Cesko.wiki Afrika
Author
Albert FloresAfrika ( (Afrīqiyā), (Äfəriqa)) je třetí největší kontinent (po Asii a Americe) s celkovou rozlohou přes 30,3 mil. km², což představuje 20,3 % celkového povrchu souše na Zemi; včetně ostrovů pokrývá 6 % celkové rozlohy Země.
Rozkládá se jižně i severně od rovníku převážně na východní polokouli. Z větší části je obklopena oceány, na východě Indickým oceánem a na západě Atlantským oceánem. +more Na severu se nachází Středozemní moře, které odděluje Afriku od Evropy. V oblasti Suezské šíje je tento kontinent spojen s Euroasijskou deskou.
Světadíl zahrnuje četné klimatické oblasti. Je to jediný kontinent, který se táhne od severních mírných zón až po jižní mírné zóny. +more Velkou část pevniny tvoří pouště (Sahara, Kalahari), polopouště a savany. V centrální části se pak nacházejí deštné pralesy (Africký deštný prales).
V 53 afrických státech žije celkem přes 1,2 miliardy obyvatel (2016), což činí 16 % celkové populace Země. Populace je zde nejmladší mezi všemi kontinenty, střední věk v roce 2012 byl 19,7 roku, kdežto celosvětový medián byl 30,4 roku. +more Podle velikosti území je největší zemí tohoto světadílu Alžírsko, podle počtu obyvatel Nigérie. Střední východní Afrika je široce přijímána jako místo původu lidí a velkých lidoopů, o čemž svědčí objevy nejranějších hominidů a jejich předků, které jsou datovány do doby před sedmi milióny let a zahrnují druhy rodů Australopithecus, Homo habilis (člověk zručný), Homo ergaster (člověk dělný) a Homo rudolfensis (člověk východoafrický), spolu s nejstaršími nálezy moderního člověka (Homo sapiens) nalezenými v Etiopii, které jsou z doby před 200 000 lety.
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Etymologie
Název kontinentu pochází od starých Římanů, kteří používali pro severní část kontinentu, zhruba odpovídající dnešnímu Tunisku, jméno Africa terra („země Aferů“). Původ jména je ale neznámý a existuje řada teorií, jak latinské jméno Afri (v jednotném čísle Afer) vzniklo. +more
. Původ Slovo V překladu Poznámka Féničtina Afar Prach Berberština Ifri Jeskyně Obyvatelé Afriky jsou označováni jako obyvatelé jeskyní. Řečtina Aphrike Bez chladu Latina Aprica Slunečná Podle zmínky Isidora ze Sevilly, z rukopisu Etymologiae ze 7. století. Pojmenování z bible Epher - Podle zmínky Flavia Josepha (narozen 37 př. n. l. ) jméno vzniklo podle vnuka Abraháma, Ephera, který obsadil dnešní Libyi. Egyptština Af-rui-ka Obrátit se k otevření Ka Otevření Ka odkazuje na lůno nebo místo narození, Afrika byla pro Egypťany místem narození. Z italské Umbrie (modifikace latiny) Africus Jižní vítr, deštivý vítr Hebrejština Ophir Biblické město (teorie podle Roberta R. Stieglitze).
Geografie
Poloha a rozloha
Fyzická mapa Afriky Afrika je svou plochou 30 368 000 km² třetí největší světadíl. +more Druhý největší (po Asii) by byl v případě rozdělení Ameriky na dva kontinenty, Severní a Jižní Ameriku. Světadíl jako jediný na světě leží na severní, jižní, západní i východní polokouli současně. Převážná část však leží na polokouli východní.
Africký kontinent má atypicky pravidelný, nepříliš členitý obrys a oproti dalším kontinentům má rovněž malý počet ostrovů (největším je Madagaskar), a také nízký počet poloostrovů (největším je Somálský poloostrov). Břehy kontinentu omývá Atlantský a Indický oceán. +more Od Evropy ji odděluje Středozemní moře a nejblíže jsou k sobě oba kontinenty v Gibraltarském průlivu (14 km). S Asií je Afrika spojena Suezskou šíjí (120 km), jižně od Suezské šíje pak oba kontinenty odděluje Rudé moře.
Krajní body
| Krajní body | Lokace | Zeměpisná délka či šířka |
|---|---|---|
| Nejsevernější bod | Bílý mys | 37°21' severní šířky |
| Nejjižnější bod | Střelkový mys (nikoliv Mys Dobré naděje) | 34°50' jižní šířky |
| Nejzápadnější bod | Zelený mys | 17°31' západní délky |
| Nejvýchodnější bod | mys Hafun | 51°25' východní délky |
Povrch
Nejvyšší hora Afriky Kilimandžáro Většina kontinentu leží na africké litosférické desce, pouze menší východní část na somálské litosférické desce. +more Povrch obou desek se výrazně liší; na africké se nachází převážně tabule obklopené pánvemi, kdežto na pohyblivější somálské desce je povrch hornatý, s množstvím sopek. Nejvyšším horským masívem je sopka Kilimandžáro (5895 m n. m. ). Hranici mezi deskami tvoří středoafrická příkopová propadlina a v ní jezera Malawi a Tanganika.
