Cesko.wiki Čas ve vyprávění
Author
Albert FloresČas ve vyprávění je literární technika, kterou autoři využívají k uspořádání a organizaci časové struktury ve svých příbězích. Využívá se především v próze, ale také ve filmu a divadelní tvorbě. Tato technika umožňuje posuny v čase a mění způsob, jakým jsou události vyprávěny. Čas ve vyprávění může být vyprávěn lineárně, tedy chronologicky, nebo může být posunutý, skokový nebo dokonce překroucený. Tyto změny časové struktury mají za cíl vytvořit napětí, zajímavost a umocnit emocionální aspekt příběhu. Různé typy času ve vyprávění zahrnují retrospektivu, pásmo času a současné dějové linky. Tato technika si získala popularitu u mnoha významných autorů, jako jsou William Faulkner, Virginia Woolfová a Gabriel Garcia Márquez.
Čas je charakterizován jako posloupnost trvání a střídání fází ve vývinu jevu nebo procesu příběhu. Vypravování je postup přednesu nějaké skutečnosti (informace, příběh). Čas má v literární teorii a sémiotice postavení teoretického nástroje.
Čas v díle je důležitým měřítkem, jak nám jsou podávány informace z průběhu děje. Čas je kategorie gramatická, morfologická a sémantická vlastnost slov, které slouží k vyjádření příběhu a ztvárnění časových rozměrů.
Čas vyprávění je dvojího typu: první je čas, který potřebujeme k přečtení. Díla nevnímáme v jednom okamžiku, ale vjemy z něj si vytváříme čtením a přemýšlením. +more Druhý je čas, který nám určitá kniha nastiňuje, neboli trvání děje v knize. Například divadelní hra může pro diváka trvat 2 hodiny, zatímco postihne děj, který se odehrál ve 3 letech.
Otázkou času v literárním díle je kompozice (časová posloupnost literárního díla).
Typy posloupností ve vyprávění
Chronologická posloupnost
Autor vyjadřuje děj v toku událostí, jak se staly.
Retrospektivní posloupnost
Někdy je třeba, aby pro pochopení přítomna bylo čtenáři nahlédnuto i do minulosti. V takových případech se spisovatelé uchylují k retrospektivě. +more Tento postup je používán především v moderní časové próze a detektivkách. Zjednodušeně můžeme říci, že posloupnost je zpětná, autor ze začátku odhalí konec a v průběhu knihy nás seznamuje s událostmi, jak se odehrály, zatímco čtenář už ví, jak příběh dopadne.
Rámcová posloupnost
Dílo obsahuje více příběhů, které jsou složeny do hlavního děje.
Paralelní posloupnost
V jedné chvíli se čtenář seznamuje s více časovými rovinami najednou.
např. kniha Ruby Redroftová
Roztříštěná posloupnost
Když se v díle prolínají časové a místní roviny.
Mozaikovitá kompozice
Ze střípků příběhů se postupně vytváří jednolitý děj, který začíná dávat smysl.
Řetězová posloupnost
Děj je odvíjen jako sled dějů, týkajících se pouze jedné osoby.
Typy časů ve vyprávění
Čas objektivní
V díle ho čtenář nevnímá, je zobrazován jako tok plynoucího času a čtenář ho ztotožňuje s časem reálným.
Čas subjektivní
Jedná se o čas, kdy hrdina prožívá nějaký vjem velmi silně. Čas se jakoby zpomaluje, a vyprávění se dostává do obrátek. +more Tento čas je využívám především ve chvílích úmrtí, kdy je třeba notná dávka dramatičnosti.
Čas literárního díla
Reálný nebo historický časoprostor reflektovaný a osvojený v literárním díle v podobě chronotopu. Jedná se o dynamiku a subjektivitu vnímání posloupnosti děje. +more Je daný postupy autora při psaní, slovní a větnou skladbou vět, frekvencí dějů.
Čas dramatický
Má specifickou funkci realizace inscenace dramatu. Kdy se i minulost odehrává v přítomnosti diváka v sále a stává se tak estetickou současností. +more V klasicismu vedla dvojznačnost k přísnému zavedení tzv. dramatických jednot (děj, čas, prostor) podle antického dramatu. Lineární čas dramatického děje, který je ztvárněný dramatickou inscenací, je rozdělen na čas přítomného diváka a čas totožný s časem hry - divák ho vnímá jako současnost.
