Instrumentální záznamy teplot

alt=Graf znázorňující globální střední teplotu od r. 1880 do r. 2016 podle instrumentálních měření - je vidět setrvalý růst v posledních desítkách let. Sledujte jak se mění letní teploty na severní polokouli od roku 1955 do roku 2011. "Horko" (oranžová), "velmi horko" (červená) "extrémně horko" (hnědá) "průměr" (bílá), neobvykle "chladno" (světle modrá), "velmi chladno" (tmavě modrá) a "extrémně chladno" (fialová). Instrumentální záznamy teplot poskytují teploty klimatického systému Země z historické sítě měření in situ povrchových teplot vzduchu a povrchových teplot oceánů. Data jsou sbírána po celém světě na tisících meteorologických stanicích, bójích a lodích. Nejdéle trvající záznam teplot je teplotní datová série ze střední Anglii, která začíná v roce 1659 (měsíční průměry s rozlišením 0,5 °C). Nejdelší kvazi-globální záznam začíná v roce 1850, přičemž nejistota (s pravděpodobností 95 %) rozdílu globální teploty mezi soušemi a moři je pro tento rok přibližně rovna 0,6 °C. V posledních desetiletích začaly umožňovat nástroje rozsáhlejšího odběru vzorků teplot oceánů v různých hloubkách odhady tepelného obsahu oceánu, ty ale nejsou součástí globálních datových sad povrchové teploty.

Celková oteplování a trendy

Celosvětový průměr kombinované povrchové teploty půdy a oceánů ukazuje oteplování 0,85 [0,65 - 1,06] °C v období 1880 až 2012, což je založeno na několika samostatně vyrobených datových sadách. To dává trend 0,064 ± 0,015 °C za desetiletí v průběhu tohoto období. +more Tento trend je rychlejší na souši než na oceánu, rychlejší v arktických oblastech a rychleji od roku 70. let dvacátého století než přes celé časové období.

Oteplování v záznamu instrumentálních teplot

K většině pozorovaného oteplování došlo ve dvou obdobích: mezi lety přibližně 1900 a 1940 a po roce 1970. Ochlazení/ustálená úroveň mezi přibližně roky 1940 a 1970 bylo většinou přičítáno aerosolům síranů. +more Některé z teplotních změn v tomto časovém období mohou být také důsledkem oceánské cirkulace.

Přičtení změn teploty přírodnímu nebo antropogennímu (tj. lidmi způsobenému) faktorů je důležitá otázka: viz globální oteplování.

Teploty vzduchu na souši rostou rychleji než povrchové teploty mořského povrchu. Mezi roky 1979 a 2012 byl trend pro souš asi 0,254 ± 0,050 °C za desetiletí podle datových sad CruTemp4 nebo 0,273 ± 0,047 °C dle GHCN, zatímco trend u mořské povrchové teploty je asi 0,072 ± 0,024 °C za desetiletí dle HadISST či 0,124 ± 0,030 °C za dekádu dle HadSST3. +more Od 1979 do 2012 lineární trend oteplování pro kombinované pozemních a mořské teploty je 0,155 °C [0,122 až 0,188 °C] za desetiletí podle zprávy Páté hodnotící zprávy IPCC.

Čtvrtá hodnotící zpráva IPCC zjistila, že instrumentální záznamy teplot ve 20. století zahrnují účinky městské tepelných ostrovů, ale že šlo v první řadě o místní jev, který má zanedbatelný vliv na globální trendy teplot (méně než 0,006 °C za desetiletí nad pevninou a nula nad oceány).

Trendy

alt= Vzestup tepelné energie oceánů ve vrstvách 0-700 m a 0-2000 m +moresvg|náhled|250px|Srovnání_pozemních_a_satelitních_měření_teploty_atmosféry_u_povrchu. _Satelitní_měření_vykazují_menší_trend. '>alt= Srovnání pozemních a satelitních měření teploty atmosféry u povrchu. alt=Srovnání pozorované a simulované změny klimatu na základě tří velkoprostorových indikátorů v atmosféře, kryosféře a oceánu.

+more_let_20. _st. ,_odkdy_méně_energie_opouští_Atmosféra_Země|atmosféru_než_do_ní_vstupuje. _Většina_této_extra_energie_je_absorbována_oceány. _Je_velmi_pravděpodobné,_že_lidská_činnost_výrazně_přispěla_k_tomuto_nárůstu_tepla_v_oceánech. '>alt=Zachycování nárůstu energie .

Měření teplot bylo prováděno historicky pozemními stanicemi, postupně i loděmi. Od roku 1979 jsou k dispozici také data z vesmírných družic. +more Výpočet průměrné globální teploty je velmi složitý, protože měřicí stanice nejsou rovnoměrně rozmístěny, měřicí přístroje se v minulosti měnily a v okolí některých stanic docházelo k rozsáhlým změnám využití půdy (např. k urbanizaci). Historický vývoj klimatu je zjišťován metodami paleoklimatologie - především rekonstrukcemi z proxy dat získaných z historických vrstev ledovců, zkoumáním letokruhů stromů a sedimentů a také zkoumáním korálů.