Nerostné suroviny
Světadíl má bohaté zásoby nerostných surovin. Odhaduje se, že v Africe se nachází 90 % světových zásob kobaltu, 90 % zásob platiny, 50 % zásob zlata, 98 % zásob chromu, 70 % tantalu, 64 % manganu a jedna třetina zásob uranu. +more Mimo to se zde nachází diamanty, zemní plyn, tuha, měď a další suroviny.
Vodstvo
Afrika spadá do úmoří dvou oceánů, Atlantského a Indického. Třetina povrchu Afriky jsou bezodtokové pánve. +more Nejdelší řeka je Nil, ale nejvodnatější a zároveň druhá nejdelší řeka je Kongo. Další velké řeky jsou Niger a Zambezi. Nachází se zde i velká jezera převážně tektonického původu, např. Viktoriino jezero (také Ukerewe) a již zmíněné Malawi a Tanganika. Jsou zde koryta řek, která jsou po většinu roku vyschlá a až v období dešťů se zaplňují; taková koryta se nazývají vádí.
Podnebí
Biomy Afriky Zhruba střední část Afriky, kolem rovníku, se nachází v tropickém podnebném pásu. +more Většina světadílu se nachází v tropickém klimatu mezi obratníky Raka a Kozoroha. Ve vnitrozemní oblasti rovníku, pokryté pralesem, je ekvatoriální podnebí, v přímořské oblasti pak tropické monzunové podnebí. Pás Sahelu a jižní část Afriky v okolí Botswany se nacházejí v semiaridním podnebí. Oblasti Sahary, Namibské pouště či Danakil se nacházejí v aridním podnebí. Pouze nejsevernější a nejjižnější přímořské oblasti se nacházejí v středozemním podnebí.
Afrika je světadíl s nejvyššími průměrnými teplotami. V Libyi byl v roce 1922 údajně naměřen teplotní rekord, když byla zaznamenána teplota 58 °C, ale v roce 2013 byl tento rekord zpochybněn.
Povrch kontinentu tvoří ze 60 % pouště a suché oblasti. V subsaharské Africe nastává každoročně v srpnu období dešťů, které v některých částech přetrvává až do března. +more Sníh se na africkém území vyskytuje pouze na vrcholcích hor, pravidelně sněží jen na pohoří Atlas.
Ekologie
Dle Programu OSN pro životní prostředí je Afrika zasažena odlesňováním dvakrát více než je celosvětový průměr - ztrácí čtyři miliony hektarů lesů ročně. 65 % zemědělské půdy, 31 % pastvin a 19 % lesů je zasaženo degradací půdy a 77 % území erozí půdy. +more Například Madagaskar přišel lidskou činností o 90 % svých lesů. Na africkém území se nachází přes 3 000 chráněných území (okolo 240 milionů hektarů).
Fauna
Afrika se může pochlubit největší kombinací hustoty a "rozmezím volnosti" populací volně žijících živočichů, a také rozmanitostí divokých populací po otevřených pláních se pohybujících velkých masožravců (jako jsou lvi, hyeny a gepardi) i býložravců (například buvoli, sloni, velbloudi a žirafy). Je také domovem zvířat džungle - hadů, primátů a vodních živočichů, jako jsou krokodýli a obojživelníci. +more V historii se na tomto kontinentu nacházely největší počty druhů megafauny, neboť byly nejméně postiženy vymíráním v pleistocénu.
Africké geografické rekordy
| Rekord | Držitel | Hodnota | Stát |
|---|---|---|---|
| Nejvyšší hora | Kilimandžáro, vrchol Uhuru | 5 895 m | Tanzanie |
| Nejdelší řeka | Nil s přítokem Kagera | 6 671 km | Súdán, Egypt, Rwanda, Tanzanie, Uganda |
| Největší ostrov | Madagaskar | 586 690 km² | Madagaskar |
| Největší jezero | Viktoriino jezero | 69 485 km² | Tanzanie, Keňa, Uganda |
| Největší činná sopka | Kamerunská hora | 4 095 m | Kamerun |
| Největší poloostrov | Somálský poloostrov | 850 000 km² | Etiopie, Somálsko, Džibutsko, Eritrea |
| Nejlidnatější stát | Nigérie | 204 219 658 obyvatel (v roce 2020) | Nigérie |
Dějiny
Pravěk (2 000 000 - 5 000 let př. n. l.)
Afrika je nejstarším obydleným územím na Zemi a všeobecně se má za to, že lidský druh se vyvinul na území dnešního afrického kontinentu. Před 30 miliony let žil v oblasti dnešního egyptského města Fajjúm předek člověka pojmenovaný Aegyptopithecus. +more Zhruba před 6 - 8 miliony let se na území Afriky oddělila vývojová větev moderních šimpanzů (Panina) a lidí (Hominina). Mezi první příslušníky samostatné lidské vývojové linie po oddělení od předků šimpanzů by mohly patřit rody Sahelanthropus, Orrorin a Ardipithecus, nalézané v Čadu, Keni a Etiopii.
Před 4,2 - 1,3 miliony let pak obývaly východní, střední i jižní Afriku různé druhy rodu Australopithecus a zhruba před 2,5 miliony let se objevili i první zástupci rodu Homo.
