Mykání

Mykání je rozvolňování textilního materiálu až na jednotlivé vlákno za pomoci ostrých hrotů. Vlákna se při tom napřímí, urovnají do podélného směru a ukládají stejnoměrně vedle sebe ve formě pavučinky. Ve staročeštině toto slovo znamenalo obecně „rychle se pohybovat, škubat“, speciálně pak například „dávat znamení“, je příbuzné například s dnešními českými slovy zamykat či odemykat výmyk, smyk, vymykat se.

Mykání vlny k ručnímu předení

Během mykání se uvolňují a vylučují nečistoty a část krátkých vláken. Po původních nástrojích s použitím bodláků a ručních škrabek s kovovými hroty nebo jehlami (podobně jako na snímku vpravo) se v 18. +more století objevily první mykací stroje. Princip a hlavní pracovní orgány stroje se od té doby nezměnily a už více než 250 let se používají dva systémy: * Víčkové mykačky pro vlákna do délky cca 60 mm (bavlna a jemná umělá vlákna) * Válcové mykací stroje (vlna, lýková vlákna, hrubší umělá vlákna).

Za první konstrukce mykacího stroje jsou považovány britské patenty z roku 1748:

Vynálezce Bourn sestrojil mykací zařízení se 4 ojehlenými válci vodorovně uloženými na stojanu, ze kterého se později vyvinul válcový stroj.

Základní prvky víčkové mykačky přinesl Lewis Paul s patentem na přístroj s ojehleným válcem, který se otáčel nad ojehleným korýtkem. Na tomto principu sestrojil Arkwright víčkový stroj (kopie na snímku vpravo) patentovaný v roce 1775.

Víčkové mykací stroje

Kopie Arkwrightovy víčkové mykačky z roku 1775

Na dolním snímku vpravo je víčkový stroj z 30. let minulého století.

Vlákenné rouno (1) se podává rozvolňovacímu válci (2). Drobné chomáčky vláken zbavené hrubších nečistot přebírá hlavní buben, tzv. +more tambur (3), nad ním se pozvolna pohybuje cca 100 víček (4) tak, že asi 40 z nich zůstává v pracovní poloze. Tambur a víčka jsou potaženy velmi jemnými ocelovými zoubky nebo drátky, jejichž špičky jsou od sebe usazeny na vzdálenost 0,15-0,30 mm, hustota zoubků je 50-100 na cm². Tambur přivádí vlákna k víčkům obvodovou rychlostí nejméně 10 m/sek. , úzkou mezerou mezi mykacími povlaky mohou projít jen jednotlivá vlákna. Mykací stroj z roku 1939: (1) rouno, (2) rozvolňovací válec, (3) hlavní buben, (4) víčka, (5) snímací válec. Shluky vláken se zachycují na víčkách až do úplného rozvolnění, zbylé smotky a nečistoty (cca 2 % materiálu) se pak odstraňují z víček, jakmile se dostanou mimo pracovní polohu. Na povrchu tamburu se vytváří tenká vrstva vláken, kterou přebírá a zhušťuje do pavučinky snímací válec (5) a výsledný produkt se pak přivádí ve formě pramene k dalšímu zpracování.

Rozvolnění materiálu až na jednotlivé vlákno je pro spřádání nezbytné. Při výrobě příze z vláken do délky 60 mm se k tomu účelu používají výhradně víčkové mykací stroje. +more Víčkové stroje jsou také zařazeny do agregátů na výrobu některých netkaných textilií.

Stroj z roku 1939 (na hořejším snímku) vyráběl z přiváděného rouna z dlouhovlákenné bavlny za hodinu 2,5-3 kg mykaného pramene. Asi od 70. +more let 20. století se mykací stroje zásobují kontinuálně přes ústrojí zobrazeném na dalším snímku (viz vločkové podávání). Mykací stroje stejného výrobce pracují podle firemních údajů z roku 2012 s výkonem až 280 kg/hod. (mykání umělých vláken).

