Pavlína Bonapartová

Raný život

Maria Paola Buonaparte, šesté dítě Laetitie Ramolino a Carla Buonaparta, korsického reprezentanta na dvoře francouzského krále Ludvíka XVI. +more, se narodila 20. října 1780 v Ajacciu na Korsice. Obecně byla známá jako "Paoletta" a rodina brzy přijala francouzský pravopis příjmení, Bonaparte. Údajně byla oblíbenou Napoleonovou sestrou. O jejím dětství je známo málo, zřejmě neobdržela žádné formální vzdělání. Po Carlově smrti v roce 1785 byla rodina uvržena do chudoby.

Její bratr Lucien Bonaparte pronesl v létě 1793 pobuřující komentáře na místní jakobínské pobočce, což rodinu donutilo prchnout na pevninu. Tam se stala dívka známá jako "Paulette". +more Příjmy, které Bonapartovi získali ze svých vinic a dalších hospodářství na Korsice, přerušilo britské obsazení ostrova v roce 1794. Ekonomická situace rodiny se tak zhoršila, že se ženy Bonapartové údajně uchýlily k praní prádla za peníze. Bez ohledu na to rodina dostala, stejně jako ostatní francouzští uprchlíci z Korsiky, příjem od francouzské vlády. Z místa jejich vylodění v Toulonu se přestěhovali do Marseille, kde Pavlínu její starší bratr generál Napoleon seznámil s prokonzulem Louisem-Marie Stanislasem Fréronem. Zamýšlel si Pavlínu vzít, ale matka Laetitia odmítla. Napoleon ji navzdory její lásce k prokonzulovi 14. června 1797 ve Francií okupovaném Miláně provdal za generála Charlese Leclerca. Napoleon se vrátil do Paříže a delegoval úřad vrchního velitele francouzské armády v Itálii na svého švagra. 20. dubna 1798 Pavlína porodila syna Dermida. Na oslavu jeho narození generál Leclerc získal nemovitost u Novellary v hodnotě 160 000 francouzských franků. Špatný zdravotní stav donutil Leclercav říjnu téhož roku k rezignaci na svůj vojenský post; byl přeložen do Paříže. Leclerc byl po příjezdu znovu přeložen, tentokrát do Bretaně. Pavlína zůstala s Dermidem v Paříži. Laure Junot - budoucí vévodkyně z Abrantès - a její matka přivítaly Pavlínu v jejich salónu na rue Saint-Croix. V listopadu 1799 se Napoleon při Brumairovu převratu chopil moci: sesadil Direktorium a prohlásil se prvním konzulem.

Saint-Domingue

Saint-Domingue bylo francouzskou kolonií od roku 1697, ale od roku 1791 bylo ve vzpouře proti Francii. Napoleon tam chtěl obnovit francouzskou autoritu a tak zorganizoval výpravu. +more Do jejího čela postavil generála Leclerca a jmenoval ho generálním guvernérem ostrova. Leclerc, Dermide a Pavlína se nalodili 14. prosince 1801 v Brestu. Leclercova flotila čítala celkem 74 lodí. Guvernérova rodina obsadila vlajkovou loď l'Océan. Po pětačtyřiceti dnech cesty flotila dorazila do přístavu Le Cap. Generální guvernér nařídil generálu Christophovi, který velel síle 5 000 vojáků, aby donutil Le Cap k vzdání se francouzské armádě. Poté, co všechny pokusy o smír selhaly, zaútočil Leclerc pod rouškou tmy na město. Christophe odpověděl tím, že srovnal Le Cap se zemí. Pavlína mezitím zůstala na palubě vlajkové lodi s jejich synem. Podle Leclercova dopisu Napoleonovi z 5. března „katastrofální události, uprostřed kterých se [Pavlína] ocitla, ji vyčerpávaly tak, že onemocněla. “ Leclercovi se v květnu podařilo docílit kapitulace vůdce rebelů, Toussainta Louverture.

