Alžběta Durynská

Technology

12 hours ago

Author

Albert Flores

Svatá Alžběta Durynská, také Alžběta Uherská ( Elisabeth von Thüringen nebo Elisabeth von Ungarn, Türingiai Szent Erzsébet, 7. července 1207 - 17. listopadu 1231 Marburg) byla uherská princezna, která žila v Německu, provdala se za durynského vévodu Ludvíka, brzy ovdověla a věnovala se péči o chudé. Její svátek se slaví v katolické církvi 17., v luterských církvích 19. listopadu.

Život

+more9|Sv. _Alžběta_Durynská. _Soška_z_farního_Kostel_svatého_Martina_(Aulendorf)|kostela_sv. _Martina_v_Aulendorfu_v_Bádensko-Württembersko'>Bádensku-Württembersku, Německo. Kolem roku 1480 Alžběta (maďarsky Erzsébet) byla dcerou uherského krále Ondřeje II. a jeho manželky Gertrudy Meranské. Přes otce byla sestřenicí českého krále Václava I. a jeho sestry sv. Anežky České. Narodila se buď na hradě Sárospatak (asi 50 km jižně od Košic), nebo podle jiné legendy v dnešní Bratislavě. Už jako čtyřletá odjela ke dvoru durynského lantkraběte Heřmana na hradě Wartburgu u Erfurtu a roku 1221 se provdala za jeho syna Ludvíka.

Roku 1223 se poprvé setkala s františkánskými mnichy a nadchla se pro ideál chudoby svatého Františka z Assisi. Její manžel ji v tom podporoval a když musel roku 1226 zastupovat císaře +more_Štaufský'>Fridricha II. na sněmu v Itálii, svěřil Alžbětě správu země. Durynsko právě postihly povodně a mor a Alžběta rozdala potřebným, co mohla. Prodala své slavnostní oděvy, klenoty a v Eisenachu pod hradem Wartburgem postavila špitál pro nemocné, kam denně docházela.

Roku 1227 Ludvík v Itálii zemřel na mor, což byla pro Alžbětu velká rána; když se to dozvěděla, řekla prý:

Rodina ji chtěla znovu provdat a dokonce ji kvůli tomu věznila, ale Alžběta odmítla. Na příkaz svého přísného zpovědníka Konráda z Marburku opustila své tři děti, odešla z Wartburgu do Marburgu a připojila se ke třetímu řádu sv. +more Františka. Také v Marburgu pod hradem postavila špitál, kde sama denně ošetřovala nemocné, vařila a posluhovala, až ve věku 24 let zemřela, buď na mor, anebo fyzickým vyčerpáním.

Úcta

+more8'> Chrám sv. Alžběty, Marburg, 14. stol. nemocnice sv. Alžběty na Novém Městě v Praze Život mladé a zbožné vévodkyně Alžběty vzbuzoval pozornost už za jejího života a po smrti mohla být neobvykle brzy, už roku 1235, papežem Řehořem IX. prohlášena za svatou (kanonizována). Nad jejím hrobem byla v letech 1235-1238 postavena trojlodní gotická bazilika, kde byly její ostatky za účasti císaře Fridricha uloženy do stříbrného zlaceného relikviáře ve tvaru tumby s reliéfními výjevy z Alžbětina života, který je tam uctíván dodnes, v kapli oddělené mříží. Obnažená lebka světice byla oddělena a adjustována do relikviáře se stříbrnou panovnickou korunou, dodnes se dochovala ve Stockholmu.

Od poloviny 13. +more do vypuknutí reformace v 15. století patřil chrám svaté Alžběty v Marburgu společně s Kolínem nad Rýnem, Cáchami, Hildesheimem a Fuldou k nejslavnějším poutním místům v Německu. O životě sv. Alžběty se rozšířila řada legend, z nichž nejslavnější je Libellova, jež reportážním způsobem zaznamenává očitá svědectví zaměstnanců Alžbětina špitálů, kteří byli vyslýcháni pro účely kanonizace. Idealizovanou podobu sv. Alžběty zachycují fresky v kostele svatého Františka v Assisi a okenní sklomalby v Alžbětině chrámu v Marburgu. Alžbětě je zasvěcena gotická katedrála v Košicích, chrám v Budapešti a mnoho dalších. Životopis svaté Alžběty pro Čechy napsal také Tomáš Štítný ze Štítného.

Za reformace vyplundroval hesenský vévoda Filip I. marburský chrám, část kořisti však musel vrátit, když ho císař +more'>Karel V. zajal. Již zmíněnou lebku s korunou sv. Alžběty ukořistili za třicetileté války Švédové a je dnes v Národním muzeu ve Stockholmu. Velká část ostatků se nachází v kostele svaté Alžběty ve Vídni. Svatá Alžběta byla uctívána také v českých zemích, Alžběta bylo jedno z nejběžnějších českých jmen. Jmenuje se podle ní řád sester alžbětinek s nemocnicí na Novém Městě v Praze v ulici Na Slupi. Na Karlově mostě v Praze na sousoší Jana Brokoffa z roku 1707 svatá Alžběta stojí vpravo vedle svaté Barbory.