Princip konstrukce je stejný jako před 70 lety, zvýšení výkonu se dosáhlo hlavně přesnějším a jemnějším provedením jednotlivých částí, zvětšením pracovní šířky (z cca 1 na 1,5 m) a pomocnými zařízeními na zvýšení účinku mykání.

Válcové mykací stroje

Vlna a dlouhá umělá nebo i lýková vlákna vyžadují šetrnější rozvolňování. K vlastnímu mykání se proto namísto víček používá soustava válců opatřených mykacími povlaky. +more Přesto dochází při mykání ke značnému zkrácení vláken, např. u vlny se počítá průměrně s 30% (čím delší jsou vlákna tím větší je poměrné zkrácení). Mykací stroj s vločkovým podáváním (cca 1975) Pracovní válec se otáčí stejným směrem cca stokrát pomaleji než tambur. Zachycuje nerozvolněné chomáčky vláken a přenáší je na obraceč, který je vrací na povlak tamburu.

Mykačky se vyrábí v pracovní šíři až 4 metry, stroje jsou sestaveny speciálně pro druh zpracovávaného materiálu.

* Mykání vlny pro česané příze (angl. : worsted) se provádí na soupravě s rozvolňovacím a odřepíkovacím ústrojím, jedním mykacím bubnem se 4-5 páry mykacích válců a snímacím válcem. +more Vlákna pak prochází průtahovým ústrojím a ve formě pramene se svinují do konve. Před mykáním se na vlákna nanáší cca 0,5 % olejové emulze. Stroje ze začátku 21. století mohou zpracovávat vlnu 21 µm s výkonem do 300 kg/hod.

Třístrojové mykací složení * Mykaná vlnařská příze (angl. +more: woolen) se vyrábí na agregátech, které zpravidla sestávají z předmykací („scribbler“) a vlastní mykací („carder“) sekce, každá se 2-3 bubny (obloženými po 4-5 párech mykacích válců) s příslušnými snímacími válci. Mezi sekcemi je zařízení k přenášení a příčnému ukládání vlákenné pavučinky. Mykací sekce je zakončena zařízením na výrobu přástu. Pavučinka z mykaných vláken se zde rozděluje na několik desítek pramínků, které se zaoblují pomocí kožených pásů a navíjí na válec. Vlákenný materiál se před mykáním mastí s 5-10 % olejové emulze. Odváděcí rychlost při pracovní šíři stroje do 3 m obnáší až 60 m/min.

(Na snímku vpravo je třístrojové válcové mykací složení z poloviny minulého století. V popředí je podávací ústrojí, dále jsou vidět (světlé) pracovní válce většího průměru a (menší) obraceče na hlavním bubnu prvního stroje. +more).

* Pro zpracování koudele se používají mykací stroje s jedním bubnem s 8 páry mykacích válců a 2 snímači (ze kterých se odvádí pavučinka do společného protahovacího ústrojí). * Jutová vlákna se mykají na soupravách s jedním nebo dvěma bubny * Mykací stroje na netkané textilie (zpravidla z umělých vláken nebo textilních odpadů) se staví s pracovní šířkou cca do 4 m, většinou jako součást agregátu - s 1 mykacím bubnem, ve spojení s proplétacím strojem - se 2 bubny, k výrobě izotropního rouna („random card“), obzvlášť vhodného ke zpevňování rouna vstřikováním vody - se 3 bubny rozdílných průměrů, s nasáváním rouna na perforovaný buben („airlay“).

Odkazy

Reference

Literatura

Pospíšil: Příručka textilního odborníka (SNTL Praha 1981) str. 370-375, 458-467, 508-512 * G. +moreH. Crawshaw; W. S. Simpson: Wool : science and technology, Woodhead Publishing Ltd. 2002, . , str. 163-169 a 184-189 * Nötzold: Handbuch der Streichgarn- und Vigognespinnerei (VEB Fachbuchverlag Leipzig 1970) str. 179-315.

Související články

Příze * Netkané textilie

Externí odkazy

Kategorie:Technologie a technika výroby příze Kategorie:Předení

Kaarden