Array ( [0] => 14988255 [id] => 14988255 [1] => cswiki [site] => cswiki [2] => Uzové [uri] => Uzové [3] => [img] => [4] => [day_avg] => [5] => [day_diff] => [6] => [day_last] => [7] => [day_prev_last] => [8] => [oai] => [9] => [is_good] => [10] => [object_type] => [11] => 0 [has_content] => 0 [12] => [oai_cs_optimisticky] => ) Array ( [0] => {{Různé významy|tento=historickém etniku Uzů v Evropě|stránka=Oghuzové|druhý=etniku Uzů a jejich chanátu v Asii}} [1] => '''Uzové''' nebo '''Oghuzové''' ({{Vjazyce|tr}} a {{Vjazyce|az}} ''Uzlar'', {{Vjazyce|el}} ''Ονξοι'', ''Ouzoi'', [[Jednotné číslo|singulár]]: '''''Ouzo''''', {{Vjazyce|ru}} ''Торкы'' a varianty jiných jazycích: ''Ghuzz'', ''Guozz'', ''Kuz'', ''Oğuz'', ''Okuz'', ''Ouz'', ''Uğuz'' a '''''Uz''''') byli historickou, raně [[středověk]]ou kmenovou konfederací [[Turkité|Turkitů]] z oblasti [[střední Asie]], jejichž část začala od 10. století kočovat v evropských stepích. [2] => [3] => V 9. století Uzové z aralských stepí ve spojenectví s [[Chazarové|Chazary]] vytlačili [[Pečeněhové|Pečeněhy]] z oblasti řek [[Emba (řeka)|Emba]] a [[Ural (řeka)|Ural]] dále na západ. Zatímco Uzská část [[Seldžukové|Seldžuků]] přijala [[islám]] a později v 11. století vstoupila do Persie, kde založila [[Seldžucká říše|Velkou Seldžuckou říši]], tak jiná část Uzů (vytvořena z více elementů v [[Oghuzové#Oguzský jabguluk|Oguzském jabgulugu]]) vyznávající [[tengrismus]] svrhnula v této době nadvládu Pečeněhů v ruských stepích. V 10. století ve spojenectví s kyjevským knížetem [[Svjatoslav I. Igorevič|Svjatoslavem I.]] porazili Uzové Chazary a [[Volžští Bulhaři|Volžské Bulhary]], což zvýšilo politickou moc Oguzského státu. Následně pod tlakem [[Kypčakové|Kypčaků]] (větve [[Kimakové|Kimäků]] z území mezi [[Ob]]em a [[Irtyš]]em) pronikli až k dolnímu [[Dunaj|Dunaji]], který překročili a vtrhli na Balkán, kde byli rozdrceni, Grousset, R. ''„The Empire of the Steppes“''. Rutgers University Press, 1991, p. 186. nebo byli zasaženi epidemií moru. Zbývající přeživší uprchli, případně se roku [[1065]] přidali k byzantské císařské armádě jako žoldnéři.Hupchick, D. ''„The Balkans“''. Palgrave, 2002, p. 62. Část Uzů, která se v 11. nebo 12. století odstěhovala z [[Byzantská říše|Byzantské říše]] nazpátek do [[Pontsko-kaspická step|pontských stepí]], spolu s ostatními kočovnými skupinami nese pojmenování „[[Černé klobouky]]“, ({{Vjazyce|tr}} „Karakalpaki“, {{Vjazyce|ru}} „Чёрнии клобуки“). [4] => [5] => == Původ a počátky == [6] => Pradomovinou několika kmenových svazů, které se seskupily do konfederace středověkých Og-uz'ů, nazývaných také Uzové, byla oblast v dnešním [[Mongolsko|Mongolsku]] a ruské [[Burjatsko|Burjatské republice]] u povodí řeky [[Selenga|Selengy]] v okolí jižní části [[Bajkal|Bajkalu]].{{#tag:ref|délka toku Selengy je 1024 km|group=pozn.}} Pravděpodobně měli souvislost s čínskými kmeny na východě. Uzové byli součástí [[Siungnuové|říše Asijkých Hunů]], turkutských kaganátů{{#tag:ref|První Turkucký kaganát (Turkuti), Západoturkucký kaganát, Východoturkucký kaganát, Kutlukský kaganát (Modří Turci)|group=pozn.