Alexandr Ivanovič Gercen

Alexandr Ivanovič Gercen ( Moskva - Paříž) byl ruský revoluční demokrat, filosof, publicista a spisovatel, politický aktivista, hlavní představitel ruského agrárnického radikálně demokratického hnutí (někdy nazývaného agrárnický populismus) bojujícího za zrušení nevolnictví a hlásající specifickou ruskou cestu k socialismu. Závěr života strávil v emigraci.

Svými kritickými až groteskními prózami - například Kdo je vinen (1847) nebo Straka zlodějka (1848) se přiřadil k naturální škole.

Život

Život v Rusku

Jeho otec byl bohatý ruský statkář a šlechtic Ivan Alexejevič Jakovlev, který se při jedné z cest po Evropě seznámil ve Stuttgartu se sedmnáctiletou Luisou Haagovou a odvezl si ji do Ruska. Nikdy se s ní neoženil, ale žil s ní až do smrti. +more Svému synovi Alexandrovi, který byl dítětem lásky (Kind des Herzens), dal symbolické příjmení Gercen. Alexandr Gercen se narodil v Moskvě v roce 1812, kdy byla obsazena císařem Napoleonem. Jeho otec byl prostředníkem při doručení Napoleonova dopisu caru Alexandrovi I. do Petrohradu. Gercenův rodný dům v Moskvě (nyní Památník historie a kultury konce 18. a začátku 19. století)) Alexandr byl zvídavý a dobrý student, který se zajímal o literaturu, filozofii a přírodní vědy. Byl vášnivý čtenář a nejvíce ho ovlivnili němečtí romantičtí básnící Heine a Schiller, z ruských Puškin. Už v mládí navázal úzké přátelství s Nikolajem Ogarjovem, které jim vydrželo celý život. Silný dojem na oba udělalo povstání děkabristů v roce 1825 a oba si slíbili, že budou bojovat za jejich ideály, myšlenky a za svobodu.

Otec mu zajistil úřednické místo v komisi pro rekonstrukci kremelských budov, ale Alexandr chtěl studovat a v roce 1829 se zapsal na matematicko-fyzikální fakultu moskevské univerzity. Zapojil se tam společně s Ogarjovem, do revolučního kroužku, v němž diskutovali o filozofických myšlenkách utopického socialismu. +more V roce 1831 byl jedním z vůdců konfliktu mezi studenty a neoblíbeným profesorem a málem byl vyloučen. V roce 1833 studium ukončil dizertační prací o Koperníkově soustavě, za kterou obdržel stříbrnou medaili. Byl však spolu s několika dalšími studenty odsouzen do vyhnanství na základě falešného obvinění za zpěv proticarské písničky. V Permu, Vjatce a Vladimiru strávil tři roky jako úředník.  Během tohoto období se začal věnovat literární práci. Psal drobné prozaické prvotiny Německý poutník(1835), Legenda (1835) a beletristickou črtu Hofman (1836).  Pod pseudonymem Iskander publikoval články časopisech. V květnu 1837 se proti vůli svého otce oženil se sestřenicí Natalií Zacharinovou, s níž udržoval milostnou korespondenci během vyhnanství. V roce 1839 se narodil syn Alexandr. Po skončení trestu v roce 1840 na otcovo naléhání nastoupil na ministerstvo spravedlnosti v Petrohradu. Pokračoval v psaní a v prosinci vyšly v časopise první kapitoly autobiografie Zápisky jednoho mladého člověka, v nichž vzpomíná na dětství a které nesou charakteristické znaky Gercenova pozdějšího literárního rukopisu.

V jednom z dopisů se ostře vyjádřil proti postupu policie při zatýkání, která měla za následek smrt člověka. Za trest byl s rodinou nucen odejít do Novgorodu, kde pracoval až do roku 1842 v provinční vládě. +more Během pobytu se jim narodily dvě děti, které však zemřely několik dní po narození.

