Sungská kultura

Chuej-cunga (1082-1135); dnes v chrámu Konči-in, Kjóto Čínská říše Sung (960-1279) byla kulturně bohatý a kultivovaný stát. Sungská kultura byla charakteristická rozkvětem a pokrokem ve výtvarném umění, hudbě, literatuře i filozofii. Úředníci spravující zemi, vybíraní v přísných a rozsáhlých zkouškách, zaměřených především na znalost klasických konfuciánských filozofických textů, dosáhli nových výšek vzdělanosti, zatímco čínská literární kultura byla masově šířena mezi obyvatelstvo pomocí knihtisku a růstu gramotnosti.

V říši Sung mezi džentry vzkvétal respekt a pochopení pro umění, zejména malířství, které bylo mnohými vzdělanci provozováno. Styl malby mezi džentry se významně posunul zejména s přechodem mezi obdobím Severní (960-1127) a Jižní (1127-1279) Sung, částečně ho ovlivnilo postupné oficiální přijetí neokonfucianismu.

Obyvatelé měst se těšili z divadelních her, stravovali se v restauracích, které nabízely různé regionální kuchyně, předváděli se v okázalých oděvech, přičemž měšťané i venkované slavili sezónní slavnosti a náboženské svátky.

Výtvarné umění

+more_Vpravo_je_prázdno,_jen_kámen_u_cesty. |náhled|Procházka_po_jarní_cestě,_Ma_Jüan_(malíř)'>Ma Jüan (asi 1190 - 1279) Čínská malba v říši Sung dosáhla nové úrovně kultivovanosti s dalším rozvojem krajinomalby. Mezi krajináři získal širokou oblíbenost styl šan-suej (doslova „hory a řeky“). Důraz na krajinomalbu v sungském období kořenil v čínské filozofii; taoismus zdůrazňoval, že lidé jsou drobné tečky v obrovském vesmíru; současně neokonfuciánští spisovatelé se snažili následovat vzory a principy, kterými se podle nich řídily všechny sociální a přírodní jevy.

V sungské éře se rovněž dále rozvíjela výroba glazovaného a průsvitného porcelánu a celadonových předmětů s rozsáhlým využitím emailu. V sungském období byly zvláště populární lungčchüanské celadonové výrobky. +more Černé a červené lakové předměty představovaly krásně vyřezávaná umělecká díla s miniaturními přírodními scénami, krajinkami, nebo jednoduchými dekorativními motivy. Nicméně, přes obdivuhodné bronzy, keramiku a lakové výrobky, řezby z nefritu, sochařská a architektonická díla, portrétní malířství a realistická zpodobnění zvířat (oblíbení byli ptáci na větvích), které byly všechny vysoce ceněné, nejprestižnější postavení měla krajinomalba. Začátkem dynastie Sung vznikl charakteristický krajinářský styl. Malíři se soustředili na složité a realistické scény v popředí, zatímco v pozadí se snažili zachovat dojem obrovského a nekonečného prostoru. Vzdálené vrcholky hor vyrůstaly z vysokých mraků a mlhy, zatímco říční proud se spouštěl z dálek do popředí.

+more|náhled|vlevo|Sungská_Tingčouský_porcelán'>tingčouská lahvička, 11. století. Existoval významný rozdíl ve stylu malby mezi obdobím Severní Sung (960-1127) a Jižní Sung (1127-1279). Obrazy severosungských úředníků byly ovlivněny jejich politickými ideály - vnesení pořádku do světa a řešení největších problémů ovlivňujících celou jejich společnost - a proto jejich díla často zobrazovala obrovské, rozsáhlé krajiny. Na druhé straně, jihosungští úředníci byli více zaujatí reformou společnosti zdola nahoru a v mnohem menším měřítku, metodou, která, jak věřili, měla větší šanci na úspěch. Proto se ve svých obrazech často zaměřovali na menší, bližší a intimnější scény, zatímco pozadí nechávali obvykle jen hrubě načrtnuté jako prázdnou oblast bez významu pro umělce i diváka. Tato změna postoje pramenila především z rostoucího vlivu neokonfuciánské filozofie. Přívrženci neokonfuciánství se zaměřili na reformu společnosti zdola nahoru, ne shora dolů, jak to může být viděno například v jejich úsilí o podporu malých soukromých akademií, které do značné míry nahradily velké státem kontrolované školy období Severní Sung.

