Nádir Šáh

Zillulláh Hast Sultán bar Salatin-e Džahán Šáh-e Šáhhán Nádir, původně Nádirkulí Beg, později Tahmáspkulí Chán (22. listopadu 1688 Dastgerd - 19. června 1747 Fathábád) byl zakladatel dynastie Afšárovců v Persii (1736-1747) a zároveň jeden z největších dobyvatelů v perské historii. Jeho vojenské schopnosti mu vynesly označení perský Napoleon či druhý Alexandr Veliký, neboť na vrcholu moci ovládal území od Iráku a Ománu až po řeku Indus.

Dětství a mládí

Budoucí Nádir Šáh se narodil v chorásánském Dastgerdu na severovýchodě Íránu v rodině náležející k turkmenskému kmeni Kirklú. Jeho otec byl zchudlý rolník, který zemřel dříve, než syn dosáhl dospělosti. +more Podle rozšířené legendy upadl mladý Nádir spolu s matkou do otroctví u Uzbeků, avšak podařilo mu uprchnout a získat útočiště u kmene Afšárů - zde se stal nejprve předákem mladistvých banditů a později za podpory kmenových náčelníků i vojenským vůdcem kmene.

Politický vzestup

Nádirova politická kariéra je nerozlučně spjata s vpádem afghánských vojsk Míra Mahmúda do centra perského státu a následnými zmatky, jež na téměř osm let paralyzovaly celou zemi. Nádirkulí Beg, jak se tehdy Nádir nazýval, byl po roce 1722 naverbován do armády Safíovce +more'>Tahmáspa II. , právoplatného dědice říše, který sháněl na všech stranách velitele do boje proti nenáviděným Afgháncům. Vojensky obratný Nádir nepotřeboval mnoho času, aby se stal jednou z hlavních Tahmáspových opor, a v roce 1726 pro něj ovládl Mašhad - to byl počátek jeho rychlého vzestupu, který ho přivedl až na perský trůn.

Situace v Persii byla ve dvacátých letech velmi nepřehledná. V hlavním městě Isfahánu vládl Afghánec Mír Mahmúd a po jeho zavraždění jeho bratranec Ašraf (1725-1730), provincie Fárs a Kermán opanoval samozvaný šáh Ahmad Maráší (1726-1728), příhraničních oblastí se zmocnili Rusové a Osmané. +more Jen část území na severu poslouchala Tahmáspa II. , muže osobně nebojovného, v jehož službách zhruba pětatřicetiletý Nádir působil. Prvořadým úkolem pro Tahmáspovu vládu bylo i nadále především vyhnání Afghánců, jejichž náčelník Ašraf si stejně jako Ahmad Maráší nárokoval titul šáha. Nádirkulí Beg - tehdy již užívající jména Tahmáspkulí Chán - protivníky po menších šarvátkách rozhodně porazil na řece Mihmándústu a u Murčachurtu (1729), přičemž Ašraf zahynul následujícího roku na útěku v Sístánu. V prosinci 1729 byl Tahmásp II. slavnostně korunován v Isfahánu perským šáhem a stal se desátým safíovským vladařem od vzniku monarchie v 16. století; poměry ve státě se stabilizovaly.

Nádir po těchto úspěších povýšil na druhého muže v říši hned po šáhovi a v roce 1730 zahájil ofenzívu proti vnějším nepřátelům, kteří drželi některé kraje na severozápadě. Během velmi krátké doby byli Rusové vypuzeni z Ázerbájdžánu a Osmané z Hamadánu a Tabrízu, takže se zdálo, že i v této oblasti byl obnoven stav z doby před afghánským vpádem. +more Další vedení války proti Osmanům přenechal proto Nádir Tahmáspu II. a sám se soustředil na pacifikaci východu, jemuž dosud nevěnoval dostatek pozornosti. Málo schopný Tahmásp utržil v roce 1731 od Turků porážku, musel s nimi zahájit vyjednávání o míru a celý debakl vzbudil v Persii velkou nelibost. Nádir vzniklé situace využil k tomu, aby šáha zbavil vlády, dosadil na trůn jeho osmiměsíčního syna Abbáse III. a oficiálně zaujal pozici regenta. V roce 1732 se z někdejšího vojenského vůdce Afšárů stal de facto vládce Persie - chyběl mu jen odpovídající titul.

