Vilém Habsbursko-Lotrinský

Arcivévoda Vilém František Josef Karel Habsbursko-Lotrinský (něm. Erzherzog Wilhelm Franz Joseph Karl von Habsburg-Lothringen) (10. února 1895 v Pule - 18. srpna 1948 v Kyjevě) byl důstojník c.k. armády.

Mládí a ukrajinská otázka

Vilém byl šestým dítětem a nejmladším synem c. k. +more admirála arcivévody Karla Štěpána a jeho ženy Marie Terezy, rozené arcivévodkyně rakouské a vévodkyně toskánské. Strávil své první roky na Lošinji, krátce navštěvoval Reálné gymnázium ve Vídni a poté se přestěhoval s rodinou do Żywiece v Haliči. Po odchodu přešel na Tereziánskou vojenskou akademii.

Zatímco všichni členové jeho nejbližší rodiny se asimilovali jako Poláci, Vilém se vzbouřil a rozvinul úzké vazby na hlavní politické odpůrce Poláků v Haliči, Rusíny, jak se Ukrajincům a Rusům v monarchii říkalo. Historik Timothy Snyder vidí důvod v tom, že se Vilém viděl jako možný následník polského trůnu až za svými bratry a polskými švagry; - musel si najít vlastní národ. +more Jako teenager opustil loveckou skupinu, kterou vedl jeho švagr Olgierd Czartoryski a strávil týden s Huculy v Karpatech. Brzy se naučil plynně ukrajinsky a získal rozsáhlé znalosti o ukrajinské kultuře.

Pro císařský dům se zdálo politicky vhodné mít k dispozici ukrajinského důstojníka, který by reprezentoval rod Habsburků, a proto se Vilém na císařovu žádost nadále zabýval ukrajinskou otázkou a v roce 1913 pokračoval ve výcviku na Tereziánské vojenské akademii ve Wiener Neustadt. „Fascinoval ho rusínský folklór a mýtus o ukrajinských kozácích s jejich vzpourou proti polské šlechtě v 17. +more století. Plný pubertální, romantické bujnosti se ztotožňoval s nevykoupeným lidem Ukrajiny - lidem bez země, lidem bez vládce. Pokud se jeho otec chtěl stát králem Polska, proč by se nemohl stát králem Ukrajinců. “- Ulrich Weinzierl.

Uchazeč o trůn v první světové válce

Během 1. světové války byli jeho otec i jeho bratr Karel Albrecht uchazečem na trůn v Ústředními mocnostmi ovládaném Polsku. +more Vilém byl naproti tomu považován za neformálního uchazeče o ukrajinský trůn. Neměl však žádné jasné plány, o tom zda má Ukrajina být spojená s východní Haličí a spolu s Rakouskem a Uherskem vytvořit federaci ve formě trialismu, nebo zda má být vazalským státem Německa a Rakouska.

Vilém vypracoval plán reorganizace a rozšíření habsburské monarchie, ke kterému zřejmě koncem prosince 1916 získal souhlas svého otce. Po vítězství nad Ruskem by se říše skládala z rakouského, českého, uherského a polského království, z nichž každé by vedl arcivévoda. +more Polské království mělo být ovládané jeho otcem a „Ukrajinské knížectví“ měl mít Vilém.

Vilém a jeho bratr Leo absolvovali vojenskou akademii 15. března 1915. +more Vilém vstoupil do císařského a královského 13. hulánského pluku 12. června 1915 jako podporučík. Po rekonvalescenční dovolené kvůli tuberkulóze převzal 5. dubna 1917 velení ukrajinského oddílu jako c. a k. rytmistr. Od té doby se Vilém nazýval jako Vasyl Vyšyvanyj (Vyšívaný Vilém, neboť často nosil vyšívanou ukrajinskou košili).

