Rózini snoubenci

Rózini snoubenci (ve francouzském originále ) je komická opera (opéra comique) o jednom dějství francouzské skladatelky Clémence de Grandval, píšící pod pseudonymem Clémence Valgrand. Libreto k ní napsal dramatik Adolphe Choler. Premiéra opery se konala 1. května 1863 v pařížském divadle Théâtre-Lyrique.

Vznik, historie a charakteristika

Maria-Félicie-Clémence de Reiset, vikomtesa de Grandval (1828-1907), se hudbě věnovala od dětství, od 50. let 19. +more století se pak začala prosazovat svými kompozicemi, zprvu písněmi a klavírními skladbami. Jejím prvním hudebně-dramatickým dílem byla opereta Lízin krejcar, kterou napsala roku 1859 pod pseudonymem Caroline Blangy pro Offenbachovo Théâtre des Bouffes-Parisiens. Následovala pak opéra comique Rózini snoubenci pro Théatre-Lyrique, tentokrát pod průhlednějším pseudonymem „Clémence Valgrand“; její autorství bylo ostatně veřejným tajemstvím a tisk se nezdráhal je odhalit. Libreto k ní napsal (Joseph-)Adolphe Choler (1821-1889), plodný autor vaudevillů - Rózini snoubenci byli jeho jediným operním libretem. Grandvalová partituru věnovala Friedrichu baronu von Flotowovi, rodinnému příteli, který ji první učil kompozici.

Při premiéře byli Rózini snoubenci kombinováni s další novinkou: jednoaktovou operou Zahradník a jeho pán Léa Delibese, která v diváckém i kritickém hodnocení Róziny snoubence poněkud zastínila.

I když kritický ohlas nebyl příznivý a byl značně poznamenán předsudkům proti ženám a proti amatérům (mezi které ženy patřily vždy, protože hudební školy jim nebyly přístupné), nalezla se i příznivá hodnocení. Tak pro Julese Lovyho v hudebním magazínu Le Ménéstrel byli Rózini snoubenci „malá partitura dokonale instrumentovaná, která prokazuje nejmužnější talent“; vyzdvihl z ní zejména kovářský kvartet, který měl velký úspěch u obecenstva, a následující romanci Miss Jenny. +more Lovy se dokonce domníval, že talentu Grandvalové by odpovídalo „větší plátno, terén příhodnější pro velkou inspiraci“. Jacques Durand v La Sylphide nenacházel v Róziných snoubencích nejmužnější talent jako Lovy, naopak poznával typicky ženskou práci podle „zcela zvláštní stylový výraz, naivního kouzla melodie a také diskrétního způsobu, jímž je tvarován doprovod. “.

Octave Lacroix v L'Europe mínil, že „je to distingvované, je to něžné, ale je to slabé a krátkodeché, dlouho to žít nebude“. A pustil se do tirády: „ženy nikdy nevytvořili mistrovské dílo intelektuální nebo umělecké. +more […] Ale co umí dělat zázračně, jsou muži. […] Ať tedy dělají děti…“ Podobně tvrdil Johannes Weber v Le Temps: „Bůh ví, že nepopírám právo budoucnosti dát nám nějakého ženského Mozarta nebo Beethovena, nějakou hudební Janu z Arku; jen tvrdím, že až dodnes, pokud by se na operu používalo sálské právo, nikdo by netratil. “ O hudbě říkal: „Paní Valgrandová ilustrovala příběh pana Cholera příjemnou a svědomitě napsanou hudbou. Pečlivě hledá komické efekty způsoby, které viděla použity v dílech mistrů. Její partitura svědčí o obezřetném duchu; chybí ji jen ona svatá jiskra, kterou žádné studium nedodá. “ Jen o málo přezíravější byl Benoît Jouvin v Le Figaro: Rózini snoubenci jsou „dílem amatérské hudebnice, dámy z vyšší společnosti, mladé, hezké, s titulem a prý s opravdovým nadáním pro salonní zpěv (bez ironie). To všechno není bez ceny, ale nedává to Róziným snoubencům žádnou melodii, a toho jsem velmi litoval, především kvůli ‚panu Valgrandovi‛, ale i kvůli sobě, když jsem tento kus poslouchal. “ Hudební historik Albert de Lasalle v Le Monde illustré psal: „Hudba paní Valgrandové se poslouchá bez potíží; ale až na jednu árii pro soprán [Miss Jenny] pěkného citu je zbytek dosti plochý a melodické nápady jsou črtány příliš nepřesnou rukou…“.

Léon Durocher v Revue et gazette musicale de Paris oceňoval toto dílko o něco výše, avšak s vážnými výhradami: „Bez potíží, od prvních taktů předehry poznáváme, že paní Clémence Valgrandová je vysoce nad třídou běžných amatérů, že odvedla vážnou práci. Ani žák konzervatoře soutěžící o velkou cenu by nebyl umnější ve svých harmoniích. +more Paní Valgrandová píše dobře pro hlas a instrumentuje velmi správně. “ Durocher vedle kavatiny Miss Jenny vyzdvihuje její duet s Georgem o hádání z ruky, avšak zbytek je prý nižší kvality: „Nápady jsou dosti běžné a harmonická vynalézavost, kterou v nich autorka prokazuje, tento nedostatek nepřekonává. […] Celkově, přes některé pasáže, které jsme zmínili výše, je tato partitura málo zajímavá a nevyvažuje nedostatky libreta. “ Grandvalové jistě musel lichotit příznivý soud přísného Hectora Berlioze v Le Journal des débats politiques et littéraires: „Její nová opera je dobře napsána, bez tápání, s celkově pevným stylem a vždy vkusně. “.

