Přísná přírodní rezervace Kevo

Přísná přírodní rezervace Kevo (Kevon luonnonpuisto) je chráněné území ležící ve Finsku, v okrese Utsjoki, v nejsevernější části Laponska. Chráněné území bylo vyhlášeno roku 1956, ačkoli výzkum zde probíhal již od roku 1954. Rozloha rezervace je 712 km2. Nejnižší bod je 75 m n. m., nejvyšší 640 m n. m., ovšem nadmořská výška většiny území se průměrně pohybuje mezi 250 - 400 m n. m. Rezervace je, jako ostatních 18 finských rezervací, spravována státním podnikem Metsähallitus a je jednou ze dvou, do kterých je povolen vstup návštěvníkům. V severní části chráněné oblasti se nachází stanice Laponského výzkumného ústavu Kevo (Lapin tutkimuslaitos Kevo) udržovaná Univerzitou v Turku.

Ochrana přírody zde byla zavedena kvůli rozmanitosti nik, které toto území skýtá. V hlavním kaňonu, ale i v postranních údolích, tu lze najít druhy „teplomilnější“ v podstatě za severní hranicí jejich areálu. +more Kdežto na vrcholcích tunturi (pahorky, hřbety či planiny nad horní hranicí lesa; slovo pochází ze Sámštiny) přežije jen ta nejodolnější flora a fauna. Dalším podstatným důvodem, proč je tato lokace chráněna, jsou hnízdiště celé řady ptáků, mezi nimi i například celoevropsky ohroženého tetřeva hlušce (Tetrao urogallus). ; osa 3.

Lokalita

Na jihozápadě území Keva pramení řeka Kevojoki, která dále tímto územím protéká směrem na severovýchod a vytváří tak Kevonský kaňon, jehož stěny jsou na některých místech až 100 metrů vysoké. Celkový ráz kaňonu zde dotvářejí nesčetné postranní přítoky, jež vzhledem k velmi strmým stěnám kaňonu tvoří na svých soutocích s řekou vodopády. +more Nejvyšší a nejznámější je Fiellunský vodopád, který je také jednou z turistických atrakcí Keva.

Kevonský kaňon je obklopen skaidi, jejíž hřebeny a údolí vytvářejí velmi specifický reliéf krajiny. Údolí jsou dobře viditelná již při pohledu zdálky především díky své bohaté vegetaci, která je velmi odlišná od téměř holých hřbetů.

Na západní straně rezervace se nachází zaoblené vršky tunturi, leckdy vysoké i přes 600 m n.  m. +more Při pohledu na sever lze zahlédnout Skandinávské pohoří s vrcholky věčně pokrytými sněhem.

Historie

Počátek kaňonu řeky Kevojoki Jak již bylo zmíněno, první výzkum zde začal v první polovině 50. +more let. Jednalo se především o výzkum flóry. Výzkum fauny následoval nedlouho po floristickém. Z počátku byl výzkum prováděn především studenty, dobrovolníky a nadšenci bez speciálního vybavení, pouze s notnou dávkou nadšení a odhodlání zmapovat druhy subarktické přírody. Vzhledem k tomu, že v té době zde neexistovalo žádné zázemí, které by chránilo před drsnými podmínkami, dobrovolníci cestovali z důvodu bezpečnosti ve skupinách.

V roce 1956 bylo v oblasti Kevojoki zřízeno Chráněné území, podle norem IUCN označeno jako přísná přírodní rezervace. Následně po této události zde byla roku 1958 zřízena výzkumná stanice, v té době jako nejsevernější v Evropě.

Nedlouho po vyhlášení rezervace toto území postihla domnělá „ekologická katastrofa“, kdy se v roce 1960 přemnožil šedokřídlec vrbový (Epirrita autumnata), který ožral velkou část porostu břízy pýřité (betula pubescens ssp. tortuosa) ve skaidi jež obklopuje kaňon Kevojoki. +more Další přemnožení tohoto druhu následovala v letech 1964 a 1965, pozdější výzkum však dokázal, že jde o přirozený proces, který udržuje biodiversitu nejen v této oblasti ale ve všech místech tundry s vrbovým porostem.

Od roku 1977 se na výzkumné stanici konají různá setkání odborníků na ochranu životního prostředí. První z nich, právě v tomto roce, uspořádané ve spolupráci s výzkumnou stanicí Abisko (Abisko Naturvetenskapliga Station) pojednávalo, jakožto první v historii vůbec, o ochraně subarktické přírody.

V roce 1982 byla přírodní rezervace rozšířena na svou stávající rozlohu 712 km2.

V průběhu dalších dvou desetiletí zde probíhalo mnoho výzkumných projektů zaměřených především na populaci šedokřídlce vrbového (Epirrita autumnata) a jeho vliv na porosty břízy pýřité (betula pubescens ssp. tortuosa), další větší projekty se zabývaly oblastmi s populací borovice lesní (pinus sylvestris) a také ptactvem.

