Rokumeikan
Author
Albert FloresRokumeikan (japonsky 鹿鳴館, v překladu Pavilón jeleního troubení) byl velký dvoupatrový dům v Tokiu, postavený v roce 1883 ve stylu francouzské renesance dle návrhu britského architekta Josiaha Condera. Stavebníkem byl ministr zahraničí Kaoru Inoue. Dům sloužil k ubytování zahraničních návštěv a stal se kontroverzním symbolem westernizace Japonska v období Meidži. V roce 1941 byl zbořen.
Ačkoliv byl výkvět Rokumeikanu krátký, stal se slavným pro své bankety a bály, na nichž se vysoce postavení Japonci často seznamovali se západními způsoby, a dodnes je pevně zapsán v kulturní paměti Japonska. Z velké části byl však využíván pro ubytování vládních hostů a pro setkání Japonců, kteří již žili v zahraničí. +more Jeho pověst jako centra hýření je do značné míry přehnaná.
Název
Název Rokumeikan pochází z čínské klasiky Š’-ťing (Kniha písní) a odkazuje k přínosům pohostinství. 161. +more óda s titulem Lu Ming (鹿鳴) se v japonštině čte jako rokumei. Jméno vybral Hiromu Nakai, první manžel Inoueho manželky Takeko. Jeleni na sebe se zalíbením volají a pojídají celer na polích [. ] Mám tu obdivuhodné hosty, jejichž ctnostná sláva je velkolepá. Ukazují lidem, že nemají být zlí; důstojníci v nich mají vzor. Název je často překládán jako „Pavilón jeleního troubení”, ve starších knihách je uváděn název „Síň mladých jelenů”.
Historie
Místo pro stavbu bylo v Hibije v Tokiu, poblíž císařského paláce na pozemku, který byl dříve užíván jako arzenál panství Sacuma. Po zavedení reforem Meidži se pozemek v roce 1872 stal hlavním sídlem sekretariátu, který byl pověřen přípravou Světové výstavy ve Vídni v roce 1873. +more Mezi červencem 1875 a říjnem 1881 se na pozemku nacházelo kolosální „Jamašita Monnai Muzeum” spolu se zoologickou a botanickou zahradou, které se následně přestěhovaly do Ueno, aby ustoupily nové budově.
Zahraniční návštěvníci byli dříve ubytováváni v budově Enrjókan, která byla původně postavena během šogunátu Tokugawa jako součást výcvikové školy pro námořní kadety. I přes pokusy o její modernizaci, byla budova stará a již se nepovažovala vyhovující pro ubytování pro zahraniční hodnostáře. +more Rokumeikan, architektonický model, Edo-Tokyo Museum.
Výstavba
Architekt Josiah Conder obdržel zakázku na návrh nové budovy v roce 1880 a o rok později začala výstavba. Conder do návrhu zakomponoval prvky ze stylu francouzské renesance a mansardovou střechu, součástí byl i obloukový portikus se sloupy. +more Conderovo přání zahrnout do návrhu i japonské prvky bylo zamítnuto, ačkoli tvrdil že do návrhu zahrnul „pseudosaracénské” prvky. Pouze zahrada s borovicemi, kamennými lucernami a jezírky byla v japonském stylu.
Při stavbě nastaly potíže, což před dokončením stavby způsobilo navýšení rozpočtu z původních 100 000 jenů na 180 000 jenů. Pro porovnání, výstavba budovy ministerstva zahraničí stála pouhých 40 000 jenů. +more Budova byla oficiálně otevřena 28. listopadu 1883 galavečerem, na který bylo pozváno 1200 hostů, včetně šlechty, byrokratů a zahraničních diplomatů, kterým předsedal Inoue a jeho žena Takeko.
