DVD-Video

DVD-Video je videoformát používaný pro komerční distribuci filmů na DVD discích. Základní technické informace (např. kapacita, médium pro vytvoření DVD-Video disku) jsou stejné jako běžné DVD. Dalšími typy DVD podle obsahu jsou DVD-Audio a DVD Data.

Obraz a zvuk

DVD-Video je způsob uložení videozáznamu na DVD nosiči. Ke kompresi obrazu se používá standard MPEG-2 Video. +more Pro kódování zvukové stopy se standardně používá formát Dolby Digital (AC-3), někdy bývá použit i kvalitnější zvuk ve formátu DTS. Nekomprimovaný formát PCM se používá méně (častěji u hudebních titulů) a MPEG-2 audio se již téměř nepoužívá. Na přehrávání DVD-Video médií uživatel potřebuje zařízení obsahující DVD mechaniku a dekodér MPEG-2 (např. přehrávač DVD nebo osobní počítač s mechanikou DVD a softwarovým přehrávačem DVD).

U DVD filmů se setkáme s datovou rychlostí 3-10 Mbit/s (dle specifikace je maximální průměrný datový tok 9,8 Mbit/s, maximální špičkový datový tok 15 Mbit/s). Vyšší počet zvukových stop nebo množství dodatečného materiálu (tzv. +more extra materiál - fotogalerie, film ve verzi „režisérův sestřih“, záznamy z natáčení, rozhovory s herci, nepoužité scény a jiné) mají často za důsledek, kvůli omezené kapacitě DVD média, nižší datovou rychlost (a tím i kvalitu obrazu) hlavního filmu; stále častěji se však pro uložení většího množství extra materiálu používá další disk.

Původně byly pro DVD-Video v zemích využívajících standard PAL standardizované pouze zvukové formáty PCM, MPEG-2 a starší MPEG-1 layer II s datovým tokem do 224 kbit/s (který se však téměř nepoužívá). Přes nevoli společnosti Philips bylo +more_prosinec'>5. prosince 1997 pod tlakem veřejnosti DVD Fórem schváleno rozšíření standardizovaných zvukových formátů o formát Dolby Digital (AC-3). Pro DVD-Video disky bylo použití formátu Dolby Digital přijato jako volitelné a pro přehrávače DVD byla podpora formátu Dolby Digital určena jako povinná.

V zemích, ve kterých se používá standard NTSC, musí každý film obsahovat zvukovou stopu aspoň ve formátu PCM nebo Dolby Digital a všechny NTSC přehrávače musí minimálně tyto dva formáty podporovat. Všechny ostatní formáty kódování zvuku jsou volitelné. +more Tím se zabezpečuje kompatibilita DVD-Video disků, které je tak možno přehrát na libovolném kompatibilním přehrávači DVD.

Souborová struktura DVD-Video disků

DVD-Video disk musí povinně obsahovat adresář s názvem VIDEO_TS, které obsahují soubory s příponou vob, ifo a bup. V těchto souborech jsou uložené všechny potřebné složky video obsahu, jako je obraz, zvuk, hlavní nabídka, informace o kapitolách a titulky. +more * Vob (Video Objects) soubory obsahují video, zvuk a titulky a jejich maximální velikost na DVD-Video disku nepřekračuje 1 GB, i když lze pomocí určitého softwaru vyprodukovat i Vob soubory o velikostech několika GB. Obvykle bývá jeden film rozdělen klidně i mezi 8 Vob souborů. * Ifo soubory zase obsahují informace o tom, jaké zvukové stopy a titulky příslušné vob soubory obsahují, a další důležité informace potřebné pro správné fungování DVD-Video disku. * Bup soubory pak představují záložní kopie příslušných ifo souborů.

Zvukové stopy, titulky a úhly pohledů

DVD-Video disky většinou obsahují více zvukových stop, které doprovázejí obrazový záznam. (např. +more originální zvuková stopa filmu, ale i zvuková stopa s dabingem v jazyku země, kde se daný film prodává, nebo zvuková stopa s komentářem režiséra atd. ). Většinou obsahuje alespoň jedna stopa vícekanálový zvuk, kterým se dociluje působivého prostorového ozvučení.

Disky DVD-Video obvykle poskytují i několik stop s titulky v různých jazycích (je možné se setkat i s jejich speciální verzí, kdy titulky obsahují i informace o zvucích pro diváky se sluchovou vadou, např. výbuch, smích, rozbíjí se sklo apod. +more).

DVD-Video může obsahovat i informace o kapitolách (angl. chapters), které umožňují jednodušší vyhledávaní určitého úseku (např. +more když chcete pokračovat ve sledování filmu později, můžete si zapamatovat kapitolu, kterou jste viděli jako poslední). Když je pro to na disku DVD-Video dostatek místa, může záznam obsahovat několik verzí konkrétních scén (tzv. úhly pohledů, ang. angles). Tato funkce se využívá na zobrazení alternativního obsahu scény, kterým nemusí být jen pohled z jiného úhlu. Často se tato metoda používá jako součást lokalizace obsahu DVD-Video disku, např. na zobrazení různých jazykových verzí obrázků, které obsahují psaný text, pokud se na to nedají použít titulky.

Tvorba DVD-Videa

Struktura DVD-Videa se vytváří a programuje při procesu, který se nazývá DVD authoring.

Omezení

Prodávané DVD-Video disky bývají často šifrovány kódováním CSS, které má (neúspěšně) bránit digitálnímu kopírování DVD-Video disku, dále se obvykle používají regionální kódy a zakázané uživatelské operace (UOPs). Všechny DVD přehrávače musí umožňovat kódování analogového videosignálu technologií Macrovision

Regionální kódy

Každý DVD-Video disk obsahuje jeden nebo více regionálních kódů, vymezujících region, pro který je daný disk určen. Komerční DVD-Video přehrávače mají pevně nastaven kód regionu a disky s jiným kódem nepřehrají. +more Teoreticky tato funkce umožňuje filmovým společnostem kontrolovat dobu, kdy se daný film objeví v daném regionu. Ve skutečnosti však řada přehrávačů umožňuje přehrát jakýkoliv DVD-Video disk, nebo je lze pro tento účel upravit.

Funkce není příliš populární u zákazníků, kteří zjistí, že v zahraničí legálně koupené DVD si na svém domácím přehrávači nemohou přehrát.

Regionální kódy ve světě

Shrnutí

Standard DVD-Videa umožňuje použít celkem 8 zvukových stop, 32 různých titulků a až 8 různých úhlů záběrů kamery.

Hlavní (konkurenční) výhodou DVD-Video disků oproti videokazetám VHS je kromě kvality záznamu i místo pro různý dodatečný materiál, který se přikládá k hlavnímu filmu, jako např. dokumentární záznamy, nepoužitý materiál, komentáře, jednoduché hry nebo krátké klipy.

Související články

CD Video

Kategorie:DVD Kategorie:Audiovizuální nosiče Kategorie:Optické disky

DVD-Video