Po vzniku Natury 2000 bylo toto území v roce 2003 schváleno evropskou komisí, jakožto území s unikátními přírodními biotopy, a tudíž přidáno na seznam území Natury 2000. V roce 2005 pak došlo k rozšíření Natury 2000 o několik dalších chráněných druhů ptactva, z nichž některé můžeme najít i v rezervaci Kevo.

Přírodní poměry

Geologie území

Fiellunský vodopád Celé území geologicky patří pod tzv. +more baltský štít, na severu ohraničený Skandinávským pohořím. Dominantními horninami jsou granulit a rula, které jsou kyselejšího charakteru, ale dají se zde najít i menší lokace s bazickými horninami. Oblast baltského štítu byla utvářena při třetihorním vrásnění a následně utvářena glaciální erozí. Nejdůležitějším glaci-fluviálním procesem zde bylo vytvoření kaňonu s tzv. Kamovými terasami, na kterých došlo k akumulaci jemnozrnného půdotvorného materiálu a tím vytvoření vhodné půdy pro specifické druhy rostlin.

Jak již bylo zmíněno, půda baltského štítu je velmi kyselá (pH 3,5-4,5) a převážně podzolovaná.

Klima

Ačkoli se Kevo nachází pouze okolo 100 km od Severního ledového oceánu, klima je spíše vnitrozemské než oceánické. Důvodem je hřbet Skandinávského pohoří. +more Nejstudenějším měsícem je leden s průměrnou teplotou -16 °C, nejteplejším červenec, jehož průměrná teplota je okolo 13 °C. Roční průměrná teplota kolísá okolo 2 °C. Sněhová pokrývka často zůstává až do poloviny května.

Vzhledem k tomu, že území se nachází za polárním kruhem, organismy zde ovlivňuje také polární noc a den. Slunce se drží nad obzorem zhruba od poloviny května do konce června, polární noc začíná na konci listopadu a končí uprostřed ledna. +more Permafrost se zde ve větší míře nevyskytuje, pouze jako osamocené ledové čočky v jezírkách palsových bažin.

Flóra a fauna

Dutohlávka sobí na padlém kmeni borovice, tento lišejník je častou potravou sobů Většina území je pokryta porosty břízy pýřité (Betula pubescens ssp. +more tortuosa) avšak najdeme zde i bezlesá vřesoviště s rašelinnými jezírky, kde hlavní zástupci jsou rostliny z čeledi vřesovcovité (Ericaceae). Velice typické jsou také oblasti porostlé lišejníky, mechy a zakrslými keři různě roztroušené po celé rezervaci. V chráněných údolích najdeme i izolované porosty borovice lesní (Pinus sylvestris). Další neopomenutelnou oblastí je samo říční údolí, ve kterém se nachází hned několik biotopů. Nejzajímavějšími jsou asi strmé stěny kaňonu a zaplavované písčiny.

Za velmi silný biologický faktor je zde považována pastva soba polárního (Rangifer tarandus).

Kdekoliv v Kevu lze zahlédnout zajíce běláka (Lepus timidus), nebo některého z čeledi lasicovitých (Mustelidae): norka amerického (Neovison vison), kunu lesní (Martes martes), lasici hranostaje (Mustela erminea) či lasici kolčavu (Mustela nivalis).

Drozd cvrčala (Turdus iliacus), čečetka zimní (Carduelis flammea), rehek zahradní (Phoenicurus phoenicurus), drozd zpěvný (Turdus philomelos), brkoslav severní (Bombycilla garrulus), sýkora laponská (Parus cinctus syn. Poecile cincta), sojka zlověstná (Perisoreus infaustus), krkavec velký (Corvus corax), hýl křivčí (Pinicola enucleator), dřemlík tundrový (Falco columbarius), lejsek šedý (Muscicapa striata), pěnkava jikavec (Fringilla montifringilla), lejsek černohlavý (Ficedula hypoleuca) jsou běžnými ptáky v celé rezervaci.

Oblast Tunturi

Vřes obecný Lumík norský

V celé oblasti tunturi můžeme najít zástupce rodu třtina (Calamagrostis) - třtinu laponskou (Calamagrostis lapponica) a třtinu nachovou (Calamagrostis phragmitoides), dále pak zástupce rodu Vaccinum - brusnici borůvku (Vaccinium myrtillus), brusnici brusinku (Vaccinium vitis-idae) a vlochyni bahenní (Vaccinium uliginosum). Velmi běžnými rostlinami jsou také šicha černá (Empetrum nigrum), ostružiník arktický (Rubus arcticus), jalovec obecný (Juniperus communis) a lišejník ledvinník arktický (Nephroma arcticum).