Oslavy však utlumil příchod sezóny žluté zimnice: 25 generálů a 25 000 vojáků na ni zemřelo. Leclerc původně zaručoval, že otroctví, zrušené jakobínskou republikou v roce 1794, zůstane zakázáno; obyvatelé však v červenci zachytili jeho znovuobnovení v další francouzské kolonii, sousední Guadeloupe. +more Francouzská vláda odstranila otroctví v květnu. V důsledku toho domorodí obyvatelé Saint-Domingue naplánovali na 16. září povstání. Černí vojáci v Leclercově armádě přeběhli ke svým starým velitelům a generální guvernér měl pouhé 2 000 mužů proti 10 000 rebelů. Leclerc z obavy o Pavlíninu bezpečnost vydal výslovné rozkazy seržantovi Jacquesu de Norvinovi, aby okamžitě odvezl Pavlínu ze Saint-Domingue, ale tato opatření se ukázala jako zbytečná, když Leclerc povstalce porazil.

Podnebí si vybíralo svou daň na Pavlínině zdraví. Nemohla už chodit a byla nucena uléhat na několik hodin denně do „lehací polohy“. +more Našla si však ča na své četné milence, včetně několika vojáků svého manžela, a vybudovat si reputaci „bakchanálské promiskuity“.

Leclerc se v srpnu pokusil přesvědčit Pavlínu, aby se vrátila do Paříže. Souhlasila pod podmínkou, že "[Leclerc]. +moredá mi 100 000 franků. " Když generální guvernér odmítl, rozhodla se zůstat v Saint-Domingue; pozorovala, že na rozdíl od Paříže: "Tady vládnu jako Josefína [Napoleonova manželka]; zastávám první místo. ".

Aby se zabydlela, sestavila sbírku místní flóry a založila zvěřinec obývaný původními zvířaty.

22. října 1802 Leclerc onemocněl. +more Lékař z vojenské nemocnice v Le Cap mu diagnostikoval horečku „způsobenou tělesnými a duševními potížemi, které generál [Leclerc] utrpěl“. Autorka životopisů Flora Fraserová věří, že jeho příznaky byly v souladu s příznaky žluté zimnice. Zemřel 1. listopadu. O sedm dní později byli Pavlína, Dermide a ostatky Leclerca narychlo převezeni zpět do pevninské Francie.

Kněžna Borghese

Françoise Kinsona, 1808 +morejpg|náhled|vlevo'>Venus Victrix (Canova) podle Pavlíny Bonapartové Pavlína přijela do Toulonského zálivu dne 1. ledna 1803. Téhož dne napsala Napoleonovi: "Přivezla jsem s sebou ostatky mého ubohého Leclerca. Škoda chudinky Pavlíny, která je opravdu nešťastná. ".

11. února dorazila do hlavního města, kde Napoleon zařídil, aby se ubytovala u jejich bratra Josefa. +more Pařížské pověsti říkaly, že získala zlato a šperky od domorodých obyvatel v Saint-Domingue a přinesla poklad zpět v Leclercově sarkofágu, ale nebylo tomu tak. Po Leclercovi zdědila 700 000 franků likvidního kapitálu a aktiv.

Pavlína, unavená životem s Josefem, se rozhodla získat Hôtel Charost od vévodkyně, které patřil. Svěřila se příteli, že ji „nudil“ kodex smutku nastíněný v občanském zákoníku prvního konzula, což ji přimělo stáhnout se z pařížské společnosti, která ji před jejím působením v Saint-Domingue měla ve svém středu. +more Napoleon si nepřál, aby zůstala vdovou dlouho; neúspěšně se ji pokusil zasnoubit s vévodou z Lodi a místoprezidentem Napoleonské republiky Itálie, Francescem Melzi d'Eril. Vyslanec Pia VII. , Giovanni Battista Caprara, navrhl římského šlechtice Camilla Borghese, 6. knížete ze Sulmony. První konzul věřil, že spojení by mohlo konsolidovat vztahy mezi Francií a okupovanou Itálií, kde panovala nevraživost vůči agresorovi. To ji v kombinaci s tlakem jejích bratrů Josefa a Luciena přimělo, aby si knížete vzala. Manželská smlouva přinesla Camillovi věno 500 000 franků; Paulině přinesla šperky v hodnotě 300 000 franků a právo používat diamanty rodiny Borghese. 28. srpna 1803 je oddal Caprara, ale bez vědomí Napoleona, který si kvůli smutečnímu protokolu svatbu v listopadu. Po odhalení Pavlínina podvodu odmítl Napoleon uznat její nový titul: "Prosím pochopte, madame, že tam, kde jsem, není žádná kněžna. " V listopadu se konal civilní obřad k potvrzení sňatku. Pavlína však pokračovala ve svých mimomanželských aférách, včetně románku s houslistou Niccolò Paganinim.

