Akulturace

Čtyři základní formy akulturace: 1 - Segregace, 2 - Integrace, 3 - Asimilace, 4 - Marginalizace

Akulturace je psychosociální proces, který probíhá v situacích, kdy se dostávají do dlouhodobého kontaktu příslušníci dvou nebo více kulturních společenství. Jde o případy soužití etnických menšin s majoritní populací v jedné zemi, adaptaci imigrantů po příchodu do hostitelské země, řízení nadnárodních firem prostřednictvím managementu složeného z pracovníků s odlišným kulturním zázemím aj. +more Akulturace hraje také závažnou roli ve vzdělávání dětí a dospělých z rodin etnicky odlišných imigrantů (například dětí Ukrajinců, Vietnamců a jiných cizinců v českých školách).

Podle teorie interkulturní psychologie může mít proces akulturace tyto hlavní strategie: * Integrace příslušníků etnické menšiny či imigrantů, kteří přejímají kulturu většinové společnosti, respektive hostitelské země, ale uchovávají si i svou původní. * Asimilace, kdy cizinci nebo příslušníci menšin splynou s novou kulturou a opouštějí svou původní. +more * Separace, při níž žijí jedinci v izolaci od nové kultury, pouze se svou starou kulturou. * Marginalizace, při níž identita jedinců není opřena ani o původní, ani o novou kulturu, nýbrž jen o subkulturu své skupiny. Akulturace představuje proces sociálních a kulturních změn, které vznikají v důsledku interakce různých kultur. Proces akulturace je výsledkem trvalého a dlouhodobého kontaktu s odlišnou kulturou. Jedná se o vzájemné přejímání a splývání prvků rozdílných kultur jednotlivci, skupinami, popřípadě celými sociálními vrstvami. Z hlediska jedince mluvíme o akulturaci jako o integraci jedince do kulturního společenství, popřípadě přizpůsobením se novému kulturnímu prostředí. U skupin obyvatelstva mluvíme o akulturaci jakožto o jevech, které jsou výsledkem styku mezi skupinami jedinců z různých kultur, výsledkem kterého je změna v původní kultuře nebo změna obou kultur.

Mezi přejímané prvky mimo jiné řadíme ideje, pojmy, hodnotové představy, formy vlády, instituce, techniky, výrobky, jídlo a odívání. Z tohoto hlediska je akulturace spojená především s difúzí kulturních prvků, kulturních komplexů a migrací etnických skupin v prostoru. +more Přizpůsobení jedince cizí kultuře může být částečné či úplné. Vliv odlišné kultury může v některých případech posilovat tendence ke zdůrazňování vlastní odlišnosti.  .

Od roku 1880 označoval Powell anglickým výrazem akulturace jako "výpůjčka z jiné kultury". Pojem akulturace byl ale poprvé definován Robertem Redfieldem, Ralphem Lintonem a Melvillem J. +more Herskovitsem v roce 1935 takto: "Akulturace zahrnuje jevy, které jsou výsledkem přímého a nepřerušeného styku mezi skupinami jedinců z různých kultur, z čehož následně vyplývají změny v původních kulturních typech jedné nebo obou skupin. "  Podle této definice je akulturace třeba odlišovat od kulturní změny, pod kterou je zahrnována jen jako jedna z jejich forem a od asimilace, která je někdy považovaná za jeden aspektů akulturace.  .

Brzy po začátku 19. století vystoupilo do popředí slovo difuze a výraz akulturace byl používán zřídka, ne-li vůbec. +more Spolu s tím, jak se učenci pokoušeli rekonstruovat skutečnost výpůjčky, studie o difuzi se vlastně staly analýzami rozložení rysů a „komplexů“ jednotlivých kultur. Postupně si badatelé povšimli toho, že tyto práce mohou být účinné jen v jednom bodě a ti, kteří usilovali o pochopení dynamických stránek procesů, se obrátili k analýze kultur, v nichž bylo skutečně možné pozorovat změnu. Pro tato zkoumání se začalo používat označení „studium akulturace“ (nebo výrazu “kulturní kontakt”, užívaného v Anglii). Pro současné výzkumy je však typická snaha studovat akulturaci jako bilaterální proces, při kterém dochází k modifikaci, transformaci nebo změně obou kultur, které jsou spolu ve vzájemném kontaktu. Příkladem akulturace může být přizpůsobování naší kultury kultuře americké, tzv. amerikanizace, např. ve stylu rychlého občerstvení.

V mnoha případech, i při nenásilném kontaktu dvou kultur, dochází k tomu, že jedna kultura se asimiluje, podléhá kultuře vyspělejší.

