Olexandr Dovženko

Technology

12 hours ago

Author

Oleksandr Petrovyč Dovženko ( v české literatuře Olexandr Dovženko nebo také Alexandr Dovženko, 10. září 1894 Sosnycja u Černihiva - 25. listopadu 1956 Peredělkino u Moskvy) byl sovětský filmový scenárista, producent a režisér ukrajinské národnosti. Ve svých filmech často oslavoval život a práci obyčejných Ukrajinců. Jeho zásluha spočívá v překonání revolučního patosu a ve vytvoření ryze ukrajinského filmového umění, jehož leitmotiv byl vždy věnován vlasti. Za hlavní dílo je považována trilogie inspirovaná rodnou zemí: Zvenigora, Arzenál a Země. Je zařazován, vedle Ejzenštejna a Pudovkina, mezi klasiky sovětské kinematografie.

Věnoval se i literární činnosti, psal deníky, povídky a divadelní hry. Je autorem karikatur, ilustrací, autoportrétů a portrétů. Vytvořil řadu filmových plakátů k filmům.

+more images (1)

Život

Mládí

Pocházel z chudé rolnické rodiny ukrajinských kozáků. Rodiče byli negramotní, měli čtrnáct dětí, ale pouze Olexandr a jeho sestra Polina se dožili dospělosti. +more Žili v malé vesnici Sosnyca a krásná příroda v okolí řeky Desny se vepsala natrvalo do charakteru Dovženkovy tvorby. V letech 1911-1914 studoval na učitelském ústavu v Hluchivu a krátce působil jako učitel na gymnáziu v Žytomyru, kde se zapojil do ukrajinského hnutí za nezávislost. V roce 1917 se přestěhoval do Kyjeva. Vedle svého učitelského povolání tam začal studovat na ekonomické univerzitě a národní akademii umění, kvůli občanské válce však studia nedokončil. V roce 1917 se oženil s Varvarou Krylovovou, v roce 1933 se jim narodil syn Vadim Chazov. Jejich manželství bylo volné, Dovženko měl velké úspěchy u žen a od roku 1925 udržoval vztah s herečkou Julií Solncevovou, kterou poznal za pobytu v Oděse. Dovženko v roce 1921 V letech 1918-1919 bojoval proti bolševikům v řadách ukrajinské armády pod vedením Symona Petjlury. Po obsazení Žytomyru rudou armádou byl zatčen a tři měsíce strávil ve vězení. Na začátku roku 1920 se připojil k jedné z větví ukrajinské komunistické strany (Borotba) a dostal místo učitele ve škole důstojníků rudé armády. Z pověření strany pak vykonával různé funkce ve veřejném školství a kultuře. V roce 1921 byl poslán na diplomatickou misi do Polska a o rok později do Německa jako tajemník konzulárního oddělení obchodního zastoupení SSSR. Dostal stipendium, které mu umožnilo studovat grafiku a některé jeho karikatury byly publikovány v časopise Hammer. V polovině roku 1923 byl odvolán zpět na Ukrajinu, kde mezitím proběhly změny v organizačním uspořádání komunistické strany a Dovženko už své členství neobnovil. Usadil se v Charkově, pracoval jako ilustrátor a karikaturista pro místní časopisy. Zapojil se do činnosti různých literárních spolků usilujících o nezávislou cestu ukrajinského umění. Byl jedním ze zakladatelů Svobodné akademie proletářské literatury (VAPLITE) opírající se o nejlepší tradice západoevropské kultury.