Po návratu do Moskvy se s přítelem Ogarjovem připojil k hnutí západníků, kteří se zasazovali o zrušení nevolnictví a o přiznání nutnosti rozvíjení Ruska západoevropskou cestou. Stýkal se s dalšími literáty a radikálními demokraty usilujícími o změnu poměrů v Rusku (V. +moreG. Bělinskij), ale vnitřní rozpory nedávaly předpoklad jejich realizace. V letech 1842 až 1847 psal články a eseje na různá témata např. Diletantismus ve vědě (1842), Dopisy o studiu přírody (1845-1846), v nichž poukazoval na důležitost poznání přírodních a společenských jevů. Rozum a rozumové poznání určovalo jeho filozofické názory a životní postoje. Psal také drobné prózy inspirované ideály osvobození člověka od útlaku a předsudků. Z tohoto období pochází jeho jediný román Kdo je vinen (1846), který na příběhu milostného trojúhelníku a krachu rodiny řeší postavení ženy v manželství a rozvíjí myšlenku svobodné lidské osobnosti, která vlastním rozumem a vlastními silami formuje a vytváří vlastní život.

V roce 1846 zdědil po smrti svého otce velké jmění, podal žádost o uvolnění ze státní služby a ve 35 letech s rodinou opustil Rusko. V dobrovolné emigraci zůstal až do konce života, protože tam se mohl svobodně vyjadřovat a vykonat víc práce pro Rusko.

Život v emigraci

V roce 1847 odjel nejprve do Itálie, ale revoluční události roku 1848 ho přivedly do Paříže, kde se sblížil s jejími vedoucími osobnostmi a revolučními radikály. S krajany M. +moreA. Bakuninem, N. I. Sazonovem, I. G. Golovinem a dalšími reprezentovali ve 40. letech minulého století tzv. druhé Rusko v zahraničí. Jako jeden z mála emigrantů byl finančně nezávislý, hostil významné ruské spisovatele, financoval revoluční noviny La Voix du People, které založil P. J. Proudhom. Gercen získal pověst politického spisovatele. V červnu 1849 mu hrozilo zatčení po účast na protivládní demonstraci, a proto uprchl do Švýcarska. Porážka revoluce a další vývoj v něm vyvolaly rozčarování, které se odrazilo v jeho publicistické tvorbě, v dílech Z druhého břehu (1847-1850) a Listy z Francie a Itálie (1847-1851). Rok 1848 znamenal i předěl v Gercenových názorech na budoucnost ruské společnosti. Začal odmítat pro Rusko cestu kapitalistického vývoje, tj. cestu západnictví, a přiklonil se k utopickým projektům ruského socialismu, které pak rozvinuli v šedesátých až osmdesátých letech 19. století ruští narodnici. Jeho majetek v Rusku byl v červenci 1849 zmrazen kvůli jeho revolučním aktivitám v emigraci, ale na přímluvu barona Rothschilda, byl carský zákaz zrušen.

V tomto období zasáhlo do jeho osobního života několik závažných událostí. Po příchodu do Paříže se jeho žena zamilovala do ženatého německého básníka Georga Herwegha. +more Gercen se pokusil uskutečnit volné soužití obou rodin podle zásad utopických socialistů a koupil vilu v Nice, kterou nazval Sídlo blíženců. Po několika měsících společného života však experiment skončil neúspěchem. V roce 1850 Natálie porodila dceru Olgu. Gercen měl údajně pochybnosti o svém otcovství, ale veřejně o tom nikdy nemluvil a dítě uznal za vlastní. Manželé se usmířili, ale v roce 1852 Natálie zemřela na tuberkulózu dva dny po porodu syna Vladimíra, který žil jen několik dní. V listopadu 1851 zahynula při havárii parníku při plavbě do Nice, kde měli sídlo Gercenova matka a jeho hluchý syn Nikolaj, kterému bylo osm let. Těla se nikdy nenašla.

Gercen se v roce 1852 přestěhoval do Londýna, kde pod dojmem rodinné tragédie začal psát své paměti s názvem O tom, co bylo, monumentální dokument, který je považován za vrchol jeho literární tvorby. Poskytuje panoramatický pohled na společenský a politický život v ruském impériu, stejně jako na evropský západ v polovině 19. +more století. První části byly publikovány v roce 1856 v Londýně a Gercen pracoval na dalších kapitolách téměř až do své smrti. Kompletní kniha vyšla jako samostatné vydání až po Gercenově smrti.

