Antipsychiatrie

Ilustrace k článku.Antipsychiatrie je široké hnutí převážně anglosaského původu, které se v 60. letech 20. století rozešlo s kritérii a metodami klasické psychiatrie. Původní hlavní směr antipsychiatrie vznikl v rámci psychiatrie (vedli jej sami psychiatři). Odmítal existenci psychických poruch jako specifických nemocí a vykládal je jako reakci na sociální prostředí, přičemž klasická psychiatrie je podle něj oporou patologické a patogenní společnosti. Klasické psychiatrické výklady tak brání kritice stavu společnosti, psychiatrické metody jsou společensky schvalovaným násilím a nástrojem moci pod rouškou medicíny a vědy.

Umírněnější a racionálnější směry vycházející z antipsychiatrie nebo k ní alternativní kritizují především používání neprověřených předsudků a postupů a „psychiatrických legend“ a zaměřují se na analýzu společenské role psychiatrie, psychiatrického nálepkování (labelling) a stigmatizace, procesu sociálně-administrativního psychiatrického dělení lidí na „blázny“ a „normální“ osoby. (viz) Podobnými otázkami se zabýval i Michel FoucaultMichel Foucault: Psychologie a duševní nemoc, Dauphin, Praha, 1999. +more Orig. Maladie mentale et psychologie, Presses universitaires de France, Paříž, 1962 a 1966, předchozí verze Maladie mentale et personnalité, 1954. Michel Foucault: Naissance de la clinique (Zrození kliniky), 1963 Michel Foucault: Surveiller et punir (Dohlížet a trestat), 1975 (vývoj vězeňství, včetně paralel s psychiatrií).

Většina přístupů řazených k tzv. „antipsychiatrii“ odmítá užívání psychiatrických léčiv (psychofarmak) nebo elektrošoků a preferuje alternativní metody, šetrnější k lidskému tělu, zejména psychologické metody (arteterapie, přijetí a integrace odlišnosti psychiky atd. +more) Odmítá například internování schizofreniků v psychiatrických léčebnách.

Např. schizofrenie může být interpretována jako reakce na stresovou situaci - tzv. +more psychologické zhroucení. Zkušenost získaná během změněného prožívání může vést k osobnostnímu růstu jedince, psychofarmaka tento proces naruší. V rámci antipsychiatrického hnutí bývá zdůrazňováno, že psychiatři neznají příčiny duševních nemocí ani nevědí, jak je vyléčit. Předmětem kritiky bývá i to, že psychiatři mnohdy léčí psychofarmaky i stavy, které mohou mít jiné somatické příčiny.

Na přelomu 20. a 21. +more století je předmětem antipsychiatrické kritiky například nadužívání psychiatrické stigmatizace u dětí (např. ADHD - dětská hyperaktivita s poruchou pozornosti) a masové nasazování psychofarmak k úpravě vybočujících dětí.

Do „antipsychiatrického hnutí“ se počítají modernější a humánnější psychiatrické přístupy, z nichž některé dnes již mají v psychiatrii své místo, tak i přístupy odmítající psychiatrii jako celek například z náboženských nebo jiných ideologických pozic (např. scientologie). +more Michal Černoušek považoval antipsychiatrii za sebereflexi oboru psychiatrie, která ovšem došla tak daleko, že popřela povahu psychiatrie jako medicínského oboru sloužícího pomoci nemocným a shledala ji sociálně-administrativním nástrojem segregace lidí.

Analýzou antipsychiatrie se zabýval například Cyrille Koupernik, historik psychiatrie, ve své knize Smysl a nesmysl antipsychiatrie. Antipsychiatrické hnutí charakterizoval třemi body: * místo skutečné diagnostiky používá psychiatrie jakýsi „předem daný herbář patologie lidské botaniky“ * proti psychiatrické represi je třeba bojovat, pochopit v některých případech i svobodu psychopatologického projevu * je třeba posunout zastaralé metody psychiatrie, jejichž podstatou je nálepkování a internace

Thomas Szasz, jeden ze zakladatelů antipsychiatrie, vycházel z těchto myšlenek: * ne všechny psychické poruchy jsou psychickými chorobami * duševní zdraví je tak složitá věc, že nemůže být předepisovánou pouhou medicínou - často bývá duševní nemoc důsledkem sociální patologie * institucionálně aplikovaná psychiatrie může někdy z duševně zdravého jedince vytvořit pomateného a duševně chorého.

