Petko Slavejkov

Technology

12 hours ago

Author

Petko Račov Slavejkov (bulharsky: Петко Рачов Славейков; 17. listopadu 1827 Tarnovo - 1. července 1895 Sofie) byl bulharský básník, publicista, veřejný činitel a folklorista. Významným básníkem byl i jeho syn Penčo Slavejkov. Byl významnou postavou osvobození Bulharska z osmanské nadvlády a výrazným politikem počátků třetího bulharského státu (od 1878).

Život

Jeho matka Penka zemřela během porodu, on navzdory očekávání okolí přežil. Studoval postupně v Tarnově, Drjanovu, Trjavně a klášteře Proměnění Páně (Преображенски манастир) nedaleko Tarnova. +more Později studoval ve Svištově u Emanuila Vaskidoviče, kde si rozšířil znalosti řečtiny a seznámil se s pracemi západoevropské a srbské literatury. V roce 1843 se stal v rodném městě učitelem, ale musel Tarnovo opustit kvůli slavné satirické básni. Poté učil v různých městech jako byly Vidin, Vraca, Pleven, Berkovica, Ljaskovec, Bjala a Elena. Přitom neustále sbíral folkloristický materiál, do roku 1847 shromáždil 2263 lidových písní, rčení a přísloví. Od roku 1852 začal vydávat knihy: Smesena kitka, Pesnopojka, Basnenik. V roce 1853 napsal báseň Bojka vojvoda věnovanou událostem Krymské války. V Tărgovišti vydával satirické noviny Gajda a poté, co pracoval nějakou dobu ve Varně, odešel do Istanbulu, kde byl v roce 1864 Bulharskou biblickou společností vyzván k novému bulharského překladu Bible (ve východobulharském dialektu). Celý překlad byl vytištěn v Istanbulu v roce 1871 a měl velký význam pro ustavení východobulharského dialektu jako jádra spisovné bulharštiny. V Istanbulu pokračoval ve vydávání novin Gajda (1863-1867). Dále vydával noviny Makedonija (1866-1872), Šutoš (1873-1874) či Kosturka (1874), a také časopisy Ružnica (1871), Pčelica (1871), Čitaliště (1872-1873), Zvančatij glumčo (1872). Později se zde stal učitelem v nově zřízeném Bulharském exarchátu. Byl zatčen za článek Dvete kasti i vlasti v novinách Makedonija a obviněn ze vztahů s Bulharským revolučním ústředním výborem v Bukurešti.

V roce 1873 vytvořil známou báseň Izvorat na Belonogata (Pramen Bělonohé) a v roce 1874 založil bulharskou střední školu v Odrinu, kde usiloval o odvržení řeckého vlivu na Bulhary. Později, jako učitel ve Staré Zagoře, psal revoluční básně podporující Dubnové povstání, bulharské povstání proti Osmanům, jež vypuklo roku 1876. +more Po jeho porážce byl uvězněn. Při požáru ve Staré Zagoře navíc ztratil rukopisy a 15 000 shromážděných lidových písní a přísloví. Během rusko-turecké války v letech 1877-78 přeběhl k ruským silám, vedl oddíly generála Michaila Skobeleva přes balkánské hory, byl svědkem bitvy u Šipky a doprovázel ruskou armádu při její ofenzivě až do San Stefana poblíž Istanbulu. Po osvobození Bulharska z osmanské nadvlády v roce 1878 Slavejkov bojoval za demokratickou ústavu společně s Petkem Karavelovem. Stal se poslancem v prvním Velkém národním shromáždění, v roce 1880 se pak stal předsedou Národního shromáždění Bulharska a následně též ministrem osvěty a vnitra (1880-1881). Pokračoval i v publicistické a vydavatelské činnosti, vydával noviny Osten (1879), Celokupna Balgarija (1879), Nezavisimost (1880-1883), Tarnovska konstitucija (1884), Istina (1886), Sofijski dnevnik (1886) a Pravda (1888). Nakonec se stal ale politicky nepohodlným. Byl zatčen, dostal zákaz učit a byl mu snížen důchod. Hluboce zklamaný z vývoje samostatného bulharského státu zemřel 1. července 1895 v Sofii.