Historický vývoj norštiny

Historický vývoj norštiny podává přehled o historii norského jazyka, který se vyvinul ze staré severštiny, jíž se hovořilo v severní Evropě v 1. tisíciletí. Vývoj jazyka ovlivnila nadvláda Dánska v Norsku, která vedla ke vzniku specifické jazykové situace - existenci dvou spisovných norských jazyků.

Historie norštiny se obvykle člení do těchto období: * stará norština 700-1350 * střední norština 1350-1525 * moderní norština 1525-souč.

Od staré severštiny ke staré norštině

Germánské jazyky začátkem 10. +more století Stav začátkem 10. století : : : : : :

Norština se vyvinula ze staré severštiny (norrønt), kterou se hovořilo ve Skandinávii přibližně v letech 200-800. Nejstarší období je též nazýváno jako praseverské (urnordisk). V 9. století se stará severština začala rozlišovat na západní (Norsko, Island) a východní (Švédsko, Dánsko). Východní stará severština se od západní odlišila rozdílným vývojem dvojhlásek a samohlásek. Stará severština se v tomto období zapisovala runovým písmem. Latinka se do Norska dostala až v 11. století. V období trvající přibližně do roku 1350 se hovoří o staré norštině (gammalnorsk). Vikingové ze západního Norska od 9. století pronikali na Island a do dalších oblastí, kam rozšířili západoseverská nářečí. Stará islandština je v tomto období totožná se starou norštinou. Ta byla na rozdíl od současné norštiny flektivním jazykem, vyznačovala se systémem 4 pádů a rozlišovala osobu a číslo u sloves.

Dánské období

Období mezi roky 1350 a 1525 se označuje jako středonorské (mellomnorsk). V té době došlo ke zjednodušení morfologie, norština nabyla charakter analytického jazyka. +more Od roku 1397 přešlo Norsko pod dánskou nadvládu. Hlavním jazykem Norska se stala příbuzná dánština, která postupně vytlačila norštinu ze všech oblastí úředního jednání. Ve městech vznikala nářečí, v nichž převažovala dánská slovní zásoba a morfologie a zároveň norská fonetika a syntax. Na venkově se mluvilo nářečími, která byla výsledkem vývoje staré norštiny. Zatímco v době evropské reformace byly v mnoha okolních zemích pořízeny překlady Bible, které sloužily jako standard národních jazyků, v Norsku byl používán překlad do dánštiny.

Vytvoření spisovných norských jazyků

Dánština se používala až do krátkého osamostatnění a připojení Norska ke Švédsku roku 1814, kdy existovaly dvě formy jazyka - landsmål a riksmål (v té době se tak ještě nenazývaly). Landsmål tvořila skupina různých dialektů používaných především obyvateli ve vnitrozemí. +more Jonas Antom Hielm (1782-1848) roku 1831 zamýšlel, že by se z jednoho takového dialektu mohl vytvořit svébytný národní jazyk Norska, k tomu však nedošlo a oficiálním jazykem byl stále jazyk dánsko-norský, od roku 1890 nazývaný riksmål (říšský jazyk).

Henrik Wergeland (1808-1845) a jeho kolegové seskupení kolem časopisu Statsborgeren začali obměňovat slovní zásobu a pravopis. A Wergeland už v roce 1835 navrhoval, aby byla sjednocena výslovnost riksmålu v divadlech podle dialektu používaného v Kristiánii (dnešní Oslo), což se stalo, i když ne zcela podle tohoto konceptu, až roku 1852. +more Druhá skupina sjednocená kolem časopisu Vidar namítala, že by bylo vhodnější nerozvíjet riksmål, ale vrátit se ke staré norštině. Peter Andreas Munch (1810-1863) navrhoval přijmout za národní jazyk modernizovanou variantu staronorštiny. Knud Knudsen (1812-1895) rozvíjel podobně jako Wergeland riksmål.

Z landsmålu vytvořil nový jazyk až Ivar Aasen (1813-1886), jeho zásadní práce byly (1848, Gramatika norského lidového jazyka) a (1848, Slovník norského lidového jazyka). Na novonorštině pracoval od svých 22 let, procházel jednotlivé oblasti a nakonec mezi lety 1848 a 1873 vydal knihy o landsmål - venkovském jazyku. +more Landsmål byl od roku 1853 používán jako spisovný jazyk. V sedmdesátých letech sílí jazykové a národní hnutí a politická situace se dostává do norštině nakloněného období, a tak byl landsmål, po vítězství levicové strany Venstre Johana Sverdrupa v roce 1882, prohlášen roku 1885 za druhý úřední jazyk. Podobně jako v jiných zemích se hovoří o národním obrození, to bylo v Norsku spojeno s ponoršťováním dánštiny - pohádkáři Peter Christen Asbjørnsen (1812-1885), Jørgen Engebretsen Moe (1813-1882) a básník Aasmund Olavsson Vinje (1818-1870). Roku 1892 byl přijat zákon umožňující obcím volit si jeden z jazyků za úřední, který slouží výuce na škole - druhý jazyk je vyučován jako povinný předmět. Roku 1929 byly přijaty nové názvy těchto dvou jazykových forem, landsmål byl přejmenován na nynorsk a upravený riksmål na bokmål. Riksmål zůstává ve své podobě jako neoficiální, ale používaná forma. Neoficiální konzervativní forma nové norštiny se nazývá høgnorsk (vysoká norština).

Oba spisovné jazyky byly několikrát reformovány. V případě landsmålu/nové norštiny, jež původně vycházela ze západonorských nářečí, šlo o sblížení s nářečími východního Norska. +more Reformy riksmålu/bokmålu, který je více vzdálený hovorové norštině, měly tento jazyk přiblížit nové norštině. Byly zavedeny tzv. „radikální tvary“, vycházející z nářečních prvků, nebyly však všeobecně přijaty, velká část uživatelů dává i nadále přednost tvarům konzervativním. Poslední reforma se uskutečnila v roce 2005. Plně „rehabilitovala“ starší tvary bokmålu oproti tvarům radikálním. Například již není povinné používat tvary ženského rodu, u všech feminin jsou nyní přípustné i tvary mužského rodu.

Reference

Literatura

Externí odkazy

No [url=https://web. archive. +moreorg/web/20080308182011/http://www. brekkeby. vgs. no/norsk/vestol/noves24. htm]Norsk språk- og litteraturhistorie 1900[/url] - historie norského jazyka a literatury do roku 1900.

Kategorie:Norština