Prvními typy byly prvotní formy Homo habilis (člověk zručný) a Homo rudolfensis (člověk východoafrický), kteří byli předky druhu Homo ergaster (člověk zručný), jež se začal objevovat v období 1,8 milionu let př. n. +more l. Tento druh již používal oheň a pěstní klín. Na území dnešní Keni a Tanzanie se nalezly pozůstatky druhů Homo erectus (člověk vzpřímený) a Homo heidelbergensis (člověk heidelberský). Nálezy rodu Homo sapiens (člověk moudrý), které byly objeveny po celém kontinentu, vykazují rysy typické pro budoucí typ afrického pravěkého člověka.
Nejstarší nalezené africké jeskynní malby sahají do období 50 000 let př. n. +more l. Důkazy o výrobě nástrojů naznačují, že je afričtí pravěcí lidé vyráběli již v období 38 000 - 26 000 let př. n. l. Neolit započal v období 8 000 let př. n. l. , v něm je již užívána mikrolitická industrie (pomongwaská, nachikufanská a další kultury). Hlavní rozkvět měla industrie v údolí Nilu, v dnešní západní Nigérii a v pralesích dnešního Kamerunu. V téže době si severoafrické kultury osvojily hrnčířství a chov dobytka, a přešly k zemědělství. O tisíc let později se neolitická revoluce začala šířit také do subsaharské Afriky. Hlavními plodinami tehdy byly čirok a proso.
V období 6 000 let př. n. +more l. je možné začít mluvit o odlišných lidských typech: * sansko-khoinský, který žil ve stepích jižní a východní Afriky, * pygmejský, jenž žil v tropických lesích, * negroidní v subsaharské Africe, * eurasijský mediterrání v severní Africe. V období 5 000 let př. n. l. se z Asie rozšířil chov koz a ovcí a začala vznikat první stálá sídla, jako Fajjúm. S blížícím se přelomem našeho letopočtu začali Afričané užívat železo. Od 1. do 3. století n. l. již probíhala doba železná.
Starověk (5 000 př. n. l. - 500 n. l.)
Pyramidy v Egyptě +morejpg|náhled|Velká_mešita_v_Djenné_na_Sahara'>transsaharské obchodní cestě Ve starověku se civilizace rozvíjely především na území severní Afriky a byly výrazně propojeny se starověkým Orientem. To platilo především pro říše v Núbii (města Meroe, Napata, Kerma) a pro starověký Egypt. Nejmocnější říší byl Egypt, který existoval s proměnlivým vlivem na tehdejší civilizace od období 3300 př. n. l. až do roku 343 př. n. l. Egypt byl první africkou státní formou - jeho základy byly položeny na území Horního Egypta, v Cenejském království, které později dobylo území Dolního Egypta a vytvořilo tak ucelený státní útvar. Ve 3. tisíciletí př. n. l. navázal Egypt obchodní spojení s východoafrickou zemí Punt.
V 7. století před naším letopočtem, během období řecké kolonizace, vznikly na území severní Afriky kolonie, například Naukratis, Kyréna nebo Apollonia. +more Tyto kolonie daly vzniknout oblasti Kyrenaika, což je část dnešní Libye. V severozápadní části Afriky vznikaly městské státy Féničanů, kupříkladu Kartágo. Pozdější civilizací bylo i východoafrické Aksumské království, které jako první africký stát ve čtvrtém století našeho letopočtu přijalo křesťanství. V 6. století n. l. křesťanství přijala i etnika žijící v Núbii (koptové a etiopové) a jejich víra dala vzniknout koptské a etiopské církvi.
Od roku 146 př. n. +more l. byla území Egypta a přímořské severní Afriky (berberské království Numidie, Kartágo či území kmene Libu) postupně dobyta Římany a vznikla římská provincie Afrika. V pátém století našeho letopočtu se toto území stalo provincií Byzantské říše a v 7. století důsledkem islámské expanze provincií Arabské říše. Zatímco Egypt byl Araby dobyt již roku 641, Maghreb až kolem roku 690.
Na území Sahelu vznikla města Tichit (Dhar Tichitt) a Walata jako zakládající centra obchodní transsaharské cesty. Město Tichit bylo ve 4. +more stol. n. l. začleněno do Ghanské říše. Okolo roku 300 př. n. l. došlo k založení další zastávky transsaharské stezky, města Djenné.
Subsaharské území bylo v tomto období civilizačně méně rozvinuté a místní státní útvary začaly vznikat až od devátého století našeho letopočtu. Zpracování železa, které bylo v severní Africe známo již před naším letopočtem, se v subsaharské Africe rozšířilo až v období mezi prvním a pátým stoletím našeho letopočtu. +more Ve starověku také začala migrace protobantuů a později Bantuů na území západní a jižní Afriky.
