Cesko.wiki Dědův odkaz
Author
Albert FloresDědův odkaz je jedno z nejznámějších děl českého básníka Adolfa Heyduka. Jedná se o epickou báseň na folklórní motivy z roku 1879.
Vznik a charakter díla
Jana Vilímka. +more Adolf Heyduk napsal Dědův odkaz poté, co se po ročním působení v Praze (1876-77) vrátil definitivně do Písku, kde vyučoval na tamější reálné škole stavitelství a kreslení, oženil se se svou žačkou Emílií a zažil narození i brzkou smrt své první dcerky (1878). V té době se změnily i náměty jeho tvorby: opustil žánr rozsáhlých epických básní s náměty z českých dějin, jež se ostatně ukázaly být nejméně životnými částmi jeho díla (Milota z Dědic 1875, Píseň o bitvě u Kressenbrunnu 1877, Mohamed II. 1878) a obrátil se k epickým i lyrickým básním s folklórními i přírodními motivy. Tuto tendenci umocnila i jeho cesta na Slovensko roku 1879.
Prvním dílem této nové etapy je právě Dědův odkaz, lyrickoepická báseň o šesti zpěvech a dozpěvu. Ve výběru tématu hrály úlohu Heydukovy vzpomínky na děda z matčiny strany a na dětské pokusy s hrou na housle. +more Básníkem výslovně přiznávaná hudební inspirace se odráží i v pravidelném písňovém rytmu a zvukové podobě básně. Heyduk báseň věnoval „svému druhému otci“ Janu Krejčímu, svému bývalému učiteli a pak i nadřízenému na písecké reálce.
Základem děje je folklórní, místy až mytologický příběh o lásce nejmenovaného mládence a divoženky. Objevuje se zde tedy typické romantické téma personifikovaného vztahu člověka a přírody, který již vinou člověka nelze naplnit. +more Vedle toho však nastupuje motiv umění v podobě mládencových houslí, „dědova odkazu“. Ztracený vztah člověka a přírody lze obnovit právě prostřednictvím umělecké tvorby, a lze jí vyjádřit veškeré radosti i strasti života způsobem, který přináší jak hlubší mimorozumové pochopení posluchačům, tak konečnou úlevu umělci. Samotná dějová linie je přerývaná, zejména obsáhlé lyrické popisy přírody navozují atmosféru a dokreslují náladu. Ke konci básně děj ustupuje do pozadí v úvahách o moci a hojivé síle umění a dílo končí alegorickým dozpěvem.
Báseň je rozdělena do šesti zpěvů a dvojzpěvu. Každá sloka má osm osmislabičných daktylotrochejských veršů s přerývaným rýmem. +more Větné členění důsledně sleduje metrickou strukturu: dvojverší nebo čtyřverší tvoří přirozené významové jednotky a konec sloky představuje vždy gramatický i myšlenkový předěl. Jedinou odchylkou je samostatná hudcova píseň o prchavosti štěstí ve druhém zpěvu, jež má vlastní metrické schéma.
Zatímco rozsáhlá lyrizace a subjektivizace tématu vede ke značné odlišnosti Dědova odkazu od například Karla Jaromíra Erbena, písňová struktura a lidový podklad ji zařazuje do estetiky májovců.
Báseň dosáhla značné obliby, stala se součástí školních osnov a byla mnohokrát vydána (naposledy brněnským vydavatelstvím Tribun EU roku 2009). Zvláště populární se stala zmíněná vložená mládencova píseň začínající slovy Štěstí. +more co je štěstí. muška jenom zlatá,…, uváděná často samostatně pod apokryfním názvem Štěstí. Proslavila ji scéna s Jaroslavem Marvanem a Ladislavem Peškem ve filmu Škola základ života.
Na námět básně vznikly dvě opery: Černé jezero od skladatele Josefa Richarda Rozkošného z roku 1902 a Dědův odkaz Vítězslava Nováka z roku 1925.