Od doby Jižních a severních dynastií (420-589) se malířství stalo uměním vysoké propracovanosti, spojeným s třídou džentry jako jednou z jejích hlavních uměleckých zábav, když dalšími byly kaligrafie a poezie. V sungském státě existovali i zanícení sběratelé umění, kteří se scházeli v uměleckých společnostech a s kolegy a přáteli diskutovali o svých výtvorech. +more Básník a státník Su Š’ a jeho přítel Mi Fu se v metropoli ve své době, koncem 11. století, často podíleli na těchto setkáních, půjčovali si umělecká díla ke studiu a kopírování, nebo v případě, že některý kus opravdu obdivovali, snažili se jej získat výměnou. Malé kulaté malby populární v jihosungském období byly často sbírány do alb, přičemž k nim básníci psali básně odpovídající tématu a náladě obrazu.

+more|náhled|Motýl_a_vistárie,_Sü_Si_(malíř)'>Sü Si (c. 886 - c. 975), kolem roku 970 Ačkoli byli zanícenými sběrateli umění, sungští vzdělanci se mnohdy nedočkali ocenění za díla prodávaná v obchodech nebo na trzích, leckdy byli dokonce kritizováni umělci z renomovaných škol a akademií. Anthony J. Barbieri-Low, profesor čínské historie na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře, poukázal na to, že když sungští učenci oceňovali umění vytvořené svými současníky, ignorovali ty, kteří si vydělávali na živobytí jako profesionální umělci:.

Během sungského období tvořilo mnoho uznávaných dvorských malířů, kteří byli velmi ceněni císaři a císařskou rodinou. Jeden z největších krajinářů podporovaných sungským dvorem byl Čang Ce-tuan (1085-1145), který namaloval svitkové panoráma Svátek čching-ming na řece, jedno z nejznámějších mistrovských děl čínského výtvarného umění. +more Císař Kao-cung (vládl 1127-1162) inicioval vytvoření série osmnácti obrazů podle série písní Osmnáct písní flétny nomádů o životě chanské básnířky Cchaj Wen-ťi.

V sungské éře zažil buddhismus částečnou obnovu po pronásledování v závěrečném období říše Tchang. Památkou sungského buddhismu jsou skalní kresby v Ta-cu v provincii S’-čchuan. +more Stylu kreseb a reliéfů z Ta-cu jsou podobné památky v chrámu Ming-šan v An-jüe také v S’-čchuanu. Zachovalo se zde množství buddhistických soch sungského období, včetně Buddhy a božstev oděných do bohatých císařských a mnišských rouch.

Literatura

+more_Dva_levé_tvoří_jsou_psány_jedním_tahem_štětce,_kaligrafický_ekvivalent_kurzívy. _Dva_pravé_jsou_psány_v_běžném_stylu_čínského_písma. |náhled|vlevo'>Různé styly kaligrafie sungského básníka Mi Fua (1051-1107) Čínská literatura sungské doby obsahovala mnoho různých žánrů a byla obohacována sociální komplexností sungské společnosti. Přestože v počátcích říše Tchang dosáhla čínská poezie vrcholu (s básníky jako byli Tu Fu, Li Po, Paj Ťü-i a dalšími), i v sungské éře žili významní a slavní básníci. Patřili mezi ně sociální kritik a průkopník „nového subjektivního stylu“ Mej Jao-čchen (1002-1060), politicky kontroverzní ale proslulý Su Š’ (1037-1101), excentrický nicméně brilantní Mi Fu (1051-1107), přední básnířka Li Čching-čao (1084-1151) a mnoho dalších. Přestože byla forma cch’ používána od dob dynastie Liang (502-557), básně tohoto stylu byly v sungské době nejpopulárnější a v této formě skládala svá díla většina sungských poetů. Mezi jinými se svou poezií zvláště proslavili kancléř Fan Čung-jen (989-1052), horlivý neokonfuciánec Ou-jang Siou (1007-1072), velký kaligraf Chuang Tching-ťien (1045-1105) a generál Sin Čchi-ťi (1140-1207).