časopis Kolokol (Zvon) z roku 1857 Zapojil se do činnosti ruské politické emigrace a založil Svobodnou ruskou tiskárnu, nakladatelství pro tisk zakázaných publikací, jehož hlavním úkolem bylo mluvit k ruským lidem v Rusku. +more Vydával letáky a brožury k aktuálním vnitropolitickým i mezinárodním problémům Ruska, ale jejich ohlas byl zpočátku malý.  Od roku 1855 vydával almanach Polární hvězda. V roce 1856 se k němu připojil jeho přítel Nikolaj Ogarjov a založili ruský revoluční týdeník Zvon (Колокол). Časopis byl v Rusku zakázán, stejně jako další Gercenova díla, ale byl distribuován tajně a mezi inteligencí byl velmi populární. Byl to první necenzurovaný ruský časopis, který bojoval proti nevolnictví, hájil svobodu slova a vyznání. Jeho vliv poklesl po zrušení nevolnictví v Rusku a hlavně kvůli podpoře polského povstání v roce 1863.  Gercen byl vystaven silné kritice i pro nedostatečnou razantnost svých názorů, jelikož upřednostňoval postupnou změnu oproti revoluci. Historicko-filosofickým a politický otázkám se Gercen věnoval v cyklech statí Konce a začátky (1862-1863), Dopisech cestovateli (1865), Dopisech budoucímu příteli (1864-1866) a dalších.

Gercenův hrob v Nice Od roku 1857 žil v Londýně s manželkou Nikolaje Ogarjova Natálií Tučkovou. +more Měli spolu tři děti, které byly oficiálně považovány za Ogarjovovy. Dvě zemřely v dětském věku na záškrt, dcera spáchala v sedmnácti letech sebevraždu z nešťastné lásky. V roce 1869 Natalia Tuchková oficiálně obdržela příjmení Gerzen, které nosila až do svého návratu do Ruska v roce 1876. Přátelství mezi Gerzenem a Ogarjovem vydrželo i tuto zkoušku.

V roce 1865 začalo být ovzduší v Londýně pro Gercena a jeho nakladatelství obtížné, projevoval se vliv ruské vlády, která měla výhrady k jeho činnosti. Rozhodl se, že se usadí ve Švýcarsku, kde získal občanství. +more Žil jako sedlák ve vesnici Chatel u Murtenu. Do Švýcarska převedl i svou tiskárnu a následovali ho i spolupracovníci včetně Ogarjova. Gercenovým posledním a již posmrtně vydaným dílem jsou Dopisy starému příteli (1871) adresované M. A. Bakuninovi s nímž se rozešel v názoru na způsob politického boje a cesty, kterým lze dosáhnout společenských změn.

Alexandr Gercen zemřel na zápal plic při návštěvě Paříže 21. ledna 1870. +more Nejdříve byl pohřben na hřbitově Père-Lachaise v Paříži, o měsíc později byl jeho popel převezen do Nice, kde byl uložen na hřbitově Cimetière du Château.

Dílo (výběr)

Filozoficko-publicistické spisy

Diletantismus ve vědě (1842-1843) je cyklus statí, v nichž popisuje různé projevy vyrovnávání se s příchodem nové podoby světa. Vědu obhajuje jako zdroj střízlivého poznání a snaží se ji uchránit před dezinterpretacemi a špatným pojetím. +more Věda by měla vstoupit praktického života, měla by být přístupná a srozumitelná masám. Kritizuje romantické diletanty, kteří vědu deformují do podoby náboženství. Diletantismus definuje jako platonickou lásku k vědě, která nepřináší žádný praktický užitek. * Listy o studiu přírody (1845-1846) jsou cyklem filozofickým statí z oblasti přírodních a sociálních věd. Mají sedm kapitol: Empirie a idealismus, Věda a příroda - fenomenologie myšlení, Řecká filozofie, Poslední epocha starověké filosofie, Scholastika, Descartes a Bacon, Bacon a jeho škola v Anglii. * Z druhého břehu (1847-1850) v souboru esejů Gercen vysvětluje důvody emigrace a cíle, které si stanovil: chce Evropu seznámit s Ruskem. Tomu je věnována především stať Ruský lid a socialismus: Dopis Micheletovi, která je obranou ruského lidu proti předsudkům útokům francouzského historika. * O rozvoji revolučních idejí v Rusku (1851) na rozboru postavení ruského poukázal na existenci dvojího Ruska: imperiální (bohaté) a prostého lidu (chudé). Byl stoupencem socialismu v Rusku. Titulní strana prvního vydání knihy O tom, co bylo (1861).

