Svatá říše římská

Svatá říše římská (latinsky Sacrum Imperium Romanum, německy Heiliges Römisches Reich) je název zaniklého mnohonárodnostního, později velmi volného svazku mnoha politických útvarů, který se rozkládal ve střední Evropě v letech 962-1806. Říše zprvu sestávala ze tří království (tzv. tria regna) německého, italského (od roku 951), arelatského (od roku 1032), Českého knížectví (od roku 1004) a stovek dalších knížectví, vévodství, hrabství, biskupství, svobodných říšských měst a jiných oblastí. Do roku 1157 se říše označovala jako Říše římská, tedy Římská říše. Od 15. století se začal užívat rozšířený název Svatá říše římská národa německého (latinsky Sacrum Romanum Imperium Nationis Germanicæ, německy Heiliges Römisches Reich Deutscher Nation), ale spíše jen v částech říše osídlených Němci.

Říši roku 962 založil Ota I. +more Veliký, který tak navázal na starověkou římskou říši a na její obnovení Karlem Velikým roku 800 (karolínská říše). Krále Svaté říše římské vybírali volitelé, kurfiřti, přesto se některým dynastiím ve středověku dařilo obhájit titul dědičně, byli to zejména Otoni, sálská dynastie, Štaufové a Lucemburkové. Od 15. století se říše stala prakticky dědičnou v dynastii Habsburků a její lotrinské linii, ač dědičně vládly jen v dědičných zemích. Zvolený panovník se musel nechat papežem korunovat na císaře. V 16. století byla povinnost korunovace papežem zrušena.

Říše byla zrušena císařem Františkem I. +more Rakouským v roce 1806 poté, co Napoleon Bonaparte založil Rýnský spolek.

Název

+more7|vlevo'>Iluminace císařského znaku s dvouhlavým orlem, rok 1540 Až do roku 1157 se říše označovala jen jako Říše římská, to jest Římská říše. Přídavné jméno „svatá“ bylo toho roku přidáno Fridrichem I. Barbarossou, který chtěl změnou názvu demonstrovat ambice vládnout nad územím Itálie a v Papežském státě.

Na říšském sněmu konaném v roce 1512 v Kolíně nad Rýnem bylo rozhodnuto o další změně názvu, tentokrát na Svatou říši římskou národa německého. Toto označení se ale začalo v písemnostech používat již dříve, první zmínka se dochovala z roku 1474. +more Takto se říše označovala až do konce 18. století.

Historie

Dne 25. +more prosince 800 papež Lev III. korunoval franského krále Karla Velikého na císaře říše římské, který se stal na území západní Evropy prvním císařem po více než 300 letech. Až do roku 899 (s menší přestávkou) tento titul získávali členové dynastie Karla Velikého, Karlovci. Poté je vystřídali členové různých italských dynastií až do roku 924. Pak byl trůn neobsazený do roku 962, kdy byl na císaře korunován Ota I. Veliký, který sám sebe označoval za pokračovatele Karla Velikého.

V kratší podobě Imperium Romanum byl tento název užíván již v dobách Karla Velikého, ale teprve od vlády východofranského krále Oty I. (936-973) lze hovořit o vzniku státního celku, který se s tímto názvem kontinuálně identifikoval. +more To, že se tak stalo právě ve východní části bývalé franské říše, souviselo jednak s mimořádnou slabostí západofranské / francouzské monarchie v raném středověku (v protikladu k silné ústřední vládě za Oty I. a jeho nástupců), jednak s tím, že na východě zahájil Ota I. dlouho nepřerušenou tradici císařských korunovací v Římě. Již od panování Konráda II. ze sálské dynastie, konkrétně od roku 1034, se proto název Imperium Romanum stal oficiálním pojmenováním někdejší východofranské monarchie. Přívlastek sacrum, doložený až v listinách Fridricha I. Barbarossy (1152-1190), měl zdůraznit sakrální povahu středověké říše, zejména ve vztahu k církvi.

Jindřicha VII. římským králem.

Od roku 1512 se užíval rozšířený název „Svatá říše římská národa německého“ (Imperium Romanum Sacrum Nationis Germanicæ, Heiliges Römisches Reich Deutscher Nation), avšak pouze pro části říše osídlené Němci. Teprve od +more_století'>17. století sílily tendence chápat název Svatá říše římská národa německého jako označení celého teritoria říše, včetně např. Itálie či Burgundska. Formálně říše zanikla 6. srpna 1806, kdy se Habsburk František II. po vojenské porážce Napoleonem v bitvě u Slavkova (viz Prešpurský mír) vzdal titulu římského císaře a místo něj začal na prvním místě užívat titulu císaře rakouského, jenž přijal již roku 1804. O formálnosti lze hovořit proto, že od vestfálského míru (1648) byla Svatá říše římská pouze volným seskupením samostatných států (císař bezprostředně ovládal už jen své vlastní rodové državy).

V německé literatuře se místo názvu Svatá říše římská často používá zjednodušeného označení Německá říše, popř. Římsko-německá říše (někdy i Stará říše v protikladu k moderní Německé říši vytvořené v +more_století'>19. století). Sacrum Imperium Romanum mělo nicméně po celý středověk univerzalistické, nadnárodní aspirace a tak bylo i chápáno „v cizině“ (jakkoli tam jeho nároky ne vždy uznávali). Nebylo ani státem čistě německým, protože vedle Němců v něm žili i Francouzi, Italové, Nizozemci, Dáni, Češi, Moravané, Slovinci či Lužičtí Srbové. Přesto je převažující německý charakter říše nepopiratelný, už jen vzhledem k tomu, že králové a císaři se až na naprosté výjimky rekrutovali z řad německých knížecích rodů.

