Cesko.wiki Nicolae Bălcescu
Author
Albert FloresNicolae Bălcescu (29. června 1819 Bukurešť - 29. listopadu 1852 Palermo) byl rumunský voják, historik, novinář a vůdce revoluce roku 1848 v Rumunsku.
Raný život
Narodil se v Bukurešti v rodině nižší šlechty. Místo jména svého otce (Petrescu) používal rodné jméno své matky. +more Otce příliš nepoznal, zemřel v roce 1824, když bylo Nicolaeovi pět let.
V 17 letech vstoupil do valašské armády a v roce 1840 se zúčastnil spiknutí proti princi Alexandru II. +more Ghicovi. Spiknutí bylo odhaleno a Bălcescu byl uvězněn v klášteře Mărgineni, kde strávil dva roky. Drsné podmínky ve vězení vedly k tomu, že onemocněl tuberkulózou, která zanechala nevratné stopy na zdraví a později též vedla k jeho smrti.
Po svém propuštění (poté, co mu nový princ Gheorghe Bibescu udělil milost) se podílel na vytvoření tajné společnosti sestavené na principech svobodného zednářství s názvem Frăția („Bratrstvo“), kterou vedl společně s Ionem Ghicou (budoucím pětinásobným rumunským premiérem) a Christianem Tellem (brzy se k nim připojil Gheorghe Magheru). Bratrstvo se zavázalo vést boj proti princi Bibescovi. +more První stránka Magazinu istoric pentru Dacia, 1845 Aby mohl studovat historii, Bălcescu odjel do Francie a Itálie. Byl zároveň spolu s Augustem Treboniu Laurianem redaktorem časopisu s názvem Magazin istoric pentru Dacia, který poprvé vyšel v roce 1844. Toho roku také vydal v jiném časopise svůj esej Puterea armată și arta militară de la întemeierea Prințipatului Valahiei și până acum (Vojenská síla a umění válečné od vytvoření Valašského knížectví) v němž argumentoval, že zárukou sebeurčení každého státu je hlavně silná armáda. Jeden z jeho příspěvků do časopisu Magazin istoric pentru Dacia ho ukazuje jako radikála: Despre starea socială a muncitorilor plugari în Principatele Române în deosebite timpuri (O sociálním postavení oráčů z dunajských knížectví v různých dobách). Navrhuje v něm pozemkovou reformu, která by vyvlastnila velké pozemky bojarů, a ty by byly rozděleny rolníkům bez půdy. To zaujalo Karla Marxe, který na tento článek v jednom svém díla odkazoval, což Bălcescuovi zajistilo později roli národního klasika v komunistickém Rumunsku.
V Paříži (1846) se stal vůdcem nacionalistické a liberálně-radikální skupiny Societatea studenților români (Společnost rumunských studentů), která sjednotila jak Valachy, tak Moldavany - patřili k ní také Ion Brătianu, Alexandru C. Golescu, Ion Ionescu de la Brad a také Mihail Kogălniceanu.
Revoluce
V roce 1848, po účasti v únorové revoluci ve Francii, se Bălcescu vrátil do Bukurešti, aby se zúčastnil i domácí revoluce, která vypukla 11. června, především pod vedením Kogălniceana. +more Dva dny byl ministrem zahraničí prozatímní vlády dosazené revolucionáři. Jeho obhajoba všeobecného volebního práva a pozemkové reformy nenašla velkou podporu mezi revolucionáři a jeho skupina se dostala do konfliktu ortodoxním metropolitou Neofitem II. , který byl hlavou revoluční vlády (nakonec zcela přeběhl na stranu protirevolučních sil).
Bălcescu byl zatčen 13. září 1848 úřady Osmanské říše, které revoluci potlačily. +more Odpor radikálů vůči imperiálnímu Rusku vedl k tomu, že se většina z nich nechtěla s Rusy v Rumunsku setkat poté, co jejich jednotky zamířily Osmanům vypomáhat s potlačením revoluce - Osmané jim nabídli možnost odchodu do Istanbulu, což většina využila. Učinil tak i Bălcescu, byť původně uprchl do Transylvánie, odkud byl ale vypovězen Habsburky, kteří jej považovali za hrozbu.
V Istanbulu a Transylvánii
Na začátku roku 1849 byl tudíž Bălcescu v Istanbulu, když maďarské revoluční armády pod vedením Józefa Bema zahájily úspěšnou ofenzívu proti habsburským silám a jejich transylvánským rumunským spojencům. Maďarská vláda Lajose Kossutha poté vstoupila do války s rumunskými partyzánskými silami Avrama Iancua. +more Rumunští revolucionáři v Istanbulu byli osloveni polskými revolucionáři v exilu, jako byl Henryk Dembiński, aby zprostředkovali mír mezi Maďary a prohabsburskými Rumuny.
Bălcescu odjel do Debrecínu v květnu 1849 a setkal se s Kossuthem, aby převzal Kossuthovu nabídku dohody Rumunům a mohl ji předat Iancuovi. Historiografie inspirovaná marxismem to oslavovala jako dohodu mezi Kossuthem a Bălcescem. +more Ve skutečnosti Bălcescu mírovou nabídku vnímal jako neuspokojivou pro Rumuny a radil Iancovi, ať ji odmítne. To Iancu také učinil, souhlasil ovšem s dočasným příměřím. Maďaři vyzvali Rumuny ke stažení z Transylvánie, protože region se měnil v bojiště mezi Ruskem (vypomáhajícím Habsburkům) a Maďary. Rumuni v Transylvánii ruskou přítomnost skutečně nijak zvlášť nevítali a z bojů se stáhli, nicméně odevzdali své zbraně Habsburkům.
Poslední roky
Po porážce maďarské revoluce Bălcescu musel zůstat v exilu, pendloval mezi Francií a Itálií. V exilu také sepsal své nejdůležitější historické dílo Românii supt Mihai-Voievod Viteazul (Rumuni pod vládou Michala Chrabrého). +more Ovšem publikováno bylo až posmrtně Alexandru Odobescem v roce 1860. Bălcescu vyzdvihl v díle Michala jako toho, kdo jako první spojil Valašsko, Transylvánii a Moldávii pod jednu vládu - zde se projevil Bălcescův rumunský nacionalismus. Jeho radikalismus ho nicméně přivedl ke kritice Michala jakožto zastánce nevolnictví a privilegií.
V posledních letech života intenzivně publikoval, včetně francouzsky psané studie . S Adamem Mickiewiczem vydával časopis La Tribune des Peuples. +more Zemřel na tuberkulózu v Palermu ve věku 33 let.
Jeho ostatky zůstaly v Palermu, přestože se je Komunistická strana Rumunska v roce 1970 pokusila přivézt zpět do Rumunska, aby je použila pro komunistickou propagandu. Kapucínští mniši v Palermu však odepřeli rumunské komunistické delegaci historiků přístup ke hrobu.
Osobní život
Bălcescu se nikdy neoženil, ačkoli měl se svou milenkou Alexandrou Florescuovou syna Bonifacia Floresca (1848-1899), který se stal profesorem francouzského jazyka a literatury.