Avitus

Život

Původ a počátky kariéry

Avitus se narodil v galském městě Arvernis (dnešní Clermont) v rodině náležející ke galorománské aristokracii. Jeho otcem byl pravděpodobně Flavius Julius Agricola, konzul v roce 421. +more Avitus měl dva syny, Agricolu a Ecdicia Avita, který dosáhl vysokých hodností za Julia Nepota, a dceru Papianillu. Dopisy a panegyriky jejího manžela Sidonia Apollinara představují důležitý pramen pro období Avitovy vlády.

Avitovi se dostalo klasického vzdělání, včetně studií práva, běžného u mladého muže jeho společenského postavení. Někdy před rokem 421 byl vyslán k mocnému patriciovi a generálovi +more'>Flaviu Constantiovi se žádostí o zmírnění daňové zátěže pro rodný kraj Auvergne. Jeho příbuzný Theodorus pobýval jako rukojmí na dvoře vizigótského krále Theodoricha I. v Tolose (Toulouse). V roce 425 nebo 426 Avitus zavítal na králův dvůr a setkal se zde s příbuzným i se samotným Theodorichem. Okolo roku 439 navázal kontakty s královým synem, pozdějším Theodorichem II. , jehož podnítil ke studiu děl latinských básníků.

Avitus prodělal pozoruhodnou kariéru, v jejímž průběhu vykonával četné významné civilní úřady a také vojenské hodnosti. Svoji vojenskou dráhu započal službou pod generálem (magister militum) Aetiem při jeho tažení proti Juthungům a vzbouřeným obyvatelům Norika v letech 430 až 431. +more Účastnil se rovněž Aetiova tažení proti Burgundům v roce 436. Poté, co dosáhl nejvyššího senátorského stavu vir illustris, roku 437 se vrátil do Arvernis a působil patrně jako magister militum per Gallias. V témže roce porazil skupinu hunských nájezdníků pustošících Auvergne a přinutil Theodoricha I. upustit od obléhání města Narbo (Narbonne). Nejspíše v letech 439 až 440 zastával úřad pretoriánského prefekta Galie a v této funkci vyjednával o uzavření míru s Vizigóty po Litoriově porážce. Pak se stáhl z veřejného života na svůj statek Avitacum, nalézající se poblíž Arvernis. Zde žil jako soukromník až do roku 451, kdy Hunové vedení Attilou napadli západořímskou říši. Avitus tehdy díky svým stykům s Vizigóty přesvědčil Theodoricha I. , aby vstoupil do aliance s Aetiem. Jejich spojené síly následně zastavily Attilu v bitvě na Katalaunských polích, v níž Theodorich přišel o život.

Získání trůnu

Solidus s vyobrazením Petronia Maxima, Avitova předchůdce Na jaře 455 císař Petronius Maximus, jenž se krátce před tím domohl vlády v důsledku zavraždění Aetia a +more'>Valentiniana III. , ustavil Avita do hodnosti magister militum per Gallias. Maximus ho vzápětí vyslal jako vyslance na dvůr Theodoricha II. v Tolose. Toto poselstvo zřejmě potvrdilo status Vizigótů jako spojenců (foederati) říše a požádalo je o podporu pro nového císaře. Zatímco se Avitus zdržoval na Theodorichově dvoře, dorazila tam zpráva o smrti Petronia Maxima a o vyplenění Říma Vandaly v čele s králem Geiserichem. Podle Sidonia Apollinara se Theodorich chopil nabízející se příležitosti a vybídl Avita, aby se ujal trůnu. Nato Avitus v doprovodu vizigótského krále vstoupil do Arelate (Arles). 9. či 10. července 455 předáci sedmi jižních galských provincií, zasedající ve Viernu, nedaleko Arelate, prohlásili Avita za císaře. Zhruba o měsíc později ho akceptoval i římský senát.

Avitus strávil v Galii asi tři měsíce, aby se připravil k výpravě do Říma, přičemž se opíral především o Vizigóty. Poté se shromážděným vojskem posíleným o gótské oddíly vytáhl do Itálie. +more Postupoval pravděpodobně přes Noricum, v němž upevnil císařskou autoritu, a prošel Ravennou. Zde zanechal gótské vojáky pod velením Vizigóta Remista, jehož ustavil do hodnosti patricius a magister militum. 21. září 455 dorazil do Říma.

Vláda

Podpora Vizigótů sice dopomohla Avitovi k trůnu, avšak jeho udržení záviselo na postoji ostatních mocenských činitelů ovlivňujících politiku západořímské říše. Avitus si potřeboval zajistit náklonnost nebo alespoň neutralitu východořímského císaře Marciana, italského vojska a jeho velitelů Ricimera a Maioriana, italských senátorů a v neposlední řadě Geiserichových Vandalů.

Brzy po uchopení moci se Avitus snažil dosáhnout uznání ze strany Konstantinopole a za tímto účelem vyslal poselstvo k Marcianovi. Hydatius poznamenává, že oba panovníci vládli ve vzájemném souladu. +more Vztahy mezi Východem a Západem se přesto vyznačovaly zjevným napětím. V souladu s ustálenými zvyklostmi měly obě poloviny říše nominovat shodně po jednom z dvojice konzulů pro nadcházející rok. V rozporu s tím byli pro rok 456 ustaveni dva východní konzulové, třebaže na Západě nastoupil tento úřad taktéž Avitus. Chybějící shoda v osobách konzulů naznačuje nepříznivý postoj východního dvora, ačkoli k úplné roztržce, tedy prohlášení Avita za uzurpátora, nedošlo.

