Vissarion Grigorjevič Bělinskij

Vissarion Grigorjevič Bělinskij ( Виссарион Григорьевич Белинский; ( Sveaborg - , Petrohrad) byl ruský literární kritik, estetik a revoluční demokrat narozený na území dnešního Finska.

Život

Byl synem okresního lékaře v Čembaru (v gubernii Penza). Později tvrdil, že nemá na své dětství jedinou hezkou vzpomínku. +more Roku 1825 nastoupil v Penze na gymnázium. Školu zanedbával, a tak byl v posledním ročníku vyloučen. Díky vlivným známostem nicméně mohl roku 1829 nastoupit na Moskevskou univerzitu. Tamější filozofická fakulta byla střediskem schellingovství, a při ní se utvořil i kroužek studentů, do nějž Bělinskij vstoupil (dalšími členy byli K. Aksakov, M. Katkov, N. V. Stankevič aj. ) V tomto spolku si osvojil Schellingovu filosofii přírody. Pak se nadchl pro hegeliánství. Pod jeho vlivem byl v letech 1837 až 1840. Za příklad toho, jakým způsobem využíval Hegelovu filosofii ve svých kritických článcích, může sloužit jeho posuzování poezie v článku „O hoři z rozumu, spis A. S. Gribojedova“ (1839). Bělinskij neuměl německy a svědectví o Hegelově filosofii se mu dostávalo od takových znalců, jako byli Stankevič a Bakunin. Na večerech u Stankeviče mladí romantikové čítali básnická díla (Puškina, Žukovského, Gogola a Lermontova, Shakespeara, Goetheho, Schillera či E. T. A. Hofmanna) a vedli o nich diskuse.

Pod vlivem Hofmannovy povídky "Seltsame Leiden eines Theater-Directors" se všichni nadchli pro divadlo. To se Bělinskému stalo osudné, neboť byl v září 1832 vyloučen z Moskevské univerzity, když jako stipendista a nešlechtic předložil cenzuře romantické drama Dmitrij Kalinin, v němž přirovnával šlechtu k hadům, krokodýlům a tygrům, kteří se živí kostmi a masem svých bližních a pijí jejich krev a slzy jako vodu. +more To bylo v době Mikulášské epochy, jen několik let po rozdrcení děkabristů, něco neslýchaného. Bělinskij sebekriticky posoudil své dílo jako nepříliš zdařilé a usoudil, že pro vlastní literární tvorbu nemá potřebné nadání. Pro svou profesionální kariéru si zvolil dráhu literární kritiky.

Po vyloučení z univerzity trpěl velkou bídou, až na podzim roku 1834 zaujal svým prvním článkem Literární snění (Литертурные мечтания) v časopise Teleskop (Телескоп). Získal v něm stálé místo recenzenta a redigoval jeho literární přílohu Řeč (Молвa). +more Roku 1836 byl časopis zakázán a Bělinskij opět ztratil publikační možnost. Od roku 1837 do roku 1839 pracoval ve vedení redakce časopisu Moskevský pozorovatel (Московский наблюдатель). Byla zde publikována řada jeho důležitých kritických statí. Z finančních důvodů časopis zanikl a Bělinskij znovu upadl do bídy.

