Antropomotorika

Antropomotorika (z řec. anthropos - člověk, a lat. motorika - pohyb, hnací síla) je vědní obor, jehož hlavním obsahem je zkoumání vnitřních pohnutek, které člověk pro pohyb má. Zkoumá stav a vývoj motoriky člověka, zákonitosti jejího vzniku a vývoje. Je poddisciplínou motoriky, která zahrnuje veškerou biomotoriku lidského pohybu a která dělí lidský pohyb na základní, pracovní, kulturní, tělocvičný, bojový a sportovní. V užším slova smyslu můžeme antropomotoriku definovat jako motoriku tělesné kultury.

Antropomotorika se řadí po boku výrazů: * Biomotorika: motorika živých systémů, živočichů, rostlin i člověka. * Psychomotorika: spojení motoriky s psychikou člověka - emoce vyjádřené pohybem. +more Psychika ovlivňuje pohybovou činnost. * Senzomotorika: spojení dvou částí reflexního kruhu. ** Senzomotorické vstupní mechanismy ** Motorické výstupní mechanismy * Ideomotorika: pohyby, které si myslíme před samotným vykonáním pohybu - spojení motoriky s druhou signální soustavou. * Motilita: pohyby hladkého svalstva - srdce, plic, střev, žaludku aj. * Hybnost: pohyb tvořený svalstvem kostry.

Vývoj

Mezi nejznámějšími vědci, kteří se zabývali naukou o pohybu člověka byl Aristotelés. Zkoumal odpovědi na otázky o lidské činnosti a své poznatky sepsal v knize Metafyzika. +more Dalším významným vědcem byl v době renesance Leonardo da Vinci. Ve 20. století mezi válkami se začali zajímat o problematiku motoriky Müller a Zeuner. Jeden z hlavních představitelů antropomotoriky v dnešní době je K. Meinel, který nauce o pohybu položil pedagogický základ v knize Bewegungslehre. Ta je prvním uceleným dílem o pohybu člověka v oblasti tělesné výchovy a podruhé byla přepracována roku 1976 G. Schnabelem. V česku se poznatky o antropomotorice začaly rozvíjet v 60. letech 20. století v rámci teorie tělesné výchovy. Ucelenou učebnici antropomotoriky sepsal S. Čelikovský spolu s kolektivem autorů v roce 1979.

Specifika

Antropomotorika se dá považovat za speciální vědu, protože studuje to, co nelze studovat v jiných tělovýchovných vědách, např. pohnutky pro zaujímání postavení lidského těla, funkce CNS a vědomí. +more Tyto faktory určují vnější pohyb člověka. Mezi vnitřní faktory řadíme motorické vlastnosti, schopnosti, návyky, vědomosti a zručnost.

Dále jde o:

* Motorické předpoklady * Pohybové projevy * Ontogenetická motorika * Hodnocení

Rozpracování těchto oblastí vede k rozvoji vědních disciplín: * Koordinační schopnosti * Soustava a názvosloví tělesných prvků * Teorie testování

Vztah s jinými vědami

Díky svému předmětu zkoumání a metodám nemůže být antropomotorika zařazována vedle věd jako biologie, antropologie nebo psychologie. Z přírodních věd používá poznatky především antropologie, fyziologie, kineziologie, biochemie, ze společenských věd pak poznatky pedagogiky a psychologie. +more Ani zařazení antropomotoriky do tělesné kultury není zcela jednotné. Lze je schematicky znázornit:

A = Motorická základna, prostředky pro B

B = Komponenty tělesné kultury

C = výsek kultury, ve které se realizuje A, B.

Metody

Empirické metody antropomotorikyí: * Pozorování (zjišťování kvalitativní úrovně pohybových činností) * Experiment (se změnami podmínek pro vznik a průběh pohybu) * Měření a odporové posuzování (zjišťování kvalitativních a kvantitativních shod a rozdílů v pohybu. Vliv věku, pohlaví, tréninku apod. +more).

Teoretické metody antropomotoriky: * Idealizace * Formalizace * Axiomatizace v analýze, syntéze, indukci, dedukci, abstrakci (lze použít i u metod empirických)

Odkazy

Reference

Literatura

ČELIKONSkÝ, Stanislav: antropomotorika. Košice : Rektorát Univerzity P. +moreJ. Šafárika, 1985. 310 s. (Slovenština) * KODÝM, Miloslav; BLAHUŠ, Petr.  K psychologii schopností a predikci senzomotorického výkonu. 1. vyd. Praha : Academia, 1987. 232 s. * MĚKOTA, Karel; NOVOSAD, Jiří.  Motorické schopnosti. 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. 175 s.

Kategorie:Pohyb Kategorie:Pohybová a opěrná soustava člověka Kategorie:Fyziologie živočichů Kategorie:Sportovní medicína