskup brémský hrabětem ze [[Stade]], kníže-biskup utrechtský hrabětem z [[Drenthe]], kníže-biskup lutyšský hrabětem z [[Hrabství Hoorn|Hoornu]] a hrabětem z [[Hrabství Loon|Loonu]], kníže-biskup freisinský hrabětem z [[Werdenfels]]u či kníže-biskup míšeňský pánem [[stolpen]]ským. V jiných případech titul knížecího biskupství plně splýval s jiným historickým územím, jehož titul se v titulatuře biskupů udržel. Příkladem může být kníže-arcibiskup z Vienne jako hrabě z [[Vienne (Isère)|Vienne]], kníže-biskup [[Sion (Švýcarsko)|sionský]] jako hrabě [[Valais|wallisský]] nebo kníže-arcibiskup z [[Arcidiecéze cambraiská|Cambrai]] jako hrabě a posléze vévoda z [[Cambrai]]. Knížecí biskupství bývala obvykle výrazně menší, než diecéze svěřená biskupovi a také leželo zcela v jejích hranicích, takže biskup byl ve svém knížectví svrchovaným světským i duchovním pánem. Nebylo tomu tak ale vždy. Například Münsterské biskupství, k němuž patřilo vůbec největší duchovních knížectví říši,VLNAS..., s. 27 zaujímalo původně jen oblast biskupského Horního knížectví (''Oberstift'') a několika drobných suverénních feudálních panství, zato biskupovo Dolní knížectví (''Niederstift''), patřilo z duchovního hlediska až do roku 1668 pod jurisdikci biskupa z [[Osnabrück]]u, který sám vládl jako světský vladař jen nad nevelkým knížectvím. Světská moc münsterského biskupa tak původně sahala podstatně dále, nežli moc duchovní. [42] => [43] => [[Soubor:Immerwährender Reichstag.jpg|náhled|Zasedání Říšského sněmu v roce 1663, vlevo duchovní katolická knížata, na dvoučlenné lavici luterští knížecí biskupové z Lübecku a Osnabrücku]] [44] => [45] => Častým kamenem úrazu byl vztah biskupů a arcibiskupů k městům, v nichž stály jejich svěřené katedrály. Jak ve vrcholném a pozdním středověku rostly moc, bohatství a také ambice měst, snažily se tyto setřást světskou vládu svých biskupů jako nevítané jho, což bývalo v případě duchovních vladařů snazší, než u světských pánů, vládnoucích na dynastickém principu. Z mnoha biskupských sídelních měst se tak postupně stávala svobodná říšská města ([[Kolín nad Rýnem|Kolín]], [[Besançon]], [[Augsburg]], [[Špýr]], [[Worms]], [[Štrasburk]], [[Mety]], [[Řezno]], [[Kostnice (město)|Kostnice]] aj.) či se město připojilo k [[Švýcarsko|Švýcarskému spříseženství]] (Basilej). Někdy však nedošlo přímo k osamostatnění, ale jen k faktickému „vyhnání“ biskupů z jejich rezidenčního města. Biskupové si pak zřídili vedlejší rezidenci v menším městě svého knížectví a do města se svým mateřským kostelem ([[Katedrála|katedrálou]]), zajížděli pouze kvůli výkonu duchovních povinností ([[Mohuč]], [[Trevír]], [[Brémy]], [[Osnabrück]]). Město jako takové jim ovšem nadále zůstalo poplatným. Někdy byli biskupové donuceni přeložit svou rezidenci i v případě, že jejich sídelní město jim nikdy nepodléhalo jako [[zeměpán]]ům, ale bylo buď svobodné, nebo náleželo některému ze světských knížat, ovšem i přesto byla trvalá přítomnost biskupského dvora pro měšťany či městského zeměpána obtížně snesitelná ([[Míšeň]], [[Schwerin]], [[Lübeck]]). Někdy se ale také biskupům podařilo zarazit snahy svého města emancipovat se a znovu jej, občas již jako právně svobodné město, opět podřídit své vládě ([[Lutych]], [[Verden]], [[Hildesheim]]). Samozřejmě špatný vztah biskupa s jeho rezidenčním městem nebyl pravidlem bez výjimky a někde se dařilo udržet vzájemné vztahy v relativně bezkonfliktní rovině ([[Salcburk]], [[Magdeburg]], [[Trento|Trident]], [[Münster]],V Münsteru sice v letech 1534-35 opanovala moc sektářská [[Novokřtěnectví|novokřtěnecká]] [[Obsazení Münsteru|Münsterská komuna]], protože však nebyla složena zdaleka ze všech měšťanů a protože ji z velké části tvořili cizinci, není zde tato krátká epizoda za "skutečnou" roztržku městské rady s biskupem-zeměpánem. Více viz Vít Vlnas – ''Novokřtěnci v Münsteru.'' [[Eichstätt]], [[Würzburg]], [[Merseburg]], [[Kamien Pomorski|Cammin]], [[Halberstadt]] aj.). [46] => [[Soubor:Paderbornischer Soldat Gudenushandschrift 1734 Karlsruhe.jpg|náhled|Granátník vojska Knížecího biskupství Paderborn, 1734]] [47] => Velké změny přinesla knížecím biskupstvím protestantská reformace. Do poloviny 16. století se luteránům či kalvinistům podařilo ovládnout pole v řadě biskupství a nebylo výjimkou, že se biskupové oženili a přešli na novou víru. Několik málo diecézí a jejich duchovních knížectví zaniklo již kol. poloviny 16. století (Míšeň, Havelberg, Braniboř, [[Lubušsko|Lubuš]]/[[Lebus]]) [[Augšpurský mír|augšpurský náboženský smír]] z roku [[1555]] a říšský sněm z roku [[1582]] fakticky vylučovaly změny aktuálního [[Status quo|statu-quo]]. Diecéze, kde zvítězilo protestantství, byly tedy fakticky zrušeny a jednotlivá knížectví (''Hochstift'') řízena světskými administrátory, většinou z řad mladší synů významných protestantských říšských knížat. Tito administrátoři nebyli v žádném směru biskupy, pouze užívali bývalých biskupských domén jako svého světského knížectví, kterému vládli doživotně, nikoli však dědičně. Administrátory se v některých případech se mohla stát i knížata katolického vyznání, příkladem je třeba [[Albrecht z Valdštejna]], který se roku 1629 stal knížetem v Biskupství [[schwerin]]ském, které převzal současně s [[Meklenbursko|Meklenburským]] vévodstvím. Tuto praxi ukončil až [[vestfálský mír]] v roce 1648, který zrušil většinu luterských biskupských knížectví (Brémy, Verden, Ratzeburg, Minden, Schwerin, Cammin, Zeitz, Merseburk, Halberstadt a také Magdeburk, který ovšem zanikl definitivně až roku 1680) a také protestantských diecézí (kromě jmenovaných [[Utrecht]] a jemu podřízená biskupství). Naproti tomu v biskupstvích Osnabrücku a Lübecku se podařilo uchovat luterskou víru a to tak, že oběma zemím vládli luterští knížecí biskupové: v Lübecku působili nastálo biskupové pouze z dynastie [[Holstein-Gottorp|holštýnsko-gottorpských vévodů]], v Osnabrücku se napříště střídali luterský biskup z rodu [[Hannoverská dynastie|vévodů brunšvicko-lüneburských]] s voleným biskupem katolickým. Katedrální kapitula byla v Lübecku plně složená z luterských kanovníků, v Osnabrücku pak měli luteráni převahu. Luterští biskupové však byli skutečnými, byť většinou ženatými, biskupy, nikoli jen světskými administrátory knížectví. Pro všechna biskupství v říši pak od augšpurského míru, potažmo od míru vestfálského platil neměnný [[status quo]] v rozšíření protestantských a katolických farností. V katolických knížecích biskupstvích, nikoli však v diecézích jako církevně-správních jednotkách, nebyla od roku 1648 již uplatňována zásada „''[[Cuius regio, eius religio]]''“, nýbrž zde panovala náboženská svoboda při zachování reformačního rozdělení farností. Kníže-biskup, který by ve svém knížectví dopustil pokles katolického obyvatelstva pod 20%, měl být ihned vyměněn. Augšpurský mír stanovil dvě kompromisní ustanovení, upravující princip ''Cuius regio, eius religio''. Jednak šlo o tzv. ''[[Reservatum ecclesiasticum]]'', které nařizovalo duchovnímu knížeti, který by přestoupil na protestantskou konfesi, okamžitě odstoupit z úřadu a vzdát se vlády. Opatření, které mělo zabránit sekularizaci dalších duchovních knížectví a tvorbě nových protestantských dynastických států, se plně podařilo prosadit až Vestfálským mírem, který přesně stanovil počet katolických a protestantských duchovních knížectví.Po roce 1648 patřila k duchovním knížectvím protestantské (luterské) konfese biskupství Lübeck (trvale) a Osnabrück (střídavě) a dále tři ženská okněžněná opatství: v [[Quedlinburg]]u, [[Gandersheim]]u a [[Gernrode]] (poslední jen do počátku 18. století, kdy došlo k jeho plné sekularizaci). Naproti tomu se císař v tzv. ''[[Declaratio Ferdinandea]]'' musel zavázat garantovat v katolických duchovních knížectvích nejen vyznávání některé protestantské konfese, ale i politická práva evangelických stavů, především zemské šlechty. Vestfálský mír dal knížatům-biskupům, stejně jako světským knížatům, právo zahraniční politiky nezávislé na císaři pouze s vágním dodatkem, že uzavírané mezinárodní smlouvy nesmí „býti ke škodě říše“. Zároveň také všem říšským knížatům povolil stavět vlastní ozbrojené síly. [48] => [[Soubor:Hofgarten Residenz.jpg|náhled|vlevo|upright=1|[[Würzburská rezidence|Barokní rezidence]] [[Würzburg|würzburských]] knížat-biskupů — památka [[Světové dědictví|Světového dědictví]]]] [49] => Armády knížecích biskupů sice obvykle velikostí příliš nepřesahovaly osobní gardy, přesto však hojně vznikaly. Ačkoli některá duchovní knížata, jako mohučský kurfiřt [[Jan Filip ze Schönbornu (kurfiřt)|Jan Filip Schönborn]] před císařskou korunovací [[Leopold I.|Leopolda I.]]{{Citace monografie|příjmení = Kubeš|jméno = Jiří|příjmení2 = |jméno2 = |titul = Trnitá cesta Leopolda I. za říšskou korunou (1657-1658): volby a korunovace ve Svaté říši římské v raném novověku.|vydání = 1|vydavatel = Veduta|místo = České Budějovice|rok = 2009|počet stran = 327|strany = zejména s. 73-104|isbn = 978-80-86829-43-2}} či některá duchovní knížata z rodu [[Wittelsbachové|Wittelsbachů]], užívala tohoto práva k politice nepřátelské císařům a dokonce ve shodě s Francií, tradičním rivalem Svaté říše, většina knížat-biskupů tvořila v novověku konzervativní, prohabsburskou a vlastně i proříšskou sílu, ostře se vymezující vůči rozkladným snahám Francie nebo Pruska. Novověk také znamenal kumulaci biskupských a prelátských hodností v několika málo rukou. Mladším synům z nejvýznamnějších katolických knížecích rodů říše, zejména Habsburků a Wittelsbachů, umožňovala knížecí biskupství odpovídající příjem, ovšem reálná administrace takových biskupství pak byla téměř zanedbatelná. Někteří princové, jako např. [[arcivévoda]] [[Leopold I. Vilém|Leopold Vilém Habsburský]], či pozdější kolínský kurfiřt, [[Clemens August Bavorský]] (1700–1761), dokázali získat i šest nebo sedm vrcholných duchovních úřadů spojených většinou i s hodností knížete. [50] => [51] => ==== Knížata-biskupové v Boji o investituru ==== [52] => Postavení, práva a povinnosti říšských biskupů spolu se ziskem jejich knížecího titulu a vytvořením jeho reálného obsahu se zformovala během série zápasů římsko-německých panovníků s papežstvím, s církevní, ale i světskou opozicí v 11.-12. století. Tyto střety, dnes ne zcela přesně zvané [[Boj o investituru]] (z latinského ''vestio'', ''vestire'', tj. šatit, oblékat, investitura symbolicky znamenala předání duchovní, případně i světské moci biskupovi), změnily a právně zakotvily pozici říšských biskupů, jak se vytvořila v době Otonů. [[Liudolfovci|Otonsko]]-[[Sálská dynastie|sálská]] koncepce univerzálního západního císařství vycházela z tezí, že římský císař stojí v pozici panovníka nadřazeného všem křesťanským králům, jeho císařství v rámci křesťanského světa  „nemá hranice“ (''Imperium orbi universo''){{Citace periodika|příjmení=Drška|jméno=Václav|titul=Idea universalismu - osud Svaté říše římské?|periodikum=Historický obzor|datum=1992|ročník=2|číslo=3|strany=338–347|url=}} a císař je nejen nejvyšším ochráncem papežství a církve obecně, ale i tím, kdo má bezvýhradné právo rozhodovat na svém vlastním území o ustanovení všech duchovních, biskupy nevyjímaje. Za to mu náleží pouze povinnost takováto duchovní [[Beneficium|beneficia]] (tj. úřady s příslušným financováním) řádně zabezpečit. V době vlády Otonů byla léna říšských biskupů a jejich vládci významnou oporou císařské moci, ovšem zhruba od poloviny 11. století s nástupem [[Clunyjská reforma|Clunyjské klášterní reformy]] a období reformních papežů, pocházejících vesměs z [[Lotrinské vévodství|Lotrinska]], se církev pokoušela o vybudování vlastní univerzální koncepce, nezávislé na císaři a také o plný papežský primát při správě církevních záležitostí nejširším slova smyslu. Císařská a papežská koncepce, která vyvrcholila počátkem 13. století pontifikátem [[Inocenc III.|Inocence III.]], se brzy dostaly do nevyhnutelného střetu, který se významně dotkl otázky říšských knížecích biskupství. Ještě císařovna-regentka [[Anežka z Poitou|Agnes]], vdova po [[Jindřich III. Černý|Jindřichovi III.]], udílela bez omezení biskupům v léno jak světské statky, tak duchovní úřady (symbolicky prstenem a berlou), ovšem již její sesazení (1061), prosazené kolínským arcibiskupem [[Anno Kolínský|Annem]], pozdějším vychovatelem korunního prince [[Jindřich IV.|Jindřicha]], předznamenalo otřes císařské moci v této oblasti. Ostatně ještě předtím, roku 1059, kdy byl za papeže zvolen „Lotrinčan“ Fridrich z Lutychu (jako [[Štěpán V. (papež)|Štěpán V.]]) ztratilo císařství kontrolu nad volbou papeže, kterou již nikdy nezískalo zpět.{{Citace monografie|příjmení=Drška|jméno=Václav|příjmení2=Picková|jméno2=Dana|titul=Dějiny středověké Evropy|vydání=1|vydavatel=Aleš Skřivan ml.|místo=Praha|rok=2004|počet stran=364|strany=149–151|isbn=80-86493-11-3}} Papež [[Alexandr II. (papež)|Alexandr II.]] se pak s Jindřichem IV. dostal do sporu o povahu říšských biskupství, na která nahlížel jako na autonomní, na světské moci nezávislé církevní instituce. [53] => [54] => Plně to formuloval nový papež [[Řehoř VII.]], který v roce 1075 vydal dokument ''[[Dictatus papae|Dictatus Papae]]'', jenž byl z části [[Encyklika|encyklikou]] a zčásti politickým manifestem. Dokument obsahoval 27 bodů, které jednostranně posilovaly moc a vliv papežství. Otázky biskupů se dotýkaly tři z nich. Článek III. říkal, že jen papež má právo jmenovat a sesazovat biskupy, článek XIII. papeži přikládal právo přemísťovat biskupy na různá místa podle své potřeby a článek XXV., který ustanovoval, že papež má právo o biskupech volně rozhodovat i bez rozhodnutí církevního [[Koncil|synodu]]. Dictatus papae se nesetkal s odporem jen na císařském dvoře, ale i mezi některými říšskými biskupy, mnohdy pevně svázanými s císařskou politikou a závislé na císařské přízni. Dictatus papae však dával papeži daleko rozsáhlejší práva i v oblastech, které se biskupů netýkaly (např. odvolávat krále i císaře) a vedl k razantnímu vyhrocení konfliktu. Po exkomunikaci [[Jindřich IV.|Jindřicha IV.]] a následném [[Cesta do Canossy|smíření obou aktérů v Canosse]] roku [[1077]] se však císařská opozice začala formovat z řad světských knížat a papež krátce stál dokonce na císařské straně, což záležitosti jmenování a podřízenosti biskupů odsunulo do pozadí. Dictatus papae se netýkal jen biskupů říšských a knížecích, ale všech, nicméně v jiných zemích bylo jeho naplnění vázáno na politickou situaci a ve vztahu k papeži chyběl na rozdíl od říše precedent.DRŠKA, PICKOVÁ..., s. 156-158 Takto byl papež [[Urban II.]] nucen ustoupit králi [[Roger II. Sicilský|Rogerovi II. Sicilském]] v otázce jmenování a obojí (tj. světské i duchovní) investitury biskupů v jeho království (1098), naopak [[Westminsterský konkordát]] z roku 1107 uzavřený mezi papežem [[Paschalis II.|Paschalisem II.]] a králem [[Jindřich I. Anglický|Jindřichem I. Anglickým]] za přítomnosti arcibiskupa [[Anselm z Canterbury|Anselma z Canterbury]] dával papeži právo obojí investitury, zakazoval biskupskou investituru z rukou laiků, tedy i krále, a králi dával pouze právo pasivně se účastnit biskupského jmenování nebo volby (tam, kde kapitula měla privilegium si biskupa zvolit) a také právo udělit biskupovi světské léno k jeho zajištění. [55] => [56] => V říši bylo pro nejednotný postup jinde, a tedy neexistující vzor třeba uzavřít mezi papežstvím a císařstvím vlastní dohodu. Již od roku 1106 zprostředkovával jednání zástupce „říšské církve“, arcibiskup [[Bruno Trevírský]]. Brunovi snahy vyústily v roce [[1111]] v uzavření dohody, zpečetěné dne 4. února v dnes již neexistujícím kostele [[Santa Maria in Turri]] v [[Řím]]ě u příležitosti nadcházející císařské korunovace [[Jindřich V. Sálský|Jindřicha V.]] Papež Paschalis, považovaný historiky za slabého, Jindřichovi plně ustoupil v otázce obojí investitury, dosazování i lenní poddanosti říšských biskupů a prelátů a vymínil si lenní svrchovanost pouze k těm církevním statkům říšských duchovních, které ležely mimo hranice Svaté říše. Dohoda vzbudila okamžitý odpor říšských církevních představitelů, kteří se od dob Otonů a prvních sálských císařů emancipovali a nyní již odmítali zejména faktické předání církevních majetků v říši císaři.DRŠKA, PICKOVÁ..., 162-163 Odpor vůči dohodě si vynutil uzavření kompromisního [[Wormský konkordát|Wormského konkordátu]] (1122), uzavřeného císařem Jindřichem V. a papežem [[Kalixt II.|Kalixtem II.]] (fakticky jde o dvě listiny, z nichž každá byla sepsaná jednou ze stran) který napříště dělil investituru na světskou, tedy císařskou, spojenou s předáním léna a posléze také udělováním knížecího titulu (symbolizoval ji předaný prsten) a investituru duchovní, spojenou s uvedením do úřadu a biskupským svěcením (symbolizovala ji předaná berla). Rozhodování o osobě budoucího biskupa bylo již výhradně záležitostí papeže, případně nadřízeného arcibiskupa-metropolity či také kapituly, měla-li kapitula v příslušném biskupství právo volby. Biskup se však jako světský kníže musel chovat jako řádný vazal svého krále či císaře. Volba biskupů mohla probíhat za přítomnosti krále (''Praesentium regis''), tuto výsadu však měl panovník jen v Německém království, v Itálii a Burgundsku měl jmenovaný biskup dokonce lhůtu šesti měsíců od svého jmenování, aby přijal světskou investituru a léno od římského panovníka.DRŠKA, PICKOVÁ..., s. 165 [57] => [58] => Ani Wormský konkordát ovšem neznamenal konečné rozhřešení sporů. Významným doplňkem a změnou v ustanoveních konkordátu byla dohoda z roku 1177, která veškeré duchovenstvo včetně biskupů v Italském království stavěla do pozice výhradních papežských poddaných či leníků a císaři [[Fridrich I. Barbarossa|Fridrichu I.]] tak v Itálii zbývala již jen lenní práva nad biskupskými statky a knížectvími, nikoli ale nad biskupy osobně.DRŠKA, PICKOVÁ..., s. 183 [59] => [60] => ==== Duchovní knížata jako říšská politická veličina ==== [61] => Podíl duchovních knížat mezi všemi knížaty ve Svaté říši římské od dob [[Štaufové|Štaufů]] setrvale klesal. Kolem roku 1190 se na říšské dvorské sněmy dostavovalo 92 duchovních knížat, z toho 1 patriarcha, 7 arcibiskupů, 39 biskupů, 29 opatů a 16 abatyší. Světských knížat bylo naproti tomu jen 14. O necelých sto let později, při královské volbě [[Rudolf Habsburský|Rudolfa I.]] byl počet rodů světských knížat dokonce ještě o jeden nižší.{{Citace monografie|příjmení=Krieger|jméno=Karl Frierich|příjmení2=|jméno2=|titul=Habsburkové ve středověku|vydání=1|vydavatel=Argo|místo=Praha|rok=2003|počet stran=254|strany=29|isbn=80-7203-453-7}} K oněm 92 duchovním knížatům je navíc třeba připočíst knížata-biskupy arelatské a italské, kteří se dvorských sněmů neúčastnili pravidelně. S nimi by počet duchovních knížat vystoupal na 130–140. Již první [[říšská matrika]] z roku 1521 však eviduje jen 53 duchovních knížat vůči 24 knížatům světským. V roce 1648 zbývalo jen 23 knížecích biskupů či arcibiskupů a k nim ještě tři duchovní kurfiřti vůči 61 světským knížatům a pěti světským kurfiřtům. Přesto do roku [[1792]] počet knížat-biskupů nepatrně vzrostl na 25 virilních hlasů, které v roce 1792 reálně drželo 20 biskupů, mezi kterými byli i všichni tři duchovní kurfiřti. Spolu s nimi hlasovalo v knížecí radě také 9 knížecích prelátů, ovšem jen čtyři z nich byli v roce 1792 zvláštní osoby, zbylé prelátské virilní hlasy byly v držení duchovních kurfiřtů nebo jiných knížecích biskupů. Duchovním knížatům tehdy odpovídalo 61 virilních hlasů světských knížat (bez 5 světských kurfiřtů). Ačkoli se o tyto hlasy dělilo jen 37 osob, celkový počet říšských teritoriálních světských knížectví, tedy včetně těch, která neměla na sněmu virilní hlas, byl ještě výrazně vyšší, zatímco počet 25 knížecích biskupů, 3 kurfiřtů a 9 prelátů byl konečný. [62] => [63] => ==== Titulatura knížecích biskupů ==== [64] => Od dob novověku se ustálila titulatura knížecích biskupů. Základ pro pevný systém oslovení duchovních knížat položila [[Zlatá bula Karla IV.]] z roku 1356, přesněji její dodatek z roku [[1375]], kterým [[Karel IV.]] přiznal právo na oslovení „[[Jasnost (predikát)|Vaše Jasnosti]]“ (latinsky ''Serenitas Vostra'', v [[Osoba (mluvnice)|3. os.]] ''Serenissimus'') světským kurfiřtům a těm z duchovních kurfiřtů, kteří pocházeli z některé z rodin vládnoucích říšských knížat. V 17. století získávali postupně [[Jasnost (predikát)|predikát Jasnost]] také různá říšská knížata, roku [[1742]] jej pak získaly paušálně všechny rody starých říšských knížat, tedy rody přijaté na říšský sněm do roku [[1582]]. Kurfiřti, aby zvýraznili své postavení, měly od roku [[1712]] nárok na oslovení „Nejjasnější“ (německy ''Durchlauchtigst''). Oslovení ''Durchlauchtigst'' pak bylo v roce [[1746]] přiznáno také starým říšským knížatům, zatímco knížata „nová“, získala téhož roku predikát „Jasnost“ (''Durchlaucht'', v 3. os. většinou ''Durchlauchtig-Hochgeboren''). [65] => [[Soubor:1700 Clemens-August.JPG|náhled|vlevo|[[Clemens August Bavorský]] (1700–1761), kurfiřt-arcibiskup kolínský, kníže-velmistr [[Řád německých rytířů|Německých rytířů]], kníže-biskup münsterský, osnabrücký, řezenský, paderbornský, hildesheimský, probošt v [[Altötting]]u etc.]] [66] => V praxi se tak v titulatuře duchovních knížat ustálila v 16.