Antipsychiatrie se sama stala obětí nálepkování, když mnohé, často rozdílné i oprávněně kritické pohledy na psychiatrii byly označeny za jediné hnutí s názvem antipsychiatrie, což může napomoci jejich diskreditaci. Podle Černouška tato paušalizace neodpovídá skutečnosti.

Působení scientologické církve

Jako jedna z vůdčích platforem antipsychiatrického hnutí v současné době vystupuje Občanská komise za lidská práva (CCHR, Citizens Commission on Human Rights), založená scientologickou církví v roce 1969.

Jako svůj cíl deklaruje boj se zločiny proti lidským právům spácháné psychiatry a ostatními profesionály, kteří se podílejí na léčení duševních chorob (např. psychologové). +more Tvrdí, že se zasloužila na odhalení zvěrstev psychiatrů, podvodů v psychiatrických léčebnách apod. , vydává publikace dokazující odhalení podvodu psychiatrů či celé společnosti vo vzťahu k pacientom.

Podle českého psychologa Michala Černouška byl prvním průkopníkem antipsychiatrického uvažování anglický filosof A. Meyerson, který v roce 1936 popsal v článku Omyly v psychiatrii předsudky a přežitky obsažené v základech psychiatrického myšlení.

Antipsychiatrie v levicové teorii

Antipsychiatrické názory dnes prosazují i některá levicovo liberálně orientovaná hnutí, případně anarchistická hnutí. Jejich kritika psychiatrie zpočívá v přesvědčení, že jde o korporátní a státní monopol k utláčení lidí a jich pronásledování kvůli jinému názoru, chování či osobné výjimečnosti. +more Ti radikálnější proti psychiatrii aktivně vystupují, konají různé benefiční akce na pomoc pacientům a vyzývají psychiatry k diskuzi. Psychiatrii kritizují jako škodlivou pavědu založenou na segregaci postižených a nezřídka ji přirovnávají k nacismu či eugenice.

Mezi nejvýznamnější zastánce této teorie patří např. hnutí ANTIFA, nebo na Slovensku působící organizace Spravodlivosť pre všetkých a Inštitút ľudských práv.

Sporné je i zařazení stoupenců tzv. Teorie neurodivergence, kteří tvrdí, že lidská psychika je spektrum, tudíž není možné dělit lidské chování a myšlení na zdravé a nezdravé. +more Teorie neurodivergence je blízká levicovému pohledu, svůj původ má v sociálních teoriích 20. století, podobně jako rodové teorie.

Představitelé antipsychiatrie

David Cooper * Ronald David Laing * Thomas Szasz, původně psychoanalytik. Knihy: ** Manufaktura šílenství ** Mýtus duševní nemoci * Giorgio Antonucci * Marc Rufer. +more Publikace: ** Irrsinn Psychiatrie (Šílenství psychiatrie), 1988, nakl. Cytglogge, Bern ** Wer ist Irr. (Kdo je blázen. ), 1991, nakl. Cytglogge, Bern ** Psychiatrie - Taeter, Opfer, Methoden (Psychiatrie - pachatelé, oběti, metody), 1996, nakl. Cytglogge, Bern ** Tabletky štěstí. Extáze, Prozac - návrat psychofarmak. , nakl. Books, Brno, 1998, orig. vydání Glückspillen. Extasy, Prozac und das Comeback der Psychopharmaka. , 1995, Droemersche Verlaganstalt Th. Knaur Nachf. München.

Reference

Literatura

Karel Chromý: Duševní nemoc - Sociologický a sociálněpsychologický pohled. Praha, Avicenum, 1990. +more * Erving Goffman: Stigma, 1963, česky 2003 * Cyrille Koupernik: Smysl a nesmysl psychiatrie * Abraham Myerson: Omyly v psychiatrii (článek, 1936).

Externí odkazy

[url=http://www. antipsychiatry. +moreorg]The Antipsychiatry Coalition[/url], anglicky * [url=https://web. archive. org/web/20070528155601/http://www. cchr. cz/cchr. php]Občanská komise za lidská práva[/url] * [url=http://www. cchr. org/]Citizens Commission on Human Rights[/url], anglicky.

Kategorie:Psychiatrie Kategorie:Lékařská etika Kategorie:Lidská práva Kategorie:Psychologické směry