Období samostatného vývoje
V období od zhruba 500 n. l. +more do 1500 n. l. lze mluvit o samostatném vývoji Afriky či o africkém středověku. V severní Africe se reformovaly staré říše a ve 12. století vzniklo například Etiopské císařství. V 7. století došlo k masivní arabské migraci do severní Afriky, která pokračovala mezi 7. a 9. stoletím jižně podél Rudého moře. Důsledkem islámské expanze došlo v Egyptě a Núbii k rychlé arabizaci, ale jen k pozvolné islamizaci. V Maghrebu byl postup Arabů pomalejší a docházelo zde naopak k rychlé islamizaci, ale pomalé arabizaci. Berbeři dlouho odmítali arabskou nadvládu a v 11. století dynastie Almorávidů zcela ovládla západní část severní Afriky (dnešní Maroko a jih Španělska). Po nich nastoupily další berberské dynastie, Almohadové, Marínovci a Vattásovci. Arabové se v této oblasti dostali k moci až v 16. století s nástupem dynastie Saadů (po nich již nastoupili Alawité, kteří vládnou Maroku dodnes). Od 10. století se ze západu severní Afriky (hlavním městem bylo Mahdia, ležící v dnešním Tunisku) rozpínal arabský Fátimovský chalífát (vyznávající učení Ismá'ílíja), který postupně ovládl severní Afriku, Levantu a Hidžáz. Ve 12. století se nadvlády nad severní Afrikou znovu chopili blízkovýchodní Arabové pod vedením kurdské dynastie Ajjúbovců a ve třináctém století byl ustaven Mamlúcký sultanát. Mezi 13. a 14. století proběhla druhá vlna arabské migrace, tentokrát na území dnešních států Súdán a Čad. V 15. a 16. století severní Afriku dobyli Osmané.
V této historické etapě vznikla na území subsaharské Afriky celá řada nových státních útvarů. Epicentra zrodů států v subsaharské Africe lze seřadit do pěti oblastí: # Oblast dnešního Súdánu, Sahelu a Senegalu #*Ghanská říše, rozmach v 6. +more století #*Mezi řekou Niger a Čadským jezerem nejpozději od 9. století působily Hauské městské státy (existovaly až do 19. století, kdy byly začleněny do Sokotského sultanátu) #* říše Kanem, v 9. století #* říše Tekrúr, v 9. století #* říše Mali, v 11. století #*Mossijská království, 12. století #*Songhajská říše, v 15. století #* říše Bagírmi, Wadaj a Wolof, ve 14. století # Oblast meziříčí řek Limpopo a Zambezi #* království Mutapa či Monomotapa, v 15. století #* v jižní Africe bylo prvním státem království Mapungubwe, které existovalo mezi 11. a 12. stoletím. Po jeho pádu v regionu dominovalo království Velké Zimbabwe # Konžská pánev #* Konžské království, ve 14. století #* státy Lumbů a Lundů, v 15. století # Pásmo guinejského pobřeží #* říše Ojo neboli říše Jorubů, v 15. století #* městské státy Akanů, Fonů či Eweů, ve 12. až 15. století # Oblast Velkých jezer #* království Buňoro-Kitara, v 15. století #* Buganda, ve 14. století #* Rwanda, v 15. století.
Konec samostatného vývoje
búrských osadníků v Natalu +morepng|náhled'>Závod o Afriku. Porovnání politické mapy z roku 1880 s rokem 1913. Zatímco severní Afrika byla Evropanům známa již od starověku, objevování subsaharské Afriky začalo až v 15. století v tzv. Věku zámořských objevů. Evropané se soustředili především na vytváření přístavů a obchodních stanic v přímořských částech Afriky. Objevování vnitrozemí bylo v této době ponecháno arabským obchodníkům s otroky. Historici odhadují, že arabský obchod s otroky znamenal odvlečení až 18 milionů Afričanů z území navazujících na transsaharskou cestu. Evropané do vnitrozemí pronikli až v 19. století, nicméně do obchodování s otroky se zapojili již v období raného novověku. Podle odhadů v období 15. až 19. století Evropané zajali a přes Atlantik odvezli mezi 7 a 12 miliony Afričanů. Cílovou destinací byly hlavně Karibik a území USA. Nicméně zájem o nové otroky v 19. století již upadal a obchod s nimi přestával být výnosný. Tomu dopomohly i nové zákony zakazující otroctví (například ve Spojeném království v roce 1833 s výjimkami a roku 1843 zcela, v USA roku 1863). Do poloviny 19. století bylo Evropany iniciováno a podepsáno padesát dohod s lokálními africkými vládci o zákazu obchodování s otroky. V Mauritánii, kde bylo otroctví zrušeno v roce 1981, žije stále (v roce 2020) v otroctví až 600 tisíc lidí.
Mezi lety 1881 a 1914 proběhl tzv. závod o Afriku, kdy si evropské dobové mocnosti rozdělily 90 % území Afriky (do roku 1870 přitom zabraly pouze 10 % území). +more V roce 1914 byly jedinými dvěma nezávislými státy Etiopie a Libérie. Diplomatická dohoda o rozdělení Afriky byla dojednána na Berlínské konferenci (1884-1885). Hlavními kolonizátory byly Francouzská republika, Britské impérium a Portugalské království. Svůj podíl však získaly i Belgické království, Italské království a Německé císařství.
Africké státy tím přešly plně do správy evropských mocností, které do území nasadily vlastní správce, úředníky a vojáky. V koloniích zaváděly své úřední jazyky, měny, místní názvy a zvyky. +more Většinu kvalifikované práce mohli vykonávat jen Evropané, kteří se rovněž stali vlastníky většiny půdy a přírodních zdrojů. Ekonomiky kolonií navázaly výhradně na své vlastní trhy. Na dříve pestře rozdělených kmenových a etnických celcích vznikaly ohromné koloniální správní celky (viz belgické, britské, francouzské, německé, italské, španělské nebo portugalské kolonie).