V roce 1840 přijal pozvání A. A. +more Krajevského, aby psal kritiky do jeho časopisu Vlastenecké poznámky(Отечественныя записки). Díky tomu se konečně zbavil dluhů. Přesídlil za tím účelem i do Petrohradu. Došlo u něj také k velkému tvůrčímu přívalu a změně zaměření jeho kritických článků. V letech 1840-1846 napsal do Vlasteneckých poznámek řadu článků o ruských spisovatelích, ruské lidové poezii a dějinách literatury, které tvoří celý svazek a v podstatě představují historii ruské literatury od Lomonosova po Puškinovu smrt. V této době se zformovala jeho literárně kritická tvorba jako výraz společenského postoje a získala veřejný význam. Ve svých rozborech ruské literatury Bělinskij hodnotil stav společnosti a pomáhal utvářet společenské a literární vědomí současných tvůrců. Umění by mělo podle jeho názoru přinášet analýzu a kritiku společnosti, reálně zobrazovat společenskou situaci. Seskupil se kolem něj sbor mladých ruských literátů a radikálních demokratů, které velmi ovlivnil. Bělinského hrob v Petrohradu V roce 1843 se Bělinskij oženil s Marií Vasiljevnou Orlovovou, o dva roky později se jim narodila dcera Olga. Další dvě děti zemřely několik měsíců po narození. vlevoUž od počátku třicátých let Bělinskij trpěl chronickou plicní chorobou, která se prudce zhoršila v roce 1845. Po konfliktu s A. A. Krajevským ukončil svou práci v časopise Vlastenecké poznámky. Na doporučení lékařů strávil několik měsíců u moře na jihu Ruska a po návratu do Petrohradu se stal stálým spolupracovníkem nového měsíčníku Současník (Современник), který založili N. A. Někrasov a I. I. Panajev. Z důvodu postupující nemoci však Bělinskému vyšel pouze jeden velký článek, Přehled ruské literatury roce 1847.

Na jaře 1847 se odjel léčit do lázní v Salzbrunnu (dnes Szczawno-Zdrój na jihu Polska), kde napsal esej pod názvem Dopis Gogolovi, která je shrnutím jeho kritických myšlenek. Bělinského nemoc neustupovala, nepomohla ani nová léčba v soukromém sanatoriu ve Francii. +more Po návratu do Petrohradu byl zadlužený Bělinskij navíc stíhán carskou policií kvůli svým kritickým článkům. Pokročilá nemoc stíhání ukončila. Bělinskij zemřel v předvečer revoluce roku 1848 na souchotě ve věku 36 let. Byl pohřben na Volkovském hřbitově na místě zvaném Literární mosty, kde odpočívají významné osobnosti ruské kultury a umění.

Literární kritika

Kritickou činnost Bělinského lze rozdělit na dvě období:

* Třicátá léta, ve kterých lze Bělinského charakterizovat jako demokrata. V té době ho zajímaly především estetické a filozofické aspekty umělecké tvorby. +more Vycházel z Hegelovy filozofie: Hegelovu tezi, že vše skutečné je rozumné, interpretoval jako ideu smíření se se skutečností. Postupně však začínal vyzvedávat ideu negace nerozumného a zkoumat zákon, kterému se podřizuje život společnosti a lidských individuí.

* Čtyřicátá léta, v nichž se stal radikálním demokratem. Přiklonil se nakonec k materialismu: duchovní není nic jiného než činnost fyzického. +more Z ideje zákonitosti společenského života vyvozoval ideu nezbytnosti společenského pokroku. Bělinskij se přikláněl k socialistickému ideálu společnosti bez bohatých a chudých, jehož realizace vyžaduje pravděpodobně násilí. Usiloval však o aktualizaci idejí původního křesťanství, v důsledku čehož se dostával do střetu s anarchistou Michailem Bakuninem. V Bělinského estetických názorech se prosazovala idea historismu. Umění vymezoval jako názornou reprodukci skutečnosti, v níž se zachycují její typické rysy. U umělce podtrhoval význam jeho citu pro současnost a možnosti, které se v ní otevírají.

Co se týče Bělinského materialismu, Nikolaj Losskij zastává názor:

Literární snění

První významnější statí bylo Literární snění (Литертурные мечтания, 1834). Už v něm se projevil hlavní rozpor kritikovy estetiky třicátých let. +more Na jedné straně objektivně idealistický světonázor, ovlivněný německou romantickou filozofií, a na druhé straně snaha o věrnost skutečnosti. Žádal, aby literatura vycházela z pravdy ruského života a z potřeb lidu. Dokazoval, že vzdělaná ruská společnost (šlechta) pohrdá ruským jazykem a otrocky napodobuje své západoevropské vzory. Za skutečného nositele národní svébytnosti považoval lid, jehož jedinou kulturou je folklór. Mezi lidem a šlechtou je velká propast, její překlenutí považoval Bělinskij za prvořadé. Avšak na rozdíl od mnoha romantických teoretiků nehledal cestu k národní zvláštnosti v napodobování folklóru, ale ve věrném zobrazení ruského života. Do pojmu národní literatury tedy zahrnul požadavek realismu. Realismus, lidovost a národní svébytnost mu srůstaly v jeden nedílný pojem.

