České sklo

Technology

12 hours ago

Author

Albert Flores

České sklo je termín používaný k označení českého sklářství a sklenářství. České sklo je známé po celém světě pro svou vysokou kvalitu a preciznost zpracování. Historie českého skla sahá až do 13. století, kdy byla založena první sklářská huť v severních Čechách. V průběhu staletí se české sklo stalo symbolem českého umění a řemesla. České sklářské tradice jsou dodnes živé a představují důležitou součást kulturního dědictví České republiky. Článek se také zabývá nejvýznamnějšími sklářskými oblastmi v Česku, jako je například Karlovy Vary, Harrachov nebo Nový Bor. Zmiňuje se také o slavných českých sklářských firmách a designérech, kteří přispěli k rozvoji českého skla.

Novém Boru Isabely Colonnové České sklo je souhrnné označení pro sklo, či přesněji sklářské výrobky, zhotovené v českých, moravských a slezských regionech, tzn. na území dnešního Česka, Německa a částečně též Polska, zejména v jejich pohraničních hornatých oblastech.

Historie

Historie výroby skla ve střední a východní Evropě začíná na území Lužických hor středověkých Čech, kde byl dostatek lesů poskytujích dřevo jako palivo pro sklářské pece. V Lužických horách jsou také naleziště křemene používaného pro zpracování na sklo.

Tímto způsobem se sklo zpracovávalo již ve středověku. Počátky výroby českého skla sahají do konce +more_století'>13. století, ale svého největšího věhlasu získalo až na konci 16. století a v dalších dvou stoletích se Čechy těšily úplné evropské nadvládě v tomto průmyslovém odvětví. Postupně se však zdroje palivového dřeva začaly vyčerpávat a drobní skláři museli migrovat do jiných oblastí, což znamenalo, že středověcí řemeslníci museli během svého života několikrát měnit místo působení. Tato migrace vedla k zakládání měst v té době spojených téměř výlučně se sklářskou výrobou.

Středověcí skláři byli od samého počátku spojení se šlechtickými rody. Sdružovali v oblastech pod ochranou zákonů rodu Ronovců, později Berků z Dubé a Lipé, jenž v té době vlastnil rozsáhlá území Lužice na severu Čech, včetně oblastí dnešního Německa. +more Dvě továrny na vitráže byly nalezeny v Lužických horách a na jihu kopce Bouřného (703 m n. m. ), další byla v Nové Huti, severně od města Svor. Jeho historie sahá až do roku 1250. V současnosti se jedná zřejmě o nejstarší střediska v Čechách. Další středověká sídla na svazích Lužických hor pocházejí ze 13. století a jsou v okolí Lesné nebo měst Dolní Světlá a Horní Světlá.

V 70. letech +more_století'>19. století byl region napojen na železnici, díky čemuž bylo možné ve velké míře využívat uhlí ve sklářských pecích, nové technologie použité při výrobě sklenic a nové gravírovací techniky způsobily, že fenomén českého broušeného skla se brzy stal jedním z nejvýznamnějších v Evropě. Technická vylepšení výroby způsobila růst poptávky a začala velká expanze, která byla přerušena až hospodářkou krizí, která nastala ve 30. letech 20. století a následnou světovou válkou. Po vyhnání německého obyvatelstva z Československa po válce muselo být mnoho továren uzavřeno, nicméně prestiž přežila s mezinárodními výstavami: Expo 1958 v Bruselu, výstavy v brazilském Sao Paulu, indickém Dillí, americkém New Yorku a Corningu, Expo 1967 v Montrealu a Expo 1970 v Ósace. Každá z těchto výstav přinesla větší slávu vystaveným sklářským výrobkům a proslavil výrobce či města, jako např. Nový Bor.

České sklo se vyznačuje vysokou průhledností, napodobující křišťál a hluboké a dokonalé gravírování nebo řezbářství, které je aplikováno na ty nejlepší kusy v dutině nebo reliéfu. Na konci 17. +more století se Čechy vzdaly svého specifického stylu a přijaly techniku barvení benátského skla. Jeho nejpozoruhodnější produkce se skládala z elegantních váz, rytého a fasetového střihu, ale bez přidání některých doplňků a bez lehkosti benátského.

Obzvláště pozoruhodné jsou výrobky z broušeného a rytého skla z doby baroka (v letech 1685 - 1750). Na začátku 17. +more století zavedl řezač drahokamů Kašpar Lehmann, který byl jmenován dvorním šperkařem císaře Rudolfa II. v Praze, typickou techniku glazování a gravírování, při které se sklo mísí s mědí a bronzem, techniku dnes známou jako „Tiefschnitt“ ("hluboký řez").