Vilém odmítl zakročit proti ukrajinským farmářům, kteří nechtěli dodávat úrodu. Pojem „Rudý princ“ se nerozšířil v komunistickém smyslu, ale protože s prostým lidem konverzoval v jejich jazyce. +more Současně v té době jednal s císařským a královským ministrem zahraničí Ottokarem Czerninem o autonomii východní Haliče. V červenci a srpnu 1917 doprovázel Vilém svého bratrance císaře Karla na cestě po východní Haliči. Od císaře také dostal rozkaz, aby se aktivizoval v ukrajinských záležitostech, setkal se s metropolitou Ukrajinské řeckokatolické církve, který byl právě propuštěn z ruského zajetí. Metropolita Andrej Šeptyckyj se na to stal jeho poradcem a rádcem.

V tajném dodatkovém protokolu k takzvanému „chlebovému míru “ z Brest-Litevska udělila Vídeň, rovněž na Vilémův popud, autonomii ukrajinské východní Haliči. Sjednocení s novou Ukrajinskou lidovou republikou do knížectví pod jeho vládou se zdálo možné. +more S německou okupací Ukrajiny a nahrazením vlády hejtmanem Pavlem Skoropadskym hrozilo, že Vídeň bude opět zaostávat. Císař Karel pak vytvořil speciální jednotku „Bojovou skupinu arcivévody Viléma“ s asi 4000 vojáky. To zahrnovalo ukrajinskou legii, která se skládala z haličských ukrajinských rekrutů a brzy byla přejmenována na Ukrajinské zičovské střelce, navazující na tradici kozáků. Skupina působila na jihu země během okupace Ukrajiny centrálními mocnostmi v roce 1918. Dále byla Vilémovi dána velká svoboda politického jednání.

Německá říše pak také podezírala Habsburky, že hledali kandidaturu na arcivévodu Viléma na ukrajinský trůn, možná i kdyby se Ukrajina spojila s východní Haličí a severní Bukovinou. Kvůli převaze Němců v Rakousku a vnitřním poměrům na Ukrajině se však arcivévodovy plány zdály nepravděpodobné, takže se jich v květnu 1918 vzdal. +more Dne 25. května mu totiž císař Karel a jeho ministr zahraničí Stephan Burián telegrafovali, že jeho kandidatura by způsobila velké potíže ve vztahu s Německem (a řešení polské otázky).

Karel měl radost z rezignace arcivévody Viléma, jehož činnost většina rakouských politiků a vojenských představitelů vnímala kriticky, ale chtěl si ponechat možnosti otevřené na později.

Nezávislá Ukrajina po první světové válce

Po skončení války se Vilém vrátil na Ukrajinu. V nové Západoukrajinské lidové republice se „jeho“ ukrajinští zičovští střelci stali součástí pravidelné armády a Vilém jejich plukovníkem. +more 6. listopadu 1918 obsadila malá jednotka pod jeho velením hlavní město Bukoviny Černovice. Vojska byla povolána ukrajinskými představiteli země, aby poskytla obranu proti Rumunsku. O pár dní později však museli ustoupit před invazní rumunskou armádou.

6. června 1919 byl Rumuny postupujícími na západní Ukrajinu zatčen a odvezen do Bukurešti. +more Zde byl vyslýchán a o tři měsíce později propuštěn. Poté vstoupil do armády Ukrajinské lidové republiky. Byl odpovědný za zahraniční styky na ministerstvu obrany v Kyjevě a za všechny vojenské přidělence na ukrajinských zastupitelských úřadech v zahraničí.

Vládce Ukrajinské lidové republiky Symon Petljura se vyvinul v diktátora. Jeho špatně organizované jednotky prováděly vážné pogromy na Židy. +more V dubnu 1920 se Vilém vzdal svých funkcí na protest proti Petljurově mírové smlouvě s Polskem a po porážkách proti sovětskému Rusku odešel přes Vídeň do Mnichova.

Exil

V Mnichově otevřel agitační úřad, který propagoval ukrajinskou nezávislost a rekrutoval dobrovolníky do osvobozenecké armády mezi Ukrajinci v exilu v Německu. Jeho plány však ztroskotaly na nespolehlivých partnerech z prostředí německého Freikorpsu. +more Po Rapallské smlouvě (1922) mezi Sovětským svazem a Německou říší byla Vilémova ukrajinská dobrovolnická armáda rozpuštěna.