}} a [[Ujgurský kaganát|Ujgurského kaganátu]]. Pozdější informace o osudu Og-uz'ů v jejich rodné zemi nejsou dostatečné, avšak je jisté, že přesídlili západním směrem. Členové domorodého svazu Og-uz'ů přesídlili ve velkém množství z [[Orchonské údolí|Orchonské oblasti]] do okolí [[Talas|Talasu]] a poté k [[Syrdarja|Syrdarji]]. [7] => [8] => Dialekt Og-uz'ů se oddělil od východoturkického dialektu v době před 9. stoletím a do 11. století jazyk Og-uz'ů ze Syrdarje se liší od [[Východoturkické jazyky|východoturkických jazyků]] v lexikonu a výslovnosti. [9] => [10] => === Tradiční dělení konfederace Og-uzů === [11] => {{Viz též|Oghuzové#Tradiční dělení konfederace Oguzů}} [12] => V seznamech [[Mahmúd Kašgarský|Mahmúda Kašgarského]] (Mahmud al-Kāshgharī, 11. století) a zdrojích [[Rašíd at-Din|Rašída al-Din Hamadaniho]] (14. století) byl ''Og-uz'' později také turkický výraz pro „kmen“. Og-uz'ští Turci se tradičně dělí na dvě hlavní skupiny: [[Boz-okové|Bozok'y]] – ''Sivé šípy'' a [[Üč-okové|Üčok'y]] – ''Tři šípy''. [13] => [14] => * Podle [[Oghuz-kagan|Oguz-kaganova]] [[epos|dastanu]], známého taky pod názvem ''[[Oghuz-name|Oguz-name]]'',{{Cite book [15] => | publisher = Turk Dunyas Arastrmalar Vakf {{ISBN|9-75498-057-8}}, {{ISBN|978-9-75498-057-8}} (Turecky) [16] => | last = Mehmedali [17] => | first = Emsal-i [18] => | coauthors = Rıza Nur [19] => | title = Oguzname:Emsal-i Mehmedali:XVI.yy.da yazlms Turk atasozleri kitab [20] => | location = Kairo [21] => | year = 1992 [22] => }}''Oğuzname destan denemesi'' '''''(Studie [[Epos|dastanu]] Oguz-name)''''' napsal [[Rıza Nur]] v Káhiře, v roce 1928 se Oguzové skládají z 24 turkomanských kmenů.{{#tag:ref|[[Oghuzští Turci|Oguzové]] se tradičně dělí na dvě hlavní uskupení: [[Boz-okové|Bozok'y]] – ''Sivé šípy'' a [[Üč-okové|Üčok'y]] – ''Tři šípy''Atalay, Besim. ''„Divanü Lügati't – Türk“''. Ankara: Türk Tarih Kurumu Basımevi (2006). {{ISBN|975-16-0405-2}}, Cilt I, sayfa 57 (turecky)|group=pozn.}} [23] => [24] => * V [[epos]]e od Mahmúda Kašgarského ''[[Divân-ı Lügati't-Türk]]''{{Cite book [25] => | publisher = Tekin (turecky) [26] => | last = Maḥmūd [27] => | first = Kāshgarī [28] => | coauthors = James Kelly, Kütüphanesi (Istanbul, Turkey) Millet [29] => | title = Türk Şiveleri Lügatı = Dīvānü Luġāt-It-Türk [30] => | location = Duxbury, Mass [31] => | year = 1982 [32] => }} napsaného v [[11. století]] se uvádí: [33] => {{Citát|…ve svazu Oguzů je 22 divizí…||250}} [34] => [35] => == Rozdílný osud Og-uzů == [36] => [37] => Přechod slova '''Oguz''' v '''Uz''' se vysvětluje na základě osobitých zákonů turecké [[Fonetika|fonetiky]]. Podrobnou, i když chronologicky dost zmatenou informaci o těchto pohybech podává byzantský císař [[Konstantin VII. Porfyrogennetos|Konstantin VII. (Porfyrogennetos)]]. Právě v období jeho panování totiž vstupují Oguzové poprvé do zorného pole byzantských autorů, kteří je většinou označovali názvem ''Ονξοι'', tedy ''Uz''-ové. A protože se na území východní a střední Evropy střetáváme v [[Toponymum|toponymickém]] materiálu právě s