Cesko.wiki Báseň v próze
Author
Albert FloresBáseň v próze je obvykle považována za typ poezie, který se z hlediska zvukového a grafického jeví jako próza, tj. je psána jako próza bez veršového členění a nevyužívá obvyklých zvukových znaků poezie (rým, rytmus, byť např. nepostrádá zvukomalebnost řeči). Je ale psána s básnickým způsobem vyjadřování, neobvyklým, metaforickým a symbolickým jazykem, a vůbec důrazem na jazyk básně, je mimo jiné více obrazný a budí větší citový efekt.
Definice tohoto žánru je diskutabilní: báseň v próze může být také považována za typ prózy (protože většinou obsahuje vyprávění, charakteristický znak prózy, a mimo jiné také proto, že nechává na čtenáři, aby si zvolil svůj názor na objektivně předkládanou pravdu) nebo za úplně samostatný žánr, vzniklý sloučením prvků prózy a prvků poezie. Většina kritiků ale básně v próze řadí mezi poezii.
Báseň v próze jako žánr vznikla ve Francii v 19. +more století mezi hnutím dekadentů a symbolistů jako forma odporu proti extrémní přísnosti francouzské metriky (téměř jediným kritiky a veřejností uznávaným metrem byl alexandrín, ostatní veršové formy byly pokládány za podřadné). Za jeho vlastní vynálezce bývají pokládáni básníci Aloysius Bertrand a Charles Baudelaire, jehož Malé básně v próze (také pod názvem Pařížský splín) jsou také nejvýznamnějším a patrně nejznámějším příkladem tohoto žánru. Využívali ji i básníci jako Arthur Rimbaud, Stéphane Mallarmé, Francis Jammes či Lautréamont. Mimo francouzské dekadenty tuto formu používalo také britské dekadentní hnutí (například Oscar Wilde) a někteří modernisté.
Básni v próze se vybraností jazyka blíží také alegorický román Friedricha Nietzscheho Tak pravil Zarathustra, jako Básně v próze označil své poslední dílo také ruský spisovatel Ivan Sergejevič Turgeněv a řada dalších spisovatelů.
Modernistický básník Sherwood Anderson (1876 - 1941) vytvořil na podkladě básně v próze nový, byť velmi podobný žánr tzv. flash fiction, což by se dalo přeložit jako blesková povídka. +more Ta je definována jako povídka sice kratší než tisíc slov, ale mající všechny obvyklé znaky klasické povídky (protagonista, konflikt, komplikace, pointa). Rozdíl mezi básní v próze a flash fiction je ale tenký, někdy až nezřetelný.
V sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století zkoušelo tuto formu mnoho amerických a vůbec anglicky píšících básníků včetně Allena Ginsberga. +more Ve dvacátém století obecně tato forma v zejména anglicky píšících časopisech doznala velkého rozšíření, tento okruh tvorby ale po tak krátké době asi ještě není možné zhodnotit.
Pokud jde o českou literaturu, krátké prózy v lyrickém stylu jí nebyly a nejsou cizí (vyskytují se hojně už v díle Karla Hynka Máchy, například v textu Pouť krkonošská), nicméně básně v próze přímo a cíleně byly psány až v devadesátých letech 19. století - Karel Hlaváček (pasáže ve Mstivé kantiléně a dalších dílech), Jiří Karásek ze Lvovic, Otokar Březina, Jakub Deml - a později po celé dvacáté století (Bohuslav Reynek, Vítězslav Nezval, Vladimír Holan, František Halas a řada dalších autorů).
Ukázka
Ovšem že byl rovněž pietistou drobných japonerií, už jako adorátor všeho jemného a vybraného. Ač byl přesvědčen, že v žádné jiné duši se nesešeří večerní, třtinou nasládlé vonné soumraky bambusových bařin a slunečná odpoledne čajových zahrad s takovou důvěrou a zladěností, jako v duších japonských malířek, přece si občas zahřešil. +more Vnímati a reprodukovati nejtišší zavanutí nálad pavučinovými osnovami jejich duší a nepotrhati při tom jejich harmonie nemotornými svými prsty, nechati se exaltovat několika tušovými skvrnami v zlatém laku a tím delikátním zachycením několika hlavních barev, jež vedle sebe lomeny, dovedou vydychovati všechnu touhu osamělosti, všecky malé žaly a nepatrné nářky dětinsky rozevřených očí - ano - v tom všem hledala jeho touha výrazu. Cítil jakousi příbuznost s těmi anaemickými bytostmi, které tak příliš dovedly milovati tiché noce s velikými, naivními měsíci a bílými, vzlétajícími kohouty, nanášenými pozorně stříbrným lakem nad větvičky čaje do koptovaných pozadí v několika úderech štětce… Užívaly zvláštních svých barev, několika málo zvláštních tahů štětce, z nichž každý přec dovedl vyjádřiti všecku subtilnost jich miniaturních snů, zachycovati ve větvích roztřesená oblaka vůní a křiky nádherných ptáků, plovoucích po nočních vodách, a jež při tom všem labillovaly na ostří karrikatury - a on líšil se od nich jedině tím, že chtěl užívati místo barev a kontur slov: ztavených v hermetické peci svého zjemnělého slohu.
(Karel Hlaváček - Pseudojaponerie, ze sbírky Pozdě k ránu)