V letech 1925 až 1929 pracoval ve Španělsku jako realitní agent, poté odešel do Paříže. Tam se rychle stal součástí jet setu, často se objevoval v bulvárních médiích a veřejně udržoval četné vztahy s herečkami a také s muži. +more V roce 1935 byl zapleten do podvodného skandálu jeho milenky a podvodnice. Před vězením unikl útěkem do Vídně. Finanční skandál mohl být také zinscenován sovětskými nebo československými zpravodajskými službami.

Ve Vídni znovu bojoval za ukrajinskou nezávislost, měl kontakty s Jevhenem Konovalcem a jeho organizací ukrajinských nacionalistů. Ideologicky se blížil antisemitským a nacionálně socialistickým postojům. +more Po anšlusu v březnu 1938 byl sledován gestapem, i proto, že byl stále v kontaktu s ukrajinskými nacionalisty.

Ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop se ho pokusil využít v otázce Karpatské Ukrajiny, ale její připojení k Maďarsku odporovalo Vilémovu cíli samostatné Ukrajiny. V této době byl napojen na nacistického ideologa Alfreda Rosenberga kvůli jeho plánu na nezávislou Ukrajinu. +more Když si Vilém v roce 1941 uvědomil, že to za německé nadvlády není možné, špehoval pro Velkou Británii a Francii proti Německu a po skončení války i proti Sovětskému svazu.

Druhou světovou válku strávil Wilhelm ve Vídni. Odtud byl v době okupace 26. +more srpna 1947 za bílého dne před vídeňským jižním nádražím unesen sovětskou tajnou službou. Čtyři měsíce byl vyslýchán v Badenu, později byl odvezen do Kyjeva a tam odsouzen v květnu 1948 k 25 letům vězení jako anglický a francouzský špión. Zemřel ve vězeňské nemocnici Lukjanivka v Kyjevě 18. srpna 1948 na neléčenou oboustrannou plicní tuberkulózu a byl pohřben v anonymním hrobě. Jeho smrt byla oficiálně popřena, takže existují další zprávy, že zemřel v gulagu Volodymyr-Volynskyj v roce 1949, 1950 nebo až v roce 1955.

Vývod z předků

Odkazy

Reference

Literatura

Vasyl Rasevyč: Ein habsburgischer König für die Ukraine. Wilhelm von Habsburg und Kaiser Karl I. +more In: Andreas Gottsmann (Hrsg. ): Karl I. (IV. ), der Erste Weltkrieg und das Ende der Donaumonarchie. Verlag der Österr. Akademie der Wissenschaften, Wien 2007, S. 223-230. * Timothy Snyder: The Red Prince. The Fall of a Dynasty and the Rise of Modern Europe. Badley Head, London 2008, . (česky: Rudý kníže. Utajený život habsburského arcivévody. Praha 2010).

Externí odkazy

[url=http://www. taz. +morede/1/archiv/print-archiv/printressorts/digi-artikel/. ressort=pb&dig=2009%2F01%2F10%2Fa0010&cHash=4b61d1da7b]Judith Luig: Der Habsburger und das It-Girl. In: die tageszeitung, 10. /11. Januar 2009[/url].

Kategorie:Habsbursko-lotrinská dynastie Kategorie:Arcivévodové Kategorie:Rakouští válečníci Kategorie:Ukrajinští válečníci Kategorie:Absolventi Tereziánské vojenské akademie Kategorie:Rytíři rakouského Řádu zlatého rouna Kategorie:Nositelé Železného kříže Kategorie:Monarchisté Kategorie:Osobnosti první světové války Kategorie:Narození 1895 Kategorie:Narození 10. +more února Kategorie:Úmrtí 1948 Kategorie:Úmrtí 18. srpna Kategorie:Úmrtí v Kyjevě Kategorie:Zemřelí na tuberkulózu Kategorie:Muži.