Historik Priskos uvádí, že po vyplenění Říma Vandaly se Marcianus prostřednictvím diplomacie pokusil přimět Geisericha k tomu, aby zanechal útoků proti Itálii. Obdobně Avitus nabádal vandalského krále k dodržování smlouvy uzavřené v roce 442 s Valentinianem III. +more Vandalové sice v zimním období přechodně ustali ve svých nájezdech, s počátkem nové sezóny je ale obnovili a v březnu 456 vyplenili Capuu. Avitus proto pověřil Ricimera obranou Sicílie, načež Římané odrazili Vandaly v pozemním střetnutí u Agrigenta a zvítězili nad nimi v námořní bitvě svedené při pobřeží Korsiky.

V Hispánii pokračovali Svébové v napadání římského území pustošením provincie Carthaginensis. Avitus vyslal k jejich králi Rechiarovi komita Frontona a své vyslance k němu poslal rovněž Theodorich. +more Rechiar obě poselstva propustil a vpadl do Tarraconensis, odkud odvedl velké množství zajatců. V reakci na to Avitus Theodorichovi dovolil, či ho přímo vybídl k tomu, aby s početným vojskem vtrhl do Hispánie. Vizigóti nato Svéby drtivě porazili v bitvě na březích řeky Órbigo, svedené 5. října 456 nedaleko Astorgy. Vítězové následně vtáhli do Gallaecie a vydrancovali Bracaru (Braga), hlavní město Svébů. Rechiar uprchl do Oporta, kde byl Theodorichem dopaden a podobně jako mnoho jeho soukmenovců popraven. Porážka zásadním způsobem podlomila moc Svébů v Hispánii, již zachvátila anarchie.

Sesazení a smrt

Mince znázorňující Maioriana, jednoho ze strůjců Avitova sesazení Italové pohlíželi na Avita jako na cizince, dosazeného navíc Vizigóty, a jejich nelibost vůči němu postupem času přerostla v odpor. +more Avitus si proti sobě popudil italské senátory, už tak rozladěné jeho galským původem, neboť do vysokých státních funkcí i do nižších administrativních funkcí ustavoval výhradně členy galorománské aristokracie. Protože Vandalové ohrožovali námořní trasy, čímž narušili zásobování obilím, obyvatelé Říma trpěli nedostatkem potravin. Lid proto donutil Avita, aby propustil vojsko, které s ním přitáhlo z Galie. Císař současně odeslal pryč také své gótské spojence. Při tom musel přikročit k sejmutí a roztavení bronzových komponentů veřejných staveb, aby je vyplatil. Tím ovšem dále pobouřil městské obyvatelstvo, jež proti němu rozpoutalo povstání.

Velitelé italského vojska, Ricimer a comes domesticorum Maiorianus, povzbuzení nedávnými úspěchy v bojích s Vandaly, využili nepokojů v Římě a otevřeně se vzbouřili proti Avitovi. Jelikož Avitus před tím rozpustil své spojence, rozhodl se opustit Řím a na počátku podzimu 456 se vydal do Galie. +more Vzbouřenci zabili 17. září 456 v Ravenně Avitova stoupence patricia Remista, jehož pozici zaujal Gal Messianus. Avitus shromáždil veškeré dostupné síly a vtáhl do Placentie (Piacenza), aby se střetl s Ricimerem. V nastalé bitvě, svedené před branami města, došlo k velkému krveprolití v řadách Avitova vojska, jemuž padl za oběť i Messianus. Ricimer 17. nebo 18. října 456 zajal Avita v Placentii, avšak ušetřil jeho život a přinutil ho, aby se nechal vysvětit za biskupa tohoto města.

Galorománi zřejmě uznávali Avita za svého císaře i po jeho sesazení. Sidonius Apollinaris se zmiňuje o neúspěšném pokusu o převrat zorganizovaném v Galii jistým Marcellem, usilujícím pravděpodobně o opětovné nastolení Avita za císaře. +more Avitus žil nejspíše ještě počátkem roku 457, čemuž nasvědčuje i Hydatiova poznámka o tom, že tento rok představoval třetí rok jeho panování. V líčení okolností jeho úmrtí se antické prameny rozcházejí. Podle Řehoře z Tours byl římským senátem odsouzen smrti, načež se pod záminkou pouti k bazilice svatého Juliana, arvernského mučedníka, pokusil uprchnout do Galie. Během cesty ale zemřel a jeho ostatky byly pohřbeny ve vesnici Brioude u Julianova hrobu. Ioannes z Antiochie klade Avitovu smrt za vinu Maiorianovi, jenž ho měl vyhladovět či zardousit. O několik měsíců později přešla vláda na Maioriana.

Reference

Literatura

JORDANES. Gótské dějiny; Římské dějiny. +more Praha: Argo, 2012 * CAMERON, Averil; WARD-PERKINS, Bryan; WHITBY, Michael. The Cambridge Ancient History XIV: Late Antiquity: Empire and Successors, A. D. 425-600. Cambridge: Cambridge University Press, 2000. * ČEŠKA, Josef. Zánik antického světa. Praha: Vyšehrad, 2000. * GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. * HALSALL, Guy. Barbarian Migrations and the Roman West, 376-568. Cambridge University Press, 2007. * HEATHER, Peter J. Der Untergang des Römischen Weltreichs. Stuttgart: Klett-Cotta, 2007.

Externí odkazy

[url=http://rim. me. +morecz/cisarove/avitus/avitus. php]Avitus (455 - 456). Římské císařství[/url] * [url=http://www. roman-emperors. org/avitus. htm]Mathisen, Ralph W. Avitus (9/10 July 455 - 17/18 October 456) . De Imperatoribus Romanis[/url].

Kategorie:Římští císaři Kategorie:Římští konzulové Kategorie:Magistri militum Kategorie:Italští biskupové Kategorie:Narození 4. +more století Kategorie:Úmrtí 457 Kategorie:Muži.