Próza

Zápisky jednoho mladého člověka (Записки одного молодого человека, 1840-1841) první část je autobiografický popis dětství a jinošství, druhá část s názvem Patriarchální mravy města Malinova (Патриархальные нравы города Малинова, 1841) popisuje místo Gercenova vyhnanství Vjatky * Doktor Krupov s podtitulem O duševních nemocech vůbec, o jejich epidemickém rozšíření zvláště. Napsal Dr. +more Krupov (Доктор Крупов: О душевных болезнях вообще и об эпидемическом развитии оных в особенности. Сочинение доктора Крупова, 1847) satirická povídka o významu vědy v Rusku na životním příběhu lékaře-psychiatra. * Straka zlodějka (Сорока-воровка, 1847), na tragickém příběhu nevolnice, která se stala herečkou, ale odmítla se podrobit svému pánu, kritizuje nevolnický řád v carském Rusku * O tom, co byIo (Былое и думы, 1852-1868) memoáry, které představují encyklopedie ruského ideového života třicátých až šedesátých let 19. století * Kdo je vinen. (Кто виноват. , 1846) sociální román, který je protestem proti nesmyslným a krutým poměrům, proti útlaku a zotročování lidské osobnosti.

Fotogalerie

Soubor:Alexandr Herzen in youth by A. Zbruev (7) (1830s, GIM) 2. +morejpg|Alexandr Gerzen jako mladý muž na portrétu A. Zbrujeva (1830) Soubor:Gercen A I. jpg|Alexandr Ivanovič Gercen Soubor:Alexander Herzen 7. jpg|Alexandr Ivanovič Gercen Soubor:Alexander Herzen. jpg|Alexandr Ivanovič Gercen Soubor:Alexander Herzen (IZ 54-1870 S 133 HScherenberg). jpg|Alexandr Ivanovič Gercen Soubor:Rus Stamp-Gercen AI-1962. jpg|Alexandr Ivanovič Gercen na poštovní známce Soubor:NP Ogarev and AI Herzen 1861. jpg|Ogarjov a Gerzen v roce 1861.

Odkazy

Reference

Literatura

Acton, Edward. Alexander Herzen And the Role of the Intellectual Revolutionary, Cambridge University Press, 1979. +more * Malia, Martin Edward. Alexander Herzen and the Birth of Russian Socialism, Grosset & Dunlap, 1965. * Orlova-Kopeleva, Raisa: Als die Glocke verstummte. Alexander Herzens letztes Lebensjahr, Karin Kramer Verlag, Berlin 1988,.

Externí odkazy

[url=http://az. lib. +moreru/g/gercen_a_i/]Heslo 'Александр Иванович Герцен'[/url] na [url=http://lib. ru/]Lib. ru[/url] * [url=http://www. britannica. com/EBchecked/topic/263996/Aleksandr-Ivanovich-Herzen]Heslo v encyklopedii Britannica[/url] * [url=http://www. guardian. co. uk/theobserver/2002/jun/02/featuresreview. review3]Portrét Toma Stopparda v deníku Guardian[/url] * [url=http://www. newyorer. com/archive/2006/10/30/061030crat_atlarge]Portrét v časopise New Yorker[/url].

Kategorie:Ruští spisovatelé Kategorie:Ruští emigranti a exulanti Kategorie:Naturální škola Kategorie:Ruští spisovatelé v zahraničí Kategorie:Osobnosti na rumunských poštovních známkách Kategorie:Osobnosti na sovětských poštovních známkách Kategorie:Narození 6. +more dubna Kategorie:Narození 1812 Kategorie:Narození v Moskvě Kategorie:Úmrtí 21. ledna Kategorie:Úmrtí 1870 Kategorie:Úmrtí v Paříži Kategorie:Muži.