tímto [[Etnonymum|etnonymem]], tato větev Og-uz'ů je nazývána právě takhle. Dodnes mnozí [[Turkmeni]], potomkové Oguzů, nazývají bájného předka svého národa [[Oghuz-kagan|Uz-chán]] místo Oguz-chán. [38] => [39] => V roce [[950]] vytvořili Oguzové „Oguzský jabguluk“ čili „[[Oghuzové#Oguzský jabguluk|Oguzské knížectví]]“, jež existovalo až do roku [[1040]]. Tvořily ho kmeny kočovné, polokočovné i částečně usedlé. Uzové obývali step v oblasti řek [[Sarysu]], [[Torgaj]] a [[Emba (řeka)|Emba]] na východě až k severním břehům jezera [[Balchaš]]. Kočovné kmeny Syrdarských Kangarů byly nuceny se připojit k Uzům. [40] => [41] => Téměř ve stejném čase migrace Uzů do [[Malá Asie|Malé Asie]] začalo stěhování druhé větve Uzů na západ za Volhu, směrem do oblasti východní a jihovýchodní Evropy. Po roce [[893]], kdy sámánovský emír [[Ahmad Sámání|Ismail ibn Ahmed]] podnikl velký vpád na území blíže nespecifikovaných Turků, jehož důsledkem byla řetězová reakce vyúsťující ve velké stěhování národů na středoasijských a východoevropských stepích, se Uzové dostali k [[Volha|Volze]]. Ve spojenectví s Chazary následně zaútočili na sousední pečeněžské kmeny kočující mezi Uralem a Volhou. Do ruských dějin se poprvé zapsali v roce [[965]], kdy se zúčastnili výpravy kyjevského knížete [[Svjatoslav I. Igorevič|Svjatoslava I. (Barys)]] (roku [[972]] vzdoroval [[Christianizace|christianizaci]] Rusi a opovrhoval veškerým náboženstvím) proti svým bývalým spojencům Chazarům, které porazili a definitivně zlomili jejich moc. Pravděpodobně výměnou za slíbené území pontské části východoevropských stepí, (především Ukrajinské pastviny, jež stály na místě důležité obchodní cesty vedoucí ze severu na jih), se jako spojenci Svjatoslavova syna [[Vladimír I.|Vladimíra I.]] o 23 let později dohodli a zase porazili [[Volžské Bulharsko|Volžské Bulhary]]. [42] => [43] => Podle Marwazího se tlak okolních sousedů stupňoval stále víc. Zejména když se spojily kmeny [[Kypčaci|Kypčaků]] s [[Kunové|Kuny]], kteří se sem přistěhovali z [[Dálný východ|Dálného východu]],Golden, P-B. ''„The Migration of the Oghuz“''. In: Archivum Ottomanicum, 4, 1972, s. 45–54. Uzové již nebyli schopni těmto kmenům odolávat, a tak se odstěhovali za řeku Volhu, odkud znovu vyhnali Pečeněhy. Uzové se však na novém území nezdrželi, tlačíce před sebou Pečeněhy, táhli dále na západ. V roce [[1055]] dosáhli [[Dněpr]]u, až se ohrožená ruská knížata dala dohromady a v roce [[1060]] pod vedením kyjevského knížete [[Izjaslav Jaroslavič|Izjaslava]] a jeho bratrů [[Svjatoslav II. Jaroslavič|Svjatoslava]] a [[Vsevolod I. Jaroslavič|Vsevoloda]] (synové [[Jaroslav I. Moudrý|Jaroslava Moudrého]]) zvítězila. '''Torki''', jak nazývaly Uzy ruské letopisy, byli zahnáni na útek. Situaci jim zkomplikovalo také řádění epidemie, hladomoru a krutá zima, při které tisíce z nich padly za oběť těmto nepříznivým okolnostem. [44] => [45] => Byzantinci se s Uzy do přímého kontaktu dostali poprvé na přelomu let [[1064]]–[[1065]], kdy překročili dolní Dunaj. Jakousi jejich základnou se stal kraj jižního pobřeží Dunaje. Odtud vycházeli a plenili od jednoho konce po druhý celou oblast [[Balkán|Balkánského poloostrova]]{{#tag:ref|dnešní území [[Řecko|Řecka]], [[Severní Makedonie]], [[Bulharsko|Bulharska]], [[Srbsko|Srbska]], [[Bosna a Hercegovina|Bosny a Hercegoviny]], [[Rumunsko|Rumunska]] a [[Moldava|Moldavska]]|group=pozn.