Moderní dějiny
Proces africké dekolonizace v letech. +more Mapa ozbrojených konfliktů v Africe v letech 1980-1996 dle jejich intenzity. Od začátku 20. století probíhal proces dekolonizace. V roce 1910 získala, jako první koloniální stát, jistou podobu nezávislosti Jihoafrická unie. Do roku 1961 však zůstávala britským dominiem. V roce 1961 byla vyhlášena Jihoafrická republika (JAR) a byla potvrzena její plná nezávislost na Spojeném království. Nicméně již od roku 1948 v JAR platil rasově-segregační režim apartheidu, který původní obyvatelstvo uzavíral ve vyhrazeném území tzv. bantustanů a nepřiznával jim stejná politická práva jako evropskému obyvatelstvu země. Režim padl až v roce 1994.
V získávání nezávislosti následovaly: Egyptské království (1922) a Kyrenaika (1949). První tři státy byly původně koloniemi Spojeného království, které se kolonií začalo zříkat nejdříve. +more V 50. letech 20. století získaly nezávislost ještě Libyjské království (1951), Súdán (1956), Tunisko (1956), Maroko (1956-1958), Ghana (1957) a Guinea (1958). Nejvíce států získalo nezávislost roku 1960 (Rok Afriky), kdy získalo nezávislost dalších 14 států. V 60. letech se tedy svých nároků musely vzdát i ostatní koloniální velmoci. Nejdéle si své kolonie drželo Portugalsko, a to až do 70. let, kdy se jich neochotně vzdalo až po krvavých válkách.
Od 50. let 20. +more století se nespokojené nálady v podmaněných státech i v důsledku oslabení evropských mocností po druhé světové válce obrátily v řadu bojů za nezávislost. Mnoho z nich se proměnilo do regulérních válek, například povstání Mau Mau v Keni (1952-1960), Alžírská válka (1954-1962), portugalská koloniální válka, angolská válka za nezávislost (1961-1974), válka za nezávislost Namibie (1966-1990) a další. Války obvykle vedly k vyhlášení nezávislosti a k nedemokratickým režimům afrického nacionalismu. V logice bipolárního světa studené války se nové režimy musely přimknout k jedné z velmocí, ke Spojeným státům americkým nebo Sovětskému svazu. Vzhledem k nenávisti k bývalým kolonizátorům ze západní Evropy nové režimy raději volily ekonomickou a vojenskou spolupráci se SSSR podmíněnou přechodem k socialismu. Úpadek SSSR v 80. letech 20. století vedl - často tytéž vládce, kteří dříve hlásali socialismus - k příklonu k západním státům a k navázání obchodních styků se západními investory.
Kvůli rozvráceným ekonomikám odstřiženým od evropských trhů, odlivu kvalifikovaných pracovníků, svárům mezi různorodými etniky uzavřenými v koloniálních hranicích a dalším problémům se dekolonizované země často propadaly do ozbrojených konfliktů a občanských válek. Šlo např. +more o následující konflikty, které nezřídka vypukly ihned po ukončení válek za nezávislost: * občanská válka v Rhodesii (1964-1979) * nigerijská občanská válka (1967-1970) * občanská válka v Angole (1975-2002) * občanská válka v Čadu (1979-1982) * občanská válka v Mosambiku (1976-1992) * občanská válka ve Rwandě (1990-1993), jež vyústila v genocidu etnika Tutsiů * první (1955-1972) a druhá súdánská občanská válka (1983-2005) * občanská válka v Somálsku (1991-současnost) * první (1996-1997) a druhá válka v Kongu (1998-2003) * první (2002-2007) a druhá občanská válka v Pobřeží slonoviny (2010-2011) * konflikt v Dárfúru (2003-současnost) * válka v deltě Nigeru (2004-současnost) *a další Od roku 2010 se Nigérie a okolní státy potýkají s vlnou teroristických útoků islamistické skupiny Boko Haram vyznávající wahhábismus a salafíju.
Od roku 2010 otřásá arabskou severní Afrikou vlna protestů, povstání a revolucí zvaná Arabské jaro. Politické otřesy v regionu vedly k odstoupení či svržení hlav států v Egyptě, Libyi a Tunisku. +more V Libyi vzápětí vypukla občanská válka (2011), která vedla k pádu dosavadního režimu Muammara Kaddáfího, a následně další občanská válka (2014-současnost) mezi čtyřmi stranami soupeřícími o moc.
Demografie
Africké ženy mají v průměru více než 5 dětí Africká populace se zvýšila z 229 milionů v roce 1950 na 630 milionů v roce 1990, a na více než 1,1 miliardy v roce 2013. +more Odhady mluví o budoucím nárůstu populace v Africe, kdy by v roce 2050 měla mít 2,4 miliardy a v roce 2100 až 4,18 miliardy obyvatel. Populační růst by měl probíhat především v zemích subsaharské Afriky. Při současném trendu by se střední délka života měla ze současných 59 let posunout na 70 let v roce 2050. Afrika tak má velmi mladou populaci. Každoročně zde rodí 16 milionů mladistvých matek (ve věku 15 až 19 let) a obdobnému počtu dívek je zde odepřeno školní vzdělávání. Současně aktuální průměr počtu dětí je v Africe 5,2 na jednu matku (oproti 1,6 v Evropě). Pouze 56 % obyvatel je v tzv. produktivním věku.
Obyvatelstvo Afriky tvoří převážně černoši. Zimbabwe a Jihoafrická republika si udržují malé, ale významné menšiny bělochů a Asiatů. +more Státy v severní Africe mají arabské většiny.