O ruské povídce a povídkách p. Gogola

Vissarion Grigorijevič Bělinskij Realistické tendence jsou ještě silnější v stati O ruské povídce a povídkách p. +more Gogola (О русской повести и повестях г. Гоголя, 1835). Bělinskij zde rozvedl svou koncepci "reálné poezie" a podal její přesnou charakteristiku: ". Poezie reálná, poezie života a skutečnosti je opravdová a pravá poezie naší doby. Její typický ráz záleží ve věrnosti skutečnosti; ona nepřetváří život, ale ho reprodukuje, znovu vytváří a jak vypouklé sklo v sobě odráží pod jedním hlediskem jeho rozmanité jevy, vybírající z nich ty, které jsou nutné pro složení úplného, ​​živého a jednotného obrazu . Abych uzavřel charakteristiku toho, co nazývám reálnou poezií, dodávám, že věčný hrdina, neměnný předmět její inspirace, je člověk. ".

V této stati najdeme všechny charakteristické rysy realistické poetiky. Vzorem mu byl Nikolaj Vasiljevič Gogol, kterého ještě za Puškinova života slavil jako zakladatele nové etapy literárního vývoje. +more Za základní esteticko-noetické gesto Gogolovy prózy považoval "smích přes slzy".

Básně M. Lermontova

Vissarion Grigorjevič Bělinskij V této stati (Стихотворения М. +more Лермонтова, 1841) podrobil kritice svůj dřívější požadavek absolutní objektivity. Hlouběji se zabýval vztahem umělce ke skutečnosti. Nevzdával se sice myšlenky o objektivní zákonitosti historického dění a vyžadoval i nadále, aby autor pravdivě vyjadřoval jeho smysl, ale cestu k tomu viděl v tom, jak autor sám postihuje podstatu smutné skutečnosti.

Přehled ruské literatury roce 1846

Ve čtyřicátých letech přibývaly polemiky stoupenců západnictví se slavjanofili. Bělinskij stál v tomto sporu na straně pokrokovějších stoupenců západnictví. +more V řešení problému ruské národní povahy hledal odpověď na otázku, o jaké rysy ruské povahy je možno opřít se v boji za změnu skutečnosti. Obzvlášť ho zajímaly revoluční rysy ruské národní povahy. Proti slavjanofilskému zdůrazňování ruské pokory a zbožnosti vyzdvihoval příklad Ivana Hrozného. Proti názorům o přirozené ruské konzervativnosti stavěl příklad Petra I. Velikého.

Statě o Puškinovi

Jedním z cílů, které si Bělinskij vytyčil, bylo sepsání teoretických dějin ruské literatury. Pro nemoc však splnil svůj plán jen částečně, v jedenácti Statích o Puškinovi (Статьи о Пушкине, 1844-1846). +more K výkladu přistoupil přísně historicky. V prvních třech statích podal nástin literatury 18. a počátku 19. století. V ruském literárním vývoji rozeznával dva základní proudy: * Satirický proud, který považoval za umělecky a společensky nosnější, protože má blíže k ruskému životu * Rétorický proud, ke kterému počítal ódy 18. století, Karamzina, Žukovského ad.

Fyziologie Petrohradu a Petrohradský sborník

V letech 1845-1846 vyšly za spolupráce Bělinského a Někrasova dva sborníky: Fyziologie Petrohradu (Физиология Петербурга) a Petrohradský sborník (Петербургский сборник). Hlavní představitel oficiální žurnalistiky Bulgarin nazval ve své posměšné recenzi autory sborníků "naturální školou". +more Bělinskj název přijal a dokázal ho proměnit na generační program. Zdůrazňoval nutnost přirozené školy jako základního směru ruské literatury, položil důraz na analýzu tragické současnosti, na kritičnost literatury a demokratizaci její tematiky.

