Almaz

Program Almaz (Алмаз - „diamant“) byla série vojenských vesmírných stanic vyslaných do vesmíru Sovětským svazem pod názvem Saljut. Stanice Almaz vyvíjela od roku 1964 konstrukční kancelář Vladimíra Čeloměje OKB-52 (později CKBM, resp. NPO Mašinostrojenija). Úspěšně obydleny byly dva Almazy - Saljut 3 roku 1974 a Saljut 5 v letech 1976 - 1977. Součástí programu byl vývoj lodí TKS, majících za úkol dopravovat kosmonauty a zásoby na Almazy, nakonec ale kosmonauty na stanice vozily lodě Sojuz. Lodě TKS byly pouze vyzkoušeny v bezpilotním režimu, pilotované lety byly zrušeny.

Vliv programu na sovětskou/ruskou pilotovanou kosmonautiku byl širší než vypuštěné stanice. Trupy Almazů byly převzaty pro civilní Saljuty. +more Z konstrukce lodí TKS vycházely moduly Miru Kvant 2, Kristall, Spektr, Priroda a také modul Zarja Mezinárodní vesmírné stanice. Kresba stanice Almaz (Saljut 2, 3 a 5).

Souvislosti vzniku programu

Kolem roku 1965 obě kosmické a vojenské mocnosti světa - SSSR a USA začaly připravovat projekty na vybudování vojenské kosmické stanice. U Američanů byl připravován Program MOL, v jehož rámci měla na orbitě Země existovat stanice obsluhovaná loděmi Gemini. +more Sovětský svaz zhruba ve stejné době připravoval tajný projekt stanic Almaz. Jeho přípravou byla pověřená konstrukční kancelář Vladimíra Čeloměje. Vypracovaný plán určil první let na rok 1968. Z různých důvodů byl projekt pozdržen, nicméně v roce 1969 byla započata výroba deseti stanic typu Almaz.

Historie programu

Projekt (1964 - 1967)

Diskuze nad projektem orbitální stanice začaly v Čelomějově konstrukční kanceláři OKB-52 (od 1966 přejmenované na CKBM) v říjnu 1964. Oficiálně začala práce na programu roku 1965, kdy vojáci (GUKOS, Hlavní správa kosmických prostředků) předali ministerstvu všeobecného strojírenství požadavky na kosmickou stanici. +more Úkolem stanice bylo sledování a zjišťování vojenských cílů malých rozměrů a/nebo částečně maskovaných. Získané informace měli vyhodnocovat kosmonauti na místě, nejdůležitější odvysílat na Zem, ostatní poslat v návratových kapslích. Projekt dostal jméno Almaz.

V nejranější variantě měla být orbitální stanice vynášena raketou Proton i s kosmonauty a včetně přistávacího modulu. Krátká doba využitelnosti stanice - pouze jednou posádkou - vedla k přepracování projektu.

Poté CKBM navrhla vesmírný komplex, který se měl skládat z orbitální pilotované stanice (OPS) s posádkou 2-3 kosmonautů, trvanlivostí 2-3 let, vynášenou na oběžnou dráhu raketou UR-500K Proton tehdy vyvíjenou ve Filiálce č. 1 tehdejšího OKB-52. +more Zásobování stanice měla zajišťovat loď Sojuz VI vyvíjená ve Filiálce č. 3 OKB-1. V zájmu prodloužení životnosti stanice měla zásobovací loď dopravovat nejen posádku, ale i nezbytné potraviny, vodu, fotografické filmy a materiály pro přístroje stanice, návratové kapsle a rovněž aparaturu pro zajištění životních podmínek (regeneraci vzduchu), zkrátka všechny systémy jejichž životnost nedosahovala několika let.

V září 1966 při posuzování předběžného projektu vyšlo najevo, že Sojuz VI je schopen na stanici dopravit pouze posádku, nikoliv však nutný materiál. V OKB-52 proto začali projektovat vlastní dopravní loď (TKS, transportní kosmický systém), pro přetíženost konstruktérů byla koncem roku 1967 práce nad lodí předána Filiálce č. +more 1 (ta mezitím dokončila vývoj rakety Proton K). Konstrukce návratového modul (VA) lodě TKS však zůstala CKBM.

Výroba (od 1967)

Roku 1967 byl schválen projekt a určeny termíny výroby. V Závodě Chruničeva začala produkce prvních exemplářů stanice. +more Roku 1969 už bylo vyrobeno několik testovacích i letových trupů.

Výroba trupů a části vybavení šla dobře, ale přístrojové vybavení subdodavatelé dodávali jen pomalu. Další zdržení zapříčinila shora nařízená účast chruničevců na programu DOS. +more Roku 1970 byly totiž hotové trupy použity pro stanice DOS (dlouhodobá orbitální stanice) programu Saljut. DOSy byly vytvořeny konkurenty z CKBEM použitím motorů a systémů zabezpečení životních podmínek i řízení původem z jejich Sojuzů umístěných do trupů OPS.

