Čeština má 7 pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál, instrumentál - tradičně se označují jako 1. -7. +more pád), které se uplatňují při skloňování podstatných a přídavných jmen, zájmen a číslovek. V závislosti na typu skloňování se v paradigmatu některé tvary slova opakují ve více pádech, žádné slovo nemá 14 teoreticky možných tvarů.

Základním tvarem (lemmatem) jmen je zpravidla nominativ singuláru (1. pád jednotného čísla).

Podstatná jména se skloňují podle 14 vzorů, přičemž v každém rodě lze rozlišit vzory měkké a tvrdé, v mužském rodě pak ještě vzory životné a neživotné.

Přídavná jména se skloňují buď podle tvrdých (mladý), nebo podle měkkých (jarní) vzorů. Zvláštní typ sklonění mají přídavná jména přivlastňovací (otcův, matčin).

Zájmena a číslovky se buď skloňují jako podstatná a přídavná jména, nebo mají vlastní (nepravidelné) sklonění.

Číslo	Pád	Pádová otázka	Rod mužský životný	Rod mužský neživotný	Rod ženský	Rod střední
Sg.	1. +more	Nominativ	kdo. co.	mladý muž	mladý stát	mladá žena	mladé zvíře
2.	Genitiv	koho. čeho.	mladého muže	mladého státu	mladé ženy	mladého zvířete
3.	Dativ	komu. čemu.	mladému muži	mladému státu	mladé ženě	mladému zvířeti
4.	Akuzativ	koho. co.	mladého muže	mladý stát	mladou ženu	mladé zvíře
5.	Vokativ	oslovení	mladý muži.	mladý státe.	mladá ženo.	mladé zvíře.
6.	Lokál	(o) kom. (o) čem.	mladém muži	mladém státě	mladé ženě	mladém zvířeti
7.	Instrumentál	kým. čím.	mladým mužem	mladým státem	mladou ženou	mladým zvířetem
Pl.	1.	Nominativ	kdo. co.	mladí muži	mladé státy	mladé ženy	mladá zvířata
2.	Genitiv	koho. čeho.	mladých mužů	mladých států	mladých žen	mladých zvířat
3.	Dativ	komu. čemu.	mladým mužům	mladým státům	mladým ženám	mladým zvířatům
4.	Akuzativ	koho. co.	mladé muže	mladé státy	mladé ženy	mladá zvířata
5.	Vokativ	oslovení	mladí muži.	mladé státy.	mladé ženy.	mladá zvířata.
6.	Lokál	(o) kom. (o) čem.	mladých mužích	mladých státech	mladých ženách	mladých zvířatech
7.	Instrumentál	kým. čím.	mladými muži	mladými státy	mladými ženami	mladými zvířaty

Časování

Česká slovesa vyjadřují 3 časy: minulý (préteritum), přítomný (prézentum) a budoucí (futurum). Zachovala se také forma plusquamperfekta (předminulého času), vnímaná jako archaická.

Mají též sémantickou schopnost rozlišit vztah k plynutí času a ukončenosti děje pomocí vidu (aspektu). Z tohoto hlediska se dělí na dokonavá (perfektiva) a nedokonavá (imperfektiva). +more Dokonavá slovesa nemají schopnost vyjádřit přítomnost, jejich přítomné tvary vyjadřují budoucnost.

Rozlišují se tři slovesné způsoby: oznamovací (indikativ), podmiňovací (kondicionál) a rozkazovací (imperativ). Vztah podmětu k ději se vyjadřuje činným (aktivum) nebo trpným (pasivum) rodem.

Lemmatem u sloves je infinitiv.

Slovosled

Slovosled je velmi flexibilní (volný), řídí se především tzv. aktuálním větným členěním. +more Základní slovosled je typu SVO (podmět-přísudek-předmět).

Historický vývoj

Mluvnický systém současné češtiny zachovává většinu prvků mluvnice praslovanštiny, z níž se čeština na konci 1. +more tisíciletí vyvinula.

V pračeském období (konec 10. +more století - asi polovina 12. století) existovalo trojí mluvnické číslo: kromě singuláru a plurálu ještě duál (dvojné číslo). Při skloňování docházelo ke střetávání tradičního rozdělení podle zakončení kmene a principu rodového (rozdělení na maskulina, feminina a neutra), který získával na významu. V časování sloves se rovněž uplatňoval duál. Minulé děje se vyjadřovaly 4 časy - aoristem, imperfektem a perfektem, předminulé plusquamperfektem (antepréteritem). Futurum (budoucí čas) ještě nebylo ustáleno, používal se často přítomný čas. Vidový protiklad dokonavosti a nedokonavosti nebyl ještě plně vytvořen, přežívala slovesa obouvidová a bezvidová. Tento stav trval i v následujícím období rané staré češtiny.

Do konce 14. +more století se stabilizovaly tvary budoucího času nedokonavých sloves, z různých forem typu chc’u volati, jmám volati, budu volati a budu volal se nakonec prosadil typ budu volati. Ustálil se vidový protiklad dokonavosti a nedokonavosti. Uplatnila též se perfektivizační funkce předpon a imperfektivizační funkce přípon. V důsledku toho se koncem století v mluvené řeči přestávají používat aorist a imperfektum a jsou postupně nahrazovány perfektem (dnes označováno jako préteritum), úplně se přestaly používat do konce 15. století. Ve 14. století se také začíná konstituovat opisné pasívum (trpný rod).

Během 16. +more století bylo dovršeno rozlišení životných a neživotných maskulin. Protiklad životnosti u maskulin nebyl do té doby při skloňování zcela vyhraněn, neužíval se u zvířat (vidím pána × vidím pes).

Mluvnický systém se v té době již zásadně nelišil od současného. Pokračoval vývoj systému hlásek, který se projevil změnami koncovek (především v obecné češtině) a zvětšením rozdílů mezi měkkými a tvrdými vzory skloňování. +more Tento vývoj rovněž výrazněji odlišil češtinu od příbuzné slovenštiny, v níž mnohé změny neproběhly.

Česká gramatika

Author