Reakce štěpu proti hostiteli

Reakce štěpu proti hostiteli označovaná jako GvHD je hlavní zdravotní komplikace po přijetí transplantátu kmenových buněk od geneticky odlišné osoby. GvHD spočívá v reakci T-buněk přítomných ve štěpu proti buňkám příjemce. T-buňky rozeznávají tkáňové antigeny příjemce jako cizorodé a reagují proti nim.

Někteří lidé trpí po transplantaci mírnou formu tohoto onemocnění, které netrvá dlouho. Na druhou stranu někteří mohou trpět závažnou formou, která může být i smrtelná. +more GvHD se může vyskytnout i po krevní transfúzi poskytnuté imunodeficientnímu člověku, pokud krevní elementy nebyly předem ozářeny.

Typy a symptomy

GvHD se rozdělují na akutní a chronické: * Akutní GvHD se vyskytuje prvních sto dní po transplantaci a je výsledkem reaktivity zralých T-lymfocytů dárce přítomných v transplantátu zaměřených proti hlavním nebo minoritním MHC (z angl. major histocompatibility complex) příjemce. +more Postihuje především játra, žaludek, střeva a kůži. Akutní GvHD je doprovázena vyrážkou, která může přejít v tvorbu puchýřů, dále pak průjmem, tmavou močí, nechutenstvím k jídlu či krví ve stolici.

* Chronické GvHD nastává po více než sto dnech od transplantace a postihuje hlavně kůži, ústa, klouby a oči. Mezi hlavní symptomy chronické formy patří bolest a ztuhlost kloubů, obtížné otvírání úst, kašel, potíže s dýcháním a změna struktury pokožky.

Mechanismus

Patofyziologie GVHD zahrnuje tři fáze: # Aktivace APC (z angl. antigen presenting cells) # Aktivace, proliferace, diferenciace a migrace effektorových buněk # Cílová destrukce tkáně Aktivace APC nastává v první fázi GvHD. +more Před samotnou transplantací hematopoetických kmenových buněk ozařování či chemoterapie vede k poškození a k aktivaci hostitelských tkání, zejména střevní sliznice. To umožňuje vstup mikrobiálním produktům do oběhu a stimulaci prozánětlivých cytokinů jako IL-1 a TNF-α. Tyto prozánětlivé cytokiny zvyšují expresi MHC a adhezních molekul na APC, čímž zvyšují schopnost APC prezentovat antigen.

Druhá fáze se vyznačuje aktivací efektorových buněk. Aktivace dárcových T-buněk dále zvyšuje expresi MHC a adhezivních molekul, chemokinů a expanzi CD8+ a CD4+ T-buněk a B-buněk hosta.

V poslední fázi tyto efektorové buňky migrují do cílových orgánů a zprostředkovávají poškození tkáně, což vede k multiorgánovému selhání.

Léčba

Cyklosporin a takrolimus jsou inhibitory kalcineurinu. Obě látky jsou strukturně odlišné, ale mají stejný mechanismus účinku. +more Cyklosporin se váže na cytosolový protein Peptidyl-prolyl cis-trans izomerázu A (známý pod názvem cyklofilin), zatímco takrolimus se váže na cytosolický protein Peptidyl-prolyl cis-trans izomerázu FKBP12. Tyto komplexy inhibují kalcineurin, blokují defosforylaci transkripčního faktoru NFAT aktivovných T-buněk a jeho translokaci do jádra. Standardní profylaxe zahrnuje užívání cyklosporinu po dobu šesti měsíců společně s methotrexátem. Hladiny cyklosporinu by měly být udržovány nad 200 ng/ml.

Antithymocytový globulin (ATG) podaný před transplantací snižuje riziko akutního GvHD. Nemá vliv na délku přežití, pravděpodobně kvůli zvýšenému riziku infekce.

Další látky, které byly studovány pro GvHD profylaxi jsou například: sirolismus, pentostatin a alemtuzamab.

ECP (z angl. extracorporeal photopheresis) je imunomodulační postup, při kterém se lymfocyty shromažďují a mísí s 8-methoxypsoralenem. +more Ten interkaluje do DNA lymfocytů a zvyšuje náchylnost k apoptóze při vystavení ultrafialovému světlu. Lymfocyty se pak pacientovi vrací.

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Nemoci imunitního systému Kategorie:Nemoci kůže