Cesko.wiki Australopithecus anamensis
Author
Albert FloresAustralopithecus anamensis (česky též Australopiték turkanský) je druh vyhynulého hominida, žijící ve starším pliocénu (před 3,9 - 4,2 miliony let) na území dnešní Etiopie a Keni ve východní Africe. Je nejstarším známým zástupcem rodu Australopithecus a zároveň jedním z prvních zástupců lidské vývojové linie po oddělení od předků šimpanzů. Starší jsou pouze málo známé rody Sahelanthropus, Orrorin a Ardipithecus.
.JPG)
.jpg)
Objevy
Místa nálezů na mapě Afriky +morejpg|náhled|vlevo'>Místa nálezů na mapě Keni Místa nálezů na mapě Etiopie Ostatky druhu Australopithecus anamensis poprvé zachytil Bryan Patterson při expedici Harvardovy univerzity v roce 1965. Na lokalitě Kanapoi na západním břehu jezera Turkana v severní Keni objevil distální část levé pažní kosti, odborníci se však vzhledem k tehdejšímu stavu poznání dlouho nemohli shodnout na správném taxonomickém zařazení. Nález tak byl nejčastěji popisován jako blíže neurčený australopiték.
Až v roce 1994 nalezli Meave Leakeyová, Alan C. Walker a jejich tým na téže lokalitě dalších devět pozůstatků pliocénních hominidů, u nichž bylo možné pozorovat nápadné odlišnosti oproti již známému druhu Australopithecus afarensis (navíc byly výrazně starší). +more Objevitelé k nim přiřadili ještě třináct obtížně zařaditelných, ale podobně starých vzorků, zachycených již v letech 1982 a 1988 na lokalitách Allia Bay a Sibilot Hill na východním břehu jezera Turkana. Celý soubor v roce 1995 přisoudili novému druhu Australopithecus anamensis. Druhový přívlastek byl přitom odvozen z turkanského výrazu pro jezero („anam“), aby připomínal blízkost lokalit k jezeru Turkana.
V letech 1995 - 1997 a 2003 - 2008 byly v Kanapoi i Allia Bay zachyceny další ostatky, takže v současnosti je z Keni k dispozici 87 vzorků, většinou se však jedná o zlomky čelistí a izolované zuby. Z postkraniální kostry byly nalezeny pouze fragmenty holenní kosti, pažní kosti, vřetenní kosti, kost hlavatá a část článku prstu z ruky.
Téměř současně jako v Keni byly zjištěny podobně staré ostatky také v Etiopii v oblasti středního toku řeky Awaš. První nález (horní čelist) byl zachycen +more_listopad'>13. listopadu 1994 na lokalitě Aramis a v letech 2000 - 2005 pak přibyly další zlomky kostí z nedalekých lokalit Asa Issie a Hana Hari. Celkem je z Etiopie známo 32 nálezů, řazených k druhu Australopithecus anamensis. Pochází nejméně z osmi jedinců, i v tomto případě však velkou část tvoří izolované zuby nebo jejich skupiny. Kromě nich byly ale zachyceny také zlomky lebky, krčních a hrudních obratlů, nártní kosti a po jednom článku prstu z ruky a z nohy. Objevena byla také část stehenní kosti, která představuje nejstarší známou stehenní kost rodu Australopithecus.
Objevy poblíž řeky Awaš navíc významně rozšířily oblast výskytu druhu Australopithecus anamensis, protože keňská a etiopská naleziště jsou od sebe vzdálena zhruba 1000 km.
Datace
Nalezené ostatky jsou značně zlomkovité a pochází z různorodých, navzájem velmi vzdálených lokalit. Kromě morfologických podobností je tak pojí pouze podobná datace. +more Nálezy z Kanapoi byly zachyceny mezi dvěma vrstvami tefry, jejichž stáří bylo pomocí metody 40Argon/39Argon určeno na 4,1 a 4,2 milionů let. Ostatky tedy pochází z tohoto časového období. Pouze jedna dolní čelist byla v Kanapoi nalezena v mladších sedimentech, starých jen asi 3,9 milionů let. Stejné stáří, tedy 3,9 milionů let bylo stanoveno i pro nálezy z Allia Bay a Sibilot Hill, zatímco etiopské lokality jsou datovány do intervalu 4,1 - 4,2 milionů let.
Popis
Meave Leakey Australopithecus anamensis mohl dosahovat zhruba velikosti moderního šimpanze. +more Podle nalezených zlomků holenní kosti byla jeho hmotnost odhadnuta na 47 - 55 kg, ačkoliv samice mohly být výrazně menší. I přesto váhový odhad převyšuje hodnoty, udávané pro druh Australopithecus afarensis a ukazuje na poměrně velký vzrůst druhu Australopithecus anamensis. Na výrazný pohlavní dimorfismus v tělesných rozměrech ukazují značné rozdíly ve velikosti nalezených ostatků. V délce špičáků však není mezi samci a samicemi velký rozdíl. To znamená, že tyto zuby již neměly v bojích o samice nebo teritorium velký význam.