–18. století pravidla v rámci tzv. [[Kuriálie|kuriálií]] či kuriálního stylu, kdy duchovní kurfiřt či kníže, který pocházel z rodu starých říšských knížat, byl v úvodním písemném nebo verbálním oslovení titulován: „Nejdůstojněji-nejjasnější kurfiřte/kníže a pane“ (''Hochwürdigst-Durchlauchtigster Kurfürst/Fürst und Herr'') a duchovní kurfiřt či kníže z rodu nových knížat: „Nejdůstojněji-jasný kurfiřte/kníže a pane“ (''Hochwürdigst-Durchlauchtiger Kurfürst/Fürst und Herr''). V průběhu rozhovoru či dopisu se pak užívalo oslovení: "Vaše kurfiřtská Jasnosti" (''Eure kurfürstliche Durchlaucht'') pro kurfiřta a Vaše Jasnosti (''Eure Durchlaucht'') pro knížete-biskupa. Výjimku tvořila duchovní knížata královského (od r. [[1804]] také císařského) původu, kteří užívali stejnou úvodní titulaturu jako stará knížata, ovšem s úvodním oslovení „[[Královská Výsost|Vaše královská (císařská) Výsosti]], používané v průběhu rozhovoru či dopisu jako titul jediný. Pokud duchovní kurfiřt nebo kníže nebyl sám knížecího původu (či pocházel z rodu pouhých titulárních knížat), měl od 16. století nárok na úvodní oslovení: „Nejdůstojněji-vysokorodý kurfiřte/kníže a pane“ (''Hochwürdigst-Hochgeborener Kurfürst/Fürst und Herr'') a v průběhu rozhovoru či dopisu na oslovení: „Vaše kurfiřtská Milosti“ (''Eure kurfürstliche Gnaden'') pro kurfiřta a „Vaše knížecí Milosti“ (''Eure fürstliche Gnaden'') pro knížete-biskupa.{{Citace monografie|příjmení = Colom du Clos|jméno = Isaac|příjmení2 = |jméno2 = |titul = Teutsch- Und Französisches Titular-Buch : Mit zwey nützlichen Wörter-Büchern und einem vollständigen Register versehen|vydání = 1|vydavatel = Groß|místo = Nordhausen|rok = 1747|počet stran = 319|strany = 109–120|isbn = |url kapitoly = http://reader.digitale-sammlungen.de/de/fs1/object/goToPage/bsb11093862.html?pageNo=124|poznámka = psáno švabachem|jazyk = německy|url = http://reader.digitale-sammlungen.de/de/fs1/object/display/bsb11093862_00001.html|kapitola = Titulaturen derer geistlichen Fürsten...|typ kapitoly = kapitola}} Třem říšským kurfiřtům-arcibiskupům byl v roce [[1630]] také udělen papežem [[Urban VIII.|Urbanem VIII.]] predikát „[[Eminence]]“, který zároveň obdrželi všichni [[kardinál]]ové (v té souvislosti papežem zrovnoprávnění s princi královských rodů) a také velmistr [[Maltézský řád|Maltézského řádu]]. Ve Svaté říši římské však v diplomatickém styku říšských knížat nebylo oslovení Eminence pro duchovní kurfiřty užíváno a kurfiřti takto byli oslovováni jen ze strany zástupců papežské kurie.  [67] => [68] => O něco jednodušší titulatura duchovních knížat byla zavedena na francouzském královském dvoře. Duchovní kurfiřti knížecího původu bývali ve [[Versailles (zámek)|Versailles]] oslovováni: „Vaše kurfiřtská Jasnosti“ (''Votre Altesse sérénissime electorale''), kurfiřti neknížecího původu: „Vaše kurfiřtská Výsosti“ (''Votre Altesse electorale'') a knížata-biskupové/arcibiskupové pak bez ohledu na svůj původ titulováni stejně jako panující říšská světská knížata: „[[Výsost|Vaše Výsosti]]“ (''Votre Altesse''). Ani ve Francii se neujalo oslovení "Eminence" pro duchovní kurfiřty, ovšem francouzští a italští kardinálové, pokud pocházeli z rodu panujících knížat či vévodů (obvykle italských), požívali ve Francii i v Itálii stejné oslovení jako maltézský kníže-velmistr „Vaše Výsosti a Eminence“ ([[Francouzština|francouzsky]] ''Votre Altesse éminentissime'', [[Italština|italsky]] ''Vostra Altezza eminentissima''). Toto oslovení se týkalo také kardinála [[Louis Édouard de Rohan-Guéméné|Louise Édouarda de Rohan-Guéméné]] (1734–1803), který byl nejen kardinálem, ale též knížetem-biskupem štrasburským, jehož diecéze se rozkládala jak ve Svaté říši, tak ve Francii. Ještě jednodušší byla titulatura v latině. Pokud nebyl vůči duchovním kurfiřtům užit predikát "Vaše Eminence" (''Eminencia Vostra''), pak duchovním kurfiřtům i knížatům-biskupům původem z rodů vládnoucích knížat náležel titul "Jasnost" (''Serenitas'', ''Serenissimus''), těm, kteří byli původu méně urozeného pak predikát ''Celsissimus'', který česky doslova znamená "nejvýsostnější", ovšem v německých zemích býval obvykle překládán jen jako "knížecí Milost". Protože tyto predikáty užívala též světská knížata, bývaly někdy u knížecích biskupů a knížecích opatů doplněny o titul ''Reverendissimus'' (česky "nejdůstojnější").{{Citace elektronické monografie [69] => | titul = Titul kardinála Bedřicha Schwarzenberga, arcibiskupa pražského [70] => | url = http://depositum.cz/knihovny/ckd/tiskclanek.php?id=c_18247 [71] => | datum přístupu = 2021-12-01 [72] => }} [73] => [74] => === Knížecí biskupství kolem roku 1795 === [75] => [[Soubor:HRE Dioceses Prince-Bishoprics, c. 1780.jpg|náhled|Duchovní knížectví ve Svaté říši římské r. 1780. Plnými barvami: rozloha duchovních knížectví, čarami: hranice diecézí.]] [76] => [[Soubor:Heyerode Grenzstein.jpg|náhled|Hraniční kámen se znakem země mohučských kurfiřtů a arcibiskupů]] [77] => Před svým zánikem, kolem roku 1795, měla [[Svatá říše římská]] (často nazývaná s přídavkem „národa německého“) tato knížecí biskupství: [78] => [79] => ''Data znamenají vznik a zánik duchovních knížectví, nikoli biskupství. Datum za lomítkem označuje vznik či zánik knížecího titulu, pokud se neshoduje s datem vzniku nebo zániku biskupského [[Říšská bezprostřednost|bezprostředního]] státečku.'' [80] => [81] => * [[Soubor:Wappen Erzbistum Mainz.png|25px]] [[Mohučské kurfiřtství|Kurfiřtství]] a [[Mohučské kurfiřtství|knížecí arcibiskupství mohučské]] (''Kurmainz''), (cca 780–1803) od roku [[1802]] [[Biskupství mohučské]] (''Bistum Mainz'') [82] => * [[Soubor:Wappen Erzbistum Köln.png|25px]] [[Kurfiřt]]ství a [[Kolínské kurfiřtství|knížecí arcibiskupství kolínské]] (''Kurköln''), (953–1803) dnes [[Arcibiskupství kolínské]] (''Erzbistum Köln'') [83] => * [[Soubor:Wappen Erzbistum Trier.png|25px]] Kurfiřtství a [[Trevírské kurfiřtství|knížecí arcibiskupství trevírské]] (''Kurtrier''), (1198–1802) od roku [[1802]] [[Biskupství trevírské]] (''Bistum Trier'') [84] => * [[Soubor:Wappen Erzbistum Salzburg.png|25px]] [[Salcburské knížecí arcibiskupství|Knížecí arcibiskupství salcburské]] (1328–1803/1951) [85] => * [[Soubor:Wappen Bistum Augsburg.png|25px]] [[Diecéze augsburská|Knížecí biskupství Augsburg]] (cca 888–1803) [86] => * [[Soubor:Wappen Bistum Bamberg.png|25px]] [[Arcidiecéze bamberská|Knížecí biskupství Bamberg]] (1304–1802) [87] => * [[Soubor:Wappen Bistum Basel.png|25px]] [[Knížecí biskupství Basilej]] (999/1032-1802) [88] => * [[Soubor:Blason-diocèse-Besançon-ancien.svg|25px]] [[Arcidiecéze besançonská|Knížecí arcibiskupství Besançon]] (1034–1679/1797) – do roku 1384 patřilo jako bezprostřední knížectví k [[Burgundské království|Arelatsku]], roku 1408 ztráta [[Říšská bezprostřednost|bezprostředních území]] od roku 1679 bylo součástí [[Francouzské království|Francie]], přesto mělo právo (nevyužívané) zasedat na [[Říšský sněm (Svatá říše římská)|říšském sněmu]] [89] => * [[Soubor:Wappen Bistum Brixen.png|25px]] [[Diecéze brixenská|Knížecí biskupství brixenské]] (1027/1179–1802/1918) [90] => * [[Soubor:Wappen Bistum Corvey.png|25px]] [[Klášter Corvey|Knížecí biskupství Corvey]] (1783–1802) – povýšeno z okněžněného opatství [91] => * [[Soubor:Wappen Bistum Eichstätt.png|25px]] [[Knížecí biskupství Eichstätt]] (1099–1802) [92] => * [[Soubor:Wappen Bistum Freising.png|25px]] [[Knížecí biskupství Freising]] (1294–1802) – od roku [[1817]] [[Arcidiecéze mnichovsko-freisinská|Arcibiskupství Mnichov a Freising]] (''Erzbistum München und Freising'') [93] => * [[Soubor:Wappen Bistum Fulda.png|25px]] [[Diecéze fuldská|Knížecí biskupství Fulda]] (1752–1802) – povýšeno z okněžněného opatství [94] => * [[Soubor:Wappen Bistum Hildesheim.png|25px]] [[Knížecí biskupství Hildesheim]] (1235–1802) [95] => * [[Soubor:Wappen Bistum Chur.png|25px]] [[Diecéze churská|Knížecí biskupství Chur]] (831/1170-1526 resp. 1717Vlastní biskupské knížectví ve Švýcarsku se stalo součástí Spříseženství již v 16. století. Biskupům ale ještě zbývalo malé [[Říšská bezprostřednost|bezprostřední]] panství Grossengstingen ve Švábsku, které teprve roku 1717 prodali klášteru Zwiefalten./1803) – duchovní knížectví zaniklo za reformace připojením k [[Švýcarsko|Švýcarskému spříseženství]], ale biskup dál hlasoval na sněmu [96] => * [[Soubor:Wappen Bistum Konstanz.png|25px]] [[Diecéze kostnická|Knížecí biskupství kostnické]] (1155–1802) [97] => * [[Soubor:Wappen Bistum Lübeck.png|25px]] [[Knížecí biskupství Lübeck]] (1180–1803) – od [[reformace]] (1542) jediné trvale [[Luteránství|luterské]] říšské biskupstvíV dobách středověku a katolických biskupů nemělo biskupství úplnou [[Říšská bezprostřednost|říšskou bezprostřednost]] a svým způsobem stálo jako leník vůči [[Holštýnsko|Holštýnskému]] hrabství/vévodství. Přitom ale od roku [[1438]] až do roku [[1547]] bylo samo Holštýnsko, víceméně formálně, [[Léno|lénem]] lübeckých biskupů. K tomu ještě biskupové jako zemští [[Stavy|stavové]] předsedaly holštýnskému zemskému sněmu. Teprve od doby reformace lze mluvit o plné říšské bezprostřednosti (evangelického) biskupského knížectví. {{Citace monografie [98] => | příjmení = Brandt [99] => | jméno = Otto [100] => | příjmení2 = [101] => | jméno2 = [102] => | titul = Geschichte Schleswig-Holsteins: Ein Grundriss verbessert und ergänzt vom Wilhelm Klüver [103] => | vydání = 3. doplněné a opravené [104] => | vydavatel = G. Walter [105] => | místo = Kiel [106] => | rok = 1981 [107] => | počet stran = 246 [108] => | strany = 168, 334 [109] => | isbn = [110] => }} [111] => * [[Soubor:Wappen Bistum Lüttich.png|25px]] [[Knížecí biskupství lutyšské]] (1312–1802) [112] => * [[Soubor:Wappen Bistum Münster.png|25px]] [[Knížecí biskupství Münster]] (1180–1802) [113] => * [[Soubor:Wappen Bistum Osnabrück.png|25px]] [[Knížecí biskupství Osnabrück]] (1225–1802) – od reformace (1553) se střídali katolický a luterský biskup [114] => * [[Soubor:Wappen Bistum Paderborn.png|25px]] [[Knížecí biskupství Paderborn]] (1321–1802) od roku [[1930]] [[Arcidiecéze paderbornská|Arcibiskupství Paderborn]] (''Erzbistum Paderborn'') [115] => * [[Soubor:Wappen Bistum Passau.png|25px]] [[Diecéze pasovská|Knížecí biskupství pasovské]] (999/1217-1803) [116] => * [[Soubor:Wappen Bistum Regensburg.png|25px]] [[Diecéze řezenská|Knížecí biskupství řezenské]] (13. století-1803/1810) – v letech 1803–1817 arcibiskupstvím [117] => * [[Soubor:Wappen Bistum Speyer.png|25px]] [[Knížecí biskupství špýrské]] (888–1803) [118] => * [[Soubor:Wappen Bistum Straßburg.png|25px]] [[Arcidiecéze štrasburská|Knížecí biskupství štrasburské]] (1082–1803) – v roce 1988 povýšeno na arcibiskupství [119] => * [[Soubor:Wappen Bistum Trient.png|25px]] [[Tridentské knížecí biskupství|Knížecí biskupství tridentské]] (1027–1802/1951) [120] => * [[Soubor:Wappen Bistum Worms.png|25px]] [[Seznam wormských biskupů|Knížecí biskupství Worms]] (1156–1803) [121] => * [[Soubor:Wappen Bistum Würzburg.png|25px]] [[Knížecí biskupství Würzburg]] (1168–1803) [122] => {{Viz též|Seznam států na říšském sněmu v roce 1792}} [123] => [124] => === Knížecí biskupství zaniklá v pozdním středověku, za reformace či třicetileté války === [125] => [[Soubor:Mark Lausitz, Karte Anno 1200.jpg|náhled|Mapa území dnešního [[Sasko|Saska]] kolem roku 1250. Zobrazeno mj. arcibiskupské knížectví v [[Magdeburg]]u a jeho sufragáni s knížectvími v [[Míšeň|Míšni]] (''Meissen''), [[Naumburg]]u-[[Zeitz]]u, [[Merseburg]]u, [[Lubušsko|Lubušsku]] (''Lebus'') a [[Brandenburg an der Havel|Braniboři]] (''Brandenburg'').|alt=Mapa]] [126] => [[Soubor:Grafschaften Holstein Ratzeburg Schwerin Dannenberg Luechow 1250.png|náhled|Severní Německo r. 1250. Na mapě mj. knížectví mohučských [[Sufragánní diecéze|sufragánů]] [[Verden]], [[Halberstadt]] a [[Hildesheim]] a knížectví brémských arcibiskupů s knížectvími jeho sufragánů v Lübecku (''B.M.L.'' a ''L.''), [[Dorf Mecklenburg|Meklenburku]]-[[Schwerin|Zvěříně]] (''Schwerin'' a ''Schw.'') a [[Ratzeburg]]u (''Rz''.) a také Magdeburské arcibiskupské knížectví s jeho sufragánním biskupským knížectvím v [[Havelberg|Havolíně]] (''Havelberg'')|alt=Mapa]] [127] => [[Soubor:Herzogtum Lothringen 1400.PNG|náhled|Západ Svaté říše kol. r. 1400. Mapa znázorňuje mimo dalších biskupských knížectví a říšských opatství také knížecí biskupství zaniklá v 16. a 17. stol.: [[Mety]] (''Metz''), [[Toul]], [[Verdun]] (všechno sufragáni v arcibiskupa z Trevíru), [[Lausanne]] (sufragán arcibiskupa z [[Besançon|Besanḉonu]] jehož knížectví bylo roku 1400 již po mediatizaci, a proto zaniklé), [[Ženeva]] (''Genf,'' sufragán arcibiskupství ve [[Vienne (Isère)|Vienne]]), [[Sion (Švýcarsko)|Sion]] (''Sitten'', sufragán arcibiskupa z [[Údolí Tarentaise|Tarantaise]]) a [[Chur]] (sufragán arcibiskupa z [[Mohuč]]e). Na mapě je též možno sledovat původní rozsah knížecího biskupství štrasburského před ztrátou jeho statků na levém břehu Rýna a tím větší části biskupského knížectví včetně sídelního města.]] [128] => * [[Soubor:Wappen Bistum Brandenburg.png|25px]] [[Knížecí biskupství Brandenburg|Knížecí biskupství Braniboř]] (cca 1165–1373/1544) – biskupství Braniborsko, Havelberg a Lubušsko se postupně dostala pod svrchovanost [[Braniborské markrabství|Braniborského markrabství]], biskupové ovšem zůstali říšskými knížaty s právem hlasovat na říšském sněmu{{Citace elektronické monografie|příjmení = |jméno = |titul = Přehled říšských stavů|url = http://www.heraldica.org/topics/royalty/reichsstande.htm|vydavatel = |místo = |datum vydání = |datum přístupu = 2015-11-18|jazyk = anglicky}} [129] => * [[Soubor:Wappen Bistum Havelberg.png|25px]] [[Knížecí biskupství Havelberg]] ([[1151]]-1427{{Citace monografie|příjmení = Wentz|jméno = Gottfried|příjmení2 = |jméno2 = |titul = Das Bistum Havelberg|vydání = 1|vydavatel = Kaiser-Wilhelm-Institut für deutsche Geschichte|místo = Berlin, Leipzig|rok = 1933|počet stran = 464|strany = 63|isbn = |edice = GERMANIA SACRA [130] => HISTORISCH-STATISTISCHE DARSTELLUNG DER DEUTSCHEN BISTü MER· DOMKAPITEL. [131] => KOLLEGIAT- UND PFARRKIRCHEN. KLÖSTER UND DER SONSTIGEN KIRCHLICHEN INSTITUTE|subedice = DIE BISTÜMER DER KIRCHENPROVINZ [132] => MAGDEBURG|url = http://personendatenbank.germania-sacra.de/files/books/AF%201%20Wentz%20Havelberg.pdf|jazyk = německy}}/1548) [133] => * [[Soubor:Wappen Bistum Lebus.png|25px]] [[Knížecí biskupství lubušské]] (1004–1354/1598) – sídlo většinu času ve [[Fürstenwalde/Spree|Fürstenwalde]] [134] => * [[Soubor:Wappen Bistum Meißen.png|25px]] [[Diecéze míšeňská|Knížecí biskupství Míšeň]] (1230–1559/[[1581]]) – domény biskupství [[Míšeň]], [[Naumburg]] a [[Merseburg]] připadly za reformace [[Saské kurfiřtství|Sasku]] [135] => * [[Soubor:Wappen Bistum Naumburg-Zeitz.png|25px]] [[Knížecí biskupství Naumburg-Zeitz]] (1296–1564) [136] => * [[Soubor:Wappen Bistum Merseburg.png|25px]] [[Knížecí biskupství Merseburg]] (1231–1561) [137] => * [[Soubor:Wappen Bistum Kammin.png|25px]] [[Knížecí biskupství Wolin-Cammin]] (1248–1650) – knížectví připadlo [[Braniborské markrabství|Braniborsku]] [138] => * [[Soubor:Wappen Bistum Schwerin.png|25px]] [[Knížecí biskupství Mecklenburg-Schwerin]] (1180–1648) – schwerinské a ratzeburské biskupství, od reformace luteránská, přiřkl vestfálský mír [[Meklenbursko|Meklenbursku]] [139] => * [[Soubor:Wappen Bistum Ratzeburg.png|25px]] [[Knížecí biskupství Ratzeburg]] (1236–1648) [140] => * [[Soubor:Wappen Bistum Utrecht.png|25px]] [[Knížecí biskupství Utrecht]] (1024–1528) – připojeno k [[Habsburské Nizozemí|Habsburskému Nizozemí]], roku 1559 povýšeno na arcibiskupství [141] => * [[Soubor:Coat of Arms of diocese of Metz.png|25px]] [[Diecéze métská|Knížecí biskupství Mety]] (10. stol. – 1552, resp. 1648) – Mety, Toul a Verdun byla zvána jako [[Trojbiskupství]] ([[Francouzština|francouzsky]] ''Trois-Évêchés''), předána Francii [142] => * [[Soubor:Blason Vicherey 88.svg|25px]] [[Knížecí biskupství Toul]] (10. stol. – 1552, resp. 1648) [143] => * [[Soubor:Wappen Bistum Verdun.png|25px]] [[Diecéze verdunská|Knížecí biskupství Verdun]] (10. stol. – 1552, resp. 1648) [144] => * [[Soubor:Wappen Bistum Minden.png|25px]] [[Knížecí biskupství Minden]] (1180–1648) – [[Vestfálský mír|vestfálským mírem]] předáno Braniborsku náhradou za dědické nároky v [[Švédské Pomořany|Předních Pomořanech]] [145] => * [[Soubor:Wappen Bistum Halberstadt.png|25px]] [[Knížecí biskupství Halberstadt]] (1180–1648) – Vestfálským mírem přiřknuto Braniborsku [146] => * [[Soubor:Wappen Bistum Verden.png|25px]] [[Knížecí biskupství Verden]] (1180–1648) – Verden a Brémy předal Vestfálský mír [[Švédsko|Švédsku]] jako válečnou kořist [147] => * [[Soubor:Wappen Erzbistum Bremen.png|25px]] [[Knížecí arcibiskupství Brémy]] (1180–1648) [148] => * [[Soubor:CoA Cambrai Diocese.svg|25px]] [[Arcidiecéze cambraiská|Knížecí biskupství/arcibiskupství Cambrai]] (1007–1678) – r. [[1559]] povýšeno na arcibiskupství [149] => * [[Soubor:Wappen Erzbistum Magdeburg.png|25px]] [[Knížecí arcibiskupství Magdeburg]] (1180–1680) – r. 1648 předáno Braniborsku s odkladem do smrti posledního evangelického administrátora [150] => * [[Soubor:Wappen Bistum Sitten.png|25px]] [[Diecéze Sion|Knížecí biskupství Sion]] (999/1189-1517/1798) – po začlenění do [[Švýcarsko|Švýcarské konfederace]] r. 1517 bylo vyřazeno z [[Říšský sněm (Svatá říše římská)|říšského sněmu]], kde se naposledy objevuje roku [[1577]], do roku 1384 spadalo pod burgundskou (arelatskou) část Svaté říše [151] => * [[Soubor:Blason Remiremont.svg|25px]] [[Knížecí biskupství ženevské]] (1154–1526/1801) – do roku 1384 spadalo pod burgundskou (arelatskou) část Svaté říše, roku 1526 začleněno do Švýcarské konfederace, knížecí titul zachován [152] => * [[Soubor:Wappen Bistum Lausanne.png|25px]] [[Knížecí biskupství Lausanne]] (1273{{Citace elektronické monografie|příjmení=Ficker von|jméno=Julius|titul=Vom Reichsfürstenstande, Erhebung in dem Reichsfürstenstand|url=https://de.wikisource.org/wiki/Vom_Reichsf%C3%BCrstenstande/Erhebung_in_den_F%C3%BCrstenstand|vydavatel=Wikisource|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2016-06-19}}–1536/1803) – do roku 1384 spadalo pod burgundskou (arelatskou) část Svaté říše, roku 1536 začleněno do Švýcarské konfederace, knížecí titul zachován [153] => * jednotlivá knížecí biskupství ve východním Pobaltí (viz dále) [154] => [155] => === Knížata biskupové v burgundské části Svaté říše římské === [156] => Knížecí hodnosti biskupů v Arelatském/[[Burgundské království|Burgundském království]] jsou obtížně sledovatelné v porovnání s knížecími biskupstvími v Království německém. Základními atributy říšských knížecích biskupů bylo přímé oblénění císařem či jeho zástupcem (tedy přijetí světské [[Investitura|investitury]] z říše), které se vztahuje na biskupský úřad (tj. de facto říšská bezprostřednost vázaná na osobu biskupa a jeho katedrálu), dále držba bezprostředního říšského území (s titulem knížectví), právo zasedat na říšském sněmu a také biskupův knížecí titul. V Burgundsku mnohdy jeden či více z těchto atributů chyběly a navíc někteří z biskupů jsou císařskou kanceláří označeni ne jako říšský kníže (''Princeps Imperii''), ale jen jako "Náš kníže" (''Princeps noster''), což značí, že biskup nebyl plnoprávným říšským knížetem s právem zasedat na říšském sněmu, ale spíše "císařský soukromý kaplan a dvořan". Říšská bezprostřednost všech burgundských knížecích biskupství (ve smyslu územních jednotek, nikoli úřadů) zanikla do roku [[1365]]. Výjimku tvořila jen ta knížectví, která přešla pod Království německé. Království burgundské navíc v letech [[1378]]/[[1381|81]]/[[1384|84]] přešlo pod svrchovanost Francie a jako království zaniklo. K burgundským knížecím biskupům, kteří naplňovali alespoň po jistou dobu veškeré základní podmínky říšských knížecích biskupů patřili tito: [157] => * [[Soubor:Coat of Arms of archdiocese of Aix.png|25px]] [[Arcidiecéze aixská|Knížecí arcibiskupství Aix-en-Provence]] (1225-?) [158] => * [[Knížecí biskupství Apt]] (1355–1365) [159] => * [[Knížecí arcibiskupství Arles]] (1136/1144-1365) – 1136 ''Princeps Noster'', 1144 říšská investitura, posléze říšský kníže z [[Mondragon]]u [160] => * [[Soubor:Coat of Arms od archdiocese of Avignon.png|25px]] [[Arcidiecéze avignonská|Knížecí biskupství Avignon]] (asi 1238–1308) – 1157 říšská investitura a ''Princeps Noster'', asi 1238 říšský kníže, 1309–1398 spojeno s papežstvím [161] => * [[Soubor:Coat of arms of Mgr Pascal Roland.svg|25px]] [[Diecéze belleysko-arská|Knížecí biskupství Belley]] (1172-?