Afrika je domovem celé škály různých náboženských skupin. Křesťanství a islám jsou výrazně zastoupeny v mnoha zemích, zatímco další země si udržují regionálně jedinečné kmenové zvyky a obyčeje.
Etnika
[[Soubor:Official languages in Africa. svg|náhled|Úřední jazyky v Africe
V západní Africe žijí především mluvčí nigerokonžských jazyků (Jorubové, Igbo, Fulbové, Akani, Wolofové a Mandinkové), v menšině i mluvčí nilosaharských jazyků (Songhajci, Kanurijci a Zarma). Žijí zde i mluvčí hauštiny.
Obyvatelé severní Afriky se skládají ze tří hlavních domorodých skupin: Berbeři na severozápadě, Egypťané na severovýchodě a mluvčí nilosaharských jazyků na východě. V sedmém století do oblasti přišli Arabové a rozšířili zde arabštinu a islám. +more Ve starověku zde pobývali i Féničané, Hyksósové, Alani, Řekové, Římané a Vandalové. Berbeři dnes žijí především v Maroku a Alžírsku. Kočovný kmen berberů Tuaregové žije v severních oblastech Sahary.
V Africkém rohu žijí především Amharové a Tigrajové, kteří mluví semitskou větví afroasijských jazyků. Oromové a Somálci hovoří kušitskou větví afroasijských jazyků.
Před dekolonizací, která začala v 60. letech 20. +more století, žilo v Africe mnoho Evropanů. Nicméně během 60. až 80. let, poté, co africké země získaly nezávislost, jich řada odcestovala zpět do Evropy (například sto tisíc Evropanů z Belgického Konga v roce 1960, v roce 1962 milion tzv. Černých noh, tedy evropských obyvatel Alžírska, nebo v roce 1975 přibližně půl milionu Portugalců z Angoly a Mosambiku). Aktuálně žije v Africe pět milionů bílých obyvatel s evropskými kořeny, z toho 4,6 milionu v JAR. V Namibii, bývalé německé kolonii, žije stále německá menšina.
Od dob evropské kolonizace Afriky zde žijí i Asiaté, především obyvatelé indického subkontinentu, kteří byli dovezeni do britských kolonií.
Jazyky
Mapa ukazující rozložení jazykových rodin v Africe Nejpřesnější odhady hovoří o přibližně tisíci jazyků na území Afriky. +more Hlavní rodiny jazyků jsou čtyři: * Afroasijské jazyky jsou rodinou asi 240 jazyků, kterými mluví asi 285 milionů lidí žijících na území severní Afriky, západní Afriky, Sahelu a jihozápadní Asie. * Nilosaharské jazyky jsou rodinou obsahující více než sto jazyků, kterými mluví 30 milionů lidí. Hlavní oblasti těchto jazyků jsou: Čad, Súdán, Etiopie, Uganda, Keňa a severní Tanzanie. * Nigerokonžské jazyky, kterými mluví asi 350 milionů lidí, jsou rodinou pokrývající velkou část subsaharské Afriky. Jde pravděpodobně o největší jazykovou rodinu světa, co do počtu jazyků. * Kojsanské jazyky obsahují asi 15 jazyků, kterými mluví v jižní Africe přibližně 360 000 lidí. Mnoho těchto jazyků je ohroženo. Lidé z kmenů Kojkojnů a Sanů jsou považováni za původní obyvatele těchto částí Afriky.
Vlivem kolonialismu africké státy přijaly evropské úřední jazyky (angličtina, francouzština, portugalština, španělština, afrikánština). Důležitým jazykem, především v severní Africe, je i arabština. +more Domorodými jazyky se tak mluví především v běžných stycích. Některé domorodé jazyky si udržely status úředních jazyků (například svahilština, jorubština, igboština nebo hauština).
Náboženství
V Africe jsou nejvíce rozšířená náboženství křesťanství a islám. Podle Encyklopedie Britanika je nejrozšířenější křesťanství (45 % obyvatel) následované islámem (40 %), podle World Book Encyclopedia je pořadí největších náboženství obrácené. +more Zbylých 15 % Afričanů vyznává většinou tradiční domorodá náboženství či nějaké další (nejčastěji bahá'í, judaismus, hinduismus).
Křesťanství proniklo do Afriky ve starověku a rychle se stalo dominantním vyznáním v Severní Africe v oblastech pod vlivem římské říše. Severní Afrika tehdy byla jednou z klíčových částí křesťanské civilizace, mimo jiné z ní vzešli minimálně tři papežové a tři učitelé církve.
V 7. +more století pronikl do těchto oblastí islám, jehož vyznavači Severní Afriku postupně dobyli a podrobili si původní, převážně křesťanskou populaci. Ta pak slábla, zatímco islám sílil. Do dnešních dnů se ve významné míře dochovala především v Egyptě a na severovýchodě Afriky (Etiopie). Křesťanství se dočkalo nové éry rozmachu za koloniální a postkoloniální éry, kdy je misionáři šířili v jižní, centrální a částečně i ve východní Africe. Tradiční náboženství dominují především na ostrovech (Madagaskar, Mauricius), ale i v zemích jako Togo nebo Tanzanie.