Z mozkovny byly zachyceny jen nepatrné fragmenty, takže není možné odhadnout velikost ani utváření mozku. Předpokládá se ovšem, že stejně jako u ostatních australopitéků jeho objem výrazně nepřesahoval dimenze současných lidoopů. +more Dolní čelist KNM-KP 29281 Znaky lebky: * silně pneumatizovaná spánková kost (os temporale) jako u šimpanzů i rodu Ardipithecus * málo vyvinutý výběžek eminentia articularis a úzký otvor vnějšího zvukovodu jako u lidoopů * nosní otvor se zaoblenými okraji, na rozdíl od ostrého ohraničení u druhu Australopithecus afarensis * úzká dolní čelist s téměř paralelně jdoucími řadami zubů, bližší spíš lidoopům než australopitékům * méně robustní dolní čelist (v porovnání s mladšími australopitéky) * v předozadním směru výrazně ustupující symfýza dolní čelisti (v porovnání s druhem Australopithecus afarensis) * primitivně mělké (ploché) patro * větší přední zuby (řezáky, špičáky) než u mladších australopitéků * poměrně velké špičáky (menší než u Ardipithecus ramidus, ale větší než u Australopithecus afarensis) - dlouhé a robustní jsou především kořeny, zatímco výška korunky je méně nápadná, proto špičáky vyčnívají z řady ostatních zubů jen minimálně * z boku symetrický horní špičák (oproti asymetrickým špičákům ostatních australopitéků) * špičáky a třenové zuby již beze stop ostřícího komplexu, pouze s nepatrným zbytkem diastemy - mezery mezi špičáky a třenovými zuby v dolní čelisti i mezi druhými řezáky a špičáky horní čelisti * větší asymetrický první třenový zub s jediným hrbolkem na rozdíl od menších, dvouhrbolkových třenových zubů mladších australopitéků * první mléčná stolička tvarově odlišná od první stoličky trvalého chrupu (na rozdíl od mladších australopitéků) * poměrně malé stoličky (větší než u Ardipithecus ramidus, ale menší než u mladších australopitéků) * asymetrické horní stoličky * silná zubní sklovina * svébytný vzor opotřebení zubů - přední zuby jsou opotřebené výrazněji než stoličky a třenové zuby Čelisti a postkraniál z Keni.
Znaky horní končetiny: * robustně stavěná pažní kost s velmi silnou vrstvou hutné kostní tkáně, morfologicky podobná ostatním druhům rodu Australopithecus * nápadně dlouhá vřetenní kost, ukazující na prodloužené paže v poměru k velikosti těla (v porovnání s člověkem), se stopami silného vřetenního svalu * primitivní stavba zápěstí s omezenou schopností rotace v kloubu pro připojení ukazováku, ukazující na omezenou schopnost precizního gripu a jemné manipulace * dlouhé, zakřivené a dobře osvalené články prstů
Znaky dolní končetiny: * holenní kost se znaky běžně užívané bipedie - konce holenní kosti jsou silné, schopné poskytnout dostatečnou oporu při vzpřímení těla a kloubní plochy naznačují stabilitu kolenního kloubu i orientaci kosti kolmo k zemi (kolena tudíž byla vbočená dovnitř a nacházela se v ose těla jako u člověka, nebyla vytočená ven jako u lidoopů)
Způsob života
Masai Mara - analogie okolí jezera Turkana v pliocénu Podle nalezených kosterních ostatků lze s jistotou předpokládat, že Australopithecus anamensis běžně využíval dvounohou vzpřímenou chůzi. +more Dlouhé, silné paže i svalnaté a prohnuté články prstů však zároveň dovolovaly obratné šplhání v korunách stromů.
Životní prostředí
Společně s ostatky hominidů bylo při výzkumech zachyceno i velké množství jiných zvířat, což umožnilo poměrně přesně rekonstruovat životní prostředí časných australopitéků. Například ryby a někteří plazi ukazují na blízkost vodního zdroje. +more Sedimenty, z nichž byly ostatky vyzvednuty napovídají, že keňský Australopithecus anamensis žil před 4 miliony let u břehů paleojezera Lonyumun, které předcházelo dnešnímu jezeru Turkana. V době před 3,9 miliony let jezero Lonyumun již neexistovalo, ale stále zde protékala řeka Omo.
Analýza fauny z keňských nalezišť, v níž z větších savců dominují antilopy rodu Tragelaphus, pravé antilopy a buvolci, ukazuje na pestrou mozaikovitou krajinu. Poměrně velkou plochu (zhruba 60 - 80%) patrně zabíraly sušší, otevřené travnaté ekosystémy, pouze s občasnými lesíky a křovinami. +more Ty snad jen v okolí vodních ploch a toků mohly tvořit souvislejší porosty. Přesto v časném pliocénu rostlo v okolí jezera Turkana více stromů a keřů než v mladších obdobích.