Éra Rokumeikanu
Ukijo-e od Čikanobu Tojohary zobrazující tanec v Rokumeikanu. +more Žena hrající na klavír vpravo je považována za Šigeko Urjú. Inoue si přál, aby Rokumeikanem zapůsobil na západní návštěvníky, vytvořením bezchybné západní atmosféry v níž by se zahraniční hodnostáři cítili nikoli jako mezi „domorodci”, nýbrž mezi kulturně rovnými. Doufal, že budou více nakloněni považovat Japonsko za rovnocenné z hlediska „civilizace” evropského měřítka, což by usnadnilo opětovné sjednání Nerovných smluv, zrušení extrateritoriality a urychlilo by vstup Japonska mezi rovnocenné partnery imperiálních mocností.
Rokumeikan sloužil k pořádání elaborovaných banketů s jídelními lístky psanými ve francouzštině. V tanečním sále, japonští gentlemani ve večerních oblecích dovezených z Londýna, tančili waltz, polku, čtverylku a mazurku s japonskými dámami oblečenými v poslední pařížské módě na nejnovější evropské skladby, které hrály armádní či námořní orchestry. +more Rezidenti Tokia pocházející ze zahraničí byli najímáni jako učitelé tance.
Výsledky byly různé. Ačkoli někteří návštěvníci nápadně západní budovu chválili, mnoho dalších její koncept odsoudilo jako nevkusnou imitaci. +more Pierre Loti, který přijel do Japonska v roce 1886 budovu přirovnal (v Japoneries d'Automne, 1889) k průměrnému kasínu ve francouzském lázeňském městečku, a taneční sál v evropském stylu k „přehlídce opic”. Stejně tak známý francouzský výtvarník Georges Ferdinand Bigot, publikoval karikaturu, na níž se stylově oblečení Japonci obdivují v zrcadle, ale jejich odrazem je dvojice opic.
Japonští konzervativci byli rozhořčeni tím, co vnímali jako degeneraci tradiční morálky, zejména těsnou blízkostí mužů a žen při tanci, a spojovali zvyšování daní s údajnou rozháraností a požitkářstvím vlády. Ke kontroverzi přispěly i zprávy a pomluvy o skandálním chování vysoce postavených úředníků (i když ty nejznámější se odehrávaly v soukromých rezidencích, nikoli v Rokumeikanu).
Selhání „Rokumeikanské diplomacie” v dosažení kýženého cíle, kterým byla revize smluv ve prospěch Japonska, nakonec vedlo k diskreditaci Inoueho, který rezignoval v roce 1887.
Pozdější roky
V roce 1890 poblíž Rokumeikanu otevřel rozsáhlejší Hotel Imperial (opět s Inoueho přispěním). Otevření hotelu odstranilo potřebu Rokumeikanu jako rezidence pro zahraniční návštěvníky. +more Bankety a plesy se pořádaly i nadále a nativistická reakce nezpomalila výstavbu budov v západním stylu v Tokiu, ale s rostoucí westernizací Japonska, rostoucím smyslem pro kulturní nacionalismus a nakonec i se zrušením Nerovných smluv v roce 1899, Rokumeikan postupně ztrácel na významu.
V roce 1890 byla budova Rokumeikanu prodána sdružení patřící pod japonskou šlechtu (kazoku). Budova byla vážně poškozena při tokijském zemětřesení v roce 1894 a vysoké náklady na opravy přispěly k poklesu využívání budovy. +more V roce 1897 byl Conder vyzván, aby budovu opravil a provedl další úpravy. Několik dalších desetiletí ji využíval klub Peers' Club (Kazoku Kaikan).
V roce 1941 byla budova zbourána.
Zbourání budovy znepokojilo architekta Joširóa Tanigučiho a nakonec jej přivedlo k vytvoření architektonického muzea/parku Meidži Mura pro zachování budov z období Meidži.
Lokace
Místo kde stával Rokumeikan se nachází ve čtvrti Čijoda na adrese Učisaiwaičó 1-čome. Před budovou NBF Hibija (dříve Pojišťovna Jamato), kde je umístěna pamětní deska.
Odkazy
Poznámky
Reference
Literatura
Externí odkazy
Kategorie:Stavby v Tokiu Kategorie:Dějiny Japonska 19. +more století Kategorie:Zaniklé stavby v Japonsku Kategorie:Postaveno v Japonsku 1883 Kategorie:Dějiny Tokia Kategorie:Zbořeno v Japonsku 1941.