Willard Van Orman Quine

Technology
12 hours ago
8
4
2
Avatar
Author
Albert Flores

Willard Van Orman Quine (25. června 1908 Akron, Ohio - 25. prosince 2000 Boston, Massachusetts), někdy též Willard van Orman Quine (s malým „v“), nejčastěji citován jako W. V. Quine byl americký filosof a logik, představitel analytické filosofie a filosofického naturalismu. Quine je zřejmě nejvlivnější americký filosof 20. století, zejména v anglosaském světě.

Quine se proslavil především odmítnutím rozlišování syntetických a analytických výroků, důsledným empirismem a přesvědčením, že filosofie má užívat výhradně metodologii přírodních věd.

Život a vývoj

Quine studoval filosofii na Harvardově univerzitě u A. N. +more Whiteheada, kde získal doktorát roku 1932. Kromě Whitheada byl silně ovlivněn Bertrandem Russellem. Ve 30. letech se v Evropě seznámil s polskými logiky (A. Tarskim a dalšími) a členy Vídeňského kroužku okolo R. Carnapa, s nímž roku 1933 diskutoval v Praze. (Prahu navštívil ještě jednou roku 1997 jako host Filosofického ústavu AV ČR. ).

Během 2. světové války přednášel v Brazílii (v portugalštině). +more Poté se vrátil na Harvardovu univerzitu, kde zůstal až do penzionování roku 1978. Činný však zůstal i poté, především jako hostující profesor. Ze dvou manželství měl čtyři děti.

Myšlení

Reformulace empirismu

Quine kritizuje a přezkoumává logický empirismus, který poznal ve styku s Vídeňským kruhem, a dospívá k odlišnému pojetí. Ve velmi vlivném článku Dvě dogmata empirismu zpochybňuje smysluplnost rozlišování mezi analytickými výroky (tj. +more takovými, kde subjektu není připisováno víc než to, co již je obsaženo v jeho pojmu - např. vraník je černý kůň) a syntetickými výroky (které naopak k subjektu přidávají něco, co v jeho pojmu není, a které popisují empirická fakta - např. v kredenci je struhadlo) a problematizuje samotný pojem analytičnosti; i to, že se Kant, Frege a další neshodli na významu analytičnosti, svědčí dle Quinea pro opuštění uvedeného rozlišování. Pokud v převádění výroků na o sobě zřejmé logické pravdy spoléháme na definice, argumentujeme vlastně kruhem: „Jak zjistíme, že se starý mládenec definuje právě jako neženatý muž. “ Otevřeme-li slovník s lexikografickou definicí, „zapřaháme povoz před koně“, protože i lexikograf je empirický vědec, který registruje smyslově daná fakta. Máme tedy být odkázáni na analýzu jazykového chování (odtud Quineův behaviorismus).

Druhým dogmatem dosavadního empirismu je pak redukcionismus, který těsně souvisí s předchozím problémem: jde o přesvědčení, že výrok izolovaný od ostatních může být potvrzen nebo vyvrácen. Před „tribunál smyslů“ však dle Quinea nemají přestupovat termíny či výroky, nýbrž celé teorie: „Jednotkou empirického významu je pro mě věda jakožto celek. +more“ (Tomuto postoji se později dostalo označení konfirmační holismus. ).

Ontologická relativita

Tím se Quine domnívá strhnout hranici mezi metafyzikou a přírodní vědou a dospívá k ontologickému relativismu: fyzikální objekty jsou pak „vhodné zprostředkující členy“, „neredukovatelné postuláty epistemologicky srovnatelné s Homérovými bohy“ - obojí prý vnímáme jako určité kulturní postuláty, které se liší jen tím, nakolik jsou schopny vštípit naší zkušenosti „zvládnutelnou strukturu“.

Naturalizovaná epistemologie

Epistemologii Quine „naturalizuje“ a chápe ji jako součást psychologie, která je u něj přírodní vědou, opět vycházející ze smyslové zkušenosti (staví se tak mj. proti psychologii gestaltu). +more Protože každá věda o vnějším světě má být odvozena čistě ze smyslové evidence, nemá si epistemologie nárokovat postavení jakési „metavědy“ či první filosofie. Úkolem filosofie (jak je nastíněno v poslední knize Od stimulu k vědě) je potom zkoumat, „jak se může z nárazů částic a vln na naše smyslové receptory zrodit něco tak grandiózního, jako je naše teorie světa, vyjadřující naše poznání tohoto světa. “ K tomu slouží analýza tzv. pozorovacích vět, „o jejichž pravdivosti budou všichni mluvčí určitého jazyka rozhodovat stejně, budou-li vystaveni stejnému podráždění (stimulu). “.

Působení

Zatímco dosah Quineova díla zejména v analyticky zaměřené filosofii je zásadní, v kontinentální Evropě příliš rozruchu nevzbudil; v českém prostředí pak je téměř neznámý (jedním ze současných badatelů, který se jeho dílem zabývá a překládá je, je Jaroslav Peregrin).

Mezi Quineovy žáky a následovníky patří např. Donald Davidson, Jaakko Hintikka či David Lewis; i v rámci analytické filosofie (v poslední době se v této souvislosti hovoří o post-analytické filosofii) se objevují kritické hlasy, např. +more Jaegwona Kima či Hilary Putnama.

Dílo

1951 (1940). Mathematical Logic. +more Harvard Univ. Press. . * 1966. Selected Logic Papers. New York: Random House. * 1970. The Web of Belief. New York: Random House. * 1980 (1941). Elementary Logic. Harvard Univ. Press. . * 1982 (1950). Methods of Logic. Harvard Univ. Press. * 1980 (1953). From a Logical Point of View. Harvard Univ. Press. . Obsahuje důležitou stať "[url=http://www. ditext. com/quine/quine. html]Two dogmas of Empiricism. [/url]" * 1960. Word and Object. MIT Press; . * 1969. Ontological Relativity and Other Essays. Columbia Univ. Press. . Obsahuje významné kapitoly k ontologickému relativismu, naturalizované epistemologii a teorii přírodních druhů. * 1969 (1963). Set Theory and Its Logic. Harvard Univ. Press. * 1986 (1970). The Philosophy of Logic. Harvard Univ. Press. * 1986. The Time of My Life. Harvard Univ. Press. His autobiography. * 1987. Quiddities: An Intermittently Philosophical Dictionary. Harvard Univ. Press. . Humorné, oddechové dílko. * 1992 (1990). Pursuit of Truth. Harvard Univ. Press. Krátká syntéza Quineova myšlení. . Česky 1994 (Hledání pravdy). * 1995. From Stimules to Science. Česky 2002 (Od stimulu k vědě).

5 min read
Share this post:
Like it 8

Leave a Comment

Please, enter your name.
Please, provide a valid email address.
Please, enter your comment.
Enjoy this post? Join Cesko.wiki
Don’t forget to share it
Top