Oteplování ve 20. století nebylo rovnoměrné. +more Více se oteplovaly pevninské oblasti než oceány, a to kvůli větší tepelné kapacitě vody a také proto, že moře ztrácí více tepla vypařováním. Více se oteplila severní polokoule než jižní, neboť má více pevniny a větší rozlohu území pokrytých sezónním sněhem a mořským ledem, která při vyšších teplotách podléhají pozitivní zpětné vazbě. Více rostly teploty v zimě (míněno na severní polokouli, tj. prosinec-únor) a na jaře než v létě. Více se oteplovalo v polárních oblastech než u rovníku. Pozorování ukazují, že ubylo mrazivých dní ve středních zeměpisných šířkách. Ve 2. polovině 20. století na většině pevniny ubylo chladných nocí a přibylo vln veder. Více se také oteplovala města než okolní volná krajina. Je to způsobeno tzv. efektem městského tepelného ostrova. Tento efekt má však na celkové oteplování planety pouze zanedbatelný dopad (0,02 °C za celé 20. století. ).

Trendy satelitních měření byly také postupně korigovány na instrumentální a vyhodnocovací chyby. Například trendy teplotní řady vyhodnocené v University of Alabama in Huntsville byly roku 1998 zkorigovány o +0,1 °C za desetiletí (díky změně orbitu satelitu) a celkem korekce do roku 1992 činí přibližně 0,07 °C za desetiletí.

Nejteplejší roky

Podle Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) a NASA byla globální průměrná teplota nejteplejší od počátku měření v roce 1880 v letech 2016 a 2020. Celkem 20 z 21 nejteplejších let se objevilo od roku 2000. +more Aktuální Pátá hodnotící zpráva IPCC, která shrnuje vědecké poznatky posledních let, konstatuje, že „každá z posledních tří dekád byla postupně teplejší na povrchu Země než jakákoliv předchozí dekáda od roku 1850. Na severní polokouli bylo období 1983-2012 pravděpodobně nejteplejší 30leté období za posledních 1400 let. “.

Rok 2015 byl do té doby nejen rekordně nejteplejším rokem, ale také překonal rekord o největší rozpětí, o které byl kdy rekord překonán. Rok 2015 byl 39. +more rokem v řadě s nadprůměrnými teplotami. Oscilace oceánů jako El Niño jižní oscilace (ENJO) mohou mít vliv na globální průměrné teploty, například v roce 1998 byly teploty významně zvýšeny díky silným El Niño podmínkám. Rok 1998 zůstal nejteplejším rokem až do let 2005 a 2010 a teplota v obou těchto letech byla zvýšena díky období El Niño. Velké rozpětí, o které byl 2015 nejteplejším rokem, je také přičítáno jinému silnému El Niño. Nicméně např. rok 2014 byl ENJO neutrální. Podle organizací NOAA a NASA rok 2015 měl na záznamech nejteplejší jednotlivé měsíce pro 10 z 12 měsíců. Průměrná teplota na celém světě byla 0,90 °C nebo také 20 % nad průměrem dvacátého století. Prosinec 2015 byl také první měsíc, kdy se na celé planetě dosáhlo teploty o 1,2 stupňů Celsia nad normálem. K červenci 2016 bylo již 15. měsíců po sobě, kdy odchylka od průměru globální teploty půdy a oceánů byla vždy nejvyšší od počátku globálního zaznamenávání teploty v roce 1880. To u NOAA představuje nejdelší takovou šňůru za 137 let vedení záznamů. Kromě toho úřad NOAA oznámil, že červenec 2016 byl nejteplejším měsícem v historii (a dělí se o první místo s měsícem v roce 1998). Podle satelitních dat RSS je však nejteplejším měsícem historie únor 2016. Také University of Alabama in Huntsville udává, že podle satelitních měření byl únor 2016 nejteplejším měsícem historie a byl teplejší než červenec 2016.

Související články

Seznam velkoplošných teplotních rekonstrukcí dvou posledních tisíciletí

Poznámky

Reference

Externí odkazy

[url=https://www. nsstc. +moreuah. edu/climate/]EARTH SYSTEM SCIENCE CENTER, THE UNIVERSITY OF ALABAMA IN HUNTSVILLE[/url] - UAH satelitní záznamy teplot (anglicky) * [url=http://images. remss. com/msu/msu_time_series. html]- MSU & AMSU Time Series Trend Browse Tool[/url] - RSS záznamy teplot (anglicky).

Kategorie:Klimatické změny Kategorie:Meteorologie