Od vrcholného středověku náležely ke Svaté říši římské vedle Německa dnešní státy Nizozemsko, Belgie, Lucembursko, Švýcarsko, Rakousko, Slovinsko a Česko; dále pak části dnešního Polska (Slezsko, bývalé Zadní Pomořansko a Nová Marka), severní třetina Itálie (Piemont, Lombardie, Tridentsko, Toskánsko), většina pohraničí Francie (Artois, Lotrinsko, Alsasko, část Burgundska, Savojsko a JV část Okcitánie) a také jih Dánska (Šlesvicko). Nizozemsko a Švýcarsko přestaly být součástí říše po vestfálském míru, frankofonní kraje ovládla spolu s Alsaskem do konce +more_století'>17. století Francie. Naopak někdejší německé Východní Prusko nikdy k říši nepatřilo.

České země v Říši

+more8|vlevo|Císařský_dvouhlavý_orel_se_znaky_jednotlivých_států_říše,_ilustrace_Hans_Burgkmair_starší'>Hanse Burgkmaira st. z roku 1510 České knížectví se stalo součástí Svaté říše římské začátkem 11. století. Zlatá bula sicilská roku 1212 potvrdila Přemyslovci Přemyslu Otakarovi I. dědičnou královskou hodnost a další privilegia Českého království. Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říši římské, až na účast na říšských sněmech. Karel IV. byl první český král, který se stal římským císařem (1355), poté i vládcem všech království Svaté říše římské. Také je autorem Zlaté buly, která potvrzovala výjimečné a nezávislé postavení České koruny v rámci říše.

Boje mezi císaři a papeži o investituru

+more6|vlevo'>Císařská koruna Svaté říše římské (pohled z boku) Roku 1073 byl zvolen papežem Řehoř VII. (1073-1085). Byl to ctižádostivý muž, který byl odhodlán získat pro církev výsadní postavení a podřídit její moci i moc světskou. Požadoval, aby jmenování opatů a biskupů bylo záležitostí pouze církve, tedy papeže. Velké války mezi císařem a papežem o jmenování říšských církevních hodnostářů vešly do dějin jako boje o investituru. Byly ukončeny až roku 1122 wormským konkordátem, dohodou mezi papežem Kalixtem II. a císařem Jindřichem V. Znamenalo to dočasné vítězství církve, neboť vliv císaře na jmenování opatů a biskupů byl značně omezen.

Úsilí o ovládnutí Itálie

Severní část Itálie byla od verdunského dělení součástí Středofranské říše. Pokusy o vytvoření úřední moci zde byly oslabovány stálými boji šlechticů, které vedly k feudální roztříštěnosti. +more Ve střední Itálii zaujímal významné postavení papežský stát. Za vlády Otonů se dostala severní Itálie do závislosti na Svaté říši římské, zůstávala ale i nadále rozdrobena na samostatné politické útvary, feudální panství, biskupství, města. Závislost na císaři byla pouze formální. Snaha posílit v Itálii císařskou moc je spojena především se jménem Fridricha I. Barbarossy z rodu Štaufů. Podnikl pět válečných tažení za Alpy a s pomocí českého krále Vladislava II. dobyl Milán. Itálie se tak rozdělila na dva tábory: na příznivce římsko-německého krále (ghibellini) a na příznivce papeže (guelfové). Císař byl nakonec poražen v bitvě u Legnana r. 1176.

Územní členění

říšské kraje vytvořené v roce 1500: * bavorský * francký * saský * švábský * hornorýnský * dolnorýnsko-vestfálský

sněm ve Špýru vytvořil v roce 1512 tři další: * rakouský * burgundský * kurrýnský zároveň byl Saský kraj rozdělen: * dolnosaský * hornosaský

celky nezahrnuté do krajského zřízení: * * Říšská Itálie * Švýcarská konfederace * kraje říšského rytířstva * říšské kláštery * drobná feudální panství * panství s říšským stavovstvím * území v majetku říše atd.

Soubor:Holy Roman Empire 11th century map-en. svg|Svatá říše římská v +more_století'>11. století, Německé království s kmenovými vévodstvími (zelené odstíny), Arelatské království (žlutá) a Italské království (červené odstíny) Soubor:HRR 1400. png|Svatá říše římská kolem roku 1400 Soubor:Map of the Imperial Circles (1512)-en. png|Říšské kraje v roce 1512 Soubor:HRR 1789 EN. png|Svatá říše římská v roce 1789.

Odkazy

Poznámky

Literatura

DRŠKA, Václav. Idea universalismu - osud Svaté říše římské. +more Historický obzor. Časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie, Praha: Aleš Skřivan ml. , roč. 3/1992, č. 12, S. 338-346 * * * * * * * RAAP, Christian: Zur rechtlichen Struktur des Heiligen Römischen Reiches. In: Horst Fischer, Ulrike Froissart, Wolff Heintschel von Heinegg, Christian Raap (Hrsg. ): Krisensicherung und Humanitärer Schutz - Crisis Management and Humanitarian Protection: Festschrift für Dieter Fleck, Berliner Wissenschafts-Verlag, Berlin 2004. S. 477-487. .

Související články

Seznam panovníků Svaté říše římské * Seznam římských císařů (800-924) * Kurfiřt * Korunovace panovníků Svaté říše římské

Externí odkazy

[url=http://www.e-stredovek.cz/gallery.php?akce=galerie_ukaz&galerie_id=30]Korunovační klenoty Svaté říše římské[/url]

Kategorie:Zaniklé státy Německa Kategorie:Zaniklé státy na Apeninském poloostrově Kategorie:Vzniklo 962 Kategorie:Zaniklo 1806 Kategorie:Dějiny střední Evropy Kategorie:Habsburkové Kategorie:Středověká Evropa Kategorie:Zaniklá císařství v Evropě