Projektování TKS se protahovalo, proto vláda v červnu 1970 rozhodla zásobovat stanice OPS zpočátku Sojuzy (ve verzi 7K-T s upraveným stykovým uzlem), s nutně zkrácenou dobou využití, a až v druhé etapě využít lodě TKS podle projektu.

Lety (1973 - 1977)

První stanice Almaz byla vypuštěna 3. dubna 1973 pod názvem Saljut 2. +more Aby nebyl SSSR obviněn z militarizace vesmíru, rozhodl osobně L. I. Břežněv o přejmenování stanic na Saljuty. Čeloměj alespoň přikázal svým lidem umístit nápis Saljut na panely oddělující se při startu. Už po dvou dnech letu se objevily problémy s řízením letu, záhy došlo k dehermetizaci stanice a 25. dubna k definitivní ztrátě kontroly nad stanicí. Almaz 1 zanikl v atmosféře 28. května 1973.

Almaz 2 byl, pod názvem Saljut 3, vypuštěn 25. června 1974. +more Ve dnech 5. - 19. července byla osídlena dvoučlennou posádkou přiletivší v Sojuzu 14. Druhý pokus o obydlení (Sojuz 15, 26. - 28. srpna 1974) selhal pro závadu přibližovacího systému Igla. Stanice zanikla v atmosféře 24. ledna 1975.

Další Almaz byl vypuštěn 22. června 1976 jako Saljut 5. +more Ke stanici vzlétly tři posádky v lodích Sojuz 21, 23 a 24. U prostředního letu selhal přibližovací systém, ostatní dvě obydlení stanice byly úspěšné.

Uhasínání (od 1977)

Čtvrtá stanice Almaz měla být připravena k letu roku 1978. Byla značně zdokonalená, měla dva stykovací uzly (jeden pro Sojuzy, druhý pro TKS) a nové vnitřní vybavení. +more Ale od začátku roku se práce začaly protahovat a koncem roku státní komise rozhodla o zrušení letů stanic OPS. Měly být nahrazeny bezpilotními špionážními stanicemi Almaz T, kosmonauty pouze navštěvovanými při opravách a údržbě přístrojů. Hotová OPS-4 byla zakonzervována a je vystavována ve firmě v Reutovu.

V letech 1979-1980 Čeloměj přišel s návrhy na modernější a mohutnější (35 tun) stanici Almaz, vynášenou novou raketu. Přípravné práce však byly pro nedostatek financí ukončeny.

Ještě roku 1978 byla zahájena výroba tří Almazů T. První z nich byl dopraven na Bajkonur koncem roku 1980, ale pod tlakem ministra obrany Ustinova v prosinci 1981 byl usnesením vlády a ÚV program Almaz T zrušen, připravená stanice měla být rozebrána. +more Navzdory vládnímu rozhodnutí bajkonurští inženýři stanici uschovali na kosmodromu a po smrti ministra (prosinec 1984) mohl být program opět oživen. První Almaz T byl ztracen při neúspěšném startu rakety Proton 29. listopadu 1986. Druhý byl vypuštěn 25. července 1987 pod názvem Kosmos 1870 (tehdy označován za družici typu Resurs R). Proton s posledním exemplářem označeným Almaz 1 odstartoval 31. března 1991. Pořizoval radarové mapy, které byly následně prodávány zájemcům po světě.

Začátkem devadesátých let GKNPC Chruničeva pracovalo na další verzi bezpilotního Almazu značené Almaz 1V a projektovalo Almaz 2. Starty předpokládalo roku 1996 a 1998. +more Pro nedostatek financí byl program zrušen.

Popis Almazu

Projekt Almaz předpokládal vybudování pozemních výcvikových a řídících komplexů, nicméně jeho jádrem byla orbitální stanice složená ze dvou částí, vlastní stanice OPS a dopravní lodě TKS.

Zvláštností programu byla role dopravní lodi. U ostatních stanic 70. +more let (Saljut, Skylab) dopravní loď přivážela kosmonauty s relativně nízkým množstvím zásob. TKS naproti tomu tvořila celek s modulem OPS a teprve komplex OPS+TKS složil plnohodnotnou stanici. Loď TKS totiž dopravovala kosmonauty, ale i potraviny, vodu, fotografické filmy a materiály pro přístroje stanice, návratové kapsle a rovněž aparaturu pro zajištění životních podmínek (regeneraci vzduchu), zkrátka všechny systémy jejichž životnost nedosahovala několika let. Po dobu osídlení měl být celý komplex řízen počítačem v TKS (původně měl být počítač jako nejdražší část vybavení umístěn v opakovaně použitelném přistávacím modulu (VA), nakonec bylo řízení rozděleno mezi počítače v TKS a v VA).