/1601) [162] => * [[Knížecí biskupství Carpentras]] (?-1320) – knížecí titul znovu potvrzen roku 1350 [163] => * [[Diecéze Valence-Die-Saint-Paul-Trois-Châteaux|Knížecí biskupství Dié]] (1178-?/po 1448) – již před rokem 1378 se území stalo říšským lénem v rukou hrabat z [[Dauphiné]], naposledy zastoupeno na říšském sněmu r. 1448 [164] => * [[Knížecí arcibiskupství Embrun]] (1147?-1432?) – ještě roku 1432 se objevuje na říšském sněmu [165] => * [[Soubor:Coat of arms of Jean-Michel di Falco-Leandri.svg|25px]] [[Diecéze gapská|Knížecí biskupství Gap]] (1178? – asi 1238) – připadlo [[Provence|hrabství Provence]] [166] => * [[Arcidiecéze marseillská|Knížecí biskupství Marseille]] (1164–1320/33) [167] => * [[Knížecí biskupství Tarentaise]] (1186–1365) [168] => * [[Diecéze Grenoble-Vienne|Knížecí arcibiskupství Vienne]] (1166-po 1416) [169] => * Knížecí arcibiskupství Besançon a knížecí biskupství Sion, Ženeva a Lausanne (viz výše) [170] => Někteří burgundští biskupové nebyli říšskými knížaty, zastoupenými na sněmu, pouze získali světskou investituru od císaře (mnohdy ovšem vázanou spíše na úřad, než na držbu [[Říšská bezprostřednost|bezprostředního území]]), někdy navíc také nosili titul "Náš kníže" (''Princeps noster''), občas i bez oné říšské investitury, jiní jednorázově v pramenech označeni za říšského knížete: [171] => * [[Soubor:Coat of arms of Jean-Philippe Nault.svg|25px]] [[Diecéze digneská|Biskupství Digne]] – roku 1350 biskup označen za říšského knížete [172] => * [[Seznam biskupů z Glandèves|Biskupství Glandèves]] – jeho biskupové byli zhruba od roku 1250 spoluvládci stejnojmenné baronie (společně s barony z Beuil aux Ferand) [173] => * [[Soubor:Coat of Arms of archdiocese of Lyon.png|25px]] [[Arcidiecéze lyonská|Arcibiskupství Lyon]] – diecéze ležela napůl ve Francii a napůl v Burgundsku (v [[Savojsko|Savojském hrabství]]), 1162 společná francouzsko-savojská investitura, ve 12. a 13. století vlastní feudální panství, 1333 pouze říšská investitura, 1360 ''Princeps Noster'' [174] => * [[Diecéze Mâcon|Biskupství Mâcon]] – jen z malé části v říši, pouze francouzská investitura, r. 1365 biskup uveden jako říšský kníže [175] => * [[Soubor:Coat of Arms of the Roman Catholic Diocese of Orange (old).svg|25px]] [[Diecéze orangeská|Biskupství Orange]] – 1154-po 1333 říšská investitura [176] => * [[Diecéze Valence-Die-Saint-Paul-Trois-Châteaux|Biskupství St. Paul Trois Chateaux]] – ve 12. a 13. stol. opakovaně říšská investitura [177] => * [[Diecéze sisteronská|Biskupství Sisteron]] – 1251 říšská investitura [178] => * [[Soubor:Blason Jean Hermil.svg|25px]] [[Diecéze vivierská|Biskupství Viviers]] – diecéze z větší části ve Francii, z menší v Burgundsku, sídlo ve Francii, přijal roku 1149 investituru od císaře, poté se o světskou investituru se od roku 1177 dělili francouzský král a římsko-německý císař a roku 1228 přijal odznaky moci jen od francouzského krále. Byl také vládnoucím hrabětem z Viviers [179] => [180] => === Knížata-biskupové v italské části Svaté říše římské === [181] => [[Soubor:Ludovico Di Teck - Soldo.jpg|náhled|Stříbrné [[Solidus|solidy]] ražené posledním vládnoucím akvilejským patriarchou, [[Ludvík z Tecku (patriarcha)|Ludvíkem z Tecku]] (1412–1420)]] [182] => [[Soubor:Cividale Museo Cristiano - Bischofsthron.jpg|náhled|Trůn akvilejských patriarchů z 11. století]] [183] => Italští biskupové nebývali účastni na říšském sněmu a nehlasovali tam, nýbrž se orientovali výlučně na italské záležitosti. Mnozí z nich vlastnili říšské léno, které nebylo knížectvím, ale např. hrabstvím. Jiní biskupové byli zase císaři označováni v pramenech za říšská knížata, ale nevlastnili bezprostřední říšské léno a někteří nebyli zřejmě říšskými knížaty v plném slova smyslu, ale byli jen tzv. ''Principis Nostri'' ([[Jednotné číslo|jedn. č.]] ''Princeps Noster''), tedy knížaty ze soukromé vůle císařovy. [184] => [185] => * [[Diecéze Arezzo|Biskup z Arezza]] byl plnoprávným říšským knížetem vlastního území od r. 1281 až do doby po r. 1414 [186] => * [[Diecéze ascolská|Biskup z Ascoli]] získal r. 1150 říšskou investituru i titul říšského knížete, již před r. 1185 ale obojí znovu ztratil [187] => * [[Soubor:CoA Arnsberg County.svg|25px]] [[Seznam akvilejských patriarchů|Patriarcha aquilejský]] byl v letech 1077 až 1420 knížetem-biskupem vlastního území, dále též [[Soubor:Friuli Arms.svg|25px]] vévodou z [[Furlansko|Furlanska]] a [[Soubor:HRV Istria COA.svg|25px]] markrabětem [[Markrabství Istrie|istrijským]]. [188] => * [[Biskup brescijský]] obdržel roku 844 od císaře [[Ludvík II. Italský|Ludvíka II.]] propůjčený titul hraběte z [[Brescia|Brescii]], r. 1311 získal říšskou investituru a r. 1477 označen za knížete [189] => * [[Soubor:Stemma di Agostino Bausa, palazzo arcivescovile di Firenze.JPG|25px]] [[Arcidiecéze florentská|Biskup z Florencie]] (od roku [[1419]] arcibiskup) byl roku [[1364]] povýšen na říšského knížete a dědičného císařského místodržícího v [[Toskánsko|Toskánsku]] [190] => * [[Diecéze Orta San Giulio|Biskup z Orta San Giulio]] biskup zde nosil knížecí titul až do roku [[1786]] [191] => * [[Diecéze Como|Biskup z Como]] označen roku 1163 za "Našeho knížete" (''Princeps Noster'') a r. 1311 obdržel císařskou investituru. [192] => * [[Diecéze pávijská|Biskup pávijský]] nenesl knížecí titul, ve středověku mu ovšem byla pravidelně udílena říšská světská investitura a až do [[Napoleonské války|napoleonských válek]] byl suverénem na říšských panstvích Cecima a San Ponzio [193] => * [[Arcidiecéze pisánská|Arcibiskup pisánský]] získal roku 1098 z dědictví po [[Matylda Toskánská|Matyldě Toskánské]] vlastní říšské léno, roku 1313 zmíněn jako ''Princeps Noster'' [194] => * [[Arcidiecéze Ravenna-Cervia|Arcibiskup ravennský]] byl od roku 1160 suverénním říšským knížetem [195] => * [[Diecéze volterrská|Biskup z Volterry]] získal od [[Fridrich I. Barbarossa|Fridricha Barbarossy]] říšskou investituru a vládu nad městem [[Volterra|Volterrou]], roku 1185 titulován jako ''Princeps Noster,'' 1355 titulován jako říšský kníže [196] => * [[Diecéze Lodi|Biskup z Lodi]] obdržel jako říšský kníže r. 1164 císařskou investituru, v l. 1310 a 1311 znovu označen za říšského knížete [197] => * [[Diecéze turínská|Biskup turínský]] udržel [[Říšská bezprostřednost|říšskou bezprostřednost]] vůči [[Savojské hrabství|hrabatům savojským]] do roku 1252, snad byl do té doby také říšským knížetem, roku 1350 označen za knížete bez upřesnění [198] => * [[Diecéze parmská|Biskup parmský]] označen za "Našeho knížete" r. 1187, roku 1210 získal od císaře regálie a roku 1355 byl označen za knížete bez bližšího upřesnění [199] => [200] => Někteří biskupové byli v jistém období označeni císařem za říšského knížete či "Našeho knížete" (''Princeps Noster''), avšak není známo, že by drželi vlastní říšské léno. [201] => [202] => * [[Arcidiecéze janovská|Arcibiskup janovský]] označen císařem [[Jindřich VII. Lucemburský|Jindřichem VII.]] za "Našeho knížete" (''Princeps Noster'') roku 1313 [203] => * [[Diecéze boloňská|Biskup boloňský]] označen za říšského knížete 1194 a 1220 [204] => * [[Diecéze Vercelli|Biskup z Vercelli]] označen za říšského knížete v roce 1191 [205] => * [[Diecéze novarská|Biskup z Novary]] označen v l. 1155, 1395, 1438 a 1529 za říšského knížete [206] => * [[Diecéze Feltre|Biskup z Feltre]] označen za říšského knížete 1360 [207] => * [[Diecéze mantovská|Biskup mantovský]] označen za "Našeho knížete" v l. 1159 a 1178 [208] => Někteří italští biskupové sice podle dostupných zdrojů nebyli nikdy označeni za knížata, získali ale světskou investituru (regálie) od císaře či byli pány na některém feudálním území nižšího stupně (hrabství panství). [209] => * [[Arcidiecéze milánská|Arcibiskup milánský]] přijal roku 1185 regálie z rukou císaře a roku [[1275]] je ve svědečné řadě na listině uváděn před některými knížecími biskupy (např. [[Besançonská církevní provincie|besançonským]]) [210] => * [[Soubor:Trst-bishop-tomb.JPG|25px]] [[Diecéze Terst|Biskup z Terstu]] byl v letech 948–1295 říšským hrabětem z [[Terst]]u [211] => * [[Diecéze pulská|Biskup z Puly]] přijímal ve středověku opakovaně investituru z rukou císařů [212] => * [[Diecéze Bobbio|Biskup z Bobbio]] byl od roku 1133 říšským hrabětem z [[Opatství svatého Kolumbána|Bobbio]] [213] => * [[Diecéze Luna|Biskup z Luny]] byl od roku [[1183]] říšským hrabětem z [[Luna (město)|Luny]] [214] => * [[Diecéze ivreiská|Biskup z Ivreie]] získal r. 1219 říšskou investituru [215] => * [[Diecéze Acqui|Biskup z Acqui]] získal r. 1311 říšskou investituru [216] => * [[Diecéze savonská|Biskup ze Savony]] získával přinejmenším v l. 967–1313 říšskou investituru [217] => * [[Diecéze modenská|Biskup modenský]] přijal r. 1160 regálie z rukou císaře, knížetem však nikdy nebyl [218] => [219] => === Duchovní říšská vévodství === [220] => [[Soubor:Herzogtum Westfalen und Umland etwa 1645.svg|náhled|Mapa Vestfálského vévodství a jeho sousedů. Sytě oranžově Vestfálské vévodství, slabě oranžově ostatní země Kolínského kurfiřtství a knížecího arcibiskupství|alt=Karte]] [221] => [222] => Někteří knížecí biskupové nosili rovněž doplňkově titul [[Vévoda|vévody]], odvozený od držby skutečného říšského vévodství. Řazení vévodského titulu až za titul knížete-biskupa neznamenalo, že by říšské vévodství stálo hierarchicky níže než knížecí biskupství (ve skutečnosti tomu bylo naopak), ale titul knížete-biskupa měl přednost, protože se tento titul a knížectví s ním spojené přímo pojily s biskupským úřadem, zatímco vévodství mohlo být (se souhlasem císaře) koupeno, prodáno či uděleno prakticky komukoli. Těmito biskupskými vévody byli: [223] => [224] => [[Soubor:Grafschaft Hennegau 1250.PNG|náhled|Mapa zachycující hrabství, posléze vévodství Cambrai (na mapě německy jako ''Kamerich'') a také vévodství v Bouillonu, patřící lutyšským biskupům. Stav roku 1250|alt=Grafschaft Hennegau 1250.PNG]] [225] => [226] => * [[Soubor:Wappen Herzogtum Westfalen.svg|25px]] [[Vestfálské vévodství|'''vévoda vestfálský''']] pro kurfiřta-arcibiskupa kolínského (1180–1803) – území vzniklo ze západní části rozpadlého vévodství [[Saské vévodství|Sasko-Engernsko-Vestfálsko]] (zkráceně jen Sasko), odebrané císařem [[Fridrich I. Barbarossa|Fridrichem Barbarossou]] [[Jindřich Lev|Jindřichu Lvovi]]. [227] => * [[Soubor:Frankenrechen.svg|25px]] [[Francké vévodství|'''vévoda francký''']] pro knížete-biskupa würzburského (1168-cca 1254; 1675–1683) – Na základě zfalšované listiny udělil Fridrich Barbarossa r. 1168 víceméně prázdný titul franckého vévody würzburským biskupům. S koncem štaufské epochy a zánikem kmenových vévodství se toto privilegium přestalo užívat. Myšlenka obnovy původního kmenového vévodství, sestávajícího ze [[Sekularizace|sekularizovaných]] duchovních knížectví Würzburk a Bamberk vznikla v 17. století jako nápad [[Bernard Sasko-Výmarský|Bernarda Sasko-Výmarského]], který si Franky nechal udělit v léno od krále [[Gustav Adolf Švédský|Gustava Adolfa]] (v l. 1633-34). Po [[Bitva u Nördlingenu|bitvě u Nördlingenu]] Bernhard o své vévodství opět přišel, ale myšlenka se uchytila i v katolickém prostředí. Císař [[Leopold I.]] vévodský titul nakrátko obnovil za časů biskupa [[Peter Philip von Dernbach|Dernbacha]] o 40 let později, když se biskupovi podařilo obě stolice spojit pod svou vládu a nárok na vévodství tak znovu povstal. [228] => * [[Soubor:Gules a fess argent.svg|25px]] [[Vévodství Bouillon|'''vévoda z Bouillonu''']] pro knížete-biskupa [[Lutych|lutyšského]] (13. století – [[1496]], znovu [[1522]]–[[1552]]) – biskupové lutyšští drželi [[Bouillon]] od roku [[1095]], neznámo kdy, nejpravděpodobněji za vlády [[Rudolf I. Habsburský|Rudolfa I. Habsburského]], byla země povýšena na vévodství, v jehož držbě se vystřídaly mnohé rody, titul náležel biskupům výlučně v dobách, kdy Bouillon opravdu drželi. S konečnou platností měli biskupové – pokud v Bouillonu opravdu vládli – pojištěn vévodský titul od roku 1456. [229] => * [[Soubor:CoA Cambrai Diocese.svg|25px]] '''[[Vévodství Cambrai|vévoda z Cambrai]]''' pro knížete-biskupa/knížete-arcibiskupa z [[Cambrai]] (1510–1678, ve Francii do roku 1789) – v tomto případě se území vévodství zcela krylo s knížecím biskupstvím [230] => * [[Soubor:Friuli Arms.svg|25px]] [[Furlansko|'''vévoda furlanský''']] pro knížete-patriarchu akvilejského (1077–1420) – [[Patriarchát|patriarchové]] z [[Aquileia|Aquileie]] zdědili Vévodství furlanské ([[Italština|italsky]] ''Friuli'') zřízené po r. [[568]] [[Langobardi|Langobardy]], po zániku patriarchátu připadlo území vévodství Benátkám jako tzv. ''[[Terra Ferma]]'', tedy pevná země na pobřeží. [231] => V říši bývalo pravidlem, že pokud nějaké knížecí arcibiskupství zaniklo, ovšem uchovalo si územní celistvost a jednotnou správu, bývalo prohlášeno světským vévodstvím, zatímco sekularizovaná knížecí biskupství se stávala jen knížectvími. Tak roku [[1648]] získala [[Seznam hlav švédského státu|švédská královna]] [[Kristýna I. Švédská|Kristina]] [[vévodství Brémy]], roku [[1680]] [[Seznam braniborských panovníků|braniborský kurfiřt]] [[Fridrich Vilém I. Braniborský|Bedřich Vilém I.]] [[vévodství Magdeburk]] a roku 1803 [[Seznam toskánských panovníků|toskánský velkovévoda]] [[Ferdinand III. Toskánský|Ferdinand III. Habsburský]] [[Salcburské knížecí arcibiskupství|vévodství a kurfiřtství Salcburk]]. [232] => [233] => === Knížata-biskupové bez říšského knížectví a politických práv === [234] => Ve Svaté říši římské se vyskytovali také knížata-biskupové, kteří nikdy nebyli pány svého říšského knížectví a nikdy také nezasedali na říšském sněmu na lavici ostatních duchovních knížat. Jejich říšský knížecí titul tak byl pouhým vyznamenáním bez státoprávního významu a politických práv. K takovýmto knížatům-biskupům patřili i biskupové čeští. [235] => [236] => Nepočítaje některé knížecí biskupy v burgundské a italské části Svaté říše, pak vůbec prvním titulárním knížetem-biskupem se stal roku 1218 biskup v rakouském [[Soubor:Wappen Bistum Seckau.png|25px]] [[Diecéze Graz-Seckau|Seckau]] a jeho titul platil až do roku 1918. Řada rakouských biskupů získalo knížecí důstojenství za vlády Habsburků: [237] => * [[Soubor:Wappen Bistum Lavant.png|25px]] [[Bad Sankt Leonhard im Lavanttal|Lavant]] (1457–1918) – 16. listopadu 1620 mu byl knížecí titul výslovně potvrzen i v [[Dědičné habsburské země|dědičných zemích]]FRANK III..., s. 117 [238] => * [[Soubor:Wappen Bistum Gurk.png|25px]] [[Diecéze Gurk|Gurk]] (1460–1918) [239] => * [[File:Wappen Bistum Laibach.png|25px]] [[Arcidiecéze lublaňská|Lublaň]] (1533–1918) [240] => * [[Soubor:Wappen Erzbistum Wien.png|25px]] [[Arcidiecéze vídeňská|Vídeň]] (1631–1918) – v roce [[1722]] povýšení na arcibiskupství [241] => * [[Arcidiecéze goricijská|Gorice]] ([[1766]]-1918)Arcidiecéze byla okněžněna za časů arcibiskupa Karla Michaela Attemse dne 2. března 1766; Viz FRANK I., s. 35 – v roce [[1751]] povýšení na arcibiskupství [242] => [243] => Není přesně známo, kdy získalo knížecí titul [[Soubor:Wappen Bistum Chiemsee.png|25px]] [[Diecéze chiemská|biskupství Chiemsee]] na dnešním [[Bavorsko|bavorském]] území kolem [[Chiemské jezero|jezera Chiemsee]]. Toto území bylo zcela uvnitř území arcibiskupství salcburského, avšak nedisponovalo žádným [[Říšská bezprostřednost|bezprostředním územím]]. Z hlediska církevní správy se ovšem rozkládalo od [[Chiemské jezero|jezera Chiemsee]] až po [[Thurnský průsmyk]] v [[Tyrolsko|Tyrolsku]].Kloster und Domstift Herrenchiemsee. Festschrift der Freunde von Herrenchiemsee 1982, str. 7. V roce [[1325]] máme poprvé doloženo titulování zdejšího biskupa jako knížete ze strany druhé osoby. V letech [[1445]] a [[1489]] oslovuje král, resp. císař [[Fridrich III. Habsburský|Fridrich III.]] biskupa jako „Našeho knížete“ (''Unser Fürst''), čímž dává najevo, že biskup z Chiemsee není říšským knížetem ve smyslu politických práv, ale spíše císařovým „soukromým kaplanem a dvořanem“. V roce 1630 se tehdejší biskup, hrabě Johann Christoph [[Lichtenštejn-Kastelkornové|Liechtenstein-Kastelkorn]] jako první z těchto biskupů sám začal označovat za knížete. Časté protesty bavorských vévodů proti knížecímu titulu biskupů z Chiemsee byly ukončeny teprve v roce [[1700]], kdy byl podán poslední protest.{{Citace monografie|příjmení=Frölichsthal|jméno=Georg, Freiherr von|příjmení2=|jméno2=|titul=Über Nobilitierungen im Heiligen Römischen Reich: ein Überblick, in Adelsrecht, Entstehung, Struktur, Bedeutung in der Moderne des historischen Adels und seiner Nachkommen|editoři=Sigismund, Freiherr von Elverfeld|vydání=1|vydavatel=|místo=Limburg an der Lahn|rok=2001|počet stran=52 (67-119)|strany=76|isbn=|jazyk=německy}} Rakouští a bavorští knížecí biskupové bez vlastního knížectví ovšem v 16. století patřili ke [[Říšský kraj|krajským stavům]]. V [[Rakouský kraj|Rakouském kraji]] zasedali mezi stavy biskupové ze Seckau, Lavantu a Gurku, v [[Bavorský kraj|Bavorském kraji]] biskup z Chiemsee. V 17. století již říšská matrika tyto biskupy mezi stavy neuvádí.