}} a [[Uhersko|Uherska]]. Pustošení nabylo takových rozměrů, že podle některých svědků prý místní obyvatelé uvažovali o svém vystěhování. Zhrozený císař [[Konstantin X. Dukas|Konstantín Dukas]] se s nimi prozatím neodvážil střetnout v otevřeném boji. Nedošlo k němu ani později. V 11.–12. století totiž přinesli panovníkovi zprávu, že se jedna část Uzů stáhla nazpátek za severní linii Dunaje do pontských stepí. Spolu s ostatními kočovnými skupinami byla organizována do pohraničních strážních oddílů zvaných „[[Černé klobouky]]“, ({{Vjazyce|tr}} „Karakalpak“, {{Vjazyce|ru}} „Чёрнии клобуки“), které bojovaly jako pohraniční stráže v službě [[Kyjev]]ského a [[Perejaslav-Chmelnyckyj|Perejaslavského knížectví]]. S těmi, kteří zůstali, skoncovali Bulhaři a Pečeněhové. Podle [[Michaelos Attaliates|Michaelose Attaliatese]], tak jako předtím v ruských stepích, velkou roli při zdecimování Uzů sehrály studená zima, nakažlivé nemoci a hladomor. Tato poslední rána jim způsobila největší ztráty na životech, padli dokonce i ti, kteří se vraceli za Dunaj, jen málo z nich se dokázalo zachránilo. Takto zdecimovaní Uzové poté vstoupili do služeb byzantského císaře, kde však rychle splynuli s okolními etniky. Totéž se stalo i s těmi, co se přes Dunaj vrátili nazpátek a dostali se do služeb ruských knížat. [46] => [47] => Podle [[Matouš z Edessy|Matouše z Edessy]] je pozoruhodné, že velké množství Uzů sloužících v Byzantské armádě zahynulo v [[Bitva u Mantzikertu|bitvě u Malazgirtu (1071)]], kterou svedli právě s jejich vlastními soukmenovci, seldžuckými Turky ohrožujícími říši z opačné strany. Obě skupiny tedy potkal rozdílný osud, zatímco jedni se rozplynuli v různorodé mase etnik Byzantské říše, Uherska a Kyjevské Rusi, druhým štěstěna přála mnohem víc, ustavili vlastní říši, která se stala významným mocenským elementem v přední Asi a úhlavním nepřítelem Byzance. [48] => [49] => == Vpády Og-uzů do Uherska == [50] => Z celé řady loupeživých vpádů do Uherska se v 11. století několika z nich zúčastnili kromě Pečeněhů právě Uzové. Domácí kroniky je sice konkrétně nevzpomínají, ale buď používají termíny Bessi či Bisseni (Pečeněhové) nebo Cuni, což je termín který se původně v [[maďarština|maďarštině]] vztahoval na všechna etnika tureckého původu. Předpoklad, že se na vícerých vpádech Pečeněhů podíleli taky Uzové, dovoluje právě původní široký významový rozsah tohoto druhého pojmu. Jde zejména o vpád do [[Sedmihradsko|Sedmihradska]] z roku [[1068]] a porážku při vrchu [[Kerléš]] ({{Vjazyce|hu}} Kerlés {{Vjazyce|ro}} Chiraleș) na západ od sedmihradského města [[Bistrița (město)|Bistrița]]. Známá [[Svatý Ladislav#Ladislavská legenda|Ladislavská legenda]] (Kumánská) se váže právě k této události a nemůže být spájená s [[Kumáni|Kumány]], kteří se