Perským šáhem

Jezdecká socha Nádira Šáha v Mašhadu V letech 1733-1736 vedl Nádir novou válku s Osmanskou říší, která měla tentokrát příznivý průběh, neboť se podařilo získat technickou pomoc ze strany Ruska. +more Mír podepsaný v Istanbulu v říjnu 1736 však již Persie uzavírala za úplně jiných vnitropolitických podmínek, než tomu bylo při vypuknutí konfliktu. Po značném váhání se Nádir odhodlal přijmout 8. března 1736 korunu šáhů a dal si v múganské stepi holdovat shromážděnými velmoži a říšskými místodržiteli. Více než dvousetleté panství Safíovců bylo u konce - Nádir založil novou dynastii.

V době, kdy se ujímal vlády, byla stabilita státu uvnitř i navenek již plně zajištěna. Avšak Nádir Šáh se nemínil spokojit s tímto stavem a téměř ihned přikročil k expanzi, nejprve vůči Afgháncům. +more V březnu 1738 obsadila perská vojska Kandahár, odkud musel uprchnout bratr Míra Mahmúda Husajn, a v červenci téhož roku padl i Kábul a Ghazna na severovýchodě země. Nádir poté doplnil své jednotky o afghánské a lúrské bojovníky, ustanovil syna Rezákulího regentem Persie a na přelomu let 1738/1739 zahájil tažení proti říši velkých mogulů v Indii, oslabené vnitřními nesváry a dezorganizací.

Toto tažení působí při zpětném pohledu jako nepřetržitý řetězec vítězství. Peršané nejprve obsadili Láhaur, porazili velkého mogula Násiruddína Muhammada Šáha u Dillí a v hlavním městě poražených posléze ukořistili neslýchané poklady (mj. +more i proslulý paví trůn a drahocenný diamant Kúh-e núr, Hora světla). Stínem velkolepé vojenské akce byla ovšem krvavá lázeň, kterou Nádirovy jednotky rozpoutaly mezi prostým obyvatelstvem - při plenění zahynulo na 20 000 Indů. Z územního hlediska získala Persie kraje západně od řeky Indu, tedy značnou část dnešního Pákistánu.

Na zpátečním pochodu napadl Nádir Uzbeky, letité nepřátele safíovských šáhů, a roku 1740 přinutil Džánovce Abú-l-Fá'iza, aby uznal starou hranici mezi Íránem a Túránem na řece Amudarja. S pomocí silného loďstva, které dal systematicky budovat, dobyli Peršané ostrov Bahrajn a v roce 1743 i Omán na Arabském poloostrově. +more Obrovská kořist z Indie umožnila šáhovi osvobodit poddané na tři roky od daní, toto nařízení však bylo později zrušeno a Nádir tvrdě vymáhal nedoplatky. Většina pokladů skončila v přísně střežené kalátské pevnosti, kde byly k nepotřebě - na rozvoj země z nich nebylo vynaloženo téměř nic.

Sám Nádir se po neúspěšném atentátu v roce 1741 stával čím dál více podezřívavějším vůči svému okolí - dal dokonce oslepit syna Rezákulího, jehož vinil z přípravy komplotu. Také řada velmožů skončila postupem času na popravišti a v říši vzplálo několik vzpour, motivovaných mj. +more i nábožensky, neboť Nádir se marně pokoušel smířit rozpory mezi šíitskou a sunnitskou větví islámu. Posledním šáhovým politickým úspěchem se tak stalo získání města Nadžafu v Iráku, k němuž došlo na základě dohody s Osmany v roce 1746. Krátce poté, 19. června 1747, byl Nádir Šáh při spiknutí několika afšárovských a kádžárovských předáků zavražděn a v říši takřka okamžitě propukly boje o moc. V mnohem větším měřítku se opakovala situace z dvacátých let, kdy se v Persii vytvořilo několik mocenských center - v držení Nádirových příbuzných zůstalo jen jedno z nich.

Rodina

Nádir Šáh měl pět manželek a celkem pět synů (Rezákulího Mírzu, Nasralláha Mírzu, Imámkulího Mírzu, Čingischána a Muhammadalláha Chána), které všechny nechal zavraždit v roce 1747 nový šáh Ádil (1747-1748), syn Nádirova bratra Muhammada Ibráhíma Chána († 1738). Z Nádirových vnuků dosedl později na trůn prvorozený syn prince Rezákulího Šáhruch (1749-1796), poslední afšárovský šáh.

Poznámky

Literatura

Gombár, E.: Moderní dějiny islámských zemí, Praha 1999. * Tauer, F.: Svět islámu, Praha 1984.

Externí odkazy

[url=http://irane-man.tripod.com/NaderShah.html]Nádirova biografie (anglicky)[/url]

Kategorie:Afšárovci Kategorie:Perští válečníci Kategorie:Narození 1688 Kategorie:Úmrtí 1747 Kategorie:Muži Kategorie:Narození 6. +more srpna Kategorie:Pohřbení v Mašhadu.