Podle Kutnohorské lze akulturaci definovat jako: * Typ endogenní kulturní změny, k níž dochází při vzájemném kontaktu různých kultur

* Proces sociálního učení, jímž jedinec nebo skupina získává a osvojuje si přímou a dlouhodobě trvající interakcí s jinou (cizí) kulturou charakteristické znaky (cizí) kultury * Předávání kultury z generace na generaci, * Adaptace člena/ů cizí skupiny (out-group) na chování vlastní skupiny (in-group), * Vrůstání jedince do kulturního společenství, které má šest fází: # .      Rané dětství se vztahem k matce, # . +more     Dětství se vztahem k hračkám, # .      Dětství se vztahem ke skupině, # .      Preadolescence s egocentrismem a přelétavým přátelstvím, # .      Adolescence s trvalejším přátelstvím, # .      Zralost s plným zařazením do společnosti. V tomto významu je synonymem socializace.

Akulturační proces probíhá ve dvou fázích. V první fázi dochází k výběru určitých prvků jiné kultury a zamítnutí jiných. +more Ve druhé fázi dochází k postupnému osvojování vybraných prvků, přičemž velmi často jsou přijímané prvky modifikovány a přizpůsobovány vlastní, socializačním procesem osvojené, kultuře. V některých případech dochází i dezintegraci a konfliktům mezi oběma kulturami, po nichž nastane integrace v novém útvaru, který se zcela nebo částečně liší od obou starých. Akulturace však není pouze jednosměrným procesem.

Problematika akulturace je v mezikulturní psychologii v současnosti jednou z nejfrekventovanějších. Nárůst studií a disertací o akulturaci v posledních desetiletích je více než geometrický. +more Je to zřejmě dáno velkým pohybem lidí mezi státy i kontinenty, procesem globalizace. Rudmin to např. dává do vztahu s rostoucím počtem výzkumníků z menšinových skupin. Mnozí z mezikulturních psychologů skutečně mají takový původ, nebo mají osobní mezikulturní zkušenost. Je nesporné, že tematika mezikulturní interakce je z hlediska praktické aplikace vysoce produktivní. A je také vysoce aktuální - nejenom v souvislosti s diskutovanými i reálně se projevujícími nedorozuměními mezi západní a islámskou kulturou.

Strategie adaptace

Strategií adaptace imigrantů v hostitelské zemi se zabýval už J. W. +more Berry (1980,1997), který vypracoval její možné schéma. Schéma zahrnuje čtyři strategie adaptace: Integrace, asimilace, separace, marginalizace.

Integrace

Integrace je takový způsob adaptace, kdy imigranti uznávají, že poznání a přijetí kultury hostitelské země je pro ně důležité, avšak současně si chtějí udržet i svou vlastní kulturu. Integrovaní imigranti mají pak dvojí kulturní identitu, tj. +more jednak svou původní a jednak nově získanou.

Asimilace

je způsob adaptace, při němž imigranti usilují o co největší splynutí s obyvatelstvem hostitelské země, kdežto svou původní kulturu považují za málo důležitou pro život v novém prostředí. Tato strategie předpokládá časté kontakty imigrantů s příslušníky hostitelské země, poznávání a osvojování jejich jazyka, hodnot, norem, zvyklostí

Separace

Separace čili oddělení vlastně není adaptace, nýbrž spíš její odmítnutí. V tomto případě imigranti nepovažují kontakt s kulturou a příslušníky dominantní kultury za důležitý a setrvávají v určité izolaci od ní, pouze se svou původní kulturou.

Marginalizace

Marginalizace je strategie těch imigrantů, kteří necítí potřebu kontaktu s většinovou kulturou, ale neuchovávají si ani svou původní kulturu. Jejich identita není kulturně opřena ani o kulturu vlastních rodičů, ani o kulturu hostitelské země. +more Identifikují se jen se subkulturou své vlastní skupiny.

Uvedené typy adaptací se týkají nejen migrantů, ale uplatňují se i ve styku autochtonních etnických a kulturních menšin s majoritní společností.

Kulturní šok

Pokud je člověk vystaven působení odlišné společnosti, kultury či jazyka náhle a bez přípravy, může to u něho vyvolat dojem nárazu a cizoty. Projevuje se například těmito pocity: * ·        stesk po domově * ·        úzkost * ·        smutek * ·        hněv * ·        osamělost * ·        nedostatek koncentrace atd.

Ačkoliv kulturní šok není zdravotní stav a často se mu nelze vyhnout, mohou jej jednotlivci výrazně zmírnit. * Připravovat se na nový život v novém prostředí předem je jeden z nejlepších kroků proti kulturnímu šoku. +more * Jednotlivci mohou zkoumat hostitelskou kulturu a učit se hostitelský jazyk, pokud byl pro ně cizí. * Velký význam má jejich vlastní očekávání o životě na novém místě a měli by si uvědomit, že mohou čelit různým problémům či výzvám. * Jedinci by se měli snažit udržet své vztahy s přáteli a rodinou, i když vytvářejí nové vztahy v novém prostředí. Umožní jim to ponořit se do nové kultury a zároveň neztratit spojení s jejich původní kulturou a vlastí.  .