v prostoru Evropy objevili až v polovině sedmdesátých let, nýbrž jenom s Pečeněhy nebo s Uzy. [51] => [52] => Další vpád Uzů do Uherska se odehrál v souvislosti s úsilím krále [[Šalamoun I. Uherský|Šalamouna]] o znovuzískání trůnu, který ztratil v souboji se svým bratrancem [[Svatý Ladislav|Ladislavem]]. Podle pramenů se se žádostí o ozbrojenou pomoc uchýlil ke ''„Kúnům“'', jejíž výsledkem byl v roce 1085 jejich společný vpád do Uherska. Podle byzantských pramenů se po porážce v roce [[1087]] toto Šalamounovo ''„kúnské“'' vojsko obrátilo proti Byzanci, kde ho však postihl stejný osud. Tenhle důležitý údaj říká, kdo to vlastně tehdy se Šalamounem '''(Σολομών)''' do Uher vpadl: popři menším počtu [[Dákové|Dáků]] '''(Δακες)''', čili Uhrů, zmiňuje [[Skýtové|Skýty]] '''(Σκύθαι)''', což bylo byzantské označení převážně Pečeněhů a Sauromaty, tedy [[Sarmáti|Sarmáty]] '''(Σαυρμάται)''' jež byl byzantský název pro občasné pojmenování Uzů. [53] => [54] => Přítomnost tureckých Uzů se dotkla i zdejšího slovenského území, ačkoli ne v takové míře, jako tomu bylo v ostatních krajích východní Evropy, či v jihoruských stepích nebo na Balkáně.Bartold, V-V. Ghuzz In: ''„The Encyklopedia of Islam“''. New edition. Edited by B. Lewis, Ch. Pellat and J. Schacht. Volume II. Leiden-London 1965, s. 1106.Moravcsik, Gy. ''„Byzantinoturcica II. Sprachreste der Türkvölker in den byzantinishen Quellen“''. Berlin 1958. Významněji do osudů Slovenska ale taky celé střední a jihovýchodní Evropy zasáhla expanze [[Osmanští Turci|osmanských Turků]] pocházejících stejně jako Uzové z etnika [[Oghuzové|Og-uz'ů]].Marek, M. „''Cudzie etniká na strednom Slovensku''“. Martin: Vydavateľstvo Matice slovenskej 2006. [55] => [56] => == Toponymické stopy Uzů v Uhersku == [57] => Na území bývalého Uherska nacházíme toponyma svědčící o přítomnosti Uzů, v podobě místních názvů a osobních jmen:
[58] => * v Rumunsku: sedmihradský karpatský [[Uz (průsmyk)|průsmyk Uz]] a taky [[Oituz (průsmyk)|průsmyk Oituz]], vesnice Türkös ''(„villa Turcica“)'', potok s názvem Uz. [59] => * v Maďarsku: nacházíme příhraniční město [[Ózd]]. [60] => * na Slovensku: zde má etnonym Uz kořeny u jednoho ze [[šariš]]ských rodů – rodu Tekule, po nichž jsou pojmenované šarišské obce jako [[Uzovce]], ({{Vjazyce|hu}} ''Úszfalva''), [[Uzovský Šalgov]] a [[Uzovské Pekľany]], v [[Zemplín]]ě najdeme [[Turcovce]] ({{Vjazyce|hu}} ''Turcóc'') v [[Gemer (region)|Gemeru]] nacházíme vesnici [[Uzovská Panica]] ({{Vjazyce|hu}} ''Uzapanyit''), pojmenovanou po neznámé osobě z kmene Uzů. Na [[Pohroní]] se nachází vesnice [[Turecká (obec)|Turecká]]. Dále právě turecká etnika byla aktivně nasazována do soustavy zařízení uherské pohraničí obrany. Jedním z pohraničníků byl člověk s jménem Uz ''(„major exercitus“)'', který v roce [[1234]] v [[Dolní Pováží|dolnopovážské]] [[Šintava|Šintavě]] zastával funkci vojska patřícího do rámce šintavského hradního obvodu. Je možné, že do této pohraniční soustavy patřila osada „Torč“ v [[Bratislavský region|Bratislavském regionu]], dnes přejmenovaná na [[Dunajská Lužná|Nová Lipnica]], (Dunajská Lužná se skládá ze tří osad, jednou z nich je Nová Lipnica), a v její sousedství se nachází vesnice „Úzor“, dnes přejmenovaná na [[Kvetoslavov]]. Mezi obyvateli se ve středověku vyskytovalo i jméno Itemer. [61] => [62] => Kořeny jednoho z nejznámějších šarišských rodů – rodu Tekule, mají stejný etnický a sociální původ, který je nutno hledat v řadách místních pohraničních strážců. Tito pohraniční strážci se zde usadili v průběhu 11.