{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Říšská matrika z roku 1532|url=https://de.wikisource.org/wiki/Hernach_volgend_die_zehen_Kray%C3%9F|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2016-03-08|jazyk=raně novověká horní němčina}} [244] => [245] => Jsou známy i zmínky o ještě starší držbě knížecího titulu těchto biskupů. Již roku 1162 však byl za knížete označen biskup z Gurku. Šlo ale zřejmě o chybu či ojedinělý případ, protože, hned roku 1174 se objevuje nejen bez titulu, ale až na konci seznamu svědečných řad říšských biskupů. V roce 1231 byl takto označen biskup ze Seckau a v l. 1274 až 1281 a 1312 opakovaně biskupové ze Seckau, Gurku a Chiemsee. [246] => ==== České země ==== [247] => Také v [[České země|Českých zemích]] se objevuje titul knížete-biskupa, udílený někdy z moci českého krále, někdy jako říšský titul od císaře či krále Svaté říše římské. Čeští knížecí biskupové však nikdy nevlastnili suverénní panství ani nezasedali na říšském sněmu spolu s ostatními říšskými biskupy. Titul knížete-biskupa v zemích Koruny české udělen pouze biskupům a arcibiskupům dříve vzniklých biskupství. Později zřízená biskupství v [[Diecéze litoměřická|Litoměřicích]] ([[1655]]), [[Diecéze královéhradecká|Hradci Králové]] ([[1664]]), [[Diecéze brněnská|Brně]] (1777) a [[Diecéze českobudějovická|Českých Budějovicích]] (1785) knížecí hodností vyznamenána nebyla. [248] => [249] => Celkem v Českých zemích existovala tato čtyři knížecí biskupství: [250] => * [[Soubor:Wappen Bistum Breslau.png|25px]] [[Arcidiecéze vratislavská|Knížecí biskupství vratislavské]] ([[1290]]-1918) – od roku [[1930]] arcibiskupství [251] => * [[Soubor:Wappen Erzbistum Olmütz.png|25px]] [[Arcidiecéze olomoucká|Knížecí biskupství/arcibiskupství olomoucké]] ([[1588]]-1918) – od roku [[1777]] arcibiskupství [252] => * [[Soubor:Wappen Erzbistum Prag.png|25px]] [[Arcidiecéze pražská|Knížecí biskupství/arcibiskupství pražské]] ([[1187]]–[[1212]]; 1348-[[1425]]; [[1603]]-1918) – od r. 1344 arcibiskupství [253] => * [[Soubor:Wappen Bistum Leitomischl.png|25px]] [[Diecéze litomyšlská|Knížecí biskupství litomyšlské]] ([[1344]]–[[1418]]?) [254] => [255] => ===== [[Arcidiecéze vratislavská|Vratislav]] ===== [256] => [[Soubor:Nysa dwór biskupi stare.jpg|náhled|Zámek vratislavských knížat-biskupů v [[Nysa|Nise]] v 18. století]] [257] => [258] => Vratislavští biskupové ve [[Slezsko|Slezsku]], které tehdy ještě nebylo součástí Svaté říše, získali roku 1290 od slezského vévody [[Jindřich IV. Probus|Jindřicha IV. Proba]] [[Soubor:POL księstwo nyskie COA.svg|25px]] [[Niské knížectví|Knížectví niské]]. V roce [[1368]], kdy již celé Slezsko patřilo k zemím [[Koruna česká|Koruny české]] i ke Svaté říši římské, udělil císař [[Karel IV.]] biskupům další ze [[Slezská knížectví|slezských knížectví (vévodství)]], a to [[Knížectví grotkovské]]. Ačkoli ve Slezsku často kolísá terminologie mezi knížectvím a vévodstvím, v případě biskupů byl titul důsledně uváděn jako „biskup vratislavský, kníže niský a vévoda grotkovský“. K tomu byli biskupové v letech [[1548]]–[[1765]] také [[Stavovské panství|stavovskými pány]] na [[Pštinské panství|Pštině]]. Biskupové však stále nebyli knížaty-biskupy, ani nepatřili k říšským, ale pouze k českým knížatům. Teprve císař [[Rudolf II.]] jim v roce [[1585]] udělil titul kníže-biskup vratislavský vázaný na úřad a nikoli na některé ze slezských knížectví. Ačkoli se jednalo zároveň o udělení hodnosti říšského knížete, šlo pouze o čestné důstojenství platné na celém území říše, nikoli o právo zasedat s ostatními říšskými knížaty na říšském sněmu.FRÖHLICHSTAL.., s. 89 Knížectví Niské a Vévodství Grotkovské v [[Pruské království|Prusku]] zanikly v roce [[1810]]. V Rakousku, kam zasahovalo částečně Niské knížectví (do oblasti kolem [[Javorník (okres Jeseník)|Javorníku ve Slezsku]]) skončila autonomie knížectví až v roce 1918, kdy také v obou zemích skončila platnost biskupského knížecího titulu. [259] => [260] => ===== [[Arcidiecéze olomoucká|Olomouc]] ===== [261] => [[Soubor:Kromeriz - zamek.JPG|náhled|Kroměřížský zámek, letní rezidence olomouckých biskupů a arcibiskupů]] [262] => [263] => První nejasné doklady o knížecím titulu olomouckých biskupů nacházíme v letech [[1146]] a [[1147]], kdy se objevují na císařském říšském dvorském sněmu (''Reichshoftag'') ve Špýru a [[Frankfurt nad Mohanem|Frankfurtu]], aniž by sice byli výslovně označováni za knížata, ovšem jsou uvedeni v oficiálních seznamech před některými německými knížaty-biskupy, což by na jejich knížecí hodnost ukazovalo. Za Karla IV. dne 7. dubna [[1348]] se biskupové stali přímými leníky české koruny a svého druhu „knížaty [[de facto]]“, resp. získali autonomii, která v českých podmínkách odpovídala držbě říšského ''Hochstift''. Příslušná listina uvádí olomoucké biskupy na stejné úrovni s [[Moravské markrabství|markrabaty moravskými]] a [[Opavské knížectví|vévody opavskými]] a přiznává biskupům právo na vlastní leníky,{{Citace elektronické monografie|příjmení = |jméno = |titul = Olomoucké arcibiskupství v Ottově slovníku naučném|url = https://cs.wikisource.org/wiki/Ott%C5%AFv_slovn%C3%ADk_nau%C4%8Dn%C3%BD/Olomouck%C3%A9_arcibiskupstv%C3%AD|vydavatel = |místo = |datum vydání = }} které ovšem biskupství mělo již od dob biskupa [[Bruno ze Schauenburku|Bruna ze Schaumburku]].[[Rudolf Zuber|ZUBER, Rudolf]], ''Hospodářský a správní vývoj olomouckého biskupství v 18. století''..., s. 36 Biskupové i jejich knížectví takto byli zcela vyjmuti z pravomoci [[Moravský zemský hejtman|moravského zemského hejtmana]]. Karel IV. dále udělil 1. května [[1365]] biskupům [[Zemský úřad|vyšší zemský úřad]] „hraběte královské kaple“ ([[Latina|latinsky]] ''Comes regiae Capellae Bohemiae''). V roce [[1380]] vzniká biskupský manský soud, potvrzený Rudolfem II. roku [[1590]] a roku [[1625]] obnovený. Biskupství mělo vlastní leníky, kteří nepodléhali moravským zemským orgánům a jejich statky (tzv. podléna neboli ''Afterlehen'') nebyly evidovány v [[Zemské desky|Zemských]] ani [[Česká středověká diplomatika|Dvorských deskách]]. Lenní statky, řídící se lenním právem císaře [[Fridrich II. Štaufský|Fridricha II.]]ZUBER, Rudolf, ''Hospodářský a správní vývoj olomouckého biskupství v 18. století''.., s. 38 přetrvaly až do [[Allodium|alodizace]] lén roku 1869,{{Citace elektronické monografie|příjmení = |jméno = |titul = Ústřední ředitelství arcibiskupských statků Kroměříž - archivní injventář|url = http://repo.archives.cz/mrimage/common/proxy/cz/archives/CZ-217000010-1/inventare/dao/documents/0001/6a1a9cf2a8c311e182f9f04da233fd56.pdf|vydavatel = |místo = |datum vydání = }}{{Nedostupný zdroj}} mezi biskupskou lenní šlechtou byla později i hrabata.{{Citace monografie|příjmení = Šopák|jméno = Pavel|příjmení2 = |jméno2 = |titul = Sborník k 70. narozeninám Prof. PhDr. Dušana Uhlíře, CSc.|vydání = 1|vydavatel = Slezská univerzita v Opavě|místo = Opava|rok = 2007|počet stran = |strany = 233–244|isbn = 978-80-7248-448-5|redaktoři = |kapitola = Typologické aspekty zámecké architektury první poloviny 18. století v tzv- Moravských enklávách ve Slezsku (příklad Štáblovic a Deštného)|typ kapitoly = Článek}} Biskupové olomoučtí získali od císaře Rudolfa II. 10. října 1588 titul českého knížete-biskupa s právem razit mince a titulovat se "[[Z milosti Boží|Z Boží milosti]]" stejně jako suverénní knížata a králové. Zároveň Rudolf II. biskupské statky povýšil na knížectví v rámci Moravy.{{Citace monografie|příjmení = Buben|jméno = Milan|příjmení2 = |jméno2 = |titul = Encyklopedia heraldiky|vydání = 1|vydavatel = Libri|místo = Praha|rok = 1994|počet stran = 420|strany = 48–49|isbn = 80-901579-4-7}} Biskupskými statky pod přímou biskupskou správou byly [[Brno-Chrlice|Chrlice]], [[Hukvaldy]], [[Kelč]], Kroměříž, [[Mírov]], [[Osoblaha]], [[Vyškov]] a [[Žďár nad Sázavou]],{{Citace monografie|příjmení=Balcárek|jméno=Pavel|příjmení2=|jméno2=|titul=ardinál František Ditrichštejn: 1570-1636: gubernátor Moravy|vydání=1|vydavatel=Veduta|místo=České Budějovice|rok=2007|počet stran=255|edice=Osobnosti českých a moravských dějin|svazek edice=5|strany=55|isbn=978-80-86829-30-2}} který byl roku [[1615]] vyměněn za [[Chropyně|Chropyni]].BALCÁREK..., s. 102 Kromě toho biskupové vládli nad statky svých manů. Svévolně si olomoučtí biskupové přisvojili také titul vévody (''Herzog''), proti čemuž v r. [[1672]] neúspěšně protestoval moravský zemský tribunál.{{Citace monografie [264] => | příjmení = Zuber [265] => | jméno = Rudolf [266] => | příjmení2 = [267] => | jméno2 = [268] => | titul = Hospodářský a správní vývoj olomouckého biskupství v 18. století, in Studie Muzea Kroměřížska 1982 [269] => | vydání = 1 [270] => | vydavatel = Muzeum Kroměřížska [271] => | místo = [272] => | rok vydání = 1983 [273] => | počet stran = [274] => | strany = 50–51 [275] => | isbn = [276] => }} Olomoučtí biskupové měli dostatek ekonomických prostředků k vedení nákladného dvora. Například za biskupa [[Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu|Karla II., hraběte z Lichtenštejn-Castellcornu]] činil biskupský dvůr kolem 100 osob včetně biskupské kapely, 20členné gardy a dvorního šaška.{{Citace monografie|příjmení=Maťa|jméno=Petr|příjmení2=|jméno2=|titul=Svět české aristokracie (1500-1700)|vydání=1|vydavatel=NLN|místo=Praha|rok=2004|počet stran=1060|strany=481|isbn=80-7106-312-6}} Dne 5. prosince [[1777]] bylo biskupství povýšeno na arcibiskupství a zároveň s tím byli biskupové povýšeni Josefem II. na titulární říšská knížata, i když bez politických práv říšských knížat-biskupů. Vedle autonomních práv ve svém moravském knížectví byli biskupové již od pozdního středověku hlavou moravské stavovské obce a předsedali [[Moravský zemský sněm|moravskému zemskému sněmu]]. Právo razit vlastní mince bylo biskupům odejmuto teprve českou královnou [[Marie Terezie|Marií Terezií]] dne 2. srpna [[1747]], panovnice však zároveň toto privilegium mimořádně ponechala doživotně stávajícímu biskupu, hraběti [[Ferdinand Julius Troyer z Troyersteinu|Troyerovi]] (k definitivnímu zákazu mincování pak došlo 15. září [[1759]] za biskupa hraběte [[Leopold II. Fridrich z Egkhu|Egkha]]).ZUBER, Rudolf, ''Hospodářský a správní vývoj''..., s. 41-42 Knížecí titul olomouckých arcibiskupů zanikl v roce 1918. Právní rozsah dřívější světské moci olomouckých biskupů a arcibiskupů dokumentují i hmotné památky, např. tzv. Manský sál na [[Arcibiskupský zámek Kroměříž|zámku]] v [[Kroměříž]]i, kde probíhaly biskupské lenní soudy nebo bývalá [[biskupská mincovna]] nedaleko téhož zámku. [277] => [278] => ===== [[Arcidiecéze pražská|Praha]] ===== [279] => [[Soubor:Ernst Adalbert von Harrach - Kardinal.jpg|náhled|[[Arnošt Vojtěch z Harrachu]], jeden z historicky nejvýraznějších knížat-arcibiskupů pražských]] [280] => [281] => Je poněkud sporné, jestli pražští biskupové v raném středověku patřili k říšským či alespoň k českým knížatům nebo nikoli. V letech [[1158]], [[1160]], [[1165]] a [[1194]] jsou uváděni jako účastníci říšských dvorských sněmů a ačkoli nejsou přímo označováni jako knížata, jejich postavení v oficiálních seznamech, kdy pražští biskupové předbíhají některé říšské knížecí biskupy, pro jejich knížecí postavení hovoří. V roce [[1159]] je biskup [[Daniel I.]] spolu s biskupem z [[Verden]]u vyslán k Fridrichu Barbarossovi jako posel a oba biskupové jsou římským panovníkem označeni za "naše knížata" (''Principes Nostri''). Podle [[Právní dějiny|právního historika]] [[Jiří Kejř|Jiřího Kejře]] je ovšem vyloučené, že by pražský biskup patřil před rokem [[1186]] k říšským knížatům.KEJŘ.., s. 487 V roce [[1187]], podle vyprávění kronikáře [[Jarloch]]a, pražský biskup [[Jindřich Břetislav]] přímo zažaloval u císaře na dvorském sněmu ve [[Worms]]u českého knížete [[Bedřich (kníže)|Bedřicha]], což by v případě, že by biskup nebyl říšským knížetem, znamenalo přímé porušení věrnosti českému panovníkovi, jako biskupovu lennímu pánovi. Zda Jindřich Břetislav již byl knížetem z titulu biskupa alespoň v rámci českého státu nebo své právo si stěžovat odvozoval výhradně ze své přemyslovské krve a tedy příslušnosti ke knížecí rodině, není známo. Nicméně 5. března 1187 rozhodl [[Fridrich I. Barbarossa|Fridrich Barbarossa]] spor v biskupův prospěch tak, že biskupa povýšil na říšského knížete, ovšem patrně pouze pro jeho vlastní osobu, takzvaně ''[[ad personam]]''. Jestli ono povýšení nebylo jen potvrzením dřívějšího stavu, se můžeme pouze dohadovat. Nepodařilo se však trvale vytvořit nové říšské knížectví a Čechy de facto nikdy rozděleny mezi duchovního a světského knížete nebyly.KEJŘ.., s. 489 O významu tohoto privilegia by mohla svědčit knížecí stříbrná čelenka, nalezená v roce [[1937]] v [[České Budějovice|Českých Budějovicích]], uchovávaná v [[Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích|Jihočeském muzeu]] a připisovaná právě Jindřichu Břetislavovi.{{Citace elektronické monografie|příjmení = |jméno = |titul = Web Statutárního města Českých Budějovic|url = http://www.c-budejovice.cz/cz/mesto/750let/toulky-historii/stranky/cast-osma.aspx|vydavatel = |místo = |datum vydání = |datum přístupu = 2015-09-29|url archivu = https://web.archive.org/web/20150930112817/http://www.c-budejovice.cz/cz/mesto/750let/toulky-historii/stranky/cast-osma.aspx|datum archivace = 2015-09-30|nedostupné = ano}} Není však jisté, i kdyby opravdu patřila Jindřichovi, jestli vyjadřuje jeho knížecí hodnost z moci biskupa, či jeho pozdější hodnost svrchovaného vládce nad Českým knížectvím, resp. vévodstvím. V roce [[1197]] pražský biskup [[Daniel II.]] opět vystupuje na říšském dvorském sněmu a označuje sám sebe za „vévodu“ (''dux et episcopus Bohemiae'').{{Citace elektronické monografie|příjmení = Ficker|jméno = Julius|titul = Vom Reichsfürstenstande/Einzelne geistliche Fürsten u. Prälaten|url = https://de.wikisource.org/wiki/Vom_Reichsf%C3%BCrstenstande/Einzelne_geistliche_F%C3%BCrsten_u._Pr%C3%A4laten|vydavatel = |místo = Innsbruck|datum vydání = 1861|poznámka = online na wikisource|jazyk = německy}} Na druhou stranu již sloučení biskupské hodnosti a vlády v [[České knížectví|Českém knížectví]] předznamenalo zánik knížecího titulu pražských biskupů i jakéhokoli vlivu císaře v této oblasti. Investitura Daniela II. byla již opět v rukou českého panovníka, což trvale ztvrdila [[Zlatá bula sicilská]].KEJŘ..., s. 491 [282] => [283] => Teprve v roce [[1348]] udělil císař Karel IV. pražskému arcibiskupství říšský i český knížecí titul, ovšem bez politických práv říšských knížecích biskupů a bez bezprostředního říšského léna. Knížecí titul však zanikl spolu se samotným arcibiskupstvím za [[Husitské války|husitských bouří]] a teprve po jeho obnovení roku [[1561]] udělil císař Rudolf II. pražskému arcibiskupství 15. června 1603 říšský i český knížecí titul znovu. I tentokrát se jednalo toliko o čestný titul bez říšského léna a politických práv říšského knížete. Navíc s tímto titulem nebyla spojena ani držba nějakého autonomního knížectví v rámci zemí Koruny české, jako tomu bylo v případě biskupa vratislavského a olomouckého. Knížecí titul pražských arcibiskupů zanikl spolu s koncem monarchie v roce 1918. [284] => [285] => ===== [[Diecéze litomyšlská|Litomyšl]] ===== [286] => Údajně již od vzniku biskupství v roce 1344 nesli biskupové [[litomyšl]]ští (říšský?) knížecí titul, který zanikl spolu s biskupstvím samotným za [[Husitské války|husitských bouří]]. [287] => [288] => === Knížata-biskupové s osobním knížecím titulem === [289] => Knížata.biskupové měli nárok na knížecí titul z moci svého úřadu. Takový knížecí titul byl považován za automatický a získával se při nástupu do úřadu, aniž by musel být zvlášť potvrzován. Přesto někteří z knížat-biskupů obdrželi od císaře ještě osobní (''[[Latinská rčení A|ad personam]]'') knížecí hodnost, což posilovalo jejich postavení říšských knížat. Někteří biskupové tento knížecí titul získali ještě před nástupem do biskupského úřadu. Nejznámější je případ kardinála [[František z Ditrichštejna|Františka z Ditrichštejna]], jenž k osobnímu knížecímu titulu získal i privilegium adoptovat dědice z řad vlastního rodu, čímž se knížecí hodnost dědičně přenesla na rod [[Ditrichštejnové|Ditrichštejnů]]. Osobní knížecí tituly biskupů byly uděleny vždy císařem jako tituly říšské a nikoli např. z pravomoci českého krále. Vždy je také obdržela osoba, která nepocházela z knížecího rodu. Navíc vždy byli takto vyznamenáni jen "úřední" knížata-biskupové, či přinejmenším ti minulí nebo budoucí. Nikdy se osobní knížecí hodnosti nedostalo biskupovi, který během života nevykonával nebo neměl v budoucnu vykonávat svůj úřad v alespoň jedné již okněžněné diecézi. Osobní knížecí hodnost byla udělena v následujících případech: [290] => * [[Eitel Fridrich Hohenzollern-Sigmaringenský|Eitel Fridrich kardinál Hohenzollern-Sigmaringenský]] (28. března [[1623]]) – v l 1623-[[1625]] kníže biskup [[osnabrück]]ý{{Citace monografie|příjmení=Stephan|jméno=Jonas|příjmení2=|jméno2=|titul=Fürsten werden. Die Familie zu Salm im 17. Jahrhundert|url=http://www.academia.edu/7435793/F%C3%BCrsten_werden._Die_Familie_zu_Salm_im_17._Jahrhundert|vydání=1|vydavatel=Universität Münster|místo=Münster|rok=2014|počet stran=157|strany=62|isbn=|jazyk=německy}}{{Citace periodika|příjmení=Klein|jméno=Thomas|titul=Die Erhebungen in den weltlichen Reichsfürstenstand 1550-1806|periodikum=Blätter für deutsche Landesgeschichte – Gesamtverein|datum=|ročník=1986|číslo=122|strany=137–192, zde s. 148|jazyk=německy|url=http://periodika.digitale-sammlungen.de/bdlg/Blatt_bsb00000326,00163.html}} Titul knížete získal spolu s bratrem, prvním dědičným knížetem [[Hohenzollernové|Hohenzollern-Sigmaringen]] a spolu s příbuzným, prvním knížetem z větve [[Hechingen]]. [291] => * [[Soubor:COA cardinal AT Dietrichstein Franz Seraph.png|25px]] [[František z Ditrichštejna|František kardinál z Ditrichštejna]] (16. března [[1624]]) – v l. [[1599]]–[[1636]] kníže-biskup olomoucký, roku [[1631]] byl knížecí titul novým císařským privilegiem přenesen na kardinálova synovce [[Maxmilián z Ditrichštejna|Maxmiliána]] ještě za kardinálova života (v rozporu s původním právem adopce).KLEIN, Thomas, ''Erhebungen''..., s. 150{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Dějiny Ditrichštejnů na webu Regionálního muzea v Mikulově|url=http://www.rmm.cz/dietrichstein/dietrich/maxmilian_2.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2016-12-01|url archivu=https://web.archive.org/web/20170308140626/http://rmm.cz/dietrichstein/dietrich/maxmilian_2.html|datum archivace=2017-03-08|nedostupné=ano}} [292] => * [[Franz Egon z Fürstenbergu]] (12. května [[1664]]) – v l – 1658–1663 kníže-biskup [[Diecéze métská|métský]], v l. 1663–1682 kníže-biskup [[Arcidiecéze štrasburská|štrasburský]], v l. 1664–1682 kníže-opat (administrátor) z [[Klášter Murbach|Murbachu]] a [[Lure]] v l. 1657–1682 kníže-opat ze [[Stavelot]]u a [[Malmedy|Malméd]]; titul získal spolu se dvěma bratry, z nichž Hermann Egon byl prvním dědičným knížetem z [[Fürstenbergové|Fürstenbergu]] (linie Heiligenberg){{Citace monografie [293] => | příjmení = Frank [294] => | jméno = Karl Fridrich von [295] => | příjmení2 = [296] => | jméno2 = [297] => | titul = Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918. [298] => | vydání = [299] => | vydavatel = Karl Friedrich von Frank [300] => | místo = Senftenberg [301] => | rok = 1970 [302] => | počet svazků = 5 [303] => | počet stran = 277 [304] => | svazek edice = 2 [305] => | strany = 55 [306] => | svazek = Bd. 2. F-J. [307] => | isbn = [308] => | jazyk = německy [309] => }} [310] => * [[Wilhelm Egon z Fürstenbergu]] (12. května 1664) – v l. 1663–1668 kníže-biskup v Metách, v l. 1682–1704 kníže-biskup štrasburský a v l. 1682–1704 kníže-opat ze Stavelotu a Malméd; titul získal spolu se dvěma bratry, z nichž Hermann Egon byl prvním dědičným knížetem z [[Fürstenbergové|Fürstenbergu]] (linie Heiligenberg) [311] => * [[František Antonín von Losenstein|František Antonín z Losensteinu]] (20. prosince [[1691]]) – [[titulární biskup]] z [[Durá|Dury]], [[Biskup koadjutor|koadjutor]] olomoucký, pro předčasnou smrt se nestihl ujmout biskupského úřadu{{Citace monografie|příjmení=Frank|jméno=Karl Friedrich von|příjmení2=|jméno2=|titul=Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918|vydání=1|vydavatel=Karl Friedrich von Frank|místo=Senftenberg|rok=1972|počet svazků=5|počet stran=310|strany=160|svazek=Bd. 3. K-N.|isbn=|jazyk=německy}} [312] => * [[Soubor:COA archbishop AT Harrach Franz Anton.png|25px]] [[František Antonín z Harrachu|František Antonín]] z [[Harrachové|Harrachu]] (10. července [[1706]]) – v l. [[1702]]–[[1705]] kníže-biskup vídeňský, v l. [[1709]]–[[1727]] kníže-arcibiskup salcburský{{Citace monografie|příjmení=Frank|jméno=Karl Friedrich von|příjmení2=|jméno2=|titul=Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918.|vydání=1|vydavatel=Karl Friedrich von Frank|místo=Senftenberg|rok=1970|počet svazků=5|počet stran=277|strany=165|svazek=Bd. 2. F-J.|isbn=|jazyk=německy}} [313] => * [[Filip Karel z Fürstenbergu]] (10. prosince [[1716]]) – v l. 1708–1718 kníže-biskup lavantský, knížecí titul obdržel spolu s bratrem a bratrancem, dědičnými knížaty z [[Fürstenbergové|Fürstenbergu]] (z rodových linií Meßkirch a Stühlingen)FRANK, ''Standeserhebungen'' II., s. 55-56 [314] => * [[Johann Philip z Walderdorffu]] (12. srpna [[1754]], titul v podobě "kníže z [[Prüm]]u"){{Citace monografie|příjmení=Frank|jméno=Karl Friedrich von|příjmení2=|jméno2=|titul=Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918.|vydání=1|vydavatel=Karl Friedrich von Frank|místo=Senftenberg|rok=1974|počet svazků=5|počet stran=288|strany=180–181|svazek=Bd. 5. Addenda at Corrigenda|isbn=|jazyk=německy}} – v l. [[1756]]–[[1768]] [[kurfiřt]] a kníže-arcibiskup trevírský, v l. [[1763]]-1768 kníže-biskup wormský [315] => * [[Virgilius Augustin von Firmian]] (24. června [[1755]]) – v l. [[1744]]-1753 kníže-biskup [[Sankt Andrä (Korutany)|lavantský]] [316] => * [[Soubor:COA Breuner Bischof Lavant Tyroff.png|25px]] [[Franz Xaver Ludvík von Breuner]] (14. prosince [[1776]]) – v l. [[1773]]-1777 kníže-biskup lavantský, v l. [[1786]]-1797 kníže-biskup z [[Chiemské jezero|Chiemsee]] [317] => * [[Soubor:VinzenzJosephSchrattenbachCOA.jpg|25px]] [[Vincenc Josef ze Schrattenbachu]] (27. listopadu [[1788]]) – v l. 1777-[[1790]] a 1795-[[1800]] kníže-biskup lavantský, v l. 1800-[[1816]] [[Seznam brněnských biskupů|biskup brněnský]]{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Neúplný seznam titulárních říšských knížat na blogu Heirsofeurope|url=http://heirsofeurope.blogspot.cz/p/reichsfursten.