Naproti tomu prostředí v Etiopii bylo dle všeho více zalesněné a vlhčí, protože se zde nalezlo větší množství úzkonosých opic a další zvěře, typické pro prosvětlené i hustší lesy. Ve srovnání s životním prostředím ardipitéka, který žil ve stejném prostoru asi o 200 000 let dříve, přibylo otevřených travnatých ploch.
Předpokládá se tudíž, že časní australopitéci se neomezovali na jediné, úzce vymezené prostředí, ale že naopak mohli s úspěchem využívat širší spektrum ekosystémů. Ačkoliv stromy, poskytující potravu i vhodný úkryt před dravci, pro ně byly nezbytné, mohli již alespoň zčásti pronikat do otevřené krajiny.
Strava
O stravě druhu Australopithecus anamensis bylo vysloveno větší množství názorů, aniž by došlo ke shodě. Situaci komplikuje i fakt, že všechny analýzy mohly být vzhledem ke stupni dochování prováděny jen na velmi malém vzorku ze všech nalezených zubů.
Již u tohoto nejstaršího zástupce australopitéků se (na rozdíl od ardipitéka) projevují adaptace, typické pro celý rod - silnější zubní sklovina, velké stoličky a masivnější dolní čelist. Tyto znaky se obecně pokládají za známku častější konzumace tvrdé a abrazivní potravy (ořechy, semena, kořínky, hlízy). +more Důvodem, proč australopitékové rozšířili spektrum přijímané potravy i o tyto zdroje, mohla být rostoucí sezónnost prostředí, krátkodobé i dlouhodobé klimatické změny a ústup hustého lesa s hojností měkkých plodů. Hlízy, kořínky a semena tak mohly být důležitými záložními zdroji, využívanými v méně příznivých částech roku, kdy nebyl dostatek měkčí, na zpracování méně náročné potravy.
Morfologii zubů a čelistí druhu Australopithecus anamensis ale neodpovídají mikroskopické stopy opotřebení skloviny, především na skusové ploše stoliček. Zde se svou strukturou nejvíce podobají stopám na zubech moderních goril, živících se ovocem a především listy, nepodporují ale představu konzumace tvrdých křehkých objektů (ořechů, semen). +more Také vnitřní stavba skloviny odpovídá pojídání většího množství listů nebo travin. Analýza stop na vnější straně stoliček však naznačuje alespoň sezónní příjem tvrdého jídla, vyžadujícího drcení - stopy jsou podobné moderním úzkonosým opicím (pavián anubi, kočkodan obecný), které stravu, složenou převážně z plodů a listů, sezónně doplňují podzemními zásobními orgány, kořeny nebo semeny.
Australopithecus anamensis se tak asi více než ardipiték spoléhal na zdroje otevřených prostor - traviny, jejich semena nebo hlízy. Patrně již rozšířil spektrum využívaných zdrojů o tuto tvrdší potravu, ale rozdíl proti starším homininům ještě nebyl nijak závratný a měkké plody mohly tvořit podstatnou část jídelníčku. +more Rovněž nelze vyloučit, že rostlinná strava byla doplňována hmyzem, drobnými obratlovci a nebo ptačími vejci.
Kultura
V současnosti neexistují žádné doklady toho, že by Australopithecus anamensis vytvářel nějakou specifickou kulturu a záměrně vyráběl nástroje, jako tomu zřejmě bylo u některých mladších druhů. Je ale pravděpodobné, že využíval větve a klacíky nebo neupravené valouny podobně jako dnešní gorily, orangutani i šimpanzi.
Fylogeneze
Australopithecus anamensis je v současnosti nejstarším známým zástupcem rodu Australopithecus, v porovnání s některými mladšími druhy (Australopithecus afarensis, Australopithecus africanus) je však zatím jen málo poznaný. Většinou morfologických znaků se podobá zástupcům druhu Australopithecus afarensis, podržel si ale ještě množství archaických detailů. +more Hlavní rozdíly jsou patrné v utváření chrupu a čelistí, zatímco postkraniální kostra obou druhů se až na velikost příliš neliší. Většina odborníků proto předpokládá, že A. anamensis byl přímým předkem A. afarensis a že se jedná o jedinou anagenetickou linii. Odlišné druhy se tudíž rozeznávají spíše formálně, především na základě časové odlišnosti. Přesto nelze zcela vyloučit, že se jedná o dvě oddělené linie. Nálezy z Kanapoi a Asa Issie také dobře vyplňují mezeru mezi ardipitéky a australopitéky, a to nejen časově, ale i morfologicky.
Odkazy
Reference
Literatura
Související články
Externí odkazy
[url=https://middleawash. berkeley. +moreedu/middle_awash. php]Projekt výzkumu oblasti Middle Awash[/url] * [url=http://humanorigins. si. edu/evidence/human-fossils/species/australopithecus-anamensis]Australopithecus anamensis na webu Smithsonian Institution[/url] * [url=http://africanfossils. org/hominids/knmer-30745. o=1]African Fossils - trojrozměrný model čelisti druhu Australopithecus anamensis[/url].