Cesko.wiki Speciální pedagogika
Author
Albert FloresSpeciální pedagogika (dále zkratka SP) je vědní disciplína zabývající se zákonitostmi rozvoje, péče, výchovy a vzdělávání lidí s nějakým druhem postižení či znevýhodnění, jejich socializací, a to od jejich narození do konce života. Předmětem SP je zkoumání podstaty a zákonitostí výchovy a edukace jedinců se speciálními potřebami. Cílem SP je maximální rozvoj osobnosti jedince s postižením či znevýhodněním a dosažení maximální úrovně jeho socializace. SP jako teoretická disciplína začala být uznávána na přelomu 19. a 20. století.
Vývoj názvu oboru
Pojem speciální pedagogika se postupně pozměňoval a specifikoval. Ve světě není dosud pojmenování tohoto vědního oboru jednotné, po obsahové stránce jsou však přístupy odborníků blízké. +more České označení SP se ustálilo v 70. letech 20. století. Ve vývoji názvu se můžeme setkat s těmito termíny (v závorce jméno odborníka, který termín začal používat):.
* pedagogická patologie (Adolf Strümpel), * léčebná pedagogika (Adolf Dannemann), * pedopatologie (František Čáda), * duševně úchylné děti (František Čáda), * nápravná pedagogika (Jan Mauer), * sociální pedagogika (František Štampach), * zvláštní péče (František Ludvík), * speciální pedagogika defektologická (Ludvík Edelsberger), * defektologie (Miloš Sovák), * speciální pedagogika (Bohumír Popelář, Miloš Sovák).
Vztah speciální pedagogiky k jiným vědám
Vědy, ze kterých speciální pedagogika čerpá, se mohou členit na dvě skupiny: * vědy hraniční - centrem zkoumání těchto věd je také člověk, ale zabývají se jím z jiného úhlu pohledu - pedagogika, psychologie, sociologie, biologie, medicína a další, * vědy pomocné - poznatky těchto věd SP využívá při stanovení svých cílů a při popisu jedince, u kterého se má dosáhnout určitého cíle. Pomocné vědy se dále člení na vědy normativní, které popisují, jaký by jedinec měl být (etika, logika, estetika, právo…), a na vědy deskriptivní, které popisují, jaký člověk je (patopsychologie, patobiologie, sociální patologie, kybernetika, psycholingvistika, sémiotika, bionika a další). +more SP je nejtěsněji spjata s obecnou pedagogikou a didaktikou. Vzájemný vztah je určen obecným filozofickým principem dialektické jednoty obecného a speciálního. Proces speciální výchovy a vzdělávání nelze naplňovat bez dostatečných znalostí odlišnosti vývoje v oblasti fyziologie a patologie, které jsou součástí biologických věd, a studia psychických zvláštností v oblasti společenských věd - psychologie, patopsychologie, psychopatologie, sociologie, sociální patologie a sociální psychologie.
Členění speciální pedagogiky
1. členění podle předmětu péče
Speciální pedagogika se může dělit podle konkrétních skupin lidí s určitým druhem postižení či znevýhodnění: * psychopedie - pedagogika osob s mentálním postižením * somatopedie - pedagogika osob s tělesným postižením, zdravotním oslabením nebo onemocněním * logopedie - pedagogika osob s narušenou komunikační schopností, a to jak vady řeči (dyslálie), tak i specifické vývojové poruchy učení, nemluvnost, narušenou plynulost řeči a další * surdopedie - pedagogika osob se sluchovým postižením * tyflopedie (oftalmopedie) - pedagogika osob se zrakovým postižením * etopedie - pedagogika osob s poruchami chování * SP osob s kombinovaným postižením * specifické poruchy učení (parciální nedostatky) nebo chování * SP osob s mimořádným nadáním, nová tendence zařazovat tuto problematiku do kompetence speciální pedagogiky
2. členění podle věku
speciální pedagogika raného věku * speciální pedagogika předškolního věku * speciální pedagogika školního věku * speciální pedagogika dospělých (speciálněpedagogická andragogika) * speciální pedagogika seniorů (speciálněpedagogická gerontagogika)
3. členění ze všeobecného hlediska
všeobecné základy speciální pedagogiky - terminologie, systém * historiografie speciální pedagogiky * metodologie speciální pedagogiky - metodologie výzkumu, diagnostika * filozofie speciální pedagogiky - teoretická východiska speciální pedagogiky * teorie komunikace osob s postižením - např. augmentativní a alternativní komunikace * výchovná rehabilitace * nauka o školách a zařízeních primárně určených pro osoby s některým druhem postižení či znevýhodnění * komparativní speciální pedagogika - srovnávání edukačních systémů a teoretických koncepcí
Stručné dějiny speciální pedagogiky
Nelze opomenout významnou pedagogickou osobnost - Jana Ámose Komenského (1592-1670), který se jako první v Čechách zabýval edukací postižených. Ve svých dílech vyzýval ke změně postojů k těm dětem, které až do té doby byly - pro nějaký nedostatek nebo odlišnost - z výchovného a vzdělávacího procesu vylučovány. +more Až do konce 18. století byly děti řazené podle dobové terminologie mezi „hluchoněmé, slepé, idiotické, zmrzačené, mravně narušené nebo nezhojitelně choré“.
