Cesko.wiki Jazyky Číny
Author
Albert FloresLingvistická mapa Číny Čína se vyznačuje rozmanitou a komplikovanou lingvistickou situací. Obyvatelstvo Číny se skládá z 56 oficiálně uznaných etnik. Převažující etnická skupina se nazývá Chanové (etničtí Číňané, Han) a tvoří přes 90% populace. U Chanů najdeme okolo 2000 dialektů s různou mírou odlišnosti, které jsou oficiálně klasifikované jako variace čínského jazyka. U zbylých 55 etnických skupin najdeme přes 290 různých jazyků. Národním jazykem Čínské lidové republiky je standardní čínština, čínsky pchu-tchung-chua (pǔtōnghuà), neboli obecná řeč. Hlavními cíli čínské jazykové politiky je šíření společného jazyka a jednotného písma. Musí však také zohlednit pozice menšinových jazyků, které jsou šířením společného jazyka ohroženy.
Kromě standardní čínštiny má několik autonomních oblastí v Číně dodatečný oficiální jazyk. V Tibetské autonomní oblasti to je jazyk tibetština, v autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko je to mongolština, v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang je to pak ujgurština a v autonomní oblasti Kuang-si je to Čuangština.
Zvláštní administrativní oblasti Hongkong a Macao pak mají jako další oficiální jazyk angličtinu a portugalštinu.
Propagace standardní čínštiny
Standardní čínština, neboli pǔtōnghuà (pchu-tchung-chua) je oficiálním jazykem Čínské lidové republiky, s cílem stát se jejím univerzálním dorozumívacím jazykem. Základem standardní čínštiny je mandarínský dialekt Pekingu a z tohoto důvodu je často chybně za oficiální jazyk považována mandarínština. +more Standardní čínština je vládou Čínské lidové republiky propagována jako standard pro mluvenou i psanou čínštinu. Významné jsou také reformy vedoucí ke zjednodušení čínského písma zaváděné od padesátých let. Důvodem k těmto reformám byla především snaha zvýšit gramotnost obyvatel a zlepšit úroveň vzdělávání. Standardizované písmo a jazyk slouží také jako významný sjednocovací prvek. Šíření standardní čínštiny je navíc urychlováno vysokou mírou migrace obyvatelstva z venkova do větších měst.
Samotná propagace standardní čínština probíhala přes TV, rádio a skrze služby jako veřejná hromadná doprava. Také podivná školní docházka byla zavedena ve výuce standardní čínštiny. +more Přesto v roce 2004 průzkum zjistil, že pouhých 53% čínské populace ovládá tento jazyk. Ráznější zákroky jako nahrazení části vysílání v televizích z kantonštiny na standardní čínštinu však vyvolalo v letech 2010 demonstrace v oblasti Hongkongu. Jeden z hlavních problémů bylo násilné nahrazení jazyka v situaci, kdy podle hlášení stále ještě třetina obyvatel neovládala standardní čínštinu. Přesto snažení a nařizování pokračovalo a v současnosti se odhaduje, že 80-90% populace je nyní schopno jazyk používat.
Kromě Číny se standardní čínština jako oficiální jazyk prosadila také na Tchaj-wanu a v Singapuru.
Ochrana ohrožených jazyků
Na druhé straně však výsadní pozice standardní čínštiny vytlačuje některé menšinové jazyky, z nichž mnohým hrozí zánik. Mluvčí těchto ohrožených jazyků je nahrazují perspektivnější standardní čínštinou, která jim umožňuje získat lepší vzdělání či zaměstnání. +more Ohroženými jazyky mluví převážně stárnoucí populace, aniž by byly předávány generaci mladší. Čínská vláda vynaložila určité úsilí k zlepšení této situace. Vydala řadu zákonů ochraňujících status menšinových jazyků, a zasadila se o podporu rozvoje dvojjazyčného vzdělávání v menšinových oblastech. Cílem bylo dosáhnout bilingvismu obyvatelstva tak, aby standardní čínština sloužila jako jazyk pro oficiální záležitosti a média, zatímco daný menšinový jazyk by byl používán pro běžnou každodenní komunikaci. Tyto snahy však neukázaly být dostatečné, a mnohé menšinové jazyky zůstávají v nebezpečí zániku.
Jedním z neúspěchu zachování minoritních jazyků je skutečnost, že se Čína na první pohled snaží udržet jazykovou bohatost, skutečností však zůstává, že minoritní jazyky pokračující být utlačovány a ohroženy (ať už vlivem urbanizace, vlivem navazujícího vzdělání, které je vyučováno pouze ve standardní čínštině, či nátlakem propagací společného jazyka v médiích). Situaci z posledních let jde nejlépe sledovat také na autonomních oblastech Tibet a Vnitřní Mongolsko. +more Čína se zde pokouší o zachování jazyků tím, že ve školách nabízí bilingvní výuku tibetštiny a mongolštiny. Ve skutečnosti však tato výuka znamená, že studenti se učí všechny předměty ve standardní čínštině a pak mají pouze jeden předmět, kde se učí tibetsky a mongolsky; výuka se tedy reálně neliší od výuky v běžných školstvích světa, kde se studenti navíc povinně učí druhotný jazyk. Omezení minoritních jazyků samozřejmě vede k nepokojům a demonstracím, z posledních let například protesty ve Vnitřním Mongolsku v roce 2020. Čína zatím neprojevuje zvýšenou iniciativu situaci nějak měnit.