Kultura
Africká kultura je rozmanitá a pestrá, což je dáno různorodostí etnik žijících v Africe. Současná africká kultura je ovlivněna vnitřními i vnějšími vlivy. +more Afrika má dlouhou tradici, která sahá hluboko do starověku, ve výrobě uměleckých předmětů. Jako každá jiná, i africká kultura si vytvořila řadu mýtů a pověstí a také svůj folklór.
Hospodářství
Johannesburg je ekonomickým centrem Jihoafrické republiky Afrika je nejméně ekonomicky rozvinutý obydlený kontinent. +more Zpráva o vývoji lidstva OSN z roku 2003, která celkově monitoruje 175 zemí, uvádí, že pozice od 151. místa (Gambie) do 175. (Sierra Leone) jsou všechny obsazeny africkými státy.
Počátky této ekonomické situace jsou spatřovány v kolonialismu a byly dále podpořeny korupcí a despotismem. Zatímco země jako Čína, nyní i Indie a také Latinská Amerika zaznamenaly rychlý rozvoj, Afrika zůstává pozadu v zahraničním obchodě, v investicích, i v růstu kapitálu. +more To má mnoho důsledků - nízkou životní úroveň, násilí a politickou nestabilitu, což jsou zároveň i faktory, dále prohlubující chudobu Afriky.
Největší ekonomický úspěch zaznamenaly Botswana a Jihoafrická republika, které se rozvinuly tak, že mají vlastní kurz měny. To je způsobeno jak množstvím jejich surovinového přírodního bohatství (jsou hlavními producenty zlata a diamantů), tak i dobře zavedeným právním systémem. +more Jihoafrická republika má také přístup ke kapitálu, trhům a technologiím.
Nigérie leží na jednom z největších nalezišť ropy na světě a má nejpočetnější populaci ze všech afrických států. V současné době má také jednu z nejrychleji rostoucích ekonomik na světě. +more Díky rapidnímu vzestupu ekonomiky, spolu s opatřeními proti korupci, by mohla být brzy zařazena mezi „ekonomické tygry“.
Politický přehled
Mapa ukazující koloniální panství jednotlivých evropských států v Africe +moresvg|náhled'>Diagram znázorňující integraci jednotlivých států v afrických integračních organizacích. Politická mapa Afriky (2011) Kolonialismus měl destabilizační efekt na množství etnických skupin, což je stále cítit v africké politice. Díky evropskému vlivu nejsou národní hranice států výsledkem dohod, jak je tomu například na Arabském poloostrově, kde jsou hranice ovlivněny vojenským a obchodním vlivem. Evropské požadavky na stanovení hranic okolo jejích teritorií znamenaly rozdělení sousedících etnických skupin nebo násilné spojení tradičních nepřátel do jedné skupiny bez jakékoliv regulace násilí. Například řeka Kongo, i když vypadá jako přirozená hranice, má skupiny, které sdílí jazyk, kulturu a jiné znaky a přitom žijí na obou stranách řeky. Rozdělení země mezi Belgii a Francii izolovalo tyto skupiny od sebe. Lidé, kteří žili na Sahaře nebo v subsaharské Africe a obchodovali se vzdálenými regiony přes celý kontinent po mnoho století, najednou překračovali „hranice“, které existovaly jen na evropských mapách.
Po získání nezávislosti byly státy často omezovány nestabilitou, korupcí, násilím a autoritativními režimy. Převážná většina afrických států jsou republiky, které mají nějakou formu prezidentského systému vlády. +more Jen pár národů v Africe bylo schopno vytvořit demokratickou vládu namísto série pučů a vojenských diktatur. Mnoho lidí užívalo svoje pozice také na to, aby rozdmýchali etnické konflikty, které vznikly během dob kolonialismu. V 70. a 80. letech 20. století byla vojenská síla v mnoha státech považována za jediný způsob, jak efektivně udržovat vládu a pořádek mezi jednotlivými národy. Od 60. do 80. let proběhlo v Africe 70 pučů a 13 vražd představitelů nějakého státu.
Od získání nezávislosti do současnosti trvají různě úspěšné snahy o regionální integraci a spolupráci. Nejvýznamnější integrační organizací je Africká unie (AU), která vznikla v roce 2002 po reformě Organizace africké jednoty (OAU), založené v roce 1963. +more AU aktuálně sdružuje 54 afrických zemí mimo Maroka a Západní Sahary. Důležitou organizací spadající pod AU je i Africké hospodářské společenství (AEC). Mezi africké regionální organizace dále patří: ECOWAS, Jihoafrická celní unie, Jihoafrické rozvojové společenství, Mezivládní úřad pro rozvoj, Svaz arabského Maghrebu, Společný trh pro Východní a Jižní Afriku a Východoafrické společenství.
Integrační organizace v Africe
Politické členění Afriky
Abecední seznam afrických států
Státy v částech Afriky
Jižní Afrika Křováci v Botswaně rozdělávají oheň Savana v jižní Africe
Severní Afrika Berberská vesnice v pohoří Atlas v Maroku
konžské válce, která si vyžádala přes 4 miliony obětí
.jpg|náhled|Lidé_prchají_před_boji_v_Druhá_válka_v_Kongu){kind=link}
Střední Afrika
* Středoafrická republika * Čad * Demokratická republika Kongo * Kongo
Východní Afrika Trh s velbloudy v Eritreji Mursi v Etiopii
.jpg|náhled){kind=link}
Západní Afrika
Cestovatelé
K významným cestovatelům Afrikou patřili např.