Historiografie zůstala prominentním literárním žánrem stejně jako v předešlých i nsledujících staletích. Sung Čchi byl společně s esejistou a historikem Ou-jang Siouem zodpovědný za sestavení Nových dějin Tchangů roku 1060, věnující se dějinám říše Tchang. +more kancléř S’-ma Kuang (1019-1086), politický nepřítel Wang An-š’a (1021-1086), vedl tým učenců, který zkompiloval rozsáhlé historické dílo C’-č’ tchung-ťien sestavené roku 1084 a obsahující přes 3 milióny znaků v 294 svazcích. Jejich práce popisovala dějiny Číny od roku 425 př. n. l. do počátku 10. století. Roku 1189 Ču Si sestavil zhuštěnou verzi C’-č’ tchung-ťien v 59 svazcích, tuto práci dokončili jeho žáci o desetiletí později, v době Ču Siho smrti.

+more_Horní_čtvrtina_obsahuje_řezbu_ryby,_zbytek_zabírá_mělký_kruhový_důlek_s_rovným_dnem_pro_inkoust. |náhled'>Sungský kámen na roztírání tuše, ze sbírky Nantojósó, Japonsko Sungští autoři sestavovali také velké encyklopedie, k předním patřily Čtyři velké knihy Sungů sestavené zprvu Li Fangem v 10. století a upravené a dokončené v době Cche-fu jüan-kuej v 11. století. Největší z nich byla Cche-fu jüan-kuej publikovaná roku 1013, obsáhlé dílo z 9,4 miliónu znaků v 1000 svazcích. Pro básníky vznikly slovníky rýmů, jako roku 1037 Ťi-jün. I když v říši Sung neokonfucianismus dominoval nad buddhismem, byla nemalá část literatury buddhistická. Kupříkladu roku 1125 vznikla kolekce zen-buddhistických kóanů Zápisky z Modrého útesu, rozšířená Jüan-wu Kche-čchinem (1063-1135). „Zápisky z cest“ (jou-ťi wen-süe), vyprávění o cestovních zážitcích, byla v sungské době také populární kategorie literatury, například zápisky Fan Čcheng-taa (1126-1193). Předním příkladem sungských cestopisů jsou Zápisky z hory kamenných zvonů Su Š’a (1037-1101).

V sungské době se zrodilo i mnoho technických a vědeckých prací. Dva nejvýznamnější autoři na poli vědy a techniky byli Šen Kua (1031-1095) a jeho současník Su Sung (1020-1101). +more Šen Kua zveřejnil své Eseje víru snů (Meng-si pi-tchan) roku 1088, byla to rozsáhlá encyklopedická sbírka pojednávající o řadě oborů vědy a techniky, včetně literatury, umění, vojenské strategie, matematice, astronomii, meteorologii, geologii, geografii, metalurgii, konstrukci strojů, hydraulice, architektuře, zoologii, botanice , agronomii, medicíně, antropologii, archeologii a dalších. Neméně brilantní učenec Su Sung sestavil nebeský atlas z pěti hvězdných map, napsal roku 1070 farmaceutické pojednání Pen-cchao tchu-ťing (Ilustrovaný lékopis), které obsahovalo související informace z botaniky, zoologie, metalurgie a mineralogie a roku 1092 napsal slavný hodinářský spis Sin-i siang-fa-jao, ve kterém detailně popsal hodinovou věž, kterou postavil v Kchaj-fengu.

+more|vlevo|náhled'>Pen cchao, čínská kniha o léčivých rostlinách tištěná z dřevěných desek, 1249 Tyto dva největší technicky zaměřené autory následovalo mnoho dalších. O textilním průmyslu psal Čchin Kuan v Cchan Šu (Kniha hedvábnictví) vydané roku 1090, kde popisuje navíjecí mechanický stroj, nejstarší známý stroj používající pohon řemenem. Zemědělským postupům se věnovalo Ťiou chuang chuo min šu (Záchrana lidí, pojednání o předcházení a pomoci při hladomoru) sestavené Tung Wejem ve 12. století, Čcha-lu (Zápisky o čaji) Cchaj Sianga z roku 1060, Ču-c’ cchang-fa (Mistr Ču o spravování obecních sýpek) Ču Siho z roku 1182 a řada dalších.

Sungští autoři se věnovali i geografii a kartografii, například Jüe Š’ ve své publikaci z roku 983, Wang Ču (v práci z roku 1051), Li Te-čchu (roku 1080), Čchen Kchun-čchen (roku 1111), Ou-jang Wen (roku 1117), Ču Mu (roku 1240). Ačkoli raná forma místních zeměpisných průvodců existovala v Číně od 1. +more století, v sungské říši se objevila „pojednání o místech“ (fang-č’) nahrazující starší „mapové průvodce“ (tchu-ťing). Hlavní rozdíl mezi nimi spočíval v tom, že fang-č’ byly výsledky místních iniciativ a rozhodnutí, přičemž typicky sestávaly z deseti až padesáti kapitol a byly téměř vždy tištěny pro široké publikum. Zatímco tchu-ťing byly sestavovány po zřídkavých rozhodnutích ústředních úřadů a byly obvykle jen čtyři kapitoly dlouhé. Všeobecná dostupnost tisku v sungské říši umožnila mnoha lidem přístup k informacím, které byly předtím dostupné pouze expertům, týkalo se to zejména příruček o zemědělství, porodnictví, farmacii a medicíně, domácímu hospodářství, geografii, věštění a taoistických rituálech.

Divadlo

+more|náhled|vpravo'>Dětské loutkové divadlo, obraz Liou Sung-niena (1174-1224) Divadlo a drama měly v Číně dlouhou tradici a tchangský císař Süan-cung před polovinou 8. století založil pro hudebníky, tanečníky a herce samostatný ústav, Hruškovou zahradu. Nicméně, podle historika Stephen H. Westa, až v období Severní Sung se Kchaj-feng stal prvním uměleckým centrem, ve kterém se scénická umění stala součástí „průmyslu, konglomerátu zahrnujícího divadlo, hazard, prostituci a občerstvení“. Nárůst spotřeby obchodníků a učených úředníků „zrychlil růst jak zábavního, tak potravinářského průmyslu“ podle Westa, který zdůrazňuje přímou souvislost mezi těmito dvěma odvětvími vzhledem k jejich těsné blízkosti ve městech. Ze zhruba padesáti divadel nacházejících se v zábavních čtvrtích Kchaj-fengu čtyři disponovali hledištěm schopným pojmout několikatisícové publikum, přičemž z množství zákazníků přitahovaným divadly těžily okolní restaurační podniky. Návštěvníci divadelních představení pocházeli vesměs z obchodnických vrstev, zatímco vládní úředníci se v restauracích nebo na divadelních představeních ukazovali jen během svátků.

V Kchaj-fengu, dramata ve stylu ca-ťü využívala lyrické básně stylu pej-čchü. Po přesunu hlavního města na jih do Chang-čou získalo na významu „jižní drama“ (si-wen, také nan-si či nan-čchü). +more Obě varianty divadelních her využívaly různé regionální dialekty, různé způsoby přednesu a recitace, své vlastní sady rolí a různé typy hudebních nástrojů pro různé melodie. V kchajfengských dramatech dominoval hře jeden zpěvák doprovázen souborem smyčcových a bicích nástrojů. V changčouských hrách účinkovalo na jevišti povícero zpěváků v každém aktu, přičemž autoři preferovali smyčcové a dechové nástroje.

Barva i střih oděvu herců byla pevně určena. Podobně jako pouliční prodejci, kteří nosili oblečení určené pro jejich cech, i herecké kostýmy odrážely role, ať už to byl student, mladý muž, mladá žena, úředník, voják, atd. +more Herci zdokonalovali své umění v divadelních školách. U divadla nacházeli práci i hudebníci, protože hry uváděné na trzích byly často doprovázené hudbou. Herci na jevišti vždy mluvili klasickou čínštinou; lidová řeč, která napodobovala běžný mluvený jazyk, byla v divadelních představeních používána až v říši Jüan, následující po sungském státu. Ačkoli se naučili mluvit erudovaným klasickým jazykem, herecké společnosti běžně získávaly své členy z nejnižších společenských tříd. Témata komediálních představení se pohybovala od satir o zkorumpovaných úřednících k legráckám typu „chytání opice v hospodě“. Například jediná hra stylu nan-si, která se dochovala z období Jižní Sung je Čang-sie čuang-jüan , obsahuje mezihry, ve kterých klaun krade jídlo a víno při svatební hostině v 16. aktu a rychlý komediální skeč o pronájmu pokoje v 24. aktu.

Překvapivě, herci v divadlech neměli monopol na divadelní zábavu, když dokonce i pouliční prodejci a podomní obchodníci na ulici zpívali oplzlé písně a tloukli na všechno, co mohli najít, když neměli hudební nástroje, jen aby upoutali zákazníky. Tato praxe byla tak rozšířené, že o staletí později západní návštěvníci říkali, že se „samotné město se změnilo v hlediště a jeviště a jeho obyvatelé v publikum“. +more Mnoho z písní hraných v divadlech byly skladby, které byly inspirovány zpěvy drobných pouličních prodejců. Na nový rok se konaly soutěže, v nichž pouliční prodavači předváděli své nejlepší zpěvy a písně, kterými doprovázeli prodej svého zboží; vítězové byli pozváni předvést své umění císařskému dvoru. Čou Mi uvádí ve své knize Wu-lin ťiou-š’, že tito prodejci, když předvedli své umění císařově choti a konkubínám, byli jimi za své zboží zahrnuti zlatem a perlami, takže „zbohatli za jeden večer“. Populární byla i loutková představení, pouliční i ve stálých scénách.

Svátky

+more|náhled|upright=1. 7|vlevo'>Část panoramatu Svátek čching-ming na řece Čang Ce-tuana (1085-1145) Ve staré Číně bylo mnoho příležitostí pro domácí nebo veřejné radovánky v bohatém městském prostředí výrazně se rozšířivším v sungské říši. Pro těžce pracující rolnictvo byl čas festivalů a svátků časem radosti a odpočinku; pro ty nejchudší znamenal možnost poveselit se u jídla a alkoholu; každý se mohl zapojit do oslav. Lidé se shromažďovali kolem místních svatyní, aby na slavnostech pozorovali hry, divadelní zábavy, žonglování, šaškování a další představení. Za nejdůležitější svátek roku byly považovány oslavy Nového roku, které připadaly na leden-únor evropského kalendáře. Přípravy na novoroční svátky probíhaly více než měsíc, lidé pilně malovali na dveře ochranné bůžky, vyráběli papírové stuhy se šťastnými znaky pro „vítání jara“, kupovali tištěné obrazy Čung Kchueje, a připravovali speciální jídla, jako například kaši z červených fazolí. Široce populární svátek lampiónů se konal 15. den 1. měsíce. Podle literáta a úředníka Čou Miho (1232-1298) se za vlády Siao-cunga (v letech 1163-1189) nejlepší oslavy svátku lampiónů konaly v Su-čou a Fu-čou, i Chang-čou bylo známo pro velkou rozmanitost barevných papírových lampiónů všech tvarů a velikostí. Ve svých pamětech Meng Jüan-lao (psal v letech 1126-1147) vzpomínal, jak dříve severosungské hlavní město Kchaj-feng hostilo festivaly, kdy v průvodech na hlavní ulici zářily desetitisíce barevných a jasně osvětlených papírových lampiónů zvedaných na dlouhých tyčích vzhůru a zase dolů, přičemž tyče byly také zabalené do barevného hedvábí s mnoha papírovými figurami létajícími ve větru jako duchové. Během roku sungští Číňané slavili i další svátky, příkladmo svátek čching-ming, vyobrazený na stejnojmenném panoramatu Čang Ce-tuana.

S objevem střelného prachu v Číně slavnosti obohatily bohaté ohňostroje. Například roku 1110 při vojenských hrách, kterými se bavil dvůr císaře Chuej-cunga, byl uspořádán velký ohňostroj souběžně s vystoupením tanečníků v podivných kostýmech tančících v mracích barevného kouře. +more Obyčejní lidé si od městských obchodníků a dodavatelů kupovali petardy z jednoduchých tyčí bambusu naplněných malým množstvím střelného prachu.

I když byly zrušeny po zkáze vyvolané povstáním An Lu-šana (755-763) za dynastie Tang, okázalé čínské karnevaly brzy ožily a v sungské době byly pevnou součástí života. Celostátní oslavy byly pořádány, když vláda chtěla ukázat svou laskavost a velkorysost u příležitosti významných událostí, vojenských vítězství, bohatých sklizní po období sucha nebo hladomoru, vyhlášení amnestie, oběti božstvům, jmenování korunního prince, manželství v císařské rodině atd.

Odívání

+more|náhled'>Oficiální portrét císaře Čen-cunga, v dlouhé róbě určené i pro úředníky, s charakteristickými širokými rukávy a císařskou čapkou zajišťující „spojení s Nebesy“. V sungské éře si Číňané oblékali mnoho druhů oděvů, které podléhaly módám, ale přitom stále platilo, že oblečení bylo vnějším symbolem statusu a sociální třídy dotyčného. Bohatí dávali přednost oděvu z hedvábí, při zvláštních příležitostech hedvábným šatům ze zlatého brokátu. Uhlí používaného pro vytápění domů bylo málo a bylo nákladné, takže v zimě často nosili teplé, kožešinou lemované, oblečení. Běžní obyvatelé se odívali do šatů z konopné tkaniny, ale na jihu byly široce rozšířeny i bavlněné šaty. Typy oděvů nošených rolníky a prostými poddanými byly do značné míry jednotného vzhledu (barevným standardem byla černá a bílá), a tak tomu bylo i u vyšších tříd a elity. V horní třídě byl každý stupeň společenské hierarchie odlišen barvou a specifickou výzdobou šatů, tvarem a druhem pokrývky hlavy, a dokonce i stylem opasku. Přísný řád platil obzvláště v počátcích říše Sung. Nicméně, hranice mezi vrstvami úřednické hierarchie se v průběhu let pomalu začaly rozmazávat, když se např. fialová barva, původně vyhrazená pouze pro oblečení úředníků třetí hodnosti nebo vyšší, začala šířit mezi úředníky všech úrovní. Kromě chování úředníků na nižších stupních hierarchie přispěly k rozpadu pravidel pro oficiální oblečení pro každou společenskou skupinu i protesty proti rigidním oděvním předpisům ze strany bohatých členů obchodnické třídy. Přesto zůstaly viditelné rozdíly mezi civilními úředníky a třídou bohatých obchodníků a podnikatelů; úředníci se odlišovali dlouhými šaty dosahujícími až k zemi, zatímco obchodníci často nosili halenu, sahající pod pás, a kalhoty. Kalhoty byly zavedeny do Číny ve 4. století před naším letopočtem, během období válčících států, byly součástí vojenské uniformy a běžné u obyčejných lidí. Ačkoli většina mužů byla oholená, vojáci, důstojníci a profesionální mistři bojových umění dávali přednost přednost vousům a bradce, chápaným jako znamením mužnosti.

+more_Vlevo_přichází_jiná_starší_žena. _Oblečeny_jsou_v_košili_a_kalhotách. |náhled'>Spřádací kolo, Wang Ťü-čeng, období Severní Sung Oblečení sungských žen se od pánského lišilo tím, že bylo upevněno na levé straně, ne napravo. Ženy nosily dlouhé šaty nebo halenky, které dole dosahovaly téměř až ke kolenům. Také nosily sukně a haleny s krátkými nebo dlouhými rukávy. Když vycházely ven, bohaté ženy nosily fialové šátky kolem ramen. Dámy používaly spony a hřebeny ve vlasech, zatímco princezny, císařské konkubíny, a manželky úředníků a bohatých obchodníků se ve svých účesech pyšnily ozdobami ze zlata a stříbra v podobě fénixů a květin.

Lidé v říši Sung nikdy neopouštěli své domovy naboso, a muži měli vždy nějakou pokrývku hlavy Ve městech existovaly obchody specializované na určité typy klobouků a pokrývek hlavy. Pouze buddhističtí mniši si holili hlavy a nenosili ani klobouky ani čepice. +more K obutí sloužily kožené boty, zvané doslova „naolejované boty“, sandály dřevěné i konopné, nebo drahé saténové pantofle.

Jídla a kuchyně

+more_Lidé_se_baví_mezi_sebou. _Sleduje_je_stranou_stojící_sluha,_a_ve_spodní_části_obrazu_jsou_čtyři_sluhové_u_menších_stolků_s_nádobím_připravují_pokrmy_a_čaj. |náhled|vlevo'>Sungská malba venkovní hostiny, patrně kopie tchangského originálu Ze sungské éry se zachovalo mnoho jmen jídel nabízených v restauracích a hostincích, jakož i na hostinách a banketech, slavnostech a karnevalech, i obyčejné pokrmy. Řada z názvů jídel ze sungských seznamů je dnes příliš nejasná a podivná, než aby bylo možno určit jak a z čeho se dotyčné pokrmy vlastně připravovaly. Nicméně, soudě podle koření, které se používalo pro tyto pokrmy, jako pepř, zázvor, nové koření, sojová omáčka, olej, sůl a ocet, se sungská kuchyně nejspíše příliš nelišila od současné čínské kuchyně. Další doplňkové pochutiny a přísady používané sungskými Číňany byly vlašské ořechy, tuřín, kardamon, sečuánský pepř, olivy, ořechy, semena jinanu, kůra citrusů a sezamový olej.

Regionální kulturní rozdíly zahrnovaly i rozdíly ve skladbě potravy, ovšem v některých oblastech se kuchařské tradice regionálních kultur prolínaly; to byl případ jihosungské metropole Chang-čou. Po masovém exodu ze severu před džürčenskými dobyvateli, přinesli rodáci z Che-nanu svou kuchyni a potraviny (populární v období Severní Sung v hlavním městě Kchaj-fengu) do Chang-čou, kde se smísila s čeťiangskou gastronomickou tradicí. +more Nicméně záznamy ukazují, že již v severosungském období si v Kchaj-fengu některé restaurace zakládaly na jihočínské kuchyni. Orientovaly se klientelu z jižní Číny, na úředníky sloužící v hlavním městě, pro jejichž vkus byla severočínská jídla nedostatečně kořeněná. V sungských textech se poprvé objevují termíny nan-š’, pej-š’ a čchuan-fan odkazující specificky k severní, jižní a sečuánské kuchyni. Mnoho restaurací bylo známo svými specialitami, například v Chang-čou existovala restaurace, která servírovala pouze mražená jídla, zatímco jiné restaurace se specializovaly na nabídku pokrmů horkých, teplých, v pokojové teplotě, nebo studených. Potomci příchozích z Kchaj-fengu vlastnili většinu restaurací v Chang-čou, ale přesto changčouské podniky nabízely mnoho dalších regionální variací přípravy jídel. To zahrnovalo sečuánskou kuchyni, která kladla důraz na užití pálivých paprik, jídel a nápojů z Che-peje a Šan-tungu a přímořské kuchyně nabízející krevety a mořské ryby. Paměť a trpělivost číšníků musely být na vysoké úrovni; ve větších restaurací pořádajících večeře, které sestávaly i z dvacet chodů, hosté vytýkali personálu i nepatrné chyby. Pokud host ohlásil chybu číšníka majiteli podniku, byl číšník slovně pokárán, případně postižen srážkou z platu, v extrémních případech i vyhozen.

+more|náhled'>Sungská porcelánová konvice z Jao-čou v Šen-si z 10. století, Guimetovo muzeum v Paříži. V časných ranních hodinách v Chang-čou, podél široké hlavní ulice, byly prodávány speciální delikatesy k snídaním. A sice smažené dršťky, porce skopového nebo husy, různé druhy polévek, teplé palačinky a koláčky i dorty. Stánky s nudlemi byly také populární a zůstávaly otevřené po celý den i noc. Podle jednoho sungského autora z Kchaj-fengu, noční trhy zavíraly ve tři hodiny v noci, ale znovu otvíraly o páté, přičemž si získaly uznání, když zůstávaly otevřené i během zimních bouří a nejtemnějších a nejdeštivější dnů zimy.

Do Číny obchodníci dováželi exotické zahraniční potraviny, mimo jiné rozinky, datle, perské jujuby a hroznové víno; rýžové víno bylo v Číně široce rozšířené, což ve 13. století zaznamenal benátský cestovatel Marco Polo. +more Ačkoli víno z vinné révy bylo v Číně známé od doby, kdy říše Chan navázala obchodní spojení s helénistickou Střední Asií, bylo obvykle rezervováno pro elitu. Kromě vína pili Číňané hruškový džus, šťávu z liči, nápoje z medu a zázvoru, čaj, nebo šťávu papáji. Chov dobytka na mléko i mléčné výrobky byly Číňanům cizí, což vysvětluje absenci sýra a mléka v jejich stravě. Také hovězí maso se jedlo jen zřídka, protože býci byli důležitá tažná zvířata. Základem stravy nižších tříd zůstala rýže, vepřové a solené ryby. Bohatí si mohli vybrat z mnoha druhů masa, kuřecího, měkkýšů, masa daňků, zajíců, koroptví, bažantů, křepelek, frankolínů, lišek, jezevců, škeblí, krabů, a mnoha dalších druhů. V restauračních menu se však neobjevovali psi. Místní sladkovodní ryby z nedalekých jezer a řek byly loveny a přinášeny na trh, zatímco od Západního jezera tamní obyvatelé dodávali husy a kachny. K běžnému ovoci patřily melouny, granátová jablka, liči, longany, zlaté pomeranče, jujuby, čínské a japonské kdoule, meruňky a hrušky; existovala řada variant a odrůd ovoce, jenom v okolí Chang-čou tamní rolníci pěstovali jedenáct druhů meruněk a osm druhů hrušek. Mezi speciality sungského období patřily vonící měkkýši vaření v rýžovém víně, husy s meruňkami, polévka z lotosových semen, kořeněná polévka s mušlemi a rybami vařenými se švestkami, sladké sojové polévky, sezamové bulky plněné kyselými fazolemi nebo vepřovou panenkou, voňavé kandované ovoce, proužky zázvoru a zkvašené fazolové pasty, vařené noky plněné jujubou, smažené kaštany, slaná polévka ze zkvašených fazolí, ovoce vařené ve voňavém medu, medové lupínky. Sladkosti z medu a mouky kuchaři tvarovali do podoby sošek vojáků ve zbroji, nebo dívčích tváří, a říkali jim obrazy z jídla (kuo-š’).

Odkazy

Reference

Literatura

Banhart, Richard M. et al. +more (1997). Three Thousand Years of Chinese Painting. New Haven: Yale University Press. . * Barbieri-Low, Anthony J. (2007). Artisans in Early Imperial China. Seattle & London: University of Washington Press. . * Bodde, Derk (1991). Chinese Thought, Society, and Science. Honolulu: University of Hawaii Press. * Bol, Peter K. "The Rise of Local History: History, Geography, and Culture in Southern Song and Yuan Wuzhou," Harvard Journal of Asiatic Studies (Volume 61, Number 1, 2001): 37-76. * Ebrey, Patricia Buckley, Anne Walthall, James Palais, (2006). East Asia: A Cultural, Social, and Political History. Boston: Houghton Mifflin Company. . * Ebrey, Patricia Buckley. (1999). The Cambridge Illustrated History of China. Cambridge: Cambridge University Press. (hardback); (paperback). * Gernet, Jacques (1962). Daily Life in China on the Eve of the Mongol Invasion, 1250-1276. Translated by H. M. Wright. Stanford: Stanford University Press. * Hymes, Robert P. (1986). Statesmen and Gentlemen: The Elite of Fu-Chou, Chiang-Hsi, in Northern and Southern Sung. Cambridge: Cambridge University Press. . * Morton, Scott and Charlton Lewis (2005). China: Its History and Culture: Fourth Edition. New York: McGraw-Hill, Inc. * Needham, Joseph. (1986). Science and Civilization in China: Volume 1, Introductory Orientations. Taipei: Caves Books Ltd. * Needham, Joseph. (1986). Science and Civilization in China: Volume 3, Mathematics and the Sciences of the Heavens and the Earth. Taipei: Caves Books Ltd. * Needham, Joseph. (1986). Science and Civilization in China: Volume 4, Physics and Physical Technology, Part 1, Physics. Taipei: Caves Books, Ltd. * Needham, Joseph. (1986). Science and Civilization in China: Volume 4, Physics and Physical Technology, Part 2, Mechanical Engineering. Taipei: Caves Books Ltd. * Needham, Joseph. (1986). Science and Civilization: Volume 6, Biology and Biological Technology, Part 2, Agriculture. Taipei: Caves Books Ltd. * Rossabi, Morris (1988). Khubilai Khan: His Life and Times. Berkeley: University of California Press. . * Sivin, Nathan. (1995). Science in Ancient China: Researches and Reflections. Brookfield, Vermont: VARIORUM, Ashgate Publishing. * Walton, Linda (1999). Academies and Society in Southern Sung China. Honolulu: University of Hawaii Press. * West, Stephen H. "Playing With Food: Performance, Food, and The Aesthetics of Artificiality in The Sung and Yuan," Harvard Journal of Asiatic Studies (Volume 57, Number 1, 1997): 67-106. * Wright, Arthur F. (1959). Buddhism in Chinese History. Stanford: Stanford University Press.

Externí odkazy

Kultura Kategorie:Kulturní dějiny Číny Kategorie:Vzniklo v 10. +more století Kategorie:Zaniklo ve 13. století.