Rózini snoubenci dosáhli v Théâtre-Lyrique sedmi představení, což sice nebyl přímo propadák, ale také ne divácký úspěch (ostatně Delibesův Zahradník a jeho pán je předstihl jen o dvě reprízy). Clémence de Grandval však toto - ani přezíravé kritiky - neodradily a podařilo se jí uvést další, čím dál ambicióznější operní díla.

Osoby a první obsazení

Děj opery

(Zbrojařská dílna v Londýně) Zbrojířova dcera Róza miluje otcova zdatného, i když nijak pohledného nebo chytrého tovaryše Nigela (kuplet À ma main s'il ose prétendre). Nigel ji vyhledá a má prý dobrou zprávu pro ně oba (duet Bonjour Rosa. +more - Bonjour Nigel. Voue m'aimez, je vous aime). Rózin otec totiž chce dát svou dceru tomu, kdo ukuje nejlepší meč. Mistr Smith má sice odnedávna další dva učedníky, Geordieho a Neda, ale oba za nic nestojí, ba oba Nigela podplatili, aby meč ukul za ně. Nigel tak učinil, ale přirozeně přitom zajistil, aby jeho vlastní byl nejlepší.

Mistr Smith přichází a svolává všechny: nyní bude rozhodující fáze soutěže. Tři učedníci se dají do kutí, ale Geordie a Ned si stěžují, že jsou příliš nervózní, když se jim mistr dívá pod ruce, a tak se Smith musí vzdálit, čehož Ned a Geordie využijí k podstrčení mečů (kvartet Allons. +more voici l'instant suprême. La plume noire au bonnet bleu). Poté Smith v dceřině přítomnosti zkoumá meče: dva jsou k ničemu, ale třetí - Nigelův - je vynikající. Přiřkne tedy Rózu Nigelovi; Geordie a Ned jsou přirozeně rozladěni.

V ten okamžik přináší poslíček Smithovi dopis, podle kterého je jeden z jeho učedníků převlečený šlechtic, který chce jeho dceru místo řádného sňatku unést (diváci vědí, že tento dopis poslal Ned). Protože se Smithovi jeví nejušlechtilejší Nigel, musí to být on. +more Zkoumá tedy meče znovu a tentokrát vyhlašuje vítězem Geordieho. Geordie je mile překvapen, zvláště když mu mistr zachová přízeň, i když se jeho meč zlomí a Geordie přizná, že za něj zaplatil Nigelovi. - Ned pozoruje Geordieho odcházet s mistrem a rezignovaně si připomíná, co pro Geordieho štěstí už udělal a ještě udělá (kavatina Adieu donc. qu'il soit heureux). Pak se Róze svěřuje, že Geordie je ve skutečnosti dobrodruh a zhýralý šlechtic Georges Halifax, všude hledaný pro dluhy, který však odmítl bohatou dědičku, která ho milovala a nabízela mu pomoc. A jen z touhy po dobrodružství prý chtěl získat Rózu. Ned a Róza se smlouvají proti Geordiemu (duet Ruse contre ruse).

Nigel přichází a je nešťastný: mistr mu nejen nedal Rózu, ale ještě ho nakopnul do jisté části těla (kuplet Comptant sur la promesse). Ned má nápad, jak věc vyřešit, a posílá Rózu a Nigela něco zařídit. +more Zatím se vrací vývojem událostí mírně překvapený Geordie: stále má v úmyslu raději Rózu unést než si ji vzít. Ned předstírá, že umí číst z dlaně, a Geordiemu z ní vyčte jeho totožnost, finanční těžkosti i to, jak nemilosrdně odmítl svou sestřenici. Geordie pořád doufá, že unikne manželství i vězení pro dlužníky. Ale tu je slyšet příchod aldermana a jeho mužů - jsou si pro stíhaného dlužníka Geordieho - a ten se schová do sklepa (duet Cette main-là d'abord n'est pas d'un ouvrier. Il sait mon histoire. Když Smith zjistí, že Geordieho hledá policie, volá zpět Nigela, ale ten se ho teď bojí; tak nabízí Rózu Nedovi, ale rychle, protože lidé se už scházejí k zásnubám. Jenže když jsou hosté zde, vrátí se Ned v ženských šatech: byla to ve skutečnosti Miss Jenny, Geordieho sestřenice. Geordie vyleze ze sklepa a smiřuje se s ní, zvláště když za něho Miss Jenny zaplatila dluhy, a Smithovi zůstává jako jediný možný zeť Nigel. Vše končí zásnubami Nigela a Rózy (finále Nous venons en bons voisins. Hourra. hourra. hourra. ).

Odkazy

Reference

Literatura

Externí odkazy

[url=https://books. google. +morebe/books. id=l4WQe4NPBP8C&pg=PP1]Partitura Róziných snoubenců[/url] v databázi Knihy Google (ve francouzštině) * [url=https://gallica. bnf. fr/ark:/12148/bpt6k11897796. rk=21459;2]Partitura Róziných snoubenců[/url] ve sbírkách Francouzské národní knihovny (ve francouzštině) * [url=https://books. google. be/books. id=yd3FWNJthiAC&pg=PA1]Libreto Róziných snoubenců[/url] v databázi Knihy Google (ve francouzštině).

Kategorie:Opery a operety Clémence de Grandval Kategorie:Opery ve francouzštině Kategorie:Opery z roku 1863 Kategorie:Opery poprvé uvedené v Paříži Kategorie:Opéra-comique