Představu o vztahu stanice a lodi programů Saljut a původního Almazu dávají následující údaje:

Druhou odlišností programu od Saljutů byla pečlivá pozemní příprava. Trenažéry byly vyrobeny ještě před vlastní stanicí, v kontrastu k dosavadním programům. +more Navíc po během letů pracovali kosmonauti firemního oddílu v analogu stanice na Zemi, a všechny důležitější činnosti kontrolovali a ověřovali.

Stanice OPS

Stanice OPS 1 až 3 na startu vážily 18,9 tuny (včetně 5 tun užitečného zatížení), byly dlouhé 14,55 metru, průměr v nejsilnější části měly 4,15 metru. Hermetický úsek sestával ze dvou propojených válců. +more Na zadním z nich (větším) byl spojovací uzel pro lodě typu Sojuz. Uvnitř pak zásobníky potravin, vody, kyslíku, stanoviště pilota stanice a přístrojové vybavení stanice. Hlavním přístrojem byl velký optický teleskop (průměr zrcadla 1 metr, ohnisková vzdálenost 6,3 metru) určený pro snímkování letišť a raketových základen. Snímky měla zpracovávat obsluha stanice. Ta měla své stanoviště v předním, menším (průměr 2,9 metru) z válců, ve kterém se nalézala obytná část a řídící pult systémů zabezpečení životních podmínek a byl opatřen spojovacím zařízením lodí Merkur.

Kromě průzkumného zařízení měly stanice také 23mm letecký kanón Richter R-23 (podle jiných zdrojů 23 nebo 30mm kanón Nudelmann NR-23/NR-30). Saljut 3 provedl úspěšný test střelby na družici.

Stanice OPS-4 měla pozměněné přístrojové vybavení, především velký fotoaparát Agat 1 byl nahrazen jinými přístroji. Sojuzovský stykový uzel byl přemístěn na přední konec stanice, na původním místě byl instalován stykový uzel pro TKS. +more Místo kanónu nesla dvě střely kosmos-kosmos taktéž vyvinuté Nudelmanovou konstrukční kanceláří.

Loď TKS

Loď TKS se skládala odshora z systému SAS (havarijní záchrana při startu), úseku BSO (přistávací motory), vlastní návratové kabiny (VA, také Merkur) a funkčně nákladního bloku (FGB) určeného pro dopravu nákladu pro stanici. Loď byla velká, na délku 17,51 metrů, průměr až 4,15 metru. +more K jejímu vynesení byla používána raketa Proton. Kabina Merkuru byla konstruována jako kužel vnějškově podobný (menšímu)Sojuzu či americkému Apollu.

Příprava posádek

Pro lety na stanice Almaz byla už v září 1966 v oddílu kosmonautů CPK vyčleněna samostatná skupina. Kosmonauti zahájili výcvik, seznamovali se se stanicí a roku 1970 byly určeny tři tříčlenné posádky. +more O rok později, po omezení početnosti posádek Sojuzů na dva členy byly posádky reorganizovány na pět dvojic. Do vesmíru se dostaly až roku 1974 dvě posádky (na Almaz2/Saljut 3) a v letech 1976-1977 tři posádky (na Almaz 3/Saljut 5).

Od roku 1967 začalo vlastní skupinu kosmonautů sestavovat i Čelomějovo CKBM (od 1983 NPO Mašinostrojenije). První z nich získal kvalifikaci kosmonauta v březnu 1972, do prosince 1978 mělo CKBM, přes tuhý odpor představitelů NPO Eněrgija, už šest plně kvalifikovaných kosmonautů. +more Pro lety na Almaz 4 lodí TKS byly koncem roku 1978 sestaveny smíšené posádky z kosmonautů CPK a CKBM. Lety byly naplánované na léta 1981. Ale roku 1980 byly posádky rozpuštěny. Přesto NPO Mašinostrojenije udržovalo svůj oddíl kosmonautů až do dubna 1987.

V letech 1983 - 1985 se ještě připravoval let kosmonautů CPK na obsluhu Kosmosu 1686, v červnu 1985 byl ale zrušen a kosmonauti převedeni do jiných skupin (většina na program Buran).

Odkazy

Poznámky

Reference

Externí odkazy

[url=http://www.lib.cas.cz/space.40/1987/064A.HTM]Almaz-Kosmos 1870[/url] * [url=http://www.lib.cas.cz/space.40/1991/024A.HTM]Almaz-1 na SPACE[/url]

Kategorie:Program Almaz Kategorie:Sovětská kosmonautika Kategorie:Pilotované kosmické lodě Kategorie:Vesmírné stanice Kategorie:Kosmické programy Kategorie:Vesmírné zbraně