Historii speciálně-pedagogického myšlení lze zjednodušeně rozdělit do čtyř období:
Počáteční období speciálně-pedagogického myšlení
Počátky speciálně-pedagogického myšlení(2. polovina 19. století)
Doba mezi objevujícím se zájmem o léčbu, výchovu a řešení právní problematiky postižených a vznikem prvních odborných ústavů pro osoby s různými typy vad a poruch. Za jedno ze základních děl lze považovat Pädagogische Pathologie (= pedagogická patologie), od autora Ludwiga Adolfa Strümpela. +more Zabývá se zjišťováním, tříděním a celkovou diagnostikou různých vad a odchylek, jejich příčinami, profylaxí a terapií. V roce 1911 zavedl Dannemann pojem léčebná pedagogika (Heilpädagogik). V českých zemích se tento termín však neujal.
Druhé období speciálně-pedagogického myšlení
(2. polovina 19. a začátek 20. století - částečně se překrývá s 1. obdobím)
V Čechách i na Moravě vznikala střediska odborné péče o postižené.
Začátek 20. století byl důležitým obdobím pro rozvoj teorie výchovy a vzdělávání postižených. +more Vyhlašování tzv. „století dítěte“ mělo svůj ohlas i v pedagogice. Snahy o prokázání práva učitelů na metodickou volnost byly provázeny tzv. hnutím za uměleckou výchovu (např. František Bakule), pokusy o reformu školství, třemi českými sjezdy pro péči o slabomyslné a školství pomocné (1909-1913). Teoretickou platformou nových pedagogických tendencí byla nová vědní disciplína - pedologie. Hlavní představitel pedologického směru byl prof. František Čáda (1865-1918). Objasňoval význam pedologické teorie jako základny pro praktické aplikace v péči o mládež. Důraz na myšlenku, že dítě má nárok na vlastní právo, dětskou svéráznost a dětské hodnoty. „Dítě není „zmenšeninou“ dospělého, ale je jinou lidskou kvalitou se svým vlastním způsobem myšlení a prožívání. “ (tzv. pedocentrismus, Koperníkovské sluníčko). V roce 1910 byl spoluzakladatelem (s Jindřichem Matiegou a Janem Dolenským) pedologického ústavu hl. města Prahy. Období 1. světové války a roky po ní přineslo řadu nových podnětů a praktickou potřebu řešení závažných sociálních problémů, mezi něž patřily i děti a mládež „abnormální“. Tato potřeba byla východiskem komplementární disciplíny k pedologii - pedopatologie. Prof. Čáda usiloval, aby pedopatologie propojovala vědy o biologii i psychologii „abnormálního dítěte“. Dále zavedl termín děti úchylné, tím označoval přechodovou kategorii mezi hluboce mentálně postiženými, tj. „nejhlubšími idioty“, a lehce mentálně postiženými, „lehce abnormálními“. Původně úzce chápaný pojem nabyl později širšího významu a dostal se do názvu oborového časopisu „Úchylná mládež“, který vycházel od roku 1925.
Jan Mauer (1878-1937) zavedl termín nápravná pedagogika (zkratka NP). Vědní obor, který měl být protiváhou medicínsky orientované pedopatologie a měl 3 cíle:
# pomáhat „abnormálním“ jedincům k tělesnému uzdravení # podněcovat jejich vývoj tělesným a duševním cvičením # v rámci jejich možností je připravovat pro praktický život
Největšího rozvoje dosáhla NP v období první republiky, a to ve všech dílčích zaměřeních podle skupin postižených. Dokladem toho bylo 5 sjezdů pro výzkum dítěte, které se konaly v letech 1922-1933. +more Praktickou odezvou bylo vybudování sítě „pomocného školství“, tj. speciálního školství. O to se nejvíc zasloužil Josef Zeman (1867-1961), který byl všestranně zaměřeným pedagogem a po roce 1919 působil na ministerstvu školství a národní osvěty.
