Životní historie

Životní historie (či životní příběh) je celkový obraz života informátora či dotazovaného. Využívá se v sociologickém a antropologickém výzkumu. Cílem rozhovorů je popsat, jaké je to být osobou, která je dotazována, a odhalit tak klíčové faktory, které hrály roli v jejím životním směřování.

Pozadí vývoje metody

Metoda byla poprvé využita při rozhovorech s původními obyvateli Ameriky. Dotazovanými byly vůdci kmenů, kteří byli požádání popsat své životy tak, aby bylo zřetelné, jaké je to být jimi, jaké je to být „v jejich kůži. +more” Cílem rozhovoru bylo zachytit obraz mizejících původních obyvatel a jejich způsobu života.

Později byla metoda využívána k rozhovorům se zločinci a prostitutkami žijícími v Chicagu. Subjekty byly požádány, aby vyprávěly o svých životech. +more Tazatelé rovněž zkoumali sociální a policejní záznamy a obecně společnost, ve které se zpovídaní lidé pohybovali a žili. Výsledkem práce pak byla zpráva, ve které bylo možné získat přehled o: # Chicagu té doby, # jak se subjekt dívá na svůj vlastní život (tedy jaké to je žít život té které osoby), # jak společnost hledí na ten který subjekt a jaké následky to pro něj má - to znamená sociální práce/pomoc, uvěznění, atd.

Ve 20. letech 20. +more století byl jedním z dalších pokračovatelů vývoje metody Wiliam I. Thomas a Florian Znaniecki, kteří publikovali studii The Polish Peasant in Europe and America. Na jejich popud napsal jeden polský emigrant svůj vlastní životní příběh, který pak Thomas a Znaniecki zanalyzovali a interpretovali. Podle Martina Bulmera byla jejich případová studie autobiografie polsko-amerického rolníka „první systematicky shromažďovanou sociologickou životní historií. “ Metoda postupem času získávala špatnou pověst s tím, jak v sociologii získávaly silnější postavení kvantitativní metody. Teprve v 70. letech 20. století byla životní historie znovu vzkříšena. Daniel Bertaux a Paul Thompson začali provádět výzkum pomocí životní historie u takových profesích, jako byli pekaři a rybáři. Vzkříšení metody životní historie se rychle rozšířilo skrze Evropu, a to hlavně do Německa, Itálie a Finska, kde probíhaly hlavní výzkumné iniciativy.

Technika

Tazatel by se měl vyvarovat otázek ano-ne. Subjekt by měl vyprávět příběh o svém životě svými vlastními slovy. +more Takový postup sběru dat se také nazývá narativní metoda. Je běžnou praxí začít rozhovor raným dětstvím a postupovat chronologický dále do přítomnosti. Další možností je nechat subjekt, aby o svém životě napsal sám (tak jak to udělal Thomas a Znaniecki v případě polsko-amerického rolníka). To lze udělat i buď veřejnou soutěží (jako tomu bylo v Polsku, Finsku či Itálii) anebo sesbíráním již spontánně vzniklých životních příběhů.

Reference

Literatura

Gavora, Peter. Sprievodca metodológiou kvalitatívneho výskumu. +more Bratislava: Regent, 2007. 230 s. * Švaříček, Roman, Šeďová Klára a kol. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál, 2007. 277 s.

Kategorie:Ontogeneze člověka