Dopis Gogolovi

Dopis Gogolovi (Письмо Гогою, 1855) byl poprvé publikován v periodiku Polární hvězda. Obsahuje Bělinského ideologickou závěť. +more Lze ji považovat za minimální program ruské radikální demokracie. Vložil do textu požadavky na zrušení nevolnictví, zrušení tělesných trestů a zavedení přísné zákonnosti. Dopis přijalo radikální i umírněné křídlo ruské literatury, získal pro věc pokroku Turgeněva, Dostojevského, Někrasova i Gončarova. Dopis, rozšiřovaný v opisech, se stal přímo bojovým programem ruské demokracie let čtyřicátých až padesátých. Dostojevskij byl za veřejné čtení Dopisu Gogolovi odsouzen k smrti, těsně před popravou byl trest zmírněn na čtyři roky vyhnanství.

Dílo

1832 - Dmitrij Kalinin (Дмитрий Калинин) * 1834 - Literární snění (Литературные мечтания. Элегия в прозе) * 1835 - O ruské povídce a povídkách p. +more Gogola (О русской повести и повестях г. Гоголя) * 1835 - Nic o ničem (Ничто о ничём) * 1835 - Básně V. Venediktova (Стихотворения В. Бенедиктова) * 1838 - Hamlet. Shakespearova drama. (Гамлет. Драма Шекспира. Мочалов в роли Гамлета) * 1840 - Hrdina naší doby. Dílo M. Lermontova(«Герой нашего времени». Соч. М. Лермонтова) * 1841 - Ruská literatura v roce 1840 (Русская литература в 1840 году) * 1841 - Básně M. Lermontova (Стихотворения М. Лермонтова) * 1842 - Ruská literatura v roce 1841 (Русская литература в 1841 году) * 1843 - Ruská literatura v roce 1842 (Русская литература в 1842 году) * 1846 - Ruská literatura v roce 1845 (Русская литература в 1845 году) * 1846 - Přehled ruské literatury roce 1846 (Взгляд на русскую литературу 1846 года) * 1846 - Nikolaj Alexejevič Polevoj (Николай Алексеевич Полевой) * 1847 - List Gogolovi (Письмо Н. В. Гоголю) * 1848 - Přehled ruské literatury roce 1847 (Взгляд на русскую литературу 1847 года).

Reference

Literatura

; v češtině * PAROLEK, Radegast; HONZÍK, Jiří: Ruská klasická literatura. Svoboda, Praha: 1976. +more 629 s. * HONZÍK, Jiří: Dvě století ruské literatury. Torst, Praha: 2000. 426 s. * * SVATOŇ, Vladimír: Z druhého břehu. Torst, Praha: 2002. 603 s. *.

v cizích jazycích * Kulesi, Vasilij Ivanovič: Istorija russkoj literatury XIX víka. Vydavatelství Moskevské univerzity, Moskva: 1997. 624 s.

Externí odkazy

[url=http://leccos. com/index. +morephp/clanky/belinskij-vissarion-grigorjevic]Heslo na Leccos. com, včetně hesla v Ottově slovníku naučném[/url] * [url=http://www. britannica. com/EBchecked/topic/59468/Vissarion-Grigoryevich-Belinsky]Heslo v encyklopedii Britannica[/url] * [url=http://www. answers. com/topic/vissarion-belinsky]Encyklopedické zdroje na Answers. com[/url].

Kategorie:Narození v roce 1811 Kategorie:Úmrtí v roce 1848 Kategorie:Ruští filozofové Kategorie:Ruští spisovatelé Kategorie:Ruští literární kritici Kategorie:Revoluční demokraté Kategorie:Naturální škola Kategorie:Muži Kategorie:Pohřbení na Litěratorskich mostkach Kategorie:Narození 11. +more června Kategorie:Úmrtí 7. června Kategorie:Zemřelí na tuberkulózu Kategorie:Narození v Helsinkách Kategorie:Osobnosti na sovětských poštovních známkách.