Filmování

Dovženko se stále více zajímal o tehdy vznikající umění kinematografie, zpočátku jako scenárista. V roce 1926 odjel do Oděsy, kde bylo založeno první ukrajinské filmové studio a začal se také věnovat režii. +more Natočil dva krátké filmy Reformátor Vasja a Plod lásky a o rok později svůj první celovečerní film Aktovka diplomatického kurýra. Světový úspěch dosáhl v roce 1928 s filmem Zvenigora, v kterém vyobrazil historický vývoj Ukrajiny od pohanských dob až po období občanské války. Po premiéře v Moskvě byl uveden v Paříži a dalších městech západní Evropy i v Americe. Ještě větší úspěch zaznamenal film Země z roku 1930, v němž Dovženko ukázal ukrajinský národ jako národ hluboce spojený s přírodou, s půdou na které žije a kterou obdělává. Analýza třídního boje při kolektivizaci vesnice je tu podána s neobyčejnou silou poetického vidění. Film dosáhl obrovské popularity v západních zemích, ale v Sovětském svazu byl zakázán. Dovženko byl stranickými orgány obviňován z buržoazního nacionalismu, nepochopení linie třídního boje a nostalgií za minulostí. V polovině roku 1930 Dovženko s kameramanem Danylo Demutským a herečkou Julií Solncevovou navštívil Československo, Německo, Velkou Británii a Francii. Dovženko při natáčení filmu Ivan (1932) Po návratu nabídl ke zfilmování svůj scénář o záchraně Nobileho výpravy na severní pól, ale byl odmítnut. Místo toho natočil v říjnu 1932 svůj první zvukový film Ivan o stavbě přehrady Dněproges, který je svým propagačním zaměřením poplatný tehdejší politické situaci v zemi. Po roce 1932 byl Dovženko vystaven rostoucím represáliím ze strany oficiálních sovětských uměleckých úřadů a musel několikrát přímo kontaktovat Stalina, aby požádal o ochranu před útoky. V roce 1933, v době hladomoru na Ukrajině, se na Stalinův rozkaz přestěhoval do Moskvy a mezi nimi se vytvořil zvláštní vztah, často spolu vedli důvěrné rozhovory. Dovženko neměl tvůrčí svobodu, pokud chtěl natáčet filmy, musel dělat kompromisy. Na Stalinovo přání natočil propagandistický film Aerograd (1935) o novém městě, které roste na Sibiři uprostřed tundry. Stalinův vliv se nejvíce projevil u filmu Ščors, jehož hlavní postavou je ukrajinský komunista, hrdina občanské války Nikolaj Alexandrovič Ščors. Dovženko na scénáři pracoval téměř rok, upravoval jej podle Stalinových pokynů a natáčení probíhalo pod Stalinovým dohledem. Film, který měl ukázat na blízký vztah ukrajinského a ruského národa, měl premiéru 1. května 1939 současně v Kyjevě a Moskvě a během prvního týdne jej vidělo asi 31 milionů diváků. V roce 1940 Dovženko natočil propagandistický dokument Osvobození, zachycující anexi Západní Ukrajiny a Západního Běloruska v důsledku paktu Ribbentrop-Molotov.

Válka

Dovženko se touto tvorbou politicky rehabilitoval, v roce 1941 získal Stalinovu cenu a byl jmenován do vedení Kyjevského filmového studia. Dokončil scénář filmu Taras Bulba, který byl jeho životním projektem. +more Jeho realizaci však zabránilo napadení Sovětského svazu hitlerovským Německem. Dovženko byl evakuován do Ašchabadu, odkud byl na své přání poslán na frontu jako válečný dopisovatel. Jeho článek s názvem Ukrajina v plamenech, který byl podkladem pro stejnojmenný filmový scénář, vzbudil u Stalina a politické cenzury silnou nelibost. Byl obviněn z toho, že otevřeně vyjádřil pochybnosti o bojeschopnosti Rudé armády, která bezmocné obyvatelstvo zanechala napospas nepříteli. Byl vydán zákaz publikovat Dovženkova díla bez předchozího souhlasu příslušných orgánů. Režisér byl odvolán ze všech dosavadních funkcí a byl převelen jako redaktor a komentátor do ústředního zpravodajství. Podílel se na zpracování dokumentárních filmů z osvobozovacích bojů. Začal se více věnovat literární činnosti, psal povídky, divadelní hry a deníky, v nichž si zapisoval myšlenky, úvahy a události z války. Specifickým literárním útvarem Dovženka byl kinopříběh (filmová novela), který nese rysy filmového scénáře: převládají většinou dialogy a vnější popisy. Svá díla psal ukrajinsky a potom je překládal do ruštiny. Důležitým inspiračním zdrojem jeho literární tvorby byl folklór. V jeho literárním díle se mísí několik žánrů zároveň: využívá metafory, obrazy, úryvky písní a veršů, pořekadla, lidová rčení, satiru, ironii, kombinaci humoru a tragédie, útočnou polemiku. Většina Dovženkových příběhů je zasazena do konkrétních dobových reálií, jeho hrdinové připomínají bohatýry.