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2016-12-01}} [318] => * [[François Antoine Marie de Méan de Beauriex]] (24. září 1792), v l. 1792–1801 kníže-biskup lutyšský, v l. 1817–1831 [[Seznam mechelensko-bruselských arcibiskupů|arcibiskup mechelenský]], knížecí titul mu byl dne 5. března [[1816]] potvrzen také v [[Spojené království Nizozemské|Nizozemském království]] [319] => [320] => {{Viz též|Seznam titulárních říšských knížat}} [321] => === Neříšští knížecí biskupové v říši === [322] => Udělování knížecího titulu v říši bylo až na drobné výjimky (České země, [[Burgundské vévodství|Burgundsko]], po r. [[1741]] také [[Pruské království|Prusko]]) výlučnou pravomocí císařů a římských králů. Pozoruhodnou výjimku, týkající se biskupských knížat, nacházíme v případě biskupů ze [[Diecéze Graz-Seckau|Seckau]] v l. [[1609]] a [[1625]]. Biskupové ze Seckau byli již od středověku říšskými knížaty (viz výše). Dne 31. října 1609 jim pro země pod svou vládou udělil knížecí titul arcivévoda [[Ferdinand II. Štýrský|Ferdinand Štýrský]] (budoucí císař Ferdinand II.). Ač vlastně šlo jen o potvrzení titulu, je privilegium stylizováno jako nové udělení. Tentýž Ferdinand, již jako císař a král povýšil knížete-biskupa ze Seckau [[Jakob Eberlein|Jakoba Eberleina]] 8. dubna 1625 navíc do osobní knížecí hodnosti ([[Latinská rčení A|ad personam]]), ovšem nikoli pro říši, ale opět jen pro oblast [[Dědičné habsburské země|dědičných zemí]].{{Citace monografie [323] => | příjmení = Frank [324] => | jméno = Karl Friedrich von [325] => | příjmení2 = [326] => | jméno2 = [327] => | titul = Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918 [328] => | vydání = 1 [329] => | vydavatel = Karl Friedrich von Frank [330] => | místo = Senftenberg [331] => | rok = 1973 [332] => | počet svazků = 5 [333] => | počet stran = 310 [334] => | strany = 294 [335] => | svazek = Bd. 4. O-Sh [336] => | typ svazku = svazek [337] => | isbn = [338] => | jazyk = německy [339] => }} [340] => [341] => Říšským knížetem-biskupem, který ovšem obdržel ještě před biskupskou volbou [[Pruské království|pruský]] osobní knížecí titul byl [[Soubor:COA bishop DE Schaffsgotsch Philipp Gotthard.png|25px]] [[Filip Gotthard Schaffgotsch|Filip Gotthard ze Schaffgotsche]], kterého pruský král [[Fridrich II. Veliký|Fridrich II.]] úspěšně protlačil na [[Arcidiecéze vratislavská|vratislavský]] biskupský stolec, který biskup spravoval v l. 1748–1795. Ještě před biskupskou volbou, dne 16. března 1744, jej pruský král povýšil do osobního knížecího stavu. [342] => [343] => === Neknížecí říšští biskupové === [344] => Ve svaté říši římské ovšem existovala i taková biskupství, jejichž biskup žádný knížecí či jiný šlechtický titul nenesl a nijak se nelišil od biskupů dnešních. V Rakouských zemích šlo o ta biskupství, která vznikla později: ([[Seznam biskupů ve Vídeňském Novém Městě|Wiener-Neustadt]] [[1469]], [[Diecéze Sankt Pölten|St. Pölten]] 1785, [[Diecéze Linec|Linec]] 1785, [[Leoben]] [[1786]]), rovněž biskupství [[Tournai]], [[Diecéze arraská|Arras]] a [[Therouanne]] (posl. zrušené r. [[1537]]) nikdy nebyla okněžněna. Původně ležela na území pod [[Suzerenita|suzerenitou]] francouzského krále a teprve r. [[1521]], resp. definitivně roku 1529, byla připojena k [[Habsburské Nizozemí|Habsburskému Nizozemí]] a tím i k Svaté říši římské. Totéž se týkalo i nizozemských biskupství vzniklých bulou papeže [[Pavel IV.|Pavla IV.]] ''[[Super universas]]'' z roku [[1559]]. Šlo o krátce (1559-[[1580]]) existující [[sufragánní diecéze]] [[utrecht]]ského arcibiskupa v [[Haarlem]]u, [[Deventer]]u, [[Groningen]]u, [[Leeuwarden]]u a také [[Middelburg]]u, dále o sufragánní diecéze arcibiskupa z Cambrai v [[Namur]]u a [[Saint-Omer]] (existovaly v l. 1559-[[1801]]) a o nově zřízené arcibiskupství v [[Arcidiecéze mechelensko-bruselská|Mechelenu]] a jemu podřízené biskupy v [[Antverpy|Antverpách]], [[Gent]]u, [['s-Hertogenbosch|Hertogenboschi]], [[Bruggy|Bruggách]], [[Ieper]]u a [[Roermond]]u (s výjimkou dosud existujícího Mechelenu fungovaly letech 1559–1801). Čtyři neokněžněná biskupství se nacházela i v českých zemích (viz výše). [345] => [346] => V odtrženém [[Burgundské království|Arelatském království]] se toto týkalo biskupství či arcibiskupství Vaison, [[Gavaillon]], [[Diecéze Fréjus-Toulon|Toulon]], [[Diecéze nicejská|Nice (arcibiskupství)]], Vence, Riez, [[Diecéze Fréjus-Toulon|Fréjus]], [[Arcidiecéze senská|Sens (arcibiskupství)]] a [[Grasse]]. V [[Italské království (Svatá říše římská)|Království italském]] šlo dokonce o více než tři desítky biskupství.Šlo o biskupství [[Capo d'Istria]], Concordia, [[Cittá Nuova]], Pedena, [[Parenica (město)|Parenica]], [[Belluno]], [[Pula]], [[Terst]], Cremo, [[Tortona]], [[Forlì|Forli]], [[Forlinopoli]], Casena, Mark Ancona, Fermo, Cagli, Alba, [[Cremona]], [[Bergamo]], [[Imola]], Cervia, Ficocle, [[Faenza]], [[Camerino]], Umana, Simpaglia, [[Asti]], Marone, [[Albenga]], [[Reggio nell'Emilia|Reggio]], Montefeltre, [[Comacchio]], [[Osimo]], [[Fano]], [[Pesaro]] a [[Ventimiglia]]. Několikrát byl za plnoprávného říšského knížete označen také biskup ze [[Schleswig]]u, jehož diecéze i závislé biskupské statky ležely na území [[Šlesvicko|Šlesvického vévodství]] a vůbec nepatřily ke Svaté říši římské. Zařazení biskupa mezi říšská knížata bylo vždy omylem bez jakýchkoli důsledků. Biskupství Hamburg velmi brzy splynulo s Arcibiskupstvím brémským v trvalou [[Personální unie|personální unii]] a proto nikdy nebylo okněžněno (původně ale příslušela arcibiskupská hodnost Hamburku a biskupská Brémám). V 8. století založená biskupství v [[Erfurt]]u, [[Neuburg an der Donau|Neuburgu an der Donau]] a [[Büraburg]]u zanikla nejpozději poč. 9. století za vlády [[Karel Veliký|Karla Velikého]] a proto nikdy nebyla spojena s knížecí hodností. [347] => === Knížata-biskupové po zániku Svaté říše římské === [348] => Spolu s rozpadem říše vymizel politický význam knížecích biskupství a titul téměř ve všech zemích byl zrušen. Pouze [[Karl Theodor von Dalberg|Karl Theodor z Dalbergu]], bývalý kurfiřt a arcibiskup mohučský se stal nově [[Diecéze řezenská|arcibiskupem řezenským]] a formálním předsedou [[Napoleon Bonaparte|Napoleonem]] zřízeného [[Rýnský spolek|Rýnského spolku]] s titulem kníže-primas (německy ''Fürstprimas'') a kníže aschaffenburský. Bylo mu také přiznáno unikátní oslovení "nejdůstojnější [[Výsost]]" (''hochwürdigste Hoheit'').{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Zakládací akta Rýnského spolku na Wikisource|url=https://de.wikisource.org/wiki/Rheinbundakte|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2016-08-28|jazyk=francouzsky, německy}} Suverénní [[Aschaffenburské knížectví]], skládající se z části bývalého mohučského knížecího arcibiskupství a ze [[Svobodné říšské město|svobodných měst]] [[Frankfurt nad Mohanem|Frankfurt]] a [[Wetzlar]]. Knížectví ovšem bylo přiznáno jmenovitě Dalbergovi osobně a nemělo být trvale spjato s důstojností řezenského arcibiskupa. Zároveň s tím mu zůstalo [[Diecéze řezenská|Řezenské knížecí biskupství]] (pro jeho osobu dočasně povýšené na arcibiskupství), ovšem s poněkud nejasným vztahem mezi světskou a duchovní složkou. Proto bývalo většinou nazýváno jen [[Řezenské knížectví]]. [[Řezno]] i [[Aschaffenburg]] stále byly částečně spojeny s úřadem arcibiskupa. V roce [[1810]] ovšem Napoleon přiřkl Řezenské knížectví Bavorsku a Aschaffenburské knížectví rozšířil o většinu zrušeného [[Nasavsko-oranžsko-fuldské knížectví]], čímž vytvořil tzv. [[Frankfurtské velkovévodství|Velkovévodství frankfurtské]], vytvořené přímo a jmenovitě pro Dalberga. Toto Dalbergovo velkovévodství již ovšem nemělo žádný vztah k jeho řezenské arcibiskupské stolici. [[Vídeňský kongres]] však Frankfurtské velkovévodství zrušil a Dalberg dožil jako řezenský arcibiskup bez jakékoli suverénní vlády i bez knížecího titulu. Titul knížete-biskupa se udržel již jen v [[Rakouské císařství|Rakouském císařství]] a poté v [[Rakousko-Uhersko|Rakousku-Uhersku]]. Zde navíc od zavedení [[Parlamentní systém|parlamentarismu]] v roce 1861 (po r. 1867 již jen v [[Předlitavsko|předlitavské]] části monarchie) platilo, že všichni arcibiskupové (knížecí i neknížecí) a ti z biskupů, s jejichž úřadem je spojeno knížecí důstojenství, byli nositeli [[Virilista|virilního hlasu]] v [[Panská sněmovna|panské sněmovně]] rakouské [[Říšská rada (Rakousko)|říšské rady]]. Tato praxe trvala do roku 1918, avšak arcibiskup salcburský a biskup tridentský si udrželi své knížecí tituly až do roku 1951. [349] => [350] => == Knížata-biskupové mimo Svatou říši římskou == [351] => Mimo Svatou říši římskou nebyl titul knížete-biskupa obvyklý. Přesto však existovaly výjimky a to prakticky po celé Evropě [352] => [353] => === Knížata-biskupové v neříšské Itálii === [354] => [355] => ==== Papežský stát ==== [356] => V té části Itálie, která, alespoň po většinu své historie, nepatřila ke Svaté říši římské, byl biskupem s vladařskými pravomocemi papež, jenž byl zároveň biskupem římským, který vládl nad [[Papežský stát|Církevním státem]], tzv. ''Patrimoniem svatého Petra'', rozsáhlým územím ve střední Itálii. Vladařská práva papežů se datují od [[Pipinova donace|Pipinovy donace]] a byla římsko-německými císaři mnohokrát potvrzena a upřesněna. Přinejmenším před rokem [[1870]], kdy byl Papežský stát okleštěn jen na území dnešního [[Vatikán]]u, lze papežská vladařská práva přirovnávat spíše ke královským nežli knížecím, což se také dělo. Papežové byli v dobovém právním myšlení srovnáváni spíše se světskými králi než s knížaty. Papeži například spolu s [[Seznam panovníků Svaté říše římské|římsko-německými císaři]] příslušelo právo udílet nové královské hodnosti. Toto právo navíc neměl v západokřesťanském světě vyjma papeže a císaře Svaté říše již nikdo další, dokud si toto privilegium po roce [[1804]] neuzurpoval [[První Francouzské císařství|francouzský císař]] Napoleon Bonaparte. Dokonce královská povýšení udělená císaři papež obvykle potvrzoval (první dva čeští králové [[Vratislav II.|Vratislav I.]] a [[Vladislav I.]] papežské potvrzení nezískali, což také snižovalo váhu jejich královských titulů). Vedle svých světských privilegií má papež také nárok na čestný titul "kníže apoštolů" ([[Latina|latinsky]] ''Princeps Apostolorum''). [357] => [358] => ''Hraběcí biskupové Papežského státu'' [359] => [360] => Několik biskupů v oblasti [[Pentapolis]], dnešní provincii [[Marche]], získalo od papežů hraběcí titul a správu nad vlastním hrabstvím v rámci Papežského státu (tedy podřízeného papežské jurisdikci ve světských věcech). Důvodem snad mohla být bývalá příslušnost oblasti k říši, ale již krátce po r. 1150 říše svou lenní svrchovanost nad touto částí Papežského státu ztratila. Místní biskupské hrabství neslo vždy stejné jméno jako biskupovo sídelní město a zahrnovalo jak toto sídlo biskupství, tak jeho nevelké okolí. Souhrnně je zmiňuje císařská listina z roku 1210. Listina zmiňuje následující biskupy: [361] => * Biskup z [[Provincie Ascoli Piceno|Ascoli]] – v l. 1150-před 1185 byl krátce i říšským knížetem (oblast tehdy ještě náležela k říši, viz výše) [362] => * Biskup z [[Fermo]] [363] => * Biskup z [[Umana|Umany]] [364] => * Biskup z [[Camerino|Camerina]] [365] => * Biskup z [[Ancona|Ancony]] [366] => * Biskup z [[Osimo]] [367] => * Biskup z [[Jesi]] [368] => * Biskup ze [[Sinigaglia|Sinigaglie]] [369] => * Biskup z [[Fossombrone]] – v l. 1228–1231 byl navíc lenním hrabětem [[Modenské vévodství|modenských markrabat]] z rodu [[Estenští|Este]] [370] => * Biskup z [[Fano]] [371] => * Biskup z [[Pesaro|Pesara]] [372] => * Biskup z [[Cagli]] [373] => ''Kardinálové'' [374] => [375] => V [[Konkláve|kolegiu]] [[kardinál]]ů, má každý [[kardinál]] (jenž je vždy zároveň biskupem některého z kostelů v [[Řím]]ě či jeho okolí) nárok na čestný titul "kníže církve" ([[Latina|latinsky]] ''Princeps Ecclesiae''), který vlastně ani skutečným šlechtickým titulem není. Od roku 1630 až do současnosti navíc všem kardinálům náleží stejné postavení jako královským princům v první generaci (synům vládnoucího krále) mimo [[Korunní princ|princů korunních]]. Kardinál od toho roku nesměl užívat v [[erb]]u žádné feudální atributy, ani ty odvislé od jeho rodového původu. Bylo to proto, aby se podtrhl význam samotného kardinálského stavu, který již neměl mít zapotřebí další zdůrazňování vznešenosti. [376] => [377] => ==== Zbytek neříšské Itálie ==== [378] => V letech [[1321]]–[[1367]] bylo na biskupství přechodně povýšeno [[územní opatství]] [[Klášter Montecassino|Monte Cassino]] v jižní Itálii, jehož opat tradičně vládl zemičce nazývané [[Terra Sancti Benedicti]]. V době, kdy se z opatů stali biskupové, byli tito nadále vládci svého feudálního teritoria, ovšem, tak jako předtím i potom, nedrželi žádný konkrétní feudální titul. [379] => [380] => Osobní říšský knížecí titul získal 18. března [[1710]] od císaře [[Josef I. Habsburský|Josefa I.]] [[Annibale Albani|Annibale kardinál Albani]], v době povýšení kuriální kardinál-jáhen od kostela [[Santa Maria in Cosmedin]], v závěru kariéry v l. [[1730]]–[[1743]] extrakuriální kardinál-biskup a [[Diecéze sabinská|biskup v Sabině]], též kardinál camerlengo (tj. [[Komorník (úřad)|komoří]]). Titul získal spolu se svým bratrem, prvním dědičným říšským knížetem.{{Citace monografie|příjmení=Frank|jméno=Karl Friedrich von|příjmení2=|jméno2=|titul=Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918|vydání=1|vydavatel=Karl Friedrich von Frank|místo=Senftenberg|rok=1967|počet stran=290|svazek edice=1|strany=10|svazek=Bd. 1. A-E.|isbn=|jazyk=německy}} [381] => [382] => V [[Italské království|Italském království]] byl z historických důvodů titul knížete výslovně přiznán a potvrzen [[Seznam tridentských biskupů a arcibiskupů|biskupovi tridentskému]] a to dne 11. března [[1927]], dne 14. června [[1929]] pak biskup získal nárok na oslovení "nejdůstojnější [[Výsost]]" (''Altezza reverendissima'').{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Článek o výstavě na zámku Haroué|url=http://www.noblesseetroyautes.com/exposition-au-chateau-dharoue/|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-02-08|jazyk=italsky}} [383] => [384] => === Knížata-biskupové v Anglii === [385] => [[Soubor:Arms of Bishop of Durham impaling Crewe.jpg|náhled|Znak biskupství Durham v dvojici s osobním erbem jednoho bývalého biskupa. Zatímco biskupův erb (opticky vpravo) je kryt baronskou čelenkou (''coronet''), je znak biskupství (opticky vlevo) krytý čelenkou britských hrabat (''[[Earl]]''), což odpovídalo postavení biskupů mezi britskou šlechtou. Nad hraběcí čelenkou se nachází další ze symbolů sepětí světské a duchovní moci – přilba završená heraldickou helmovní korunkou, z níž vyrůstá mitra, obecný heraldický symbol a klenot britských biskupství]] [386] => [[Diecéze durhamská|Biskupství Durham]] mělo díky své poloze v sousedství se Skotskem strategický význam. Knížata-biskupové z [[Durham]]u (angl. ''Prince Bishops'') proto měla ve středověku od anglického krále propůjčeny zvláštní pravomoci, jako např. moc nad životem a smrtí. Tyto pravomoci biskupovi zajišťovala držba tzv. [[Palatinát (privilegium)|velkého palatinátu]] čili [[Palatinát (privilegium)|komitivy]] (biskup měl v angličtině titul ''Count Palatine''). Titul knížat-biskupů, zavedený roku [[1071]], však v Anglii, kde se jinak knížecí titul takřka vůbec nevyskytuje, neodpovídá nejvyšším britským šlechtickým titulům vévody či [[markýz]]e, ale jen titulu anglického hraběte (''[[Earl]]''). V letech [[1836]], [[1858]], [[1869]] a [[1889]] vydala anglická koruna soubor dokumentů, z nichž každý byl nazýván ''[[Durham County Palatine Act]]'' které postupně zrušily zvláštní pravomoci durhamských biskupů. Do současnosti ([[2015]]) biskupům zůstala práva výlučně ceremoniální: právo stát po králově pravici v době korunovace, přednost před všemi [[Anglikánská církev|anglikánskými]] biskupy s výjimkou všech arcibiskupů a rovněž biskupů [[Diecéze Londýnská|londýnského]] a [[Diecéze winchesterská|winchesterského]], stejně jako právo nosit původní znak s feudálními atributy.BUBEN..., s. 44; 225 Již vydáním prvního z aktů, rušících biskupská zvláštní práva, ze dne 21. června 1836, byla zrušena platnost biskupského knížecího titulu. Na britských ostrovech existuje však dalších 29 biskupů (25 v Británii a 4 v Irsku), kteří zasedají, či před odtržením Irska zasedali ve [[Sněmovna lordů|sněmovně lordů]] a jako britští [[Pair|peeři]] jsou oficiálně rovní hrabatům, i když sami nemají udělený hraběcí titul. Jejich postavení bylo či je prakticky rovné s bývalými knížecími biskupy z Durhamu.V současnosti se jedná o arcibiskupy z [[Arcibiskup canterburský|Canterbury]] a [[York]]u a o biskupy z [[Londýn]]a, [[Winchester]]u, [[Chester]]u, [[Norwich]]e, [[Derby]], [[Birmingham]]u, [[Worcester]]u, [[Coventry]], [[Truro|Trura]], [[Oxford]]u, [[St Albans|St. Albans]], [[Carlisle (Anglie)|Carlisle]], [[Peterborough]], [[Portsmouth]]u, [[Chelmsford]]u, [[Rochester]]u, [[Ely]], [[Southwark (londýnský obvod)|Southwarku]], [[Leeds]]u, [[Salisbury]], [[Gloucester]]u a [[Newcastle upon Tyne|Newcastelu]]. Pochopitelně mezi lordy-biskupy patří i bývalý kníže-biskup z Durhamu, nikoli ovšem dalších 18 biskupů v Británii, na ostrově [[Man (ostrov)|Man]], v [[Gibraltar]]u, na [[Falklandy|Falklandách]] apod. Všichni lordi-biskupové dnes patří k anglikánské církvi. Kromě těchto 26 arcibiskupů a biskupů náleželi v minulosti k duchovním peerům i čtyři anglikánští biskupové v Irsku a někteří v Británii (např. biskupové z [[Lincoln (Lincolnshire)|Lincolnu]], [[Bradford]]u nebo [[Leicester]]u. Dodnes (2016) není seznam těchto duchovních peerů (''Lords spiritual'') neměnným a někteří biskupové se mohou v [[Sněmovna lordů|horní sněmovně]] (''House of lords'') střídat. Biskup z Durhamu má nárok, stejně jako ostatní britští lordi-biskupové, nárok na titul „V pravdě důstojný“ (''The Right Reverend'') a oslovení: „Mylorde biskupe“ (''My Lord Bishop''). [387] => [388] => === Knížata-biskupové v Irsku === [389] => V [[Irsko|Irsku]] neexistovala žádná knížecí biskupství. V období [[Raný středověk|raného středověku]], když bylo Irsko rozděleno až na 150 drobných [[Gaelské Irsko|gaelských]] království (staro[[Irština|irsky]] ''túath''),{{Citace monografie [390] => | příjmení = Moody [391] => | jméno = Theodore William a kol. [392] => | příjmení2 = [393] => | jméno2 = [394] => | titul = Dějiny Irska [395] => | vydání = české 2 [396] => | vydavatel = Nakladatelství Lidové Noviny [397] => | místo = Praha [398] => | rok = 2003 [399] => | počet stran = 469 [400] => | edice = Dějiny států [401] => | strany = 25 [402] => | isbn = 80-7106-656-7 [403] => }} se ale mnoho králů (s titulem ''rí ruirech'')MOODY, T. W. a kol., ''Dějiny Irska'',..., s. 33 z království [[Rock of Cashel|Cashel]] stalo zároveň biskupy nebo opaty. Nešlo o náhodu. Cashel byl centrem šíření křesťanství v Irsku a jeho králi se stávali výlučně králové svazů více království z oblasti [[Munster]]u, kteří pocházeli z různých větví dynastie [[Éoganachtové|Éoganachtů]], která držela nad Cashelem ochranný [[patron]]át.MOODY, T. W. a kol., ''Dějiny Irska'',..., s. 35 [404] => [405] => === Knížata-biskupové ve Francii === [406] => ==== Duchovní paiři francouzské koruny ==== [407] => Někteří z biskupů ve [[Francie|Francii]] patřili ke starým [[Pair (Francie)|pairům]] království. Jejich feudální državy se rozkládaly na severovýchodě země. Není přesně známo, kdy byli zařazeni mezi pairy, snad v průběhu 12. století. Nejstarší seznam pairů pochází z roku [[1216]]. V několika případech je ale známo datum zřízení biskupského vévodství či hrabství. [408] => [[Soubor:Palais du Tau et jardin.jpg|náhled|[[Palác Tau]], rezidence arcibiskupa remešského]] [409] => ''Vévodští biskupové'' [410] => * [[Soubor:Blason Archevêques de Reims.svg|25px]] [[Arcidiecéze remešská|Arcibiskup