Ze zvířat jsou v celé tunturi hojní ptáci jako například bělokur tundrový (Lagopus lagopus), kulík zlatý (Pluvialis apricaria),bělořit šedý (Oenanthe oenanthe) a sovice sněžná (Bubo scandiacus). Dále jsou v tunturi běžní hlavně hlodavci - rejsek obecný (Sorex araneus), rejsek prostřední (Sorex caecutiens), rejsek malý (Sorex minutus), rejsec vodní (Neomys fodiens), hraboš vodní (Arvicola amphibius), hraboš mokřadní (Microtus agrestis), hraboš hospodárný severní (Microtus oeconomus), norník tajgový (Myodes rutilus), norník šedavý (Myodes rufocanus)a lumík norský (Dicrostonyx groenlandicus) . +more Velice ojediněle zde můžeme zahlédnout také lišku polární (Vulpes lagopus) a lišku obecnou (Vulpes vulpes), která se běžněji vyskytuje v zalesněných částech Keva.

Oblast kaňonu

Na území kaňonu najdeme také několik odlišných biotopů. Nejrozlehlejším jsou Háje a louky kaňonu, oživením nejzajímavějšími jsou pak zaplavované písčité pláže a strmé stěny kaňonu. +more V postranních údolích kaňonu se nachází také borové lesy.

Močály a jezírka

Močály a jezírka jsou různě roztříštěna v celém Kevu, nejhojněji však v tunturi.

Turistické informace

Přechod přes vodu Rezervace je jednou z největších turisty navštěvovaných lokalit, je také poměrně známá, avšak vzhledem k její rozlehlosti a délce tratí tu zřídkakdy potkáte větší skupiny návštěvníků.

Rezervace má dva vstupy, jeden na jihozápadě, druhý na severovýchodě, poblíž vesnice Kenesjärvi. Oba dva jsou dobře dostupné autobusem. +more Pokud se rozhodnete pro jihozápadní vstup, potom je vaším cílem autobusová zastávka Sulaoja, pokud pro severovýchodní, směřujte do osady Kenesjärvi.

Pro Kevonský kaňon a tunturi platí odlišná turistická pravidla. Co se kaňonu týče, v době od 15. +more6. do 15. 10. se zde může chodit pouze po vyznačených stezkách. Jediní lidé, kteří mají právo se pohybovat mimo ně, jsou původní obyvatelé oblasti tzv. Sámové při péči o jejich stáda sobů. Stezky jsou tu dvě - kratší, 62. 5 km dlouhá a delší, 86. 5 km dlouhá. Stezky jsou velmi dobře značené. Od 16. 10. do 31. 3. je dovoleno libovolně běžkovat po celé délce kaňonu. Mezi 1. 4. a 14. 6. je vstup do kaňonu zakázán. Tunturi můžete navštěvovat celoročně. V době od 1. 5. do 15. 10. je dovoleno chodit jen po vyznačených cestách, mezi 16. 10. a 30. 4. se lze pohybovat na běžkách po celé tunturi.

Jak v kaňonu tak v tunturi je dovoleno tábořit pouze na označených stanovištích, rozdělávat oheň je povoleno jen na určeném místě v rámci stanoviště.

V celé rezervaci je zakázáno trhat jakékoliv rostliny či sbírat lesní plody.

Tratě jsou klasifikovány jako náročné. Pravděpodobně kvůli početným, vcelku strmým svahům, které je nutno vyšplhat či slézt. +more Na stezkách se nacházejí také čtyři přechody přes vodu, kde nejsou žádné lávky, je tedy nutné se přebrodit.

Pokud se chystáte navštívit Kevo, připravte se, že cesta skrz rezervaci trvá v průměru 3 až 7 dní je tedy nutné se vybavit náležitým množstvím potravin. Na každém tábořišti je přístup k pitné vodě, není tedy potřeba vlastní.

Dalším doporučeným vybavením je repelent a stan - na cestě je několik srubů, ale ty jsou většinou plné komárů. Stejně tak spaní pod širým nebem se vzhledem k počtu komárů nedoporučuje.

Ohrožení a ochrana lokality

Půlnoční pohled na jezero Ruktajärvi na konci července Vzhledem k tomu, že lokalita se nachází velice daleko na severu, nehrozí zde ohrožení turismem či rozšiřováním zástavby.

Ochrana spočívá především v uzavření kaňonu v době rozmnožování zvířat v něm žijících, dalším způsobem ochrany je potom ukázněné chování turistů - např.: pohyb pouze po vyznačených stezkách, táboření na vyznačených místech apod.

Odkazy

Poznámky

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Chráněná území ve Finsku Kategorie:Chráněná území vyhlášená roku 1956