Reverzní kulturní šok

Návrat domů nemusí být zdrojem okamžité úlevy a může naopak vyvolat kulturní šok opačný. Tento jev se často nechápe jako kulturní šok, a přece jej tak mnoho lidí po návratu domů prožívá. +more Čím déle byl někdo mimo domov, tím těžší může být přizpůsobení po návratu, protože jeho rodná země se liší od té, kterou kdysi opustili, od domácnosti, kterou si pamatují z dřívějších let. Přechod může být také obtížnější, pokud byl návrat náhlý, neočekávaný nebo nedobrovolný.  .

Schumannův model

Akulturace je psychosociální proces přizpůsobení a vyrovnávání při dlouhodobém kontaktu s jinou kulturou, jazykem atd. Podle Schumannova akulturačního modelu je ovlivňována jak sociálními, tak psychologickými faktory. +more Dle něho je základem akulturace seznámení se s novým jazykem, protože většinový jazyk je často podmínkou společenského začlenění.   .

Psychologické faktory

Jazykový šok

V moderní městské společnosti se lidé často setkávají s cizinci, kteří uznávají jiné hodnoty, mají jiné zvyky, mluví jiným jazykem a mnoho dalšího. Jazykový šok může nastat, když se člověk ocitne v prostředí, kde lidé mluví jinou řečí. +more Jedinec se musí přizpůsobit prostředí a snažit se porozumět řeči většiny. Musí přijít na způsob, jak s nimi komunikovat a seznámit se s jejich zvyky. Pro takového jedince je to výzva a záleží na tom, jak se s ní popere. Je to právě jazyk, kterým vyjadřujeme, kdo jsme.

Kulturní šok

Kulturní šok může nastat, když se člověk dostane do neznámého prostředí, když delší dobu žije v cizím prostředí, kde nezná místní jazyk ani pravidla. V kulturním šoku může být člověk několik dní, týdnů nebo třeba i měsíců. +more Všechno záleží na jedinci, jak se s tímhle stavem vyrovná a jak rychle se dokáže přizpůsobit. Kulturní šok může mít na člověka i dlouhodobý dopad.  .

Motivace

Motivace je soubor podnětů, které vedou k jednání a k dosažení určitého cíle. Většinou člověka motivuje, když je zvídavý a chce se něco naučit nebo například něčeho dosáhnout. +more Člověka často motivuje, když si chce naplnit nějaké přání nebo potřebu. Motivaci si může vytvořit sám, anebo může přijít z okolí, například povýšení v práci.

Sociální faktory

Sociální dominance

Teorie sociální dominance (TSD) vytvořila model, kterým se snaží vysvětlit nekonečné utlačování mezi lidmi. I když teorie sociální dominance v sobě obsahuje nové složky, její předností je, že je schopna v rámci vlastního modelu přijmout a spojit mnohé významné a užitečné přístupy.

Integrační vzory

Menší integrace mezi kulturami = větší sociální vzdálenost *Větší integrace mezi kulturami = menší sociální vzdálenost Sociální vzdálenost vzrůstá, když člověk nemá žádnou interakci a ani snahu o komunikaci s členy většinové kultury. Vzdálenost naopak klesá, když je člověk ochotný komunikovat a je otevřený novým věcem.

Soudržnost

Skupina soudržných = větší sociální vzdálenost *Skupina nesoudržných = menší sociální vzdálenost

Kulturní shoda

 Velmi odlišné kultury = vzrůstající sociální vzdálenost * Velmi podobné kultury = klesající sociální vzdálenost

Postojové faktory

Negativní postoj vůči členům cílové jazykové kultury = vzrůstající vzdálenost * Pozitivní postoj = klesající vzdálenost

Odkazy

Reference

Literatura

HERSKOVITS, Melville. Akulturace: proces kulturního přenosu. +more [s. l. ] : [s. n. ]. * KUTNOHORSKÁ, Jana. Multikulturní ošetřovatelství: pro praxi * Merton, R. K. , Studie ze sociologické teorie, 2. vydání, Praha, Slon 2007 * PRŮCHA, Jan. Interkulturní psychologie. Praha: Portál, 2004. . * SOUKUP, Václav. Sociální a kulturní antropologie. Praha : [s. n. ], 1993. * REDFIELD, R. Memorandum on the Study of Acculturation. [s. l. ] : [s. n. ] * Schumann, Research on the acculturation model for second language acquistion. USA, 1986. * VETEŠKA, Jaroslav - PRŮCHA, Jan. Andragogický slovník. Praha: Grada Publishing, 2012. . * Vodáková A. , Vodáková O. a Soukup V. , Sociální a kulturní antropologie, 2. vydání, Praha, Sociologické nakladatelství 2000 * VÝROST, Josef. Sociální Psychologie - 2. přepracované a rozšířené vydání * Vysoudilová, M.  Kulturní šok a jeho vliv na člověka. Hradec Králové, 2013. * Zukauskas, Rebecca Sparling, Culture shock. Salem Press Encyclopedia, January, 2016.

Externí odkazy

Kategorie:Sociální psychologie Kategorie:Antropologie Kategorie:Sociologie kultury Kategorie:Globalizace Kategorie:Migrace