remešský]], se stal v letech [[925]]–[[945]] a definitivně v roce [[1023]] hrabětem [[remeš]]ským a již před rokem 1216 vévodou remešským – měl právo [[Korunovace|korunovat]] [[Seznam francouzských panovníků|francouzské krále]] [411] => * [[Soubor:Blason ville fr Langres (Haute-Marne).svg|25px]] [[Diecéze langreská|Biskup v Langres]], se ještě před rokem 1216 stal vévodou z Langres – nesl při korunovaci [[žezlo]] [412] => ''Hraběcí biskupové'' [413] => * [[Soubor:Blason Evêques de Beauvais.svg|25px]] [[Diecéze beauvaiská|Biskup z Beauvais]] se stal roku [[1015]], tedy ještě před rokem 1216 také hrabětem z [[Beauvais]] – nesl královský plášť [414] => * [[Soubor:Blason Evêques de Châlons-en-Champagne.svg|25px]] [[Diecéze châlonská|Biskup z Châlonsu]] se před rokem 1216 stal hrabětem z [[Châlons-en-Champagne|Châlonsu]] – nesl královský prsten [415] => * [[Soubor:Blason Evêques de Noyon.svg|25px]] [[Diecéze noyonská|Biskup z Noyonu]] se stal před rokem 1216 hrabětem z [[Noyon]]u – nesl královský pás [416] => ''Zvláštní případy'' [417] => * [[Soubor:Blason Evêques de Laon.svg|25px]] Vévoda z [[Laon]]u se před rokem 1228 stal biskupem z Laonu – [[Pomazání panovníka|pomázaval]] krále svatým olejem [418] => * [[Soubor:Blason paris 75.svg|25px]] [[Arcidiecéze pařížská|Arcibiskup pařížský]], se roku [[1674]] stal držitelem [[Soubor:Blason ville fr Saint-Cloud (Hauts-de-Seine).svg|25px]] [[Vévoda de Saint-Cloud|vévodství Saint-Cloud]] a roku [[1690]] francouzským pairem, nebyl však na rozdíl od ostatních duchovním pairem, nýbrž jen držitelem světského vévodství a pairství. [419] => [420] => ==== Drobnější feudální biskupové ==== [421] => Ve Francii existovali také biskupové s vlastními feudálními dominii, kteří nepatřili k pairům, nikdy nebyli vévody a jen v některých případech hrabaty. Panství těchto biskupů se ve většině případů (s výjimkou Tournai) nacházela v jižní části státu, často na území bývalého [[Hrabství Toulouse|Toulouského hrabství]]. Stejně jako duchovní paiři i těmto biskupům v pozdním středověku a během novověku ubývala jejich vladařská moc v souvislosti s postupnou centralizací francouzské monarchie. [422] => [[Soubor:Map France 1180-fr.svg|náhled|Francie roku 1180, fialově znázorněna duchovní léna]] [423] => * [[Diecéze Lodève|Biskup z Lodève]] byl v l. 1225–1790 [[Soubor:Blason ville fr Lodève (Hérault).svg|25px]] hrabětem z [[Lodève]] [424] => * [[Soubor:Blason ville fr PuyVelay (HauteLoire).png|25px]] [[Diecéze Le Puy-en-Velay|Biskup z Le Puy]] byl od roku 915 do r. 1790 [[Soubor:Blason département fr Haute-Loire.svg|25px]] hrabětem z [[Velay]], a v l. 915–1345 také [[Soubor:Blason famille Polignac.svg|25px]] [[vikomt]]em z [[Polignac]]u a [[baron]]em ze [[Saint Vidal]] [425] => * [[Diecéze limogeská|Biskup z Limoges]] byl pánem na [[Soubor:Blason ville fr Donzenac (Corrèze).svg|25px]] panství (posléze baronii) [[Donzenac]] [426] => * [[Soubor:Coat of Arms of diocese of Cahors.png|25px]] [[Diecéze cahorská|Biskup z Cahors]] byl od roku 1088 pánem stejnojmenného feudálního dominia [427] => * [[Seznam biskupů z Agde|Biskup z Agde]] byl v l. 1187–1790 [[Soubor:Blason ville fr Agde (Hérault).svg|25px]] vikomtem z [[Agde]] [428] => * [[Soubor:Blason-or-3-pals-gueules.svg|25px]] [[Diecéze mendeská|Biskup z Mende]] byl v l. 1307–1790 [[Soubor:Blason province fr Gevaudan.svg|25px]] hrabětem z [[Gévaudan]]u s rozsáhlou autonomií, vlastními leníky a soudní pravomocí [429] => * [[Soubor:Évêché clermont.png|25px]] [[Arcidiecéze clermontská|Biskup z Clermontu]] byl ve středověku pánem malého panství kolem sídelního města [430] => * [[Arcidiecéze montpellierská|Biskup z Maguelonne]] (od roku 1536 sídlil v [[Montpellier]]), byl v l. 1215–1790 hrabětem z Malgueil, toto hrabství náleželo v l. 1209–1215 papeži [431] => * [[Arcidiecéze albijsko-castresko-lavaurská|Biskup z Albi]] byl pánem [[Soubor:Blason ville fr Albi (Tarn).svg|25px]] města [[Albi]] a malého teritoria okolo, vklíněného mezi [[Hrabství Albi]] a [[Vikomtství Albi|stejnojmenné vikomtství]] [432] => * [[Diecéze tournaiská|Biskup z Tournai]] byl pánem [[Soubor:Blason de Tournai.svg|25px]] města [[Tournai]] a okolního feudálního teritoria [433] => Francouzští biskupové, kteří nepocházeli z knížecích nebo královských rodin, měli za [[Ancien régime|Starého režimu]] nárok na oslovení: „Vaše Urozenosti“ (''Vôtre Grandeur'') a to bez ohledu na to jestli k biskupství patřilo feudální dominium či dokonce právo paira anebo nikoli. Arcibiskupům pak náleželo, opět bez ohledu na status arcibiskupství, oslovení: [[Excelence|Vaše Excelence]] (''Vôtre Excellence'').{{Citace elektronické monografie|příjmení=de Wailly|jméno=Noël François|titul=Principes généraux et particuliers de la langue françoise|url=https://books.google.cz/books?id=BtEDAAAAQAAJ&pg=PA142&lpg=PA142&dq=eveque+france+votre+grandeur++votre+excellence&source=bl&ots=PmpjwpcxR9&sig=qjpqnIB89oaccNG9EwKiHuKRckE&hl=cs&sa=X&ved=0ahUKEwi-lMLU85bOAhUGvRQKHbLvBAYQ6AEIVTAI#v=onepage&q=eveque%20france%20votre%20grandeur%20%20votre%20excellence&f=false|vydavatel=Augustin Delalain|místo=Paris|datum vydání=1810|datum přístupu=2016-07-30|kapitola=Usage des pronoms personnels|typ kapitoly=kapitola|strany=142|jazyk=francouzsky}}{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Přehled francouzské titulatury za Starého režimu|url=http://slversailles.wikia.com/wiki/Titles_vs._Rank|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2016-12-01|jazyk=anglicky}} [434] => [435] => ==== Papežské hrabství Venaissin ==== [436] => [[Soubor:Comtat venaissin.png|náhled|Mapa Venaissinského hrabství po r. 1348]] [437] => [438] => Biskupské knížectví Avignon, stejně jako [[Arcidiecéze avignonská|zdejší diecéze]] ležely na rozhraní lenních práv římsko-německých panovníků a francouzských králů. V téže oblasti ležel také kraj [[Venaissin]], nejprve léno říšských hrabat z [[Provence]] a poté francouzských hrabat z [[Toulouse]]. Již roku 1229 však Venaissin zakoupila jako [[Soubor:BlasonComtatVenaissin.svg|25px]] [[Hrabství Venaissin|svrchované hrabství]] papežská kurie a její neomezená vlastnická i vladařská práva byla ještě potvrzena roku 1274 francouzskou korunou. V roce 1309 započalo tzv. [[Avignonské zajetí|Avignonské zajetí papežů]] a funkce avignonského biskupa a papeže se spojily v jedněch rukou, takže [[Říšská bezprostřednost|bezprostřední]] statky avignonských biskupů připadly venaissinskému hrabství V roce 1348 navíc papežství zakoupilo od hraběnky Jeane z Provence město [[Avignon]] s okolními pozemky. Město samo dosud nepatřilo k avignonskému biskupskému knížectví, jak bývalo ostatně ve Svaté říši vcelku běžné. Avignon s okolím přímo sousedil s Venaissinem a tvořil napříště s hrabstvím jeden celek. Papežství si Venaissin udrželo i po návratu papežů do Říma a suverénní hrabství s centrem v [[Avignon]]u zaniklo teprve připojením k Francii v roce 1791. [439] => [440] => ==== Bývalí biskupové Svaté říše římské ==== [441] => V průběhu 14.–17. století se pod moc francouzských králů dostalo množství říšských knížat-biskupů, z nichž některým byl uznán jejich knížecí titul i v rámci Francie. Navíc, protože ve středověké Francii panoval zvyk označovat za knížete ([[francouzsky]] ''Prince'') každého držitele suverénního panství, byl tento titul přiznán i některým biskupům, kteří ho v říši patrně nikdy nenosili (šlo zejména o biskupy bývalého [[Burgundské království|Arelatského království]], definitivně připojeného k Francii roku [[1384]]). Titul byl vždy vázán na konkrétní knížectví a neobjevoval se ve formě "kníže-biskup". Navíc byl přiznán mnohdy i těm říšským biskupům, jejichž knížectví se ocitlo pod francouzskou mocí jen z části a oni zůstávali říšskými knížaty (Štrasburk). Byli to: [442] => [443] => * Biskup z [[Apt (Vaucluse)|Apt]] byl [[Soubor:Blason ville fr Apt (Vaucluse).svg|25px]] knížetem z Apt a [[Soubor:Blason ville fr Tourrettes (Var).svg|25px]] knížetem z [[Tourrettes]] [444] => * [[Soubor:Blason-diocèse-Besançon-ancien.svg|25px]] [[Besançonská církevní provincie|Arcibiskup z Besançonu]] byl od r. 1679 stejnojmenným knížetem – zároveň zůstal říšským knížetem-[[Personalista (říšské stavy)|personalistou]] [445] => * Biskup z [[Arras]]u byl [[Soubor:Blason de la ville de Denain.png|25px]] knížetem z [[Denain]] [446] => * [[Soubor:Blason Jean Hermil.svg|25px]] [[Diecéze vivierská|Biskup z Viviers]] byl od 15. století [[Soubor:Blason ville fr Donzère (Drôme).svg|25px]] knížetem z [[Donzères]] a [[Châteaneauf-du-Rhône]] a již od 11. století hrabětem z Viviers [447] => * [[Arcidiecéze aixská|Arcibiskup z Embrunu]] byl [[Soubor:Blason Embrun.svg|25px]] [[Embrun|stejnojmenným]] knížetem [448] => * [[Diecéze Grenoble-Vienne|Biskup z Grenoblu]] byl [[Soubor:Blason ville fr Grenoble (Isere).svg|25px]] [[Grenoble|stejnojmenným]] knížetem [449] => * Biskup ze [[Sisteron]]u byl [[Soubor:Blason Lurs.svg|25px]] knížetem z [[Lurs]] [450] => * [[Soubor:Coat of arms of the Bishopric of Verdun.svg|25px]] [[Diecéze verdunská|Biskup z Verdunu]] byl po roce 1648 knížetem z [[Verdun]]u (jako pokračování jeho zaniklého říšského knížecího titulu) [451] => * Biskup z [[Mondragon]]u byl stejnojmenným knížetem (po jistou dobu) [452] => * Arcibiskup z [[Arles]] byl [[Soubor:Blason ville fr Mondragon (Vaucluse).svg|25px]] knížetem z Mondragonu a [[Soubor:Blason Salon.jpg|25px]] knížetem ze [[Salon-de-Provence|Salonu]] [453] => * [[Diecéze nicejská|Biskup z Nice]] byl [[Soubor:Blason de Nice.svg|25px]] [[Nice|stejnojmenným]] knížetem [454] => * [[Soubor:Shield Mgr Lagleize.svg|25px]] [[Diecéze Valence-Die-Saint-Paul-Trois-Châteaux|Biskup z Valence]] si nárokoval titul knížete ze [[Sayans]] (spolu s vévodou z [[Uzès]], držba knížectví i titulu byla tedy sporná) [455] => * Arcibiskup z [[Moûtiers]] byl [[Soubor:Blason Tarentaise.svg|25px]] knížetem z [[Údolí Tarentaise|Tarentaise]] v [[Savojsko|Savojském vévodství]] mimo území Francie [456] => * [[Soubor:Wappen Bistum Straßburg.png|25px]] [[Arcidiecéze štrasburská|Biskup ze Štrasburku]] byl od roku 1685 [[Štrasburk|stejnojmenným]] knížetem a snad? i knížetem z [[Tournon]]u – zároveň zůstával říšským knížetem{{Citace elektronické monografie|příjmení = |jméno = |titul = Článek o knížatech ve Francii na heraldica.org|url = http://www.heraldica.org/topics/france/frprince.htm|vydavatel = |místo = |datum vydání = |jazyk = anglicky}} [457] => * [[Soubor:CoA Cambrai Diocese.svg|25px]] [[Arcidiecéze cambraiská|Arcibiskup z Cambrai]] byl od r. 1678 vévodou z [[Cambrai]] a hrabětem z [[Cambrésis]], i jeho titul [[Říšský kníže|říšského knížete]] byl uznán ve Francii [458] => * [[Soubor:Coat of Arms of diocese of Metz.png|25px]] [[Diecéze métská|Biskup z Met]] byl po roce 1648 knížetem z [[Mety|Met]] (jako pokračování jeho zaniklého říšského knížecího titulu) [459] => * [[Soubor:Blason Vicherey 88.svg|25px]] Biskupům z Toul zůstal po roce 1648 titul knížat-biskupů a navíc jim byl často, i když ne vždy udělován titul [[Soubor:Blason Toul ville d'empire.svg|25px]] hrabat z [[Toul]] [460] => * [[Diecéze Grenoble-Vienne|Arcibiskup z Vienne]] byl ve Francii i po roce 1384 [[Soubor:38544 Blason-Vienne.png|25px]] hrabětem z [[Vienne (Isère)|Vienne]] [461] => [462] => === Knížata-biskupové v Andoře === [463] => [[Soubor:Coat of arms of Andorra.svg|náhled|vlevo|Státní znak Andorry s poli s erby bývalých andorrských lenních pánů, v levém horním rohu (opticky) znak biskupů z Urgell, spoluknížat Andorry]] [464] => [[Seznam urgelských biskupů|Biskupové z Urgellu]] získali roku 1133 od urgellských hrabat [[Andorra|Andorru]] jako vlastní nezávislou državu. V důsledku sporů o dědictví po svých [[Léno|lenících]] musel urgellský biskup v r. 1278 podepsat Smlouvu o spoluvládě (francouzsky ''Paréage''), která znamenala rozdělení vladařských pravomocí nad Andorrou mezi biskupa a [[Seznam hrabat z Foix|hraběte z Foix]], čímž vznikla funkce spoluknížete. Biskupové zůstali andorrskými spoluknížaty dodnes, ovšem vymřelá hrabata z Foix následovali v této hodnosti jejich dědici: králové [[Seznam navarrských králů|Navarry]], [[Seznam francouzských panovníků|Francie]] a dnes [[Seznam prezidentů Francie|francouzští prezidenti]]. Biskupům, jako suverénům v Andoře náleží, stejně jako francouzským prezidentům, titul [[Excelence]], resp. ''Excelentísímo Señor''. [465] => {{viz též|Seznam spoluknížat Andorry}} [466] => [467] => === Knížata-biskupové v Portugalsku === [468] => [[Biskupství Coimbra|Biskupové z Coimbry]] byli v letech [[1472]]–[[1967]] hrabaty z [[Arganil]]. [[Coimbra|Coimberskému]] biskupovi, [[Don (oslovení)|Domu]] [[João Galvão|Joãovi Galvãovi]] tento titul spolu s hrabstvím Arganil udělil portugalský král [[Alfons V. Portugalský|Alfons V.]] za biskupovu vojenskou pomoc při dobývání marockých přístavů [[Tanger]] a [[Arzila]]. Hrabaty z Arganil pak byli i další biskupové kteří všichni nesli ojedinělý titul biskup-hrabě ([[Portugalština|portugalsky]] ''bispo-conde''). Titul byl zrušen spolu se zrušením šlechtických titulů v Portugalsku. [469] => [470] => Poslední král z portugalské dynastie [[Avizové|Avízů]], [[Jindřich I. Portugalský|Jindřich I.]], se stal králem v 66 letech po smrti svého prasynovce [[Sebastián I. Portugalský|Sebastiána]], za nějž původně vykonával regentskou vládu v království. Když byl roku 1578 korunován, měl tento vysvěcený duchovní již za sebou dlouhou církevní kariéru. Byl arcibiskupem v [[Braga|Braze]], poté v [[Évora|Évoře]] a nakonec v [[Lisabon]]u. Od roku [[1545]] byl kardinálem. Po své intronizaci požádal tento král-kardinál papeže [[Řehoř XIII.|Řehoře XIII.]] o povolení odložit kardinálský purpur, opustit duchovní stav a oženit se, aby mohl přes svůj pokročilý věk zajistit nástupnictví dynastie. Papež však tuto žádost zamítl a Jindřich tak během své krátké vlády byl zároveň nejvyšší světskou i duchovní autoritou (jako zemský církevní primas) [[Portugalské království|Portugalského království]]. Když v lednu 1580 zemřel, vypukla v zemi krátká nástupnická válka mezi [[Antonín I. Portugalský|Antonínem I.]], nelegitimním potomkem dynastie Avízů a králem [[Filip II. Španělský|Filipem II. Španělským]]. [471] => [472] => === Knížata-biskupové ve Finsku a Švédsku === [473] => Podle švédského historika 15. století [[Ericus Olai|Erica Olaie]] († 1486) se měl [[Kol (biskup)|Kol]], [[Diecéze Linköping|biskup z Linköpingu]] († kolem r. 1196) stát finským vévodou (''dux Finlandiae''). Olaiovo tvrzení ovšem nedokládá žádný dnes známý dobový pramen, událost známe jen z Olaiova díla ''Chronica Regni Gothorum''. I v případě, že Olai čerpal z hodnověrných zdrojů a Finsko skutečně spadalo pod biskupovu správu, lze o Kolově vévodském titulu pochybovat. Použitý latinský termín ''Dux'', který běžně označoval jak vévodu, tak knížete, kmenového náčelníka, územního správce či vojevůdce, navíc ve Skandinávii sloužil někdy také jako překlad místního titulu [[jarl]]. [474] => [475] => O sto let později, nyní již bez historických pochybností, získal [[Dějiny Finska|Finské vévodství]] [[Benedikt Švédský|Benedikt]] (švédsky též ''Bengt'', 1254–1291), mladší bratr krále [[Valdemar I. Švédský|Valdemara I.]] V roce [[1284]] byl jmenován vévodou (''Dux'') ve Finsku, tehdy nazývaném ''Österlandia''. O dva roky později Benedikt rovněž nastoupil jako biskup ve švédském [[Linköping]]u. Souběžné držení vévodské hodnosti a biskupského úřadu bylo ovšem spíše náhodou, protože Finsko bylo Benediktovi jako léno uděleno na základě jeho příslušnosti ke královské rodině, jak o tom svědčí i takto opakované udílení země v pozdějších staletích, kdy ale oblénění švédští princové už nedrželi zároveň úřad biskupa. [476] => [477] => File:Linköping stift vapen.svg|Znak linköpinského biskupství [478] => File:Coat of arms of Finland.svg|Znak Finského vévodství (od r. 1581 velkoknížectví) [479] => File:Finnland 1323-1743.png|Rozsah švédské provincie Finsko ve středověku (modře) [480] => [481] => [[Soubor:Medieval Livonia 1260.svg|náhled|Mapa území [[Livonský řád|livonské větve]] [[Řád německých rytířů|řádu německých rytířů]] v dnešním Lotyšsku a Estonsku (tzv. ''[[Terra Mariana]]'') s vyznačenými teritorii biskupských knížectví.|alt=Mapa]] [482] => [[Soubor:Preussen gross.jpg|náhled|Mapa Pruska v době řádového státu s Varmijským knížectvím a ostatními světskými državami pruských biskupů]] [483] => [[Soubor:Lidzbark (js)1.jpg|náhled|Mohutný hrad v [[Lidzbark Warmiński|Lidzbarku]], sídlo knížat-biskupů z Varmie]] [484] => === Knížata-biskupové ve východním Pobaltí === [485] => V oblasti teritoria [[Řád německých rytířů|Řádu německých rytířů]] vzniklo v pozdním středověku postupně pět knížecích biskupství. Papežská bula z roku 1243 měla zajišťovat, že jedna třetina každé nově založené diecéze měla patřit k biskupským statkům.{{Citace monografie [486] => | příjmení = Fukala [487] => | jméno = Radek [488] => | příjmení2 = [489] => | jméno2 = [490] => | titul = Velká válka s křižáky 1409-1411: světla a stíny grunvaldského vítězství [491] => | vydání = 1 [492] => | vydavatel = Epocha [493] => | místo = Praha [494] => | rok = 2011 [495] => | počet stran = 243 [496] => | edice = Polozapomenuté války [497] => | svazek edice = 26 [498] => | strany = 116 [499] => | isbn = 978-80-7425-114-6 [500] => }} V praxi se to ale nepodařilo plně dodržetPoku jde o pruská biskupství, pak biskup pomezaňský držel jen 1/6 své diecéze, biskup [[Sambijský poloostrov|sambijský]] pouhou ⅛ a nejbohatší biskup [[Varmie|varmijský]] zhruba ¼. Uvedené državy pod biskupskou vládou se navíc ještě dělily krátily vždy asi o ⅓, kterou spravovala biskupská [[kapitula]]. Viz [[Radek Fukala|FUKALA]], ''Velká válka s křižáky''..., s. 116 a navíc šlo opatření týkající se [[Pruské vévodství|Prus]], nikoli [[Livonsko|Livonska]] a [[Estonsko|Estonska]], kde bývaly biskupské statky větší. V rámci [[Stát Řádu německých rytířů|řádového státu]] měli biskupové rozsáhlou autonomii na vlastních knížectvích, zejména v oblasti soudní a daňové. Všichni biskupové obdrželi svou knížecí hodnost od římsko-německých panovníků, příslušnost řádových území k říši je ovšem historicky sporná, i když knížata-biskupové z oblasti dnešního [[Lotyšsko|Lotyšska]] a [[Estonsko|Estonska]] (tedy všichni s výjimkou biskupa varmijského) v 16. století prokazatelně zasedala na říšském sněmu. Nejdéle se udrželo Varmijské biskupství, které Řád přežilo a pod [[Suzerenita|suzerenitou]] polského krále vydrželo až do [[Dělení Polska|prvního dělení Polska]] roku [[1772]], kdy bylo spolu se [[Západní Prusko|Západními Prusy]] připojeno k [[Pruské království|Prusku]].{{Citace monografie|příjmení = Řezník|jméno = Miloš|příjmení2 = |jméno2 = |titul = Pomoří mezi Polskem a Pruskem|vydání = 1|vydavatel = Univerzita Karlova v Praze/Nakladatelství Karolinum|místo = Praha|rok = 2001|počet stran = 175|strany = 31–33; 128-136|isbn = 80-246-0216-4}} Pruský stát jistá autonomní práva [[Varmie]] a jejích biskupských pánů i biskupský titul knížete uznával do roku [[1837]].