Čas cyklický (opakující se)
Je to časový postup, při kterém autoři srovnávají čas společenský a přírodní. Jarní období je chápáno jako čas zrodu, zatímco podzim a zima umírání. +more Setkáme se s ním v Erbenově Kytici v baladě Štědrý den; Hana se na jaře vdá - nový život, Marie na podzim umře.
Čas sakrální (posvátný)
Jedná se o církevní čas. Děj v tomto čase se odehrává ve dnech svátků a nejen svátků, ale i dní, kdy je známo, že se dějí nadpřirozené věci. +more Příkladem je opět Karel Jaromír Erben a jeho Poklad opět ze sbírky Kytice.
Čas signifikantní (výrazný)
Autor při použití tohoto časového postupu zasazuje nejvýznamnější události děje do dne, který je pro postavy důležitý. Můžeme mít den pozitivní i negativní. +more Při pozitivním se dějí věci kladné, zatímco při záporném věci nepotěšující a komplikující.
Čas horální (hodinový)
V tomto časovém postupu nemůžeme očekávat velké časové rozpětí. Jedná se typ, kdy se autor uchyluje k jedné význačné hodině, kdy se odehrává určitá událost. +more Vyskytuje se také u Erbena a krásným příkladem je Polednice (sbírka Kytice), která přichází vždy v poledne. Hlavními časovými mezníky v tomto postupu je právě poledne nebo půlnoc.
Čas limitní (hraniční)
Určitý děj má vymezenou časovou lhůtu, do kdy se má stát. Příkladem jsou Jiráskovi Psohlavci.
Jazykovědci zabývající se časem ve vyprávění
Gérard Genette - dělí časové pozice na čtyři typy. Nejběžnější z nich je narace „pozdější“ (vyprávění v minulém čase), dále rozlišuje naraci „dřívější“ (můžeme se setkat i s pojmem „prediktivní“ - prorocký; vyprávění probíhá v přítomném nebo budoucím čase), „souběžnou“ či „simultánní“ (vyprávění v čase přítomném, je současný s dějem) a „vloženou“ mezi okamžiky děje. +more Věnuje se i pojmu trvání, který spolčuje s pojmem „rychlost vyprávění“ je definována jako poměr mezi délkou vyprávění a délkou textu.
René Wellek a Austin Warren - rozlišují čas fabulární, syžetový a narační, to je čas prožívaný v rámci narační struktury prózy.
Dimitrij Sergejevič Lichačov - čas řadil na čas v rámci syžetu bez jakékoliv souvislosti s historickým časem, tzv. „uzavřený“, a čas vložený do širšího časového proudu „otevřený“. +more V jiných souvislostech se zmiňuje o čase empirickém, zobrazeném, syžetu, autora, čtenáře všechny představují prvky uměleckého díla.
Edmund Husserl - zajímá se o vnitřní časové vědomí. Každý čtenář je obohacen minulými a budoucími cíli, ty se projevují jako „protence“ (očekávání) a „retence“ (znalost) čteného literárního díla.
Literatura
CULLER, Jonathan. Krátký úvod do literární teorie. +more Brno: Host, 2002. 168 s. . * VALČEK, Peter. Slovník literárnej teórie A-J. Bratislava: Vydavateľstvo spolku slovenských spisovateľov, 2000. 280 s. . * VALČEK, Peter. Slovník literárnej teórie K-Ž. Bratislava: Vydavateľstvo spolku slovenských spisovateľov, 2003. 324 s. . * Kolektiv autorů pod vedením Milana Zemana. Průvodce po světové literární teorii. Praha: Panorama, 1988. 640 s. 11-131-88 * RICOEUR, Paul. Čas a vyprávění II. Konfigurace ve fiktivním vyprávění. Přel. Miroslav Petříček. 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 2002. 245 s. . * HUSSERL, Edmund. Přednášky k fenomenologii vnitřního časového vědomí. Přel. V. Špalek, W. Hansel. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1970 * PAVERA, Libor; VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. 1. vyd. Olomouc: Olomouc, 2002. 422 s. . * KARPATSKÝ, Dušan. Labyrint literatury. 4. vyd. Praha: Albatros, 2008.