Pavlína, Camillo a Dermide dorazili 14. listopadu do Říma. +more Pavlína, dychtivá naučit se, jak se chovat v římské společnosti, obdržela lekce ve vystupování a tanci. Životopisec William Carlton tvrdí, že Pavlína - menší šlechtišna z Korsiky - by nikdy neuzavřela tak výhodný sňatek, kdyby nebylo Napoleonova politického věhlasu. Pavlínino počáteční přátelství s Camillem se brzy změnilo v nechuť. Její syn Dermide, vždy jemné dítě, zemřel 14. srpna 1804 ve vile Aldobrandini ve Frascati po prudké horečce a křečích. O tři roky později, v roce 1807, byly jeho ostatky přemístěny vedle ostatků jeho otce v parku zámku Montgobert.

Po Napoleonově pádu

V roce 1806 udělal Napoleon ze své sestry suverénní kněžnu a vévodkyni Guastally; brzy však vévodství prodala za 6 milionů franků Parmě a ponechala si jen titul kněžny z Guastally. Pavlína upadla do dočasné nemilosti u svého bratra kvůli svému nepřátelství k jeho druhé manželce, císařovně Marii Luise, ale když Napoleonovo štěstí selhalo, ukázala se Pavlína loajálnější než kterýkoli z jeho ostatních sourozenců.

Po Napoleonově pádu se Pavlína zbavila veškerého svého majetku a přestěhovala se na Elbu, přičemž všechny peníze použila ke zlepšení Napoleonova stavu. Jako jediná ze sourozenců navštívila Napoleona během jeho exilu na Elbě. +more Její dům v Paříži, Hôtel de Charost, byl prodán britské vládě a využíván vévodou z Wellingtonu jako jeho oficiální sídlo během jeho vlády jako britského vyslance ve Francii.

Po bitvě u Waterloo se Pavlína přestěhovala do Říma, kde si užívala ochranu papeže Pia VII. +more, stejně jako její matka Laetitia a ostatní členové rodiny Bonaparte. Pavlína žila ve vile u Porta Pia, zvané po ní vila Paolina, vyzdobené v egyptském stylu, který upřednostňovala. Její manžel Camillo se přestěhoval do Florencie, aby se od ní distancoval a měl desetiletý vztah s milenkou, ale i tak Pavlína přesvědčila papeže, aby přesvědčil knížete, aby se k ní vrátil jen tři měsíce před její smrtí na plicní tuberkulózu v Palazzo Borghese.

Zdraví

Pavlína měla po celý život křehké zdraví, pravděpodobně kvůli salpingitidě. Zemřela 9. +more června 1825 ve věku 44 let v Palazzo Borghese, jako příčina smrti byl uváděn „nádor na žaludku“, ale mohla to být plicní tuberkulóza.

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Ženy Kategorie:Narození 20. +more října Kategorie:Narození 1780 Kategorie:Narození v Ajacciu Kategorie:Úmrtí 9. června Kategorie:Úmrtí 1825 Kategorie:Úmrtí ve Florencii Kategorie:Bonapartové Kategorie:Francouzské princezny Kategorie:Zemřelí na tuberkulózu.