Emmanuel de Grouchy

Technology

12 hours ago

Author

Emmanuel, markýz de Grouchy (23. října 1766, Paříž - 29. března 1847 Saint-Étienne) byl francouzský generál, maršál Francie.

Život

Mládí

Grouchy pocházel ze staré šlechtické rodiny původem z Normandie. Věrný rodinné tradici vstoupil 31. +more března 1780 do dělostřeleckého učiliště v Štrasburku. Po jeho absolvování krátce sloužil v pluku La Fére (v něm později sloužil i Napoleon Bonaparte), ale přešel ke kavalerii, kde již zůstal. Jako šlechtic měl o kariéru postaráno. Roku 1786 byl přijat ke královské gardě. Roku 1785 se oženil. Jeho ženou se stala bohatá Cecile Le Doucelet de Pontécoulant, která byla majitelkou zámku a Grouchy proto roku 1787 vystoupil z armády, aby se věnoval správě vyženěného majetku. To jej zaměstnávalo až do Francouzské revoluce. Roku 1792 vstoupil jako dobrovolník do revoluční armády, s kterou bojoval ve Vendée a již 7. září byl povýšen do generálské hodnosti (maréchal de camp). V roce 1793 však opustil armádu na základě výnosu Konventu, který zakazoval šlechticům zastávat státní úřední funkce. Po pádu hrůzovlády však opět zařazen do armády a stal se náčelníkem generálního štábu Západní armády pod velením generála Lazara Hoche. S ním potřel pokus o vylodění emigrantů na poloostrově Quiberon a s ním a 18 000 muži též prodělal neúspěšnou expedici do Irska, která byla pokusem o podporu protibritského boje irských nacionalistů (prosinec 1796). Od roku 1798 byl v Italské armádě a v ní se vyznamenal v bitvě u Novi (15. srpna 1799), kde byl velitelem jezdectva pravého (Perignonova) křídla a v boji o Pasturano byl těžce raněn (14 poranění) a zajat. Po čtyřech měsících léčení zůstal v zajetí až do výměny zajatců po bitvě u Marenga (14. června 1800).

Velká armáda

V červenci 1800 byl odvelen k Rýnské armádě pod velení Moreaua a vynikl spolu s Neyem v bitvě u Hohenlinden (3. prosince 1800). +more Po Lunevillském míru stal se generálním inspektorem kavalerie, ale upadl v Napoleonovu nemilost, když se v procesu proti Moreauovi výrazně angažoval v jeho prospěch, byl proto postaven dlouho mimo službu. Teprve roku 1805 obdržel velení divize ve II. sboru (Marmontově) a účastnil se Ulmského manévru. V pruské kampani roku 1806 velel dragounské divizi, se kterou 25. října 1806 vytáhl do Berlína. V dalších bojích pak byl účastníkem manévru končícím kapitulací Hohenloheho armády (28. října 1806) a též se podílel na kapitulaci Blüchera v Lübecku 6. listopadu 1806. V bitvě u Jílového (8. února 1807) se účastnil se svou divizí slavného Muratova útoku, v bitvě však ztratil dvě třetiny svých jezdců. Vyznamenal se též v bitvě u Friedlandu (14. června 1807). Roku 1808 byl převelen na Pyrenejský poloostrov a stal se guvernérem Madridu. Předsedal stannému soudu při povstání (2. května 1808) v Madridu a každého, kdo byl přistižen se zbraní, odsoudil k smrti. Roku 1809 velel jezdectvu armády místokrále italského Evžena a procházel z Itálie až na bojiště u Wagramu, kde velel dragounské divizi v Davoutově sboru a kde si počínal velmi obezřetně a takticky dokonale. Po bitvě u Wagramu jej Napoleon jmenoval generálplukovníkem jízdních gardových myslivců.

Při ruském tažení 1812 byl prvním, kdo dosáhl Dněpru. Bojoval u Smolensku (18. +more srpna 1812) i u Borodina (7. září 1812). Kde byl těžce raněn. Při ústupu z Ruska (18. října 1812 opustila Velká armáda Moskvu) byl však již plně zdráv a opakovaně vynikl rozvahou a statečností. Byl proto jmenován velitelem tzv. posvátného praporu, který byl sestaven jen z důstojníků a vykonával dozor nad transportem prominentů a příbuzných císaře. Po návratu z Ruska neobdržel žádné velení a 1. dubna 1813 vystoupil z armády. Když však bezprostředně hrozil vpád Spojenců do Francie, opět se hlásil u Napoleona a dostal 25. prosince 1813 velení celé armádní kavalerie. Výrazně přispěl k vítězství u Vauchamps (12. února 1814), ale v bitvě u Craone (7. března 1814) byl těžce raněn a vyřazen z dalších bojů.

Waterloo

Když se Napoleon vrátil z Elby, převzal Grouchy opět armádní velitelský post. Byl jmenován pairem a 15. +more dubna 1815 byl povýšen do hodnosti maršála Francie. Stal se velitelem pravého křídla Severní armády. Po bitvě u Ligny (16. června 1815), ve které Napoleon porazil, ale nezničil Prusy pod Blücherovým velením, obdržel úkol pronásledovat s 34 000 muži a 108 děly Prusy a zabránit jejich spojení s Angličany. Svázán obrovskou zodpovědností a tlačen nadměrným respektem k císaři on, který dosud v poli velel nejvýše divizi, tento úkol nezvládl. Zanedbal průzkum, nechal se zmást Kalkreuthovým zadním vojem, zatímco hlavní síly Prusů bez jeho vědomí mířily na bojiště u Waterloo. Při zvuku děl od Waterloo nevyhodnotil racionálně situaci a nezamířil směrem, který označovala dělostřelba. Stal se tak jednou z příčin - nikoli jedinou a nikoli hlavní - porážky u Waterloo. Po bitvě, jakoby mávnutím proutku, je zde jiný Grouchy - obezřetný, rozhodný, dokonalý taktik. Manévruje se svým vojskem bezchybně a sbor dovede beze ztrát do Francie, skládá velení a odchází z armády.

Grouchyho tažení je popsáno v jedné z kapitol knihy Stefana Zweiga „ Hvězdné hodiny lidstva“. Byl jedním z prvních důstojníků, které postihl hněv monarchistů. +more Grouchy odešel do vyhnanství. Šest let žil ve Filadelfii v USA, po amnestii se roku 1821 vrátil do Francie a zbytek života věnoval svým obhajobám (přestože nikým neobviňován) své role kolem bitvy u Waterloo. Zemřel v 81 letech v Saint-Etienne. Je pohřben na pařížském hřbitově Père-Lachaise poblíž centrální kaple. Jeho vnuk vydal paměti maršálovy (Memoires de marechal de Grouchy v 5 svazcích (1873-1875)).

Hodnocení

Grouchy byl zkušeným, schopným a statečným důstojníkem, plnícím dobře taktické úkoly. Jeho hlavní zbraní, ve které vynikal byla kavalerie (zejména dragouni). +more Strategii však moc neovládal. Je paradoxem, že tento mimořádně zdatný voják je široké veřejnosti znám jen pro svou nešťastnou roli v bitvě u Waterloo.