Černé klobouky

Kara-kalpakové nebo Černé klobouky, Karakalpak kmen ( Karakalpaki boyu, Qaraqalpaqilər, Qaraqalpaqi Türkləri, Чёрнии клобуки, Чорні Клобуки) byla skupina polokočovných turkických kmenů, které se usadily v pontských stepích (severně od Černého moře). Zformovaly se z několika kočovných turkických etnik, v jejichž čele stál nejsilnější a nejpočetnější kmen Uzů (Torki). V průběhu 11. - 12. století byly organizovány do pohraničních strážných oddílů (žoldáci) v službě Kyjevské Rusi a Perejaslavského knížectví. V ruských letopisech je najdeme pod názvem „Чёрнии клобуки“. Pod vlivem Rusů opustili „Kara kalpakové“ původní náboženství tengrismu a kočovnictví a přijali křesťanství.

Původ a jméno

kalpacích Název „Kara kalpakové“ se poprvé objevil v jediných kronikách Kyjevské Rusi: „Letopisy - Pověst dávných let“ na konci 11. +more století, ve kterých jsou uváděni jako strážní elementy pod označením „Чёрнии клобуки“. Jejich jméno znamenalo „Černé klobouky“ nebo také „Černé kapuce“ a pravděpodobně bylo spojováno s jejich národním odíváním. Není zcela jasné, jestli „Kara kalpakové“ nějak souvisí s dnešním Karakalpackým národem sídlícím v Uzbekistánu.

Krátké dějiny

V roce 1054 se poprvé objevili při jižních hranicích ruských knížectví Kumáni a poté, když v roce 1068 porazili syny Jaroslava Moudrého - kyjevského knížete Izjaslava (1054-1068, 1069-1073, a 1076-1078), černigovského knížete +more_Jaroslavič'>Svjatoslava (1073-1076) a perejaslavského knížete Vsevoloda (1076-1077, 1078-1093), za několik následujících let zaujali pod svou moc celou stepní oblast od dolního Dunaje až po řeku Irtyš a jezero Balchaš s centrem v povodí Dněpru. Uzové dosáhli Dněpru v roce 1055 odkud v roce 1060 byli Kumány a kyjevskými knížaty zahnáni k západu na útek. Takto oslabení Uzové se na přelomu let 1064-1065 dostali na byzantské hranice na dolní Dunaji. Podle Michaelose Attaliatese, tak jako předtím v ruských stepích, velkou roli při zdecimování Uzů sehrála studená zima, nakažlivé nemoci a hladomor. Za její oběť padly i ti, kteří se vraceli za Dunaj, a jen málo z nich se před ní zachránilo. Takto zdecimovaní Uzové poté vešli do služeb ruských knížat a usadili se převážně na jih od Kyjevského a Perejaslavského knížectví.

Zde se z několika kočovných turkických etnik zformovali „Kara-kalpakové“, v jejichž čele stál nejsilnější a nejpočetnější kmen Uzů, poté Pečeněhů a méně známých kmenů Berendejů, Kujů, Turpejů a Butů. V období 1060-1140 nebyli formálně organizováni v rámci ruských knížectví, ale byli víceméně kočovnými skupinami, které kooperovaly s tamními knížaty jako jejich spojenci. +more V různých obdobích jejich bojové oddíly hledaly útočiště v rámci ruských hranic na oplátku za své služby.

Vojenskými vpády Kumánů na území Byzance, Uher a Rusi bylo poznamenáno celé třicetileté období od 1070 do 1100. Kromě toho, tato oblast pořád obsahovala zbytky kočovných elementů Uzů, Pečeněhů, kteří byli poměrně rychle, i když neochotně, začleněni do etnického rámce Kumánů.

Po roce 1140 se vztah „Kara-kalpaků“ s Kyjevskou Rusí vyvinul do formálnějšího systému zahrnujícího jak vazalské, tak i žoldnéřské elementy. Jejich vazalská a ne vždy dokonalá oddanost byla víceméně vůči funkci knížete, než k jeho konkrétní osobě. +more Zároveň však existovala také nezávislá nomádská seskupení Uzů, Pečeněhů a Berendejů sloužící u Rusů jako žoldnéři. Mnoho z těchto kmenů „Kara-kalpaků“ se stalo usedlými a městsky založenými. Usadili se jihozápadně od Kyjeva, zakládajíce vesnice s tureckými názvy. Z politického hlediska měli „Kara-kalpakové“ pro Kyjevskou Rus velkou hodnotou. Spolu s bojary rozhodovali při výběru nových vládců Kyjevské Rusi. V roce 1240 před obležením Kyjeva byly poslední zbytky těchto kmenů rozdrceny Mongoly. Podle archeologických údajů, po mongolském dobytí byla část „Kara-kalpaků“ přesunuta do Povolží a Moldávie a následně zahrnuta do vojenské a aristokratické struktury Ulusu Džuči (Kypčacký chanát čili Zlatá horda). Nicméně, polousedlá a usedlá část „Kara-kalpaků“ zůstala v oblasti Porossja a časem byla asimilována místním slovanským obyvatelstvem.

Toponyma

Toponymickou stopu po jejich přítomnosti na ruském území zachovávají místní názvy jako Torčesk (město Torků), či Čurnaj nebo Kuľdur, což jsou jména jejich náčelníků, a dále Karabačin v Žytomyrské oblasti. Existuje také teorie, která spojuje původ Gagauzů s kmenem „Kara-kalpaků“. +more Toponymie se odráží také u části místního slovanského obyvatelstva Ukrajiny.

Odkazy

Poznámky

Reference

Literatura

The Cambridge History Of Early Inner Asia „The Oghuz (Torki) in the south Russian steppes. The peoples of the south Russian steppes“. +more Edited by Denis Sinor * Golubovsky Peter V. (1884) [url=http://new. runivers. ru/lib/book3143/10047/]Pechenegs, Torks and Cumans before the invasion of the Tatars. History of the South Russian steppes IX-XIII centuries[/url] (Печенеги, Торки и Половцы до нашествия татар. История южно-русских степей IX-XIII вв. ) at Runivers. ru in DjVu format * Чёрные Клобуки z Velké sovětské encyklopedie.

Související články

Seznam turkických dynastií a zemí * Insignie prezidenta Turecka * Oghuzové * Uzové

Externí odkazy

[url=http://www.scribd.com/doc/98776039/49/The-Turkic-steppe-in-early-Samanid-times#page=286]„The Cambridge History Of Early Inner Asia “. (dostupné online)[/url]

Kategorie:Turkické kmeny Kategorie:Kočovníci Kategorie:Kyjevská Rus