Úryvek z básně
Obsah básně
Zpěv I - V podhorské dědině vyrůstal chudý chlapec; rodiče již ztratil a vychovával ho dědeček. Když ten umíral, neměl, co by chlapci odkázal, jen staré housle. +more - Junák dospěl a na vesnické tancovačce se mu nechce do kola a nevšímá si žádné dívky než neznámé krásky, které se zde objevila. Odváží se ji požádat o tanec, po muzice ji vyprovází, ale u lesa se mu dívka vytrhne a zmizí. Neznámá přichází častěji, všichni chlapci se jí dvoří a vesnická děvčata na ni žárlí. Báby tuší, že to musí být divoženka. Při nejbližší muzice jí hodí pod nohy úročník, který lesní stvoření pálí. Dívka zanaříká a prchá pryč. Mládenec po ní dlouho truchlí a hledá ji po vesnici i okolí jako bez ducha.
Zpěv II - Hoch na radu dědečka, který se mu zjevil ve snu, vzal housle a vyrazil s nimi do světa. Bloudí s nimi krásnou jarní krajinou. +more K večeru unaven usedne pod stromy na břehu lesního jezera. Příroda i vzpomínky v něm vyvolávají city, jež může vyjádřit jen hrou na svůj nástroj a písní o pomíjivosti štěstí. Kouzelná hra přivolá jeho milou, lesní vílu. Tu před sto lety divá ženy ukradla z lidské kolébky, a od té doby musí bloudit světem jako nadpřirozené stvoření. Ale hoch ji může zbavit prokletí, ba docílit s ní věčného štěstí, když si ji vezme za ženu, avšak s jednou podmínkou: po tři roky jí nesmí ublížit jediným nevlídným slovem, uhodit ani květinou, jinak ji čeká dalších sto let prokletí. Mládenec slibuje a odvádí dívku s sebou.
Zpěv III - Mládenec s vílou hospodaří na lesním hrádku. Na poli, v zahradě i v domě se daří všemu, nač sáhnou, a žijí v neustálé blaženosti. +more Když hospodář jednou odjel za obchodem, tuší jeho žena blížící se bouři, a nedbajíc výsměchu sousedů, káže sklidit ještě nedozrálé obilí. Když to navrátivší se manžel spatří, nezdrží se hněvu a nevrle šlehne ženu po ruce zeleným klasem. Ta se promění opět ve vílu a s nářkem mizí. Bouře skutečně přijde a zničí veškerou úrodu v kraji, jen hospodářova předčasná sklizeň je zázračně zachráněna. Ten ale ze žalu nedbá na své hospodářství, a když jeho dvůr padne za oběť žhářství, odchází opět do světa chud jako prve, s housličkami jako jediným majetkem.
Zpěv IV - Mládenec s houslemi žalostně bloudí, až dojde na místo, kde kdysi potkal svou ztracenou milou. Usne a víla se mu zjeví ve snu: už se k němu nikdy nemůže vrátit a jejich štěstí je konec. +more Zato ale vdechne jeho housličkám vzácné kouzlo, schopnost vyslovit veškerou jejich lásku a život. Hudec se probudí, bere svůj nástroj a se žalem přijímá svůj osud.
Zpěv V - Chlapec chodí s houslemi po světě; v jeho hře se zrcadlí celý jeho život, všechny radostné i bolestné vzpomínky. Jeho hudba má čarovný účinek - lakomec se stává štědrým, pánové se přátelí se sluhy, král dává překovat zbraně v pluhy, vraha přepadá lítost, i kamenné sochy pláčí… Houslista je zahrnován dary a hodnostmi, ale jeho bolest nic neutiší, stále písní svého nástroje volá ztracenou lásku.
Zpěv VI - Starý houslista prošel vlast i svět, dosáhl bohatství a slávy, ale touha ho přivedla zpět do rodné vesnice. Každý den vyráží s houslemi do lesa hledat svou vílu, ale marně. +more - Jednoho dne ho našli lidé mrtvého pod stromy, housle a smyčec pevně sevřené v ruce. Pochovali ho i s nástrojem na místě v mohyle. Lidé hrob nenavštěvují, ale krajina se dosud zachvívá jeho písní.
Dozpěv - Krása uprchla ze světa lidí a ukryla se do přírody. Jen tam ji najde tvůrce - básník, pěvec - a štěstí a blaženost čeká toho, kdo věnuje svůj život jejímu hledání.