ŘEZNÍK..., s. 129 [501] => * [[Soubor:Rigasiebmacher.JPG|25px]] [[Arcidiecéze rižská|Knížecí biskupství/arcibiskupství Riga]] ([[1225]]-1555){{Citace monografie|příjmení = Köbler|jméno = Gerhard|příjmení2 = |jméno2 = |titul = Historisches Lexikon der deutschen Länder|vydání = 2|vydavatel = C. H. Beck|místo = München|rok = 1989|počet stran = 639|strany = 451|isbn = 3-406-332900|jazyk = německy}} – roku [[1255]] povýšeno na arcibiskupství [502] => * [[Soubor:Herb diecezji dorpackiej.svg|25px]] [[Knížecí biskupství Tartu]] (německy ''[[Tartu|Dorpat]]'') ([[1225]]–[[1558]])KÖBLER..., s. 117 [503] => * [[Soubor:Herb diecezji Ozylii.svg|25px]] [[Knížecí biskupství Saaremaa-Läänemaa]] (německy ''[[Saaremaa|Ösel]]-[[Läänemaa|Wiek]]'') ([[1228]]–[[1560]]) [504] => * [[Soubor:Wappen Bistum Ermland.png|25px]] [[Knížecí biskupství Varmie]] (německy ''[[Varmie|Ermland]]'') (1356–1772/1837) – teritoriální stát od r. [[1251]]{{Citace monografie [505] => | příjmení = Řezník [506] => | jméno = Miloš [507] => | příjmení2 = [508] => | jméno2 = [509] => | titul = Dějiny Polska v datech [510] => | vydání = 1 [511] => | vydavatel = Libri [512] => | místo = Praha [513] => | rok = 2010 [514] => | počet stran = 578 [515] => | strany = 55 [516] => | isbn = 978-80-7277-408-1 [517] => }} [518] => * [[Soubor:Herb diecezji kurlandzkiej.svg|25px]] [[Knížecí biskupství kuronské]] (německy ''[[Kuronsko|Kurland]]'') (1520–1558)KÖBLER..., s. 281–282 – teritoriální stát od r. [[1245]] [519] => V řádovém státě ležela ještě biskupství [[Soubor:Wappen Bistum Kulm.png|25px]] [[Chełmno]] (''Kulm'') se sídlem v [[Chełmża|Chełmźi]], [[Soubor:Herb diecezji sambijskiej.svg|25px]] [[Sambijský poloostrov|Sambie]] (''Samland'') se sídlem v [[Kaliningrad|Královci]], a [[Soubor:Herb diecezji pomezańskiej.svg|25px]] [[Pomezánie]] (''Pomesanien'') se sídlem v [[Kwidzyn]]u,{{Citace elektronické monografie|příjmení = |jméno = |titul = Církevní organizace v Pobaltí r. 1460 na Sobottapedii|url = https://sites.google.com/site/sobottamagdeburg/Home/themen/bistuemer-und-territorien-im-deutschordensland-um-1460|vydavatel = |místo = |datum vydání = |datum přístupu = 2015-10-26|jazyk = německy|url archivu = https://web.archive.org/web/20151123220240/https://sites.google.com/site/sobottamagdeburg/Home/themen/bistuemer-und-territorien-im-deutschordensland-um-1460|datum archivace = 2015-11-23|nedostupné = ano}} která požívala podobnou autonomii na vlastních biskupských statcích a jsou někdy uváděna jako ''Hochstift'',KÖBLER..., s. 418–419{{Citace elektronické monografie|příjmení = |jméno = |titul = Mapa střední Evropy k roku 1378|url = http://www.euratlas.com/tele/Mittelbeispiel.pdf|vydavatel = |místo = |datum vydání = }} nebyla ale okněžněna. Naproti tomu biskupství v [[Tallinn]]u (německy ''Reval''), které bylo založeno roku [[1219]] v [[Dánské království|Dánskem]] ovládaném [[Estonské vévodství (Dánsko)|Estonském vévodství]] nevlastnilo žádný (polo)nezávislý státeček ani jiné statky, žilo výhradně z poplatků a církevních dávek (např. [[Desátek|desátku]]). Součástí řádového státu se stalo až roku [[1346]], nezískalo ovšem suverénní práva ostatních biskupů a také v církevních záležitostech podléhalo do roku [[1374]] arcibiskupům v tehdy dánském [[Lund]]u, zatímco všechna ostatní pobaltská biskupství podléhala arcibiskupům v [[Riga|Rize]]. Teprve v druhé polovině 15. století získal talinnský biskup nějaké malé majetky a [[hrad Porkuni]], status těchto majetků ale odpovídal běžnému vrchnostenskému panství bez jakékoli autonomie. Přesto však zdejší biskup, v oné době již také rižský [[Sufragánní diecéze|sufragán]], získal v roce 1521 hodnost titulárního knížete Svaté říše římské, kterou si podržel do zániku biskupství v roce 1560.{{Citace monografie|příjmení=Švec|jméno=Luboš|příjmení2=Štol|jméno2=Pavel|titul=Dějiny pobaltských zemí|vydání=1|vydavatel=Nakladatelství Lidové Noviny|místo=Praha|rok=1996|počet stran=423|edice=Dějiny států|strany=40|isbn=80-7106-154-9}} V Západních Prusích se rozkládala také část diecéze biskupa z [[Pomoří]] (''Pommerellen'') se sídlem v polském [[Włocławek|Włocławku]] mimo řádový stát. S tímto biskupstvím však nebyl spojen ani knížecí titul ani feudální teritorium. Jiná pobaltská biskupství nebyla nikdy okněžněna ani spojena s feudálními právy. Šlo o krátce existující ([[1217]]–[[1251]]) [[Diecéze sélsko-zemgalská|Sélsko-zemgalské biskupství]] a o [[Diecéze livonská|Livonské biskupství]], zřízené [[Polsko-litevská unie (1569–1795)|polskou Korunou]] r. [[1585]] s centrem v [[Cēsis]]u (německy ''Wenden'', polsky ''Kieś'') přestěhované roku [[1621]] do [[Daugavpils]]u (něm. ''Dünaburg'', pol. ''Dyneburg'') než bylo roku [[1798]] zrušeno. [520] => [521] => === Knížata-biskupové v Uhrách a Maďarsku === [522] => Od roku [[1714]]FRANK II..., s. 117 (k povýšení došlo dne 9. prosince 1714 a prvním knížetem-biskupem byl princ [[Christian August Saský|Kristián August Saský]]). jsou [[Arcidiecéze ostřihomská|ostřihomští arcibiskupové]] titulárními říšskými knížaty s titulem "kníže-primas" ([[Maďarština|maďarsky]] ''hercegprímás'', myšleno [[Uhersko|uherský]] církevní primas).{{Citace elektronické monografie|příjmení = |jméno = |titul = Heslo Archdiocese of Gran na Catholic encyclopedia|url = https://en.wikisource.org/wiki/Catholic_Encyclopedia_(1913)/Archdiocese_of_Gran|vydavatel = |místo = |datum vydání = |jazyk = anglicky}} Protože [[Maďarské království|Maďarsko]] po [[První světová válka|první světové válce]] formálně zůstalo [[Monarchie|monarchií]], udržel si knížecí titul ostřihomských arcibiskupů formální platnost po celou dobu [[regent]]ství [[Miklós Horthy|Miklóse Horthyho]] i během krátké vlády proněmeckého hnutí [[Strana Šípových křížů|Šípových křížů]] v letech 1944–1945 a zanikl až s oficiálním koncem monarchie roku [[1946]]. [523] => [524] => {{viz též|Seznam ostřihomských arcibiskupů}} [525] => [526] => === Knížata-biskupové v Polsku a na Litvě === [527] => V [[Polské království|Polsku]] patřili někteří arcibiskupové a biskupové ke knížatům a vládcům polských vévodství (knížectví). S výjimkou biskupa varmijského získali všichni svou knížecí hodnost z rukou polského panovníka či panovníka některého z dílčích polských vévodství. Tituly i vláda biskupů obvykle zanikly po některém z [[dělení Polska]]. Šlo o následující biskupy: [528] => * [[Soubor:Herb archidiecezji gnieźnieńskiej.svg|25px]] [[Arcidiecéze hnězdenská|Arcibiskup hnězdenský]] byl v letech 1137 (1. zmínka) až 1795 vévodou [[łowicz]]ským [529] => * [[Soubor:Herb Archidiecezji Krakowskiej.jpg|25px]] [[Seznam krakovských biskupů a arcibiskupů|Biskup krakovský]] byl v letech 1443 až 1791 [[Soubor:Księstwo siewierskie COA.svg|25px]] [[Seveřské knížectví|vévodou seveřským]] [530] => * [[Soubor:Herb diecezji płockiej.svg|25px]] [[Diecéze płocká|Biskup płocký]] byl v letech 1339 až 1795 vévodou [[pułtusk]]ským [531] => * [[File:Coat of arms of the Roman Catholic Diocese of Vilnius.jpg|25px]] [[Arcidiecéze vilniuská|Biskup vilniuský]] byl polským knížetem a polosuverénním pánem [[Tauragė|taurožským]] [532] => * k polským knížecím biskupům patřili po jistý čas i biskupové varmijský a vratislavský (viz výše) [533] => Dne 24. prosince [[1764]] byl do osobního polského knížecího stavu povýšen Michał [[Poniatowští|Poniatowski]], arcibiskup hnězdenský a biskup płocký. Pro jeho povýšení ovšem nebyl rozhodující výkon vrcholných duchovních úřadů, nýbrž bratrský vztah ke králi [[Stanislav II. August Poniatowski|Stanislavovi Augustovi]]. Téhož dne povýšil král ostatně i zbylé dva bratry, Andrzeje a Kazimierze, kteří, jako světské osoby, získali knížecí hodnost dědičně.{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Genealogie rodu Poniatowských|url=http://genealogy.euweb.cz/poland/poniatow1.html#K|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-04-03}} [534] => [535] => Po [[Dělení Polska|třetím dělení Polska]] r. 1795 a znovu po obsazení [[Svobodné město Krakov|Krakovské republiky]] roku [[1846]] se krakovští biskupové stali [[Rakouské císařství|rakouskými]] poddanými. V roce [[1889]] jim [[František Josef I.]] potvrdil titul kníže-biskup a vévoda/kníže seveřský. Zároveň s tím byl tehdejší [[Arcidiecéze krakovská|krakovský biskup]], [[Albin Dunajewski|Albín, rytíř Dunajewski]], přijat jako první krakovský biskup za dědičného člena rakouské [[Panská sněmovna|panské sněmovny]] a to ihned do jejího probíhajícího 10. zasedání.{{Citace elektronické monografie|příjmení = |jméno = |titul = Stenografické protokoly zasedání rakouské panské sněmovny, 10. zasedání 29. září 1885 - 23. ledna 1891, s. 160|url = http://alex.onb.ac.at/cgi-content/alex?aid=sph&datum=0010&page=158&size=45|vydavatel = Österreichische Nationalbibliothek (Rakouská národní knihovna)|místo = |datum vydání = |datum přístupu = 2015-11-19|jazyk = německy}} Titul byl v rámci Rakouska-Uherska platný do roku 1918, v rámci katolické církve pak až do roku 1951. V roce [[1925]] byl navíc krakovský biskup povýšen na arcibiskupa. [536] => [537] => File:SiewierskieIRP.png|Seveřské knížectví (červeně) v rámci [[Polsko-litevská unie (1569–1795)|Polsko-litevské unie]]. Spolu s Varmijským knížectvím nebylo součástí žádného z administrativních [[vojvodství]].|alt=Location of Duchy of Siewierz [538] => File:Siewierz.JPG|Hranice Seveřska [539] => File:Posiadłości magnackie na Mazowszu.png|Mapa biskupských knížectví Łowiczkého a Pułtuskského a proboštského Knížectví sieluńského [540] => File:Braun and Hogenberg Łowicz.jpg|Łowicz s arcibiskupským zámkem v roce 1617 na rytině z dílny Georga Brauna a Franze Hogenberga [541] => File:Palace in Pultusk 1.jpg|Biskupský zámek v Pułtusku|alt=Dziedziniec zamku [542] => File:Jan Łaski primate of Poland.PNG|[[Jan Laský (primas)|Jan Laský]], hnězdenský arcibiskup, [[Primas Poloniae|polský primas]] a łowiczský kníže|alt=Jan Łaski [543] => [544] => [545] => === Knížata-biskupové v [[Severní Makedonie|Severní Makedonii]] === [546] => [[Arcibiskupství ochridské]] zůstalo i po ovládnutí [[První bulharská říše|první bulharské říše]] [[Byzantská říše|Byzantskou říší]] (po roce [[1018]]) a po celou dobu trvání [[Druhá Bulharská říše|druhého bulharského státu]] autonomním arcibiskupstvím, ve kterém pravoslavný arcibiskup disponoval také světskou mocí. Pod nadvládou [[Osmanská říše|Osmanské říše]] mu byla podřízena také velká část pravoslavných křesťanů v [[Srbsko|Srbsku]], a to až do roku [[1767]], kdy bylo arcibiskupství v [[Ochrid]]u se souhlasem [[Seznam konstantinopolských patriarchů|konstantinopolského patriarchy]] zrušeno. Zvláštní práva arcibiskupství byla stanovena v listině císaře Basilea II. z roku 1018, kdy ochridští arcibiskupové získali světská vladařská práva na úrovni [[eparchie]], správního obvodu Byzantské říše. [[Soubor:1830 Montenegro.png|náhled|Knížecí biskupství Černá Hora r. 1830|alt=1830 Montenegro.png]] Arcibiskupství zůstalo nezávislé na byzantské církevní organizaci a po [[Velké schizma|Velkém schizmatu]] mu bylo roku [[1078]] potvrzeno autokefální postavení (tedy nezávislost na [[Konstantinopolský patriarchát|konstantinopolském patriarchátu]]). Světské arcibiskupské panství spadalo v l. 1215–1259 pod [[Epirský despotát]], v l. 1259–1343 pod [[Nikájské císařství]] a v l. [[1343]]–[[1400]] pod [[Středověké dějiny Srbska#Vrcholné období středověkého Srbska|Srbské carství]], než roku 1400 padlo pod vládu Osmanů. Vždy si však udrželo své autonomní postavení ve světských i duchovních otázkách. [547] => [548] => === Knížata-biskupové v Černé Hoře === [549] => V roce [[1516]] přijal [[Osmanská říše|osmanský sultán]] [[Selim I.]] vazalský slib [[Cetinje|cetinjského]] pravoslavného biskupa a [[Metropolita|metropolity]] [[Vavila Černohorský|Vavily]] a umožnil mu loutkovou vládu nad tureckým [[vilájet]]em Cetinje. Biskup od toho roku užíval titul vojvoda nebo velkovojvoda [[Srbové|Srbů]]. V roce [[1696]] navíc vzniklo spojením vilájetu Cetinje se [[Sandžak (administrativní jednotka)|sandžakem]] [[Knížectví Zeta|Zeta]] pravoslavné knížecí biskupství [[Černá Hora]], pod vládou biskupů převážně z rodu [[Dynastie Petrovićů-Njegošů|Petrovićů-Njegošů]]. Odlehlá poloha zabránila [[Osmanská říše|Osmanům]] knížectví obsadit, ovšem jediné a nejisté spojení horské země s mořem zajišťoval přístav [[Kotor]], za napoleonských válek od Černé Hory odtržený. Plný titul prvního černohorského knížete-biskupa, [[Danilo I. Petrović-Njegoš|Danily I.]], zněl: "''Danilo I.,'' ''metropolita cetinjský, Njegoš,Njegoš byl biskup pochopitelně jen tehdy, pocházel-li z této dynastie. kníže Srbské země''". Od roku 1715 byla knížata podporována pravoslavným Ruskem a v roce 1789 uznala [[Vysoká porta|Vysoká Porta]] knížectví za zcela nezávislý stát a rezignovala na svá svrchovaná práva. Z Černohorského knížecího biskupství pak vzniklo roku [[1852]] sekulární [[Černohorské knížectví|knížectví Černá Hora]], když se poslední vládnoucí biskup [[Danilo II. Petrović-Njegoš|Danilo II.]] vzdal duchovního úřadu a přijal v [[Moskva|Moskvě]] z rukou ruského cara [[Mikuláš I. Pavlovič|Mikuláše I.]] světský knížecí titul. [550] => [551] => === Knížata-biskupové v Řecku === [552] => V dobách [[Latinské císařství|Latinského císařství]] držel katolický biskup z [[Patra]]su sedm baronií v [[Achajské knížectví|Achajském knížectví]] a byl přímým knížecím leníkem. [553] => [554] => === Knížata-biskupové v [[Levanta|Levantě]] === [555] => [[Latinský jeruzalémský patriarchát|Latinský jeruzalémský patriarcha]], obvykle sídlící v [[Bejrút]]u má udělený titul papežského [[markýz]]e (''Marchio Romanus''). [556] => [557] => == Knížata-preláti == [558] => Vedle knížat-biskupů existovali ve Svaté říši římské také knížata-preláti. Šlo většinou o opaty, řádové velmistry, abatyše a další představené významných duchovních institucí. Knížecího titulu se nedostalo ani zdaleka všem z nich. [559] => {{viz též|Říšský prelát}} [560] => === Knížecí preláti s říšským stavovstvím === [561] => [[Soubor:Residenz Kempten Audienzzimmer (1) retouched.jpg|náhled|Audienční sál knížecí opatské rezidence v [[Kempten (Allgäu)|Kemptenu]]]] [562] => [[Soubor:Abtei Prüm 003x.jpg|náhled|Bývalé knížecí opatství v [[Prüm]]u, uchovávající [[Kristovy sandály]], významnou křesťanskou relikvii.]] [563] => * Kvalita prelátských knížecích titulů byla různá, ti vůbec nejvýznamnější zasedali spolu s knížecími biskupy na lavici duchovních knížat v knížecí radě říšského sněmu. Byli to: [564] => ** [[Soubor:Template - Grand Master of the Teutonic Order.svg|25px]] [[Velmistři Řádu německých rytířů|Vysoký mistr]] a německý mistr (od r. [[1527]] titul v jedněch rukou) [[Řád německých rytířů|řádu německých rytířů]] (knížecí titul [[1494]] (pro německého mistra)KÖBLER..., s. 107 v radě říšských knížat v letech [[1529]]–[[1806]],{{Citace elektronické monografie|příjmení = |jméno = |titul = Přehled říšských stavů na heraldica.org|url = http://www.heraldica.org/topics/royalty/reichsstande.htm#rp10|vydavatel = |místo = |datum vydání = |jazyk = německy}} suverénem do roku [[1809]], titul do r. [[1918]]) [565] => ** [[Soubor:Fulda-abt2.PNG|25px]] Opat [[Řád svatého Benedikta|benediktinského]] kláštera ve [[Fulda|Fuldě]] (kníže r. [[1170]], územní knížectví r. 1220, v radě říšských knížat 16. století-1752) – klášter povýšen na biskupství [566] => ** [[Soubor:Fuerststift Kempten coat of arms.png|25px]] Opat benediktinského kláštera v [[Kempten (Allgäu)|Kemptenu]] (kníže r. 1220, územní knížectví 1524, v radě říšských knížat [[1548]]-1803) [567] => ** [[Soubor:Ellwangen-Probst.PNG|25px]] Probošt kolegiátní kapituly v [[Ellwangen]]u (kníže r. 1213 (pro opata původního benediktinského kláštera), 1460 kolegiátní kapitula a kníže-probošt, v radě říšských knížat 1521–1802) [568] => ** [[Soubor:Coat of arms of the Sovereign Military Order of Malta.svg|25px]] [[Kníže-velkopřevor|Německý velkopřevor]] řádu Johanitů/[[Maltézský řád|Maltézských rytířů]] (kníže a rada knížat 1548–1805/1807) [569] => ** [[Soubor:Wappen Fürstpropstei Berchtesgaden.svg|25px]] Probošt [[Řád augustiniánů|augustiniánské]] kanonie v [[Berchtesgaden]] (kníže r. 1380, rada říšských knížat 1559–1802) [570] => ** [[Soubor:Blason Wissembourg 67.svg|25px]] Probošt kolegiátní kapituly ve [[Wissembourg]]u (kníže od 13. století, rada říšských knížat 1546–1797) – od r. 1546 trvale spojeno s úřadem biskupa ze [[Špýr]]u, [[1680]] území klášterních pozemků pozemků padlo pod svrchovanost Francie [571] => ** [[Soubor:DEU Prüm COA.svg|25px]] Opat benediktinského kláštera v [[Prüm]]u (kníže r. 1222, rada říšských knížat 1576–1797) – od roku 1576 úřad opata spojen trvale s úřadem arcibiskupa v [[Trevír]]u [572] => ** [[Soubor:Stavelot coat of arms.jpg|30px]] Opat spojených benediktinských opatství ve [[Stavelot]]u a [[Malmedy|Malmédách]] (kníže a rada knížat 1576–1797) [573] => ** [[Soubor:Corvey-abt.PNG|25px]] Opat benediktinského [[Klášter Corvey|kláštera v Korbeji]] (kníže r. 1220, v radě říšských knížat nejpozději od r. 1582 do r. 1783) – klášter povýšen na biskupství{{Citace elektronické monografie [574] => | příjmení = [575] => | jméno = [576] => | titul = Dějiny zámku v Corvey na webu o vestfálských šlechtických sídlech [577] => | url = http://www.westfalen-adelssitze.de/corvey.html [578] => | vydavatel = [579] => | místo = [580] => | datum vydání = [581] => | datum přístupu = 2017-05-13 [582] => | jazyk = německy [583] => | url archivu = https://web.archive.org/web/20150519093920/http://www.westfalen-adelssitze.de/corvey.html [584] => | datum archivace = 2015-05-19 [585] => | nedostupné = ano [586] => }} [587] => ** [[Soubor:Blason Murbach.svg|25px]] Opat benediktinského [[Klášter Murbach|kláštera v Murbachu]] (kníže a rada knížat 1548–1764/1789) – svrchovanost připadla Francii roku 1680, v roce [[1764]] sekularizován v [[Říšské rytířstvo|rytířskou]] akademii, knížecí titul jejího převora zanikl dobytím akademie vesnickou lůzou roku 1789 [588] => ** [[Soubor:Reichsabtei Hersfeld.svg|25px]] Opat benediktinského [[klášter Hersfeld|kláštera v Hersfeldu]] (kníže nejpozději od 14. století, v radě knížat od 16. století, roku 1606 sekularizován, od r. 1617, resp. 1648 světské knížectví v rámci [[Hesensko-Kasselsko|Hesenska]]). [589] => [590] => * Mnoho dalších okněžněných prelátů vládlo nad malými [[Říšská bezprostřednost|říšskými bezprostředními]] teritorii, bylo zastoupeno na říšském sněmu, ovšem nikoli na lavici duchovních knížat, ale jen v řadách prelátů z prelátských kolegií, kde většina bezprostředních říšských prelátů okněžněna vůbec nebyla. Knížecí titul těchto prelátů tak byl paralelou k těm světským knížatům, která obdobně zasedala jen v hraběcích kolegiích a většinou nevládla nad říšským knížectvím, ale jen nad hrabstvím či panstvím (například [[Colloredové|Colloredo-Mannsfeldové]] či knížata [[Ligne (šlechtický rod)|de Ligne]]). Na rozdíl od světských hraběcích kolegií neznala duchovní kolegia institut [[Personalista (říšské stavy)|personalisty]]. Všechny kláštery, koleje a kanonie měly formálně říšskou bezprostřednost, ne vždy však držely bezprostřední pozemky. Jejich říšská bezprostřednost se tak někdy vztahovala jen na budovy samotného kláštera a nejbližší příslušenství. Mezi knížecí preláty zastoupené jen kuriátním hlasem v některém prelátském kolegiu patřili např. abatyše z [[Klášter Quedlinburg|Quedlinburgu]], abatyše z [[Gandersheim]]u, abatyše z [[Herford]]u, opat z [[Ochsenhausen]]u, opat ze [[St. Blasien]] nebo [[Klášter sv. Jimrama (Řezno)|opat od sv. Jimrama]] v Řezně. [591] => [592] => === Knížecí preláti bez říšského stavovství === [593] => * Dále existovaly v říši také kláštery s bezprostředními statky, jejichž představení nezasedali ani mezi [[Říšské stavy|říšskými]] ani mezi [[Říšský kraj|krajskými]] stavy a přesto byli počítáni k říšským knížatům. Mezi ty, kteří se udrželi až do závěrečného období říše (do sekularizací roku 1802), patřila abatyše kláštera v [[Elten]]u nebo abatyše kláštera v [[Lindau]]. [594] => [595] => * Jiná opatství pozbyla v průběhu času své suverenity i stavovství, ale jejich představeným se podařilo udržet si knížecí titul. Mezi nimi byl také cisterciácký klášter ve [[Klášter Valdsasy|Waldsassenu]] západně od [[Cheb]]u, s nímž bylo již od roku [[1147]] spojeno pozemkové teritorium i knížecí titul jeho opata, a který se roku [[1431]] připomíná mezi říšskými stavy. V roce [[1543]] klášter připadl k [[Horní Falc]]i, posléze k Bavorsku a v letech [[1556]]–[[1661]] byl dokonce přechodně sekularizován, aniž by jeho opati o svůj knížecí titul přišli (zanikl až sekularizací v roce 1803).