V tomto období byly položeny základy teorie komplexní rehabilitační péče, ale i tzv. „koedukace“ (integrace) tělesně postižených a zdravých dětí a mládeže; byla obhájena nutnost zřízení škol při nemocnicích, zavedena léčebná tělesná výchova, pracovní výchova používána v rámci komplexní terapie i přípravy pro povolání pohybově postižených, publikovány první metodické příručky tzv. +more exkurzního vyučování a nápravného psaní tělesně postižených. Druhé období speciálně-pedagogického myšlení bylo zaměřeno zejména na zpracovávání jednotlivých podoborů speciální pedagogiky (dle typů postižených).
Třetí období speciálně-pedagogického myšlení
(přibližně 1945 - 1950)
Toto období je spjato se jménem antropologa Františka Štampacha (1895-1976). Pokusil se vymezit obecnou teorii pro nápravu „vad a chorob mládeže“. +more Použil termín sociální pedagogika, která byla zaměřena na oblast ochranné, nápravné a léčebné výchovy mládeže tělesně, duševně a mravně narušené. Rozlišil 4 tzv. pracovní soubory:.
* psychopedii pro vady duševní a mravní * ortopedii pro vady tělesné * logopedii pro vady hlasu, řeči a sluchu * okulopedii pro vady zraku
Základním principem i metodou sociální pedagogiky byla reedukace, jíž Štampach chápal sociální regeneraci.
Čtvrté období
(od r. 1948)
Prof. Miloš Sovák (1905-1989) užil v roce 1953 pojem defektologie. +more Pojem speciální pedagogika poprvé užil v roce 1954 Bohumír Popelář. Ludvík Edelsberger se pokusil v roce 1965 zavést termín speciální pedagogika defektologická. Termín speciální pedagogika definitivně zavedl Miloš Sovák (v Nárysu speciální pedagogiky - 1972), jako první vedoucí katedry speciální pedagogiky na Univerzitě Karlově. Speciální školství označil tehdy jako „školství pro mládež vyžadující zvláštní péče“. Vytvořil základní rámec oboru; jeho nárys SP je dodnes platným východiskem teorie i praxe speciální pedagogiky v Česku.
Odkazy
Reference
Literatura
VALENTA, M. a kol. +more: Přehled speciální pedagogiky. Praha: Portál , 2014. 272 s. * VALENTA, M. a kol. : Slovník speciální pedagogiky. Praha: Portál , 2015. 320 s. * EDELSBERGER, L. : Defektologický slovník. 3. upr. vyd. Praha : Nakladatelství H&H, 2000. 418 s. * RENOTIÉROVÁ, M. ; LUDÍKOVÁ, L. a kol. : Speciální pedagogika. 4. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého, 2006. 313 s. * SOVÁK, M. : Nárys speciální pedagogiky. 6. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1986. 230 s. * PIPEKOVÁ, J. : Kapitoly ze speciální pedagogiky. 2. roz. a přepr. vyd. Brno : Paido, 2006. 404 s. * VÁGNEROVÁ, M. ; HADJ-MOUSSOVÁ, Z. ; ŠTECH, S. : Psychologie handicapu. 2. vyd. Praha : Karolinum, 2000. 230 s. * SLOWÍK, J. : Speciální pedagogika. 1. vyd. : Grada, 2007. 160 s. 978-80-247-1733-3 * MONATOVÁ, Lili. Pojetí speciální pedagogiky z vývojového hlediska. Brno: Paido, 1998.
Související články
Speciální školství v Česku * Mentální retardace * Informační a komunikační technologie ve speciální pedagogice
Externí odkazy
[url=http://www. specialni-pedagogika. +morecz/]Web o speciální pedagogice[/url] * [url=http://lsms. ora. cz/]Logopedická společnost Miloše Sováka[/url] Katedry speciální pedagogiky na univerzitách v ČR: * [url=http://userweb. pedf. cuni. cz/ksppg/]Univerzita Karlova, Praha[/url] * [url=https://web. archive. org/web/20110701191236/http://www. ujak. cz/katedra-sppg. php]Univerzita Jana Amose Komenského, Praha[/url] * [url=http://www. ped. muni. cz/wsedu/]Masarykova univerzita, Brno[/url] * [url=http://ksp. upol. cz/]Palackého univerzita, Olomouc[/url] * [url=http://pdf. osu. cz/kpg/]Ostravská univerzita[/url] * [url=https://web. archive. org/web/20120520183516/http://www. uhk. cz/cs-cz/fakulty-a-pracoviste/pedagogicka-fakulta/katedry-a-ustavy/katedra-specialni-pedagogiky/zakladni-informace/Stranky/default. aspx]Univerzita Hradec Králové[/url] * [url=http://www. zsf. jcu. cz/cs/katedra/katedra-psychologie-a-specialni-pedagogiky]Jihočeská univerzita, České Budějovice[/url] * [url=http://kss. fp. tul. cz/cgi-bin/main2. pl]Technická univerzita, Liberec[/url].