Jaroslav Procházka (chirurg)

Technology

12 hours ago

Author

Prof. MUDr. Jaroslav Procházka, DrSc. (15. ledna 1913, Kolín - 29. prosince 2003, Hradec Králové) byl český chirurg se specializací na plicní, srdeční či obecně hrudní chirurgii.

Osobní život

O svém osobním i pracovním životě napsal dvě biografie: Ze vzpomínek chirurga (1989) a Vzpomínky hradeckého chirurga (2002). Dále existuje monografie Jaroslav Procházka chirurg (2006). +more V prvé z nich popisuje, jak ho řádové sestry zachránily před nasazením v Říši:Ke konci války začalo být nacistům velice horko. Systematicky ničené vnitrozemí, hrozné porážky navýchodní frontě, nedostatek všeho a také lékařů, to vše Němce nutilo, aby začali posílat do takzvané „říše" spolu s pracujícími všech kategorií i naše lékaře (jichž byl u nás z výše uvedených důvodů rovněž naprostý nedostatek). Jen taktak jsem se vyhnul této nepříjemné povinnosti i já - a snad ta příhoda stojí za zmínku, neboť celkem dobře vystihuje z té veselejší stránky, jak to vypadalo v zázemí bortícího se Německa. Jednoho dne v dubnu 1943 jsem dostal obsílku na takzvaný landrat. Tam mne přijal lékař středního věku, nechal mne vyfotografovat zepředu a z profilu (asi tak, jak se to dělá do zločinecké kartotéky). Pak mi měřil jakési průměry hlavy (nacistická pavěda zřejmě usuzovala na kvalitu člověka jaksi z fasády a mnoho je nezajímalo, co dobrého je uvnitř). Asi nejvíce ho zaujalo, že mám světlé vlasy a že jsem proto nepochybně „rassenrein". V podstatě jsme spolu nemluvili. Pravděpodobně nepovažoval českého lékaře za hodna rozmluvy, a tak jsem Čekal, co z téhle „lékařské prohlídky" bude. Za měsíc jsem dostal příkaz z „oberlandratu", že mám v nejbližších dnech odjet do Heidelbergu na tamější chirurgickou kliniku a vzít si s sebou bílé kalhoty a bílý plášť. Chirurgická klinika tohoto starého německého univerzitního města prý měla i za nacismu celkem slušnou úroveň. Heidelberg bylo chráněné, takzvané otevřené město, i za války zde studovalo dost cizinců ze zemí nezúčastněných na konfliktu, takže to mohlo být do jisté míry i poučné. Ovšem sloužit nacistům se mi rozhodně nechtělo, a tak jsem začal hledat všemožné cesty, jak tomuto rozkazu uniknout Byli lidé, kteří mi radili, abych se této zajímavé příležitosti nezříkal. Avšak se mnou nebyla řeč. Nakonec mi pomohly řádové sestry naší nemocnice. Tehdy totiž, jako ve většině nemocnic, také v Hradci Králové sloužily jeptišky. Jejich řád měl v Hradci svou školu zdravotních sester v čele s představenou. Zdravotnická zařízení, včetně zdravotnických škol, za protektorátu objížděl německý medicinální rada, tuším, že se jmenoval Ulrich, s nímž se prý dalo mluvit prostřednictvím „řeči ekonomické". V oné pro mne kritické době právě navštívil představenou našich jeptišek, a poněvadž se v ty dny v nemocnici zabíjelo prase (tehdy všechny nemocnice krmily ze zbytků jídel po nemocných vepře), představená pozvala pana radu na oběd. Nevím, kdo a jak už to navlékl, ale sestra představená věnovala panu radovi asi tak čtvrtku prasete za to, že mne zprostil povinnosti jet do „reichu". V roce 1943 to byla pro Němce nabídka více než lákavá a vidina vepřové pečené zřejmě překonala nacistickou ideologii (jíž asi pan rada stejně v krvi mnoho neměl). Snad mu kus prasete byl milejší než vůdce německého národa, s čímž se dalo konečně souhlasit. A tak jsem s hrdostí oznamoval svým dobrým přátelům, že jsem asi dobrý lékař, když mám cenu jedné čtvrtky vepře, to je zhruba 25 kg vepřového, a to bylo za války hodně. Byl to jediný „metál", jaký jsem si za války vysloužil.