–12. století. Podle svědectví listinných dokumentů tato rozvětvená rodina, prostřednictvím královských donací, v druhé polovině 13. století získala majetkové akvizice v Šariši. Už samotné jméno rodu, podle jeho zakladatele, je turecké a za stejné lze považovat taky další, které nosili jeho členové v 13.–14. století (Ite, Itemer, Budun, Akuš). [63] => [64] => == Odkazy == [65] => === Poznámky === [66] => [67] => [68] => === Reference === [69] => [70] => [71] => === Literatura === [72] => * The Cambridge History Of Early Inner Asia ''„The Oghuz (Torki) in the south Russian steppes. The peoples of the south Russian steppes“''. Edited by Denis Sinor [73] => [74] => === Související články === [75] => * [[Atalští Turkmeni]] [76] => * [[Černé klobouky]] [77] => [78] => === Externí odkazy === [79] => * [http://www.scribd.com/doc/98776039/49/The-Turkic-steppe-in-early-Samanid-times#page=286 ''„The Cambridge History Of Early Inner Asia “''. (dostupné online)] {{Wayback|url=http://www.scribd.com/doc/98776039/49/The-Turkic-steppe-in-early-Samanid-times#page=286 |date=20121216185437 }} [80] => [81] => {{Turkické národy}} [82] => [83] => [[Kategorie:Turkické národy]] [84] => [[Kategorie:Turkické kmeny]] [85] => [[Kategorie:Dějiny Ukrajiny]] [86] => [[Kategorie:Dějiny Rumunska]] [87] => [[Kategorie:Dějiny Maďarska]] [88] => [[Kategorie:Středověké dějiny Slovenska]] [89] => [[Kategorie:Dějiny Severní Makedonie]] [90] => [[Kategorie:Dějiny Řecka]] [91] => [[Kategorie:Dějiny Bulharska]] [92] => [[Kategorie:Dějiny Turecka]] [93] => [[Kategorie:Vymřelé etnické skupiny]] [] => )
good wiki

Uzové

Uzové nebo Oghuzové ( a Uzlar, Ονξοι, Ouzoi, singulár: Ouzo, Торкы a varianty jiných jazycích: Ghuzz, Guozz, Kuz, Oğuz, Okuz, Ouz, Uğuz a Uz) byli historickou, raně středověkou kmenovou konfederací Turkitů z oblasti střední Asie, jejichž část začala od 10. století kočovat v evropských stepích.

More about us

About

Expert Team

Vivamus eget neque lacus. Pellentesque egauris ex.

Award winning agency

Lorem ipsum, dolor sit amet consectetur elitorceat .

10 Year Exp.

Pellen tesque eget, mauris lorem iupsum neque lacus.

You might be interested in

,'Černé klobouky','Oghuzové#Oguzský jabguluk','Svjatoslav I. Igorevič','Emba (řeka)','1065','Üč-okové','Boz-okové','Oghuz-kagan','epos','Východoturkické jazyky','islám','Syrdarja'

1065

1065 je přirozené číslo, které následuje po čísle 1064 a předchází číslu 1066.

Epos

Islám

The Czech Wikipedia page on Islám provides a comprehensive overview of Islam as a world religion, its history, beliefs, practices, and its presence in the Czech Republic.

Syrdarja