Antonín Hobza

Technology

12 hours ago

Author

Antonín Hobza (6. ledna 1876 Rokytnice nad Rokytnou - 6. září 1954 Praha) byl český právník, profesor církevního a mezinárodního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a akademik ČSAV.

Život

Antonín Hobza se narodil jako jedno z osmi dětí do skromných poměrů, proto se během studií musel živit zcela sám. Původně měl být knězem, ale po absolvování gymnázia v Třebíči si zvolil pražskou právnickou fakultu, kde byl roku 1902 promován doktorem práv. +more Poté získal praxi u zemského soudu a byl na kratší studijní stáži na univerzitě v Bonnu, aby od roku 1904 našel trvalejší konceptní místo v železničním a nadačním referátu zemského výboru. Zároveň se začal vážně zajímat o právní teorii, publikoval první časopisecké příspěvky, zejména o územní samosprávě, které byly pozitivně přijaty. Nakonec ale u něj převážil zájem o církevní právo, v němž se roku 1907 na české právnické fakultě habilitoval a o čtyři roky později byl jmenován mimořádným profesorem, takže administrativu opustil a věnoval se jen akademické činnosti.

Postupně ovšem opouštěl klasická kanonistická témata a věnoval se spíše veřejnoprávní regulaci církví, mj. hájil v tehdejší době menšinové stanovisko žádající odluku církve od státu. +more Po vzniku Československé republiky toto téma krátkodobě řešil i na ministerstvu zahraničních věcí, kde řídil právní sekci a mj. se podílel na budování diplomatického sboru, ale podporoval také diplomatické uznání Sovětského svazu, což bylo v rozporu s tehdejší vládní politikou. Pak už se zabýval převážně jen mezinárodním právem na univerzitě, když byl již roku 1917 v tomto oboru jmenován řádným profesorem, a to jako první v celé monarchii. Do té doby šlo o okrajovou záležitost a Hobza se tak stal průkopníkem českého, resp. československého mezinárodního práva jakožto vědního oboru. Značně potřebná a používaná byla především jeho dvoudílná učebnice. Z hlediska teoretického přístupu byl pozitivista. Kromě teorie se ale věnoval i praxi, byl např. členem Institutu mezinárodního práva a Stálého rozhodčího soudu, roku 1922 v Praze uspořádal mezinárodní kongres věnovaný leteckému právu, načež vytvořil české letecké názvosloví, a spoluzaložil československou pobočku Sdružení pro mezinárodní právo (později samostatné Československé sdružení pro mezinárodní právo). To krátce před okupací vydávalo ve střední a východní Evropě ojedinělý časopis Hlídka pro mezinárodní právo.

Po válce se vrátil na právnickou fakultu už jako člen komunistické strany, zpracovával posudky pro vládu nebo pro účely soudních procesů, např. s K. +more H. Frankem, a spolupracoval na přípravě nové ústavy. V roce 1950 byl ustanoven znalcem z oboru mezinárodního a církevního práva ve vykonstruovaném procesu Zela a spol. Nakonec se podílel na vytvoření Československé akademie věd, zejména jejího Kabinetu mezinárodního práva poté, co byl roku 1952 jmenován jedním z prvních československých akademiků.

Dílo

Podvod při smlouvě manželské (1906) * Poměr mezi státem a církví (1909, 1919, 1925, 1931) * Autonomie náboženských svazů v moderním státě (1910) * Právem mezinárodním ku právu světovému (1913) * Právo mezinárodní (I. 1915, II. +more 1919) * Právo mezinárodní. Válečné právo územní (1923) * Uznání Sovětů de jure (1924) * Úvod do církevního práva (spolu s J. Turečkem; 1929, 1936) * Modus vivendi (1930) * Úvod do mezinárodního práva mírového (I. 1933, II. 1935) * Přehled mezinárodního práva válečného (1946).