Poválečné období

pamětní deska Olexandra Dovženka v Kyjevě Po válce se mohl vrátit na své původní místo v Mosfilmu, ale natočil už jen jeden celovečerní film, opět pod Stalinovým dohledem. +more Ve filmu Mičurin, jehož scénář napsal podle vlastní divadelní hry Život v květech, vytvořil ideologizovanou biografii vědce, do které vložil zašifrované momenty ze svého vlastního života. V roce 1949 byl Dovženko vyznamenán Stalinovou cenou. Začátkem padesátých let pracoval na několika scénářích, jejichž realizace byla zablokována (Sbohem, Ameriko, Objevení Antarktidy, V hlubinách vesmíru). S již silně podlomeným zdravím v roce 1954 začal pracovat na scénáři Poémy o moři, filmu o budování velké přehrady na Dněpru. Zabývá se osudem lidí z několika vesnic, které mají být zatopeny kvůli stavbě nové vodní elektrárny. Během přípravy filmu několikrát navštívil stavbu Kachovské vodní elektrárny, protože chtěl zaznamenat cennou přírodní a historickou krajinu, která po vybudování přehrady zmizí. Krátce před natáčením filmu, 25. listopadu 1956 zemřel na infarkt na své chatě v Pěredělkinu. Film dokončila v roce 1958 jeho celoživotní partnerka Julie Solncevová. Podle Dovženkových literárních děl bylo později natočeno několik dalších filmů, mezi nimi Začarovaná Desna (1964), které však nevystihovaly autorský záměr a kvality předlohy.

Dovženko byl pohřben na Novoděvičím hřbitově v Moskvě. V roce 2006 začaly ukrajinské orgány jednat o převezení jeho popela na Ukrajinu a o možnosti navrácení režisérových archivů a deníků. +more Sám Dovženko po Ukrajině celý život toužil a v posledních letech svého života si do deníku zapsal: „Zemřu v Moskvě, aniž bych Ukrajinu kdy viděl. Než zemřu, požádám Stalina, aby mi vyndal srdce z hrudi a pohřbil je v mé rodné zemi, v Kyjevě, někde nad Dněprem, na hoře, než mě upálí v krematoriu. ”.

Dílo

Berlíně-Charlottenburgu

Filmografie-výběr

Plod lásky (1926) * Aktovka diplomatického kurýra (1927) * Arzenál (1929) * Země (1930)-Snímek byl na bruselské konferenci filmových historiků v roce 1958 zařazen mezi nejlepší filmy světa a patří k vrcholům němého filmu. * Ivan (1932)-Dovženkův první zvukový film * Ščors (1939) * Osvobození (1940); dokumentárně-historický film * (1940); dokument zachycující anexi Bukoviny jako následek téhož paktu * (1943); dokument zobrazující události z podzimu 1943 na jižních frontách Velké vlastenecké války * Mičurin (1948)

Knihy v češtině

Z deníků (1964, Československý spisovatel) - zápisky z let 1944-1956 otvírají pohled do umělcova vnitřního světa a umožňují poznání jeho názorů a reakci na nejrozmanitější podněty a skutečnosti života uměleckého i občanského. Připojena je autobiografie z r. +more 1939. * Začarovaná Desna (1974, Odeon) - soubor povídek.