{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Dějiny kláštera na oficiálním webu opatství Waldsassen|url=http://www.abtei-waldsassen.de/abteineu/index.php?geschichte-der-abtei-waldsassen|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2016-10-06|jazyk=německy|url archivu=https://web.archive.org/web/20160923204110/http://abtei-waldsassen.de/abteineu/index.php?geschichte-der-abtei-waldsassen|datum archivace=2016-09-23|nedostupné=ano}} Stejně tak byla již od roku [[1307]] abatyše [[ústav šlechtičen|ústavu šlechtičen]] (''Damenstift'') v [[Säckingen]]u, v rakouském [[Zemský okres Breisgau-Hochschwarzwald|Breisgau]], říšskou kněžnou, ale již roku [[1388]] se klášter musel trvale podrobit [[Habsburkové|Habsburkům]]. Knížecí titul abatyše zanikl až při sekularizaci a v důsledku obsazení Breisgavska Bádenskem na jaře r. [[1806]].KÖBLER..., s. 473 [596] => [597] => * Někteří knížecí preláti však nikdy nepožívali ani říšské stavovství ani říšskou bezprostřednost. Pouze získali říšský knížecí titul. Mezi ně patřila např. od roku 1772 abatyše [[Savojský ústav šlechtičen ve Vídni|Savojského ústavu šlechtičen ve Vídni]], naproti tomu mistr [[Livonský řád|livonské větve]] Řádu německých rytířů, [[Walter z Plettenbergu|Wolter von Plettenberg]], kterého Karel V. roku [[1525]] povýšil na říšského knížete, byl sice suverénem, nikoli ale na území říše, nýbrž ve východním Pobaltí. [598] => [599] => === Říšská knížata-preláti v Itálii a Francii === [600] => [[Soubor:Abtei Murbach.jpg|náhled|Kostel svatého Legera, bývalý klášterní kostel v alsaském Murbachu]] [601] => [602] => * Okněžněná opatství se vyskytovala také v italské části Svaté říše. Povýšení benediktinského opatství Lérins na opatství okněžněné roku [[1079]] dokonce po druhé světové válce poskytlo jedno z právních zdůvodnění k vyhlášení mezinárodně neuznávaného mikrostátu – [[Seborga|Knížectví Seborga]]. [603] => * Ve Francii byl knížecí titul oficiálně uznán opatům a abatyším čtyř, dříve říšských klášterů. Byly to: [604] => ** [[Soubor:Blason Murbach.svg|25px]] [[Klášter Murbach|Murbach]] (viz výše) [605] => ** [[Soubor:Blason Andlau 67.svg|25px]] [[Andlau]] (kníže-opat od 2. pol. 14. stol. do r. 1792, bezprostřední do r. [[1680]], pak součást Francie, 1792 sekularizace) [606] => ** [[Soubor:Blason Remiremont.svg|25px]] [[Remiremont]] (kněžna-abatyše v l. 1347–1792, 1566 ztráta bezprostřednosti, 1766 součást Francie, 1792 sekularizace) [607] => ** [[Soubor:Blason ville fr Lure (Haute-Saône).svg|25px]] [[Lure]] (kníže-opat 1218–1790, 1392 ztráta bezprostřednosti, 1556 spojeno s [[Klášter Murbach|Murbachem]], 1679 součást Francie 1790 sekularizace) [608] => [609] => * Dnes je jediným oficiálně uznávaným knížecím prelátem kníže-velmistr [[Maltézský řád|Suverénního řádu Maltézských rytířů]]. Tito velmistři jsou od 20. března [[1607]] knížaty Svaté říše římské díky privilegiu Rudolfa II. (s právem na oslovení "Vysokorodý" – něm. ''Hochgeboren'', lat. ''Illustrissimus'') a obnovením privilegia za [[Ferdinand II. Štýrský|Ferdinanda II.]] 16. července [[1620]] byli velmistři jako titulární knížata Svaté říše římské potvrzeni, přičemž jim bylo nově uděleno právo na oslovení "[[Výsost]]i" Mocí privilegia papeže [[Urban VIII.|Urbana VIII.]] z roku [[1630]] se stali také čestnými [[kardinál]]y s právem na oslovení "[[Eminence]]".BUBEN..., s. 379 Česky bývají jako hlavy subjektu mezinárodního práva (tedy jako faktičtí státní představitelé, ovšem bez teritoriálního státu) oslovováni "Vaše Výsosti a Eminence", [[Italština|italsky]] pak spojenou formou "''Vostra Altezza eminentissima''". Velmistři Suverénního řádu Maltézských rytířů, na rozdíl od německých řádových velkopřevorů, vždy patřili jen k čestným říšským knížatům, protože jejich suverénní država – ostrov [[Malta]] – ležel mimo říšské území. Dne 27. října [[1880]] jim však jejich titul i s oslovením byl potvrzen také v Rakousku-Uhersku a o dva dny později byl velmistrům ještě udělen přímo rakouský knížecí titul. [610] => [611] => === Říšská knížata-preláti s osobním knížecím titulem === [612] => * Mezi říšské okněžněné preláty [[Latinská rčení A|ad personam]] patřili Franz Egon a Wilhelm Egon z Fürstenbergu (jako opati [[Říšský prelát|říšských klášterů]]), ale i preláti neříšských duchovních institucí s říšským osobním knížecím titulem, jako byl Virgilius von Firminian, v době povýšení na knížete probošt salcburské [[Katedrála svatého Ruperta a Virgila|katedrální]] kapituly. Ti všichni byli po jistou dobu také knížaty-biskupy (viz [[Kníže-biskup#Knížata-biskupové s osobním knížecím titulem|výše]]) [613] => * [[Velmistři Řádu německých rytířů|Velmistr Německých rytířů]] [[Johann Caspar z Ampringenu]] byl říšským knížetem ad personam od 4. listopadu [[1684]]. (viz [[Kníže-biskup#Bruntálské knížectví velmistra Německých rytířů|níže]]) [614] => * Neříšským, ale pruským knížetem ad personam byl i vratislavský prelát a [[Metropolitní kapitula u svatého Václava v Olomouci|olomoucký]] [[kanovník]] (a pozdější vratislavský biskup) [[Filip Gotthard Schaffgotsch]] (viz [[Kníže-biskup#Knížata-biskupové s osobním knížecím titulem|výše]]) [615] => * 8. června [[1757]] získala osobní říšský knížecí titul Louisa Benigna de Bauffremont-Courtenay, konventní dáma (kanovnice) dámského konventu v [[Remiremont]]u. Zároveň s ní získali knížecí titul také její otec a oba strýcové. Louisa Benigna ale v roce 1762 konvent opustila a provdala se vlastního strýce: knížete Josepha. [616] => {{Viz též|Seznam titulárních říšských knížat}} [617] => === Knížata-preláti v Polsku === [618] => * Probošt katedrální kapituly v [[Płock]]u byl od r. [[1598]] do r. 1790 vévodou (knížetem) [[sieluń]]ským, nebyl ovšem knížetem Svaté říše římské, ale [[Polské království|Polského království]]. Na rozdíl od ostatních duchovních i světských polských knížat, neměl nárok na křeslo a hlas v senátu [[Polsko-litevská unie (1569–1795)|polsko-litevského]] [[sejm]]u. Svůj titul si udržel i po zániku svého knížectví a nosil ho do roku [[1817]]. [619] => * Velmistr Řádu německých rytířů byl v letech [[1466]]-1525 lenním polským knížetem. Stal se jím po podpisu [[Druhý toruňský mír 1466|druhého toruňského míru]], kdy musel řádový stát uznat svrchovanost polského krále [[Kazimír IV. Jagellonský|Kazimíra IV]]. Zajímavostí je, že velmistři (vysocí mistři) v té době ještě nebyli oficiálně říšskými knížaty, neboť privilegium z roku 1226 jim zřejmě knížecí hodnost nepřiznávalo,{{Citace elektronické monografie|příjmení=Ficker|jméno=Julius|titul=Vom Reichsfürstenstande|url=https://de.wikisource.org/wiki/Vom_Reichsf%C3%BCrstenstande/Erhebung_in_den_F%C3%BCrstenstand|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2016-06-30|kapitola=Erhebung in dem Reichsfürstenstand|typ kapitoly=Kapitola|jazyk=německy}} jak někdy literatura tvrdí.ŠVEC, Luboš, ''Dějiny pobaltských zemí''..., s. 31 Občasné titulování velmistrů ze strany císařů jako knížat proto bylo zřejmě omylem. [620] => [621] => === České země === [622] => Preláti v Českých zemích byli knížaty původu říšského, českého a rakouského. I ti z prelátů, kteří byli knížaty z vůle císařů Svaté říše římské, však nesli svůj titul jen jako vyznamenání, bez svrchovaného říšského léna a bez práva zasedat a hlasovat na říšském sněmu. [623] => [624] => ==== Abatyše Sv. Jiří ==== [625] => K českým knížatům-prelátům patřila především kněžna-[[abatyše]] [[Klášter svatého Jiří (Praha)|kláštera sv. Jiří]] na Pražském hradě, k jejímž mimořádným právům patřilo privilegium korunovat české královny. Podle tradice, rozšířené [[Jan Florián Hammerschmidt|Janem Floriánem Hammerschmidtem]], obdržela svatojiřská abatyše knížecí titul, říšský i český, od krále [[Karel IV.|Karla IV.]] roku [[1348]].{{Citace monografie [626] => | příjmení = Pacovský [627] => | jméno = Karel [628] => | příjmení2 = [629] => | jméno2 = [630] => | titul = Svatojiřské abatyše a korunovace českých královen [631] => | url = https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/164980 [632] => | vydání = 1. [633] => | vydavatel = nevydáno [634] => | místo = Praha [635] => | rok = 2016 [636] => | počet stran = 111 (28 stran příloh) [637] => | strany = 58 [638] => | isbn = [639] => | poznámka = Bakalářská diplomová práce FF UK [640] => }} Poprvé o abatyších jako o kněžnách psal pravděpodobně [[Pius II.|Aeneas Silvius Piccolomini]] v polovině 15. století, v říšských klášterech v Německu je titul doložen daleko dříve v Quedlinburgu, Essenu nebo GandersheimuFICKER Julius von, ''Vom Reichsürstenstände''. Innsbruck 1861, s. 239, pozn. 667, 670, 671 od konce 16. století se jejich knížecí titul užíval již nepřetržitě.PACOVSKÝ, ''Svatojiřské abatyše''..., s. 94 V současnosti ([[2018]]) jsou insignie duchovní a světské moci abatyší – berla a knížecí koruna, uchovávány v expozici ''[[Příběh Pražského hradu|Příběh pražského hradu]]'' ve [[Starý královský palác (Pražský hrad)|Starém královském paláci]]. Knížecí koruna ze zlaceného stříbra a do ní vložená čepice z purpurového sametu, byla zhotovena roku [[1553]] podle staršího vzoru pro abatyši [[Ludmila Blíživská z Blíživé|Ludmilu Blíživskou z Blíživé]],{{Citace monografie|příjmení=Blažková|jméno=Gabriela et al.|příjmení2=|jméno2=|titul=Příběh pražského hradu|vydání=1|vydavatel=Správa pražského hradu|místo=Praha|rok=2003|počet stran=493|strany=397|isbn=80-86161-72-2}} je spolu s knížecím kloboukem [[Rájec-Jestřebí|rájeckých]] [[Salm-Reifferscheidt-Raitz|Salmů]] jednou z pouhých dvou prokazatelně knížecích čepic dochovaných v ČR. V roce [[1782]] [[Josef II.]] klášter zrušil a práva abatyše včetně oprávnění korunovat české královny a práva nosit knížecí čapku svatojiřských abatyší, přešla na abatyše [[Tereziánský ústav šlechtičen|Tereziánského ústavu šlechtičen]]. [641] => [642] => {{viz též|Klášter svatého Jiří (Praha)|Seznam knížat z vůle českých králů#knížata}} [643] => [644] => ==== Vyšehradský probošt ==== [645] => [[Soubor:Vysehrad Chapter CoA.jpg|náhled|vlevo|Erb proboštů Královské vyšehradské kolegiátní kapituly|alt=Znak vyšehradské kapituly na jednom z kanovnických domů v ulici K rotundě na Vyšehradě. Dvojice zkřížených klíčů je symbolem sv. Petra, patrona kapituly.]] Koncem 13. století získal [[probošt]] [[Královská kolegiátní kapitula sv. Petra a Pavla na Vyšehradě|kolegiátní kapituly na Vyšehradě]] při [[Bazilika svatého Petra a Pavla|kostele sv. Petra a Pavla]] titul knížete Českých zemí. Ze strany českých králů byli probošti označováni jako ''Principes Nostri'', tedy "Naše knížata". Někdy za vlády Karla IV. měl probošt získal i říšský knížecí titul,KÖBLER..., s. 621 ovšem podle jiných zdrojů zůstali vyšehradští probošti i za vlády posledních českých Lucemburků pouze českými knížaty. Zajímavou postavou na proboštském stolci byl [[Václav Králík z Buřenic]], [[Antiochijský latinský patriarchát|patriarcha z Antiochie]] a český královský kancléř, který byl vyšehradským proboštem a tedy s tím spojeným říšským a českým knížetem od roku [[1403]], ovšem již od roku [[1394]] užíval český knížecí titul z funkce českého kancléře a byl tak jediným královským kancléřem, vyznamenaným knížecí hodností, vztaženou jmenovitě k tomuto úřadu. V pozdějších staletích se již knížecí hodnost proboštů v pramenech neobjevuje a prakticky jistě zanikla během [[Husitské války|husitských válek]]. [646] => [647] => ==== Bruntálské knížectví velmistra Německých rytířů ==== [648] => [[Soubor:Caspar von Ampringen.jpg|náhled|[[Jan Kašpar z Ampringenu|Johann Caspar von Ampringen]], velmistr Německých rytířů a kníže (vévoda) bruntálský]] [649] => [[Slezsko|Slezské]] [[stavovské panství]] s centrem v [[Bruntál]]u bývalo v majetku [[Řád německých rytířů|Řádu německých rytířů]]. Formálně panství vládl komtur a panství užívala bruntálská [[komenda]]. Kníže-velmistr (přesněji [[Velmistři Řádu německých rytířů|Vysoký a německý mistr]]) Německých rytířů [[Johann Caspar von Ampringen]] obdržel v roce [[1682]] za zásluhy od císaře [[Leopold I. Habsburský|Leopolda I.]] řadu titulů. 4. listopadu 1682 byl jmenován slezským zemským hejtmanem a 10. listopadu téhož roku osobně povýšen do stavu říšských knížat (vedle svého "úředního" titulu knížete-velmistra) a také český knížecí titul svázaný s povýšením bruntálského panství na [[Slezská knížectví|slezské knížectví/vévodství]]. Jeho vévodský titul stejně jako status Bruntálského vévodství se udržel jen do úmrtí von Ampringena 9. září [[1684]]. Ostatní velmistři již drželi opět jen stavovské panství fakticky spravované místním komturem. [650] => [651] => {{Podrobně|Stavovské panství Bruntál}} [652] => [653] => ==== Abatyše novoměstského ústavu šlechtičen ==== [654] => Dne 22. září [[1706]] udělil císař [[Josef I. Habsburský|Josef I.]] říšský knížecí titul [[Abatyše|abatyším]] [[Novoměstský ústav šlechtičen u sv. Andělů|Ústavu šlechtičen svatých andělů]], zřízeném v roce [[1701]] na [[Karlovo náměstí (Praha)|Koňském Trhu]] na [[Nové Město (Praha)|Novém Městě]] v Praze. Abatyše měla právo na knížecí erb s routovým štítem. O den později udělil císař abatyším ještě český knížecí titul. První kněžnou-abatyší tohoto ústavu šlechtičen byla [[Marie z Berlepsch|Marie, hraběnka z Berlepsch]]. Ta se ovšem brzy finančně vyčerpala při výstavbě svého paláce a v roce [[1709]] roztrpčeně opustila Prahu. Po její smrti roku [[1723]] nebyla již zvolena nová abatyše, takže po dlouhém mezidobí se novou řádnou abatyší (a kněžnou) stala až 14. května [[1738]] Marie Gabriela, hraběnka [[Černínové z Chudenic|Černínová]], jmenovaná císařem Karlem VI.{{Citace monografie|příjmení=Županič|jméno=Jan|příjmení2=|jméno2=|titul=Nová šlechta Rakouského císařství|vydání=1|vydavatel=Agentura Pankrác|místo=Praha|rok=2006|počet stran=456|strany=233|isbn=80-86781-08-9}} Dne 11. října [[1755]] ovšem [[Marie Terezie]] této abatyši knížecí hodnost odebrala a posléze ji přenesla na abatyši nově zřízeného [[Tereziánský ústav šlechtičen|Tereziánského ústavu šlechtičen]] na [[Pražský hrad|Pražském hradě]].BUBEN..., s. 318 Fakticky však knížecí hodnost zanikla až smrtí Marie Gabriely v roce [[1758]]. Ústav sám ovšem skončil svou činnost teprve v roce 1918 se zánikem monarchie. [655] => [656] => ==== Abatyše Tereziánského ústavu šlechtičen ==== [657] => V roce 1755 vznikl [[Tereziánský ústav šlechtičen]] na Pražském hradě a od 2. února 1766 byly jeho první abatyše, arcivévodkyně [[Marie Anna Habsbursko-Lotrinská|Marie Anna]] zároveň titulární říšskou kněžnou, přičemž titul byl dědičný i pro další abatyše a na Tereziánský ústav přešel od abatyší [[Novoměstský ústav šlechtičen u sv. Andělů|ústavu šlechtičen na Novém Městě]], jimž byla tato hodnost odebrána. V roce [[1791]] na abatyše Tereziánského ústavu, konkrétně na druhou abatyši, arcivévodkyni [[Marie Anna Rakouská|Maria Annu]], navíc přešlo právo korunovat české královny, zděděné po abatyších kláštera sv. Jiří, který byl roku 1782 zrušen.BUBEN..., s. 375–376 [658] => [659] => ==== Česko-rakouský maltézský velkopřevor ==== [660] => Dne 2. dubna [[1881]] byl česko-rakouskému [[Převor|velkopřevorovi]] [[Maltézský řád|Řádu maltézských rytířů]], sídlícímu v [[Praha|Praze]], udělen císařem [[František Josef I.|Františkem Josefem I.]] [[Kníže-velkopřevor|rakouský knížecí titul]] s právem na oslovení „knížecí Milost“.BUBEN..., s. 378 Toto oslovení bylo v roce [[1905]] polepšeno na „[[Jasnost (predikát)|Jasnost]]“; jednalo se o jediné udělení takovéhoto predikátu přímo duchovnímu úřadu v historii. Po rozdělení českého a rakouského velkopřevorství nebylo stanoveno, který z obou velkopřevorů je dědicem knížecího titulu, a protože na rozdíl od titulů knížat-biskupů nebyly knížecí tituly maltézských řádových hodnostářů papežem formálně zrušeny, mohou si knížecí titul dnes nárokovat jak pražský, tak i vídeňský velkopřevor. [661] => [662] => {{Podrobně|Kníže-velkopřevor}} [663] => [664] => ==== Abatyše kláštera Marienstern ==== [665] => [[Klášter Marienstern|Klášter cisterciaček v Mariensternu]] v [[Horní Lužice|Horní Lužici]] byl ještě v 19. století označován jako ''fürstliches Frauenstift''.{{Citace monografie [666] => | příjmení = Zdichynec [667] => | jméno = Jan [668] => | příjmení2 = [669] => | jméno2 = [670] => | titul = "Ex fastigio dignitatis assumpte et regie nostre maiestatis." Panovnická moc a cisterciácké kláštery v Horní a Dolní Lužici ve 13. - 15. století. in Lesk královského majestátu ve středověku. Pocta Prof. PhDr. Františku Kavkovi, CSc. k nedožitým 85. narozeninám [671] => | editoři = Lenka Bobková, Mlada Holá [672] => | vydání = 1 [673] => | vydavatel = Paseka [674] => | místo = Praha [675] => | rok = 2005 [676] => | počet stran = 380 [677] => | strany = 205–218, zde s. 207 [678] => | isbn = 80-7185-773-4 [679] => }} Nezdá se však pravděpodobné, že by jeho abatyše někdy opravdu získala knížecí hodnost. [680] => [681] => == Odkazy == [682] => === Reference === [683] => {{překlad|de|Fürstbischof|124798882}} [684] => [685] => [686] => === Literatura === [687] => * [[Ivan Hlaváček|HLAVÁČEK, Ivan]], Zastavení u udílení biskupských regálií a temporálií Karlem IV. Zároveň příspěvek k otázce pozdně středověkých deperdit, s. 197-203 [[Lenka Bobková|Bobková, L.]], Holá, M. (ed.), ''Lesk královského majestátu ve středověku: pocta prof. PhDr. [[František Kavka|Františku Kavkovi]], CSc. k nedožitým 85. narozeninám''. 1. vyd. Praha: Paseka, 2005. 378 s., {{ISBN|80-7185-773-4}} [688] => * JANIŠOVÁ, Jana, Privilegium Rudolfa II. pro olomoucké biskupství z roku 1590. Právní argumentace Stanislava Pavlovského, s. 41-69, ''[[Folia historica Bohemica]],'' 27, č. 1, 2012, ISSN 0231-7494; sv 27/1, [http://www.hiu.cas.cz/cs/download/casopisy-elektronicky-na-web/fhb-27-1-2012.pdf dostupné online] {{Wayback|url=http://www.hiu.cas.cz/cs/download/casopisy-elektronicky-na-web/fhb-27-1-2012.pdf |date=20150924030619 }} [689] => * JIRÁSEK, Jiří, Manské statky olomouckého biskupství v druhé polovině 16. století, s. 20-41, ''[[Časopis Matice moravské]]''. 75, 1957 [690] => * [[Jiří Kejř|KEJŘ, Jiří]], O říšském knížectví pražského biskupa, s. 481-492, ''[[Český časopis historický]]'', Historický ústav ČSAV, roč. 89/1991, číslo 4 [691] => * MÜLLER, Karel, Privilegium Rudolfa II. pro olomoucké biskupy z roku 1588, s. 11-14, ''Zpravodaj Klubu heraldiků a genealogů Ostrava'' 37, 1988 [692] => * MÜLLER, Karel, Oslavná latinská báseň na nový znak olomouckého biskupství z roku 1588, s. 169-175, Ivana Koucká (ed.), ''Laudatio brevis, Sborník věnovaný Doc. PhDr. Stanislavu Sedláčkovi'', Olomouc, 2004 [693] => * ŠTĚPÁN, Jan. ''Dvůr olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského z Pavlovic, v letech 1579–1598''. Vyd. 1. Olomouc: Danal, 2009. 354 s., [9] s. obr. příl., {{ISBN|978-80-85973-80-8}} [694] => * BRAUN, Bettina, MAREIKE, Menne, STRÖHMER, Michael (Hrsg.), ''Geistliche Fürsten und geistliche Staaten in der Spätphase des Alten Reiches.'' Bibliotheca Academica, Epfendorf/ Neckar 2008, {{ISBN|978-3-928471-72-5}} [695] => * PAWLIK, Krzysztof. Księstwo nysko-grodkowskie biskupów wrocławskich. ''VII. svatováclavské Česko-Polsko-Německé setkání v Jeseníku: sborník referátů'', 2007, '''7''', s. 9-17, {{ISBN|978-80-903867-1-6}} [696] => * SZYMKOWICZ, Paweł. Wybrane Kościoły księstwa nysliego wzniesione lub przebudowane w czasach biskupa wrocławskiego Franciszka Ludwika Neuburga (1683–1732). ''X. svatováclavské Česko-Polsko-Německé setkání v Jeseníku: sborník referátů'', 2010, 10, s. 26-33, {{ISBN|978-80-86388-81-6}} [697] => * [[Martin Wihoda|WIHODA, Martin]]. Mocran et mocran. ''Český časopis historický'', 1994, 92(2), s. 213-227.  [698] => * [[Rudolf Zuber|ZUBER, Rudolf]], Hospodářský a správní vývoj olomouckého biskupství v 18. století, ''Studie Muzea Kroměřížska 1982'', s. 29-53 [699] => [700] => === Externí odkazy === [701] => * {{Commonscat}} [702] => * [https://de.wikisource.org/wiki/Vom_Reichsf%C3%BCrstenstande/Einzelne_geistliche_F%C3%BCrsten_u._Pr%C3%A4laten FICKER Julius von, ''Vom Reichsürstenstände''. Innsbruck 1861, studie o říšských knížatech, kapitola o duchovních knížatech a kněžnách online na wikisource (německy)] [703] => * [http://www.historisches-lexikon-bayerns.de/artikel/artikel_45390 Článek o říšských knížatech ve středověku na Historisches Lexikon vom Bayern] [704] => * [http://www.hoeckmann.de/deutschland/index.htm Mapy Svaté říše římské k roku 1789 s vyznačením duchovních států] [705] => [706] => {{Symboly monarchie}} [707] => {{Autoritní data}} [708] => [709] => [[Kategorie:Svatá říše římská]] [710] => [[Kategorie:Duchovní knížata]] [711] => [[Kategorie:Církevní tituly]] [712] => [[Kategorie:Seznamy knížat]] [713] => [[Kategorie:Biskupové]] [714] => [[Kategorie:Šlechtické tituly]] [] => )
good wiki

Kníže-biskup

More about us

About

Expert Team

Vivamus eget neque lacus. Pellentesque egauris ex.

Award winning agency

Lorem ipsum, dolor sit amet consectetur elitorceat .

10 Year Exp.

Pellen tesque eget, mauris lorem iupsum neque lacus.

You might be interested in

,'Říšská bezprostřednost','Fridrich I. Barbarossa','Výsost','Klášter Murbach','kardinál','Arcidiecéze vratislavská','Burgundské království','Latina','Pruské království','Maltézský řád','Svatá říše římská','Soubor:CoA Cambrai Diocese.svg'

Kardinál

Latina

Výsost