* 1325-1353 - Battúta putoval třicet let prakticky celým tehdy známým světem. Nejprve se vydal přes severní Afriku do Káhiry, odtud přes poušť dospěl k Rudému moři. +more Odtud chtěl do Džiddy, ale válečné události mu to neumožnily, a tak se vrátil do Egypta. V roce 1352 podnikl poslední cestu do říše Mali. Ze Sidžilmásy se s karavanou vydal přes Saharu do Timbuktu a k řece Niger. Odtud zpět přes pohoří Ahaggar a oázu Tuát se vrátil v roce 1353 do Maroka. David Livingstone utrpěl těžké zranění po útoku lva David Livingstone: * 1849 - přešel poušť Kalahari a objevil jezero Ngami * 1851 - dorazil k řece Chobe a po jejím toku pokračoval až k Zambezi. * 1853-1856 - vydal se na expedici, při níž podruhé dosáhl řeky Zambezi. Prozkoumal tok Zambezi až k ústí do Indického oceánu. * 1855 - objevil velkolepé vodopády, které nazval na počest britské královny Viktoriinymi. * 1859 - objevil jezero Malawi. * 1867 - objevil jezero Tanganika a Mweru. * 1868 - dorazil k jezeru Bangweulu a zjistil, že z něho vytéká zdrojnice Konga. Tím objasnil otázku pramene tohoto veletoku. * 1871 - vydal se na západ, objevil řeku Lualabu a správně stanovil, že patří do povodí Konga.
Stal se tak prvním člověkem, který přešel Afriku v její jižní části (z Luandy v Angole do mosambického Quelimane). +morejpg|náhled|Livingstone_i_Stanley_byli_svědky_Arabský_obchod_s_otroky'>arabského ochodu s otroky Henry Morton Stanley: * 1869 - vyslali jej do Afriky. Měl tam pátrat po zmizelém britském badateli Davidu Livingstoneovi. * 1871 - vyrazil ze Zanzibaru, ostrova na pobřeží dnešní Tanzanie, aby hledal Livingstonea. * 1871 - našel Livingstonea v Ujiji na břehu jezera Tanganika. * 1874-1877 - cestoval na západ od jezera Tanganika podél řeky Lualaba. Ta se vlévá do Konga, po němž doplul až k moři. * 1879-1884 - podnikl výpravu pro belgického krále Leopolda II. Ve středoafrické džungli založil Svobodný stát Kongo. * 1887-1889 - se vypravil na poslední dobrodružství ve službách súdánského paši Emina.
Pozoruhodné byly i některé výpravy českých cestovatelů, např.
Emil Holub: * 1872 - odjel poprvé do jižní Afriky. Zde pracoval sedm let jako lékař v diamantových polích, aby získal prostředky k cestě do neznámého afrického vnitrozemí. +more Nehoda a nemoc mu však zabránily dosáhnout cíle. Přesto shromáždil na této cestě bohatý a v té době ojedinělý etnografický materiál. * 1883 - se dostal daleko na sever od Zambezi, kde mu však ze spleti příčin zmařili další výzkum příslušníci domorodého kmene Mašukulumbů, kteří sházeli ze skály všechny jeho vědecké přístroje i cenné záznamy.
* 1912-1916 - působil jako misionář v Mosambiku v oblasti řeky Zambezi. * 1929-1930 - v tehdejším Belgickém Kongu studoval v oblasti řeky Ituri středoafrické Pygmeje. +more * 1934-1935 - cestoval z Mombasy přes Nairobi k Albertovu jezeru a dále do Belgického Konga, kde u řeky Ituri žil v táborech bambutských kmenů. * 1949-1950 a 1954-1955 - další cesty do afrických tropických pralesů spojené s výzkumem Pygmejů.
* 1929-1930 - s Aloisem Polákem jeli na kolech podél Nilu do Súdánu a Habeše. * 1935-1936 - působil ve funkci válečného poradce habešské armády.
Jiří Hanzelka s Miroslavem Zikmundem: * 1947-1950 - podnikli cestu do Afriky a Jižní Ameriky. Z této cesty bylo rozhlasem odvysíláno přes 700 reportáží. +more Na této cestě udělali velké množství fotografií a natočili značné množství filmového materiálu, jehož dokumentární cena je značná.
* 1959 - jako první na světě objevil a popsal prameny řeky Niger.
Josef Vágner: * 1965 - založil ZOO Safari ve Dvoře Králové specializované na africkou zvířenu, kde byl ředitelem. Zoologickou zahradu sám zásoboval zvířaty, která odchytával na svých afrických expedicích. +more Jeho knihy, soustřeďující se na Afriku, byly publikovány v sedmi jazycích. Kniha Safari pod Kilimandžárem pak získala v Lipsku v roce 1979 ocenění Zlatá kniha. Expedice Lambaréné:.
* 1968 - studentská expedice do nemocnice Alberta Schweitzera v gabunském Lambaréné, kam vezla zásilku léků.
Odkazy
Reference
Související články
Dějiny Afriky *Africká hudba * Africká unie * Gangnihessou
Externí odkazy
[url=http://www.afrikaonline.cz/]afrikaonline.cz[/url] - český portál věnující se Africe