Antonín Hampl

Technology

12 hours ago

Author

Albert Flores

Antonín Hampl je český fotbalový rozhodčí. Narodil se 3. března 1986 v Praze. S fotbalovým rozhodčím začal svou kariéru již v mládežnických kategoriích. Postupně pracoval na nižších úrovních soutěží a nakonec se stal profesionálním rozhodčím. V roce 2010 byl poprvé povýšen do nejvyšší české fotbalové soutěže - Synot ligy. Antonín Hampl je v současné době jedním z nejlepších českých rozhodčích a je často vybírán pro řízení důležitých utkání. Mezi jeho největší úspěchy patří účast na Mistrovství světa ve fotbale 2018 v Rusku, kde byl vybrán jako jediný český rozhodčí. Hampl je známý svým důrazem na spravedlivé a přesné řízení utkání. V průběhu své kariéry si vydobyl respekt jak u hráčů, tak u fanoušků. Je obdivován pro svoji nezávislost a odolnost vůči tlakům zvenčí. Antonín Hampl je také aktivní mimo roli rozhodčího. Přednáší na různých fotbalových seminářích a školí nové rozhodčí. Je vášnivým fanouškem fotbalu a podporuje českou fotbalovou reprezentaci. Celá jeho kariéra je považována za vzor pro další mladé rozhodčí a je často citován jako dobrý příklad profesionality a oddanosti fotbalu.

Antonín Hampl (12. dubna 1874 Jaroměř - 17. května 1942 Berlín) byl český a československý odborový funkcionář a politik, meziválečný předseda Československé sociálně demokratické strany dělnické a poslanec Národního shromáždění ČSR, za druhé republiky předseda Národní strany práce; v době okupace člen domácího odboje, umučen nacisty.

Život

Rakousko-Uhersko

Členem sociální demokracie se stal v roce 1894.

Po vyučení v oboru strojník vystudoval Státní průmyslovou školu v Praze. Před první světovou válkou pracoval v sociálnědemokratickém odborovém hnutí, od roku 1910 působil jako tajemník Svazu kovodělníků. +more Od roku 1924 pracoval jako ředitel Ústřední sociální pojišťovny.

První republika

Od července 1918 byl členem Národního výboru československého. Po celé období první republiky pak zastával v Národním shromáždění poslanecký mandát.

V letech 1918-1920 zasedal za sociální demokracii v Revolučním národním shromáždění. Byl profesí tajemník Svazu českých kovodělníků. +more Ve parlamentních volbách v roce 1920 získal za sociální demokracii poslanecké křeslo v Národním shromáždění. Obhájil ho v parlamentních volbách v roce 1925, parlamentních volbách v roce 1929 a parlamentních volbách v roce 1935. Poslanecký post si oficiálně podržel do zrušení parlamentu roku 1939. V roce 1920 se významně zasadil o vypracování a přijetí zákona o účasti zaměstnanců v hornictví na správě dolů a jejich podílu na zisku a také zákona o závodních a revírních radách v hornictví.

V letech 1919-1920 působil jako ministr veřejných prací v první Tusarově vládě. Od rozkolu s komunisty byl politickým vůdcem Československé sociálně demokratické strany dělnické a v období 1924-1938 jejím předsedou. +more V celém období let 1918-1938 byl členem představenstva strany.

Coby předseda strany ji zvládl stabilizovat po rozkolu z počátku 20. let. +more Byl jedním z tvůrců koaliční spolupráce sociálních demokratů s demokratickými občanskými stranami. V polovině 30. let se pokoušel získat komunisty pro společnou obranu proti fašismu, pouze však za podmínky, že se vzdají svých myšlenek na diktaturu proletariátu a budou provádět konstruktivní politiku. Tato jeho výzva komunistům, aby se navrátili do společné strany, stručně formulovaná: „Hoši, z vandru domů. “, však neměla ohlas.

Byl aktivní též publicisticky. Mezi jeho dílo patří spisy Kolektivní smlouvy pracovní a Z krise ven (1935), v níž navrhoval posílení státní sociální a investiční politiky jako způsob překonání hospodářské krize.

Druhá republika a období protektorátu

Po dočasném zániku strany v roce 1938 se stal předsedou nově vzniklé Národní strany práce (do roku 1939). V listopadu 1938 patřil mezi iniciátory kandidatury Emila Háchy do funkce prezidenta Československa.

Do odboje vstoupil s příchodem nacistů, zprostředkovával kontakt mezi 2. odbojem a vládou Aloise Eliáše. +more K jeho zatčení došlo nejprve 1. září 1939, následně byl po dvou týdnech díky přímluvě protektorátní vlády propuštěn. Opět byl gestapem zajat 6. května 1941 společně s dalšími představiteli bývalé sociálně demokratické strany. Po několik týdnů byl vězněn v Praze na Pankráci a pak deportován do věznice Moabit v Berlíně. V ní byl mučen a těmto zraněním v květnu 1942 podlehl.