Ligneové

Technology

12 hours ago

Author

Erb knížat z Ligne Zámek Belœil, Hainaut; rezidence knížat z Ligne Ligneové (de Ligne) je knížecí rod z Belgie. Jeho počátky jsou v 11. století, kdy rodina místního panstva přijala název své oblasti Ligne. Od roku 1020 jim patřilo panství Belœil. Páni z Ligne byli stoupenci hainautských hrabat a účastnili se různých křížových výprav. Gautier de Ligne a Flastre de Ligne bojovali v roce 1214 proti francouzskému králi v bitvě u Bouvines, a poté se museli vykoupit ze zajetí. V 12. století byli Ligneové povýšeni na barony. Povýšení do řad vysoké šlechty následovalo v 16. století - stali se hrabaty z Fauquembergu a knížaty z Épinoy. Poté, co vymřela hrabata z Arenberku po meči, založil Jan z Ligne v roce 1547 sňatkem s Markétou Markovou-Arenbergovou takzvaný Třetí rod Arenberků (druhý rod vznikl z rodu Marků, když původní Arenbergové vymřeli).

V roce 1543 byl Jacob de Ligne, vyslanec Karla V. +more u papeže, povýšen na říšského hraběte. Prostřednictvím jeho manželky Marie přešly do majetku Ligneů majetky pánů z Wassenaeru, Valkenburgu a Vorburgu. Lamoral I. de Ligne (1563-1624) z hlavní linie byl jmenován knížetem (princem) z Ligne a říšským knížetem. S titulem však nebylo spojeno žádné říšské panství. Rodina Ligneů zůstala během osmdesátileté války katolická a byla loajální vůči Habsburkům. V roce 1634 zdědila po rodu Melun-Epinoy panství Antoing, které - stejně jako Beloeil - zůstalo majetkem rodu Ligneů až do dnešního dne. Claude Lamoral I. byl místokrálem na Sicílii a milánským guvernérem, než duševně onemocněl. Claude Lamoral II. byl císařský polní maršál. Nejznámějším členem rodiny byl důstojník a diplomat Charles Joseph de Ligne. V roce 1786 byl tento princ, který se přátelil s císařem, díky vlastnictví hrabství Fagnolles přijat do Dolnoporýnského a vestfálského kolegia říšských hrabat (a tedy do říšských stavů) a v roce 1803 obdržel jako náhradu za vyvlastnění kláštera Edelstetten dokonce i virilní hlas, který však zase ztratil roku 1804 prodejem knížeti Esterházymu.

Po belgické revoluci v roce 1830 dostal Eugène de Ligne nabídku královské koruny, ale odmítl. Kníže z Ligne má v Belgii právo v královském sídle vstupovat do Modrého salonu, s čímž je spojeno privilegium pronominálního oslovování členů královské rodiny. +more Kromě titulu Prince de Ligne (kníže z Ligne) je hlava rodu také držitelem titulů knížete z Amblise a Épinoy a španělského granda.

+more images (2)

Lidé

Charles-Joseph von Ligne (1735-1814), rakouský polní maršál, diplomat a spisovatel

* Jan Ligne (1525-1568), císařský hrabě z Arenbergu ∞ Markéta Marková-Arenbergová * Lamoral I. de Ligne (1563-1624), říšský kníže a 1. +more kníže z Ligne, diplomat ∞ Marie de Melun ** Ernestina (1594-1668) * Albert Henri (1615-1641), 2. kníže z Ligne ∞ Claire-Marie z Nassau-Siegenu * Claude Lamoral I. (1618-1679), 3. kníže z Ligne ∞ Claire-Marie z Nassau-Siegenu * Henri Louis Ernest (1644-1702), 4. kníže z Ligne * Antoine Joseph Ghislain (1682-1750), 5. kníže z Ligne * Claude Lamoral II. (1685-1766), 6. kníže z Ligne ∞ Elisabeth Alexandrine Salmová * Charles Joseph (1735-1814), 7. kníže z Ligne, důstojník a diplomat v rakouských službách ∞ Françoise Marie Xavière z Liechtensteinu * Eugène (1804-1880), 8. kníže z Ligne ∞ Mélanie de Conflans * Louis (1854-1918), 9. kníže z Ligne ∞ Elisabeth de La Rochefoucauld- Doudeauville * Ernest (1857-1937), 10. kníže z Ligne ∞ Diane de Cossé-Brissac * Eugène II. (1893-1960), 11. kníže z Ligne ∞ Philippine de Noailles * Baudouin (1918-1985), 12. kníže z Ligne ∞ Monique de Bousies * Antoine (1925-2005), 13. kníže z Ligne ∞ Alix Lucemburská-Bourbonská-Parmská * Michel (* 1951), 14. kníže z Ligne ∞ Eleonora d'Orléans e Bragança.

Soubor:Beloeil.jpg|Château de Beloeil Soubor:Château d'Antoing.jpg|Château d'Antoing

Rodinný znak Ligneů

Literatura

Eduard Vehse: Geschichte der kleinen deutschen Höfe. Teil 6. +more Hamburg 1857, S. 273-290. * Constantin von Wurzbach: De Ligne, Genealogie. In: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich. 3. Theil. Verlag der typogr. -literar. -artist. Anstalt (L. C. Zamarski, C. Dittmarsch & Comp. ), Wien 1858, S. 219.