Ulanfu

Technology

12 hours ago

Author

Ulanfu (23. prosince 1907 - 8. prosince 1988) byl čínský komunistický revolucionář a politik, od 20. let se podílel na organizaci komunistického hnutí ve Vnitřním Mongolsku a severní Číně, v letech 1947-1966 řídil autonomní oblast Vnitřní Mongolsko, přičemž stál v čele oblastní stranické organizace, vlády i vojenského okruhu. Současně působil i v centrálních úřadech Čínské lidové republiky jako člen ústřední lidové vlády, poté místopředseda vlády a předseda výboru pro záležitosti národností (obojí od 1954), od roku 1956 byl i kandidátem politbyra ÚV KS Číny.

S vypuknutím kulturní revoluce byl roku 1966 svržen ze všech funkcí a úřadů a perzekvován. Roku 1973 byl rehabilitován a postupně získal vysoké postavení ve státě - místopředseda stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců (parlamentu, 1975-1983 a 1988), první místopředsedy celostátního výboru Čínského lidového politického poradního shromáždění (1978-1983), viceprezident Čínské lidové republiky (1983-1988); i v komunistické straně - vedoucí oddělení jednotné fronty ÚV KS Číny (1976-1982), +more_politbyro_ústředního_výboru_Komunistické_strany_Číny'>člen politbyra (1977-1985).

Život

Ulanfu se narodil v Tumedské levé korouhvi nedaleko města Chöch chot v rodině mongolských aristokratů. Základní školu navštěvoval v rodném městě a poté studoval na mongolsko-tibetské škole v Pekingu (1922-1924). +more Koncem roku 1923 vstoupil do Čínského socialistického svazu mládeže (později přejmenovaného na Komunistický svaz mládeže Číny) s úmyslem stát se komunistickým revolucionářem. V roce 1925 vstoupil do Komunistické strany Číny a byl vyslán na moskevskou Sunjatsenovu univerzitu v Sovětském svazu studovat marxismus.

Po návratu ze studií v roce 1929 začal Ulanfu organizovat komunistické mítinky ve Vnitřním Mongolsku a byl jmenován členem západomongolského pracovního výboru KS Číny. Od roku 1931 působil v komunistickém hnutí v Ordosu, od roku 1932 se podílel na protijaponském odporu. +more Koncem 30. let velel brigádě bojující proti Japoncům. Později se se svou jednotkou přesunul na sever provincie Šen-si kde pokračoval v boji s Japonci jako vedoucí politického oddělení divize Národní revoluční armády (podléhala armádě generála Fu Cuo-iho). Roku 1941 kuomintangská vláda provedla protikomunistické čistky v divizi a Ulanfu proto odešel do Jen-anu, centra komunistického hnutí na severu Číny. Zde pracoval jako vedoucí výboru pro záležitosti národností vlády Pohraniční oblasti Šen-si-Kan-su-Ning-sia, od roku 1943 odpovídal za mongolské otázky v oddělení jednotné fronty severozápadního byra ÚV KS Číny. Od roku 1944 řídil vládu pohraniční oblasti Suej-jüan. Roku 1945 byl na VII. sjezdu KS Číny zvolen kandidátem ústředního výboru.

V letech 1945-1947 se podílel na ovládnutí Vnitřního Mongolska komunisty, a v květnu 1947 stanul v čele vlády autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko a jako tajemník vnitromongolského oblastního výboru KS Číny řídil i komunistické organizace Vnitřního Mongolska. Na podzim 1949 se účastnil jednání Čínského lidového politického poradního shromáždění a byl zvolen členem jeho stálého výboru i členem ústřední lidové vlády nově zřízené Čínské lidové republiky. +more Ve vládě (státní administrativní radě) působil v politickém a právním výboru a ve výboru pro záležitosti národností (místopředseda). Ve Vnitřním Mongolsku zastával vedoucí funkce ve straně (tajemník oblastního výboru, 1947-1966), státní správě (předseda lidové vlády autonomní oblasti, 1947-1955, předseda lidového výboru autonomní oblasti, 1955-1966) i armádě (velitel vnitromongolského vojenského okruhu, 1947-1966). Při reorganizaci státních orgánů po přijetí ústavy roku 1954 se stal místopředsedou vlády (státní rady, znovuzvolen 1959 a 1965) a předsedou výboru pro záležitosti národností (do kulturní revoluce). Při zavedení vojenských hodností roku 1955 obdržel hodnost generálplukovníka. Roku 1956 byl na VIII. sjezdu KS Číny znovuzvolen do ústředního výboru a povýšil na kandidáta politbyra.

Během kulturní revoluce byl obviněn, že Vnitřnímu Mongolsku „vládne jako nezávislý kníže“ a v červenci 1966 odvolán z funkcí ve Vnitřním Mongolsku severočínským byrem ÚV KS Číny (jehož jednání vedli Liou Šao-čchi a Teng Siao-pching. Začátkem roku 1967 byl uvězněn,

Roku 1973 byl rehabilitován, téhož roku se na X. +more sjezdu KS Číny vrátil do ústředního výboru. Začátkem roku 1975 se stal místopředsedou stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců (VSLZ, parlamentu, znovuzvolen 1978, do 1983). V květnu 1976 byl jmenován vedoucím oddělení jednotné fronty ÚV KS Číny (do 1982), následujícího roku na XI. sjezdu KS Číny opětovně zvolen do ústředního výboru a vybrán i členem politbyra (znovuzvolen 1982, rezignoval 1985). Roku 1978 kromě funkce v parlamentu převzal i post prvního místopředsedy celostátního výboru Čínského lidového politického poradního shromáždění (do 1983). Roku 1983 byl parlamentem zvolen viceprezidentem Čínské lidové republiky.

V září 1985 patřil mezi početnou skupinu starých politiků, kteří v zájmu omlazení vedení strany a státu rezignovali na své funkce, Ulanfu se vzdal místa v ústředním výboru a politbyru. Na jaře 1988 mu skončilo funkční období viceprezidentského úřadu, načež přešel na místo místopředsedy stálého výboru VSLZ. +more Za několik měsíců zemřel.

Byl dvakrát ženatý, měl celkem osm dětí, čtyři syny a čtyři dcery. Jeho syn Bög vedl vládu Vnitřního Mongolska v letech 1982-1993, následujících deset let vykonával funkci místopředsedy stálého výboru VSLZ. +more Bögova dcera